Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » B+E na Dartmouthu 6. kapitola - Nový člen rodiny

04.11.2009 (08:30) • ivjur • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1874×

Dívala jsem se na dívku stojící u okna. Ještě pořád jsem nemohla popadnout dech – jako upír bych dýchat nepotřebovala, ale je to pohodlnější, zvláště mezi lidmi. Stále jsem se na ni nemohla vynadívat. Vlasy měla špinavě blond. Ofina jí zakrývala jedno oko. Nemohla být novorozená, protože její oči už měli barvu pryskyřice. Nedávno musela být na lovu. Postavou, mi připomínala Rose. Její dokonale tvarované tělo těsně obeplouvaly krátké zelené šaty. V pase byly staženy starorůžovým páskem, který ještě více zvýrazňoval linie jejího těla. Boty na podpatku, vypadali, jako kdyby k její noze neodmyslitelně patřily. Zato já, jsem nikdy moc v oblibě neměla. Spokojila jsem se spíše s pohodlností v teniskách. Ale když jsem viděla, jak jí tyto boty slušely, měla jsem nutkání svůj přístup k botám s vysokými podpatky přehodnotit.

Asi bych si jí ještě dlouho prohlížela, kdyby Carlisle na sebe neopoutal pozornost. Zraky všech se teď s neochotou přesunuly na něj. Musel si trochu kašlat, a teprve potom, spustil. „Tohle je Elizabeth. Nějakou dobu po své proměně byla v Denalli u Tanyi. Je celkem zvyklá na vegetariánskou stravu. Chtěla ovšem poznat i další, našeho druhu. A tak ji poslaly sem. Její 18 let, ale už 4 roky je upírem. Neříkali jsme vám o ní, protože jsme nevěděli, zdali tu zůstane. Zalíbilo se jí tu, a chtěla by tu s námi zůstat.“ Pohlédl s omluvou na mě, ale já pořád nechápala, co to má znamenat. „Už nastoupila i do školy. A nyní, by se chtěla seznámit i se zbytkem naší rodiny.“

Alice k ní přistoupila jako první. Objala ji, a jen řekla: „Vítám tě u nás, Elizabeth.“ Řekla na přivítanou, ale v jejím hlase, jsem slyšela trošku hořkosti. „Jen Beth, prosím.“
Potom ji se vší upřímností objala Rose. „Jsem ráda, že tu s námi jsi, Beth.“ Při vyslovení jejího jména jsem sebou trochu cukla. To, že naše jména začínala na stejné písmeno, to se mi moc nelíbilo. Když ji totiž Rosalie oslovila, měla jsem pocit, jako by se obracela na mě. Budu si na to muset zvyknout, pomyslela jsem si.
Nakonec ji tu všichni – včetně mě- přivítali. Myslím si, že si budou s Rose rozumět, protože se hned dali do řeči. Všichni ostatní se někam ztratili. I já s Edwardem jsme se vydali do naší chaloupky. Bylo mi jedno, že jsem chtěla mluvit s Esmé, teď jsem chtěla být s Edvardem chvíli sama. Musela jsem zjistit, co se stalo po našem příjezdu tak hrozného, že mi naši rodiče, Alice i on sám připadali tak divní.

Otevřeli jsme dveře, a on mě si mě zdvihl do náruče. Jen za sebou kopl do dveří, a donesl mě až do obýváku. Rozdělal v krbu oheň, a přisedl si ke mně na gauč. Chvíli bylo ticho, které jsem prolomila až já. Než jsem stačila říct první slovo, přitáhl si mě zase do náruče, a měkce políbil. Připadalo mi to jako opatření, abych se ho nemohla na nic vyptávat, a to se mi nelíbilo. Odtáhla jsem se od něj, a opatrně se otázala: „Co se to ráno s tebou dělo?“ V jeho tváři jsem na chvíli zahlédla malé rozčilení, a potom vyhýbavost.

„Ale nic. Netrap se tím. Co říkáš na tu Beth?“ Připadalo mi to, jako by se zeptal jen ze zdvořilosti a při vyslovení jejího jména se trochu zašklebil, což se pokoušel skrýt. Snažila jsem se vyhnout jeho pokusu odvést mě od tématu.

„Ale mě to zajímá“ nedala jsem se.

¨

„Vážně to nebylo nic důležitého. O nic nejde.“

„Jak to. Proč přede mnou něco skrýváš.“ Nečekala jsem, že mě to tolik popudí.

„Co bych skrýval. Jen mě...“ Na chvíli se odmlčel. „Prostě měl jen někdo zvláštní myšlenky.“

„To Alice, že? A proč tedy byli i Carlisle a Esmé takoví...“ Nenapadlo mě žádné vhodné slovo, k popsání jejich chování.

„Byly jen nervózní, jak přijmeme Beth“ Opět jsem zaslechla nechuť v jeho hlase. Překvapeně jsem se na něj podívala.

„Ty snad proti ní něco máš?“

„Ne proč?“ řekl po chvíli, ale rozhodně mi to nepřipadalo jako upřímná odpověď. Trochu jsem se na něj zamračila. Také on se zašklebil. Připadalo mi to jako hrozný hřích, že ničí tak božskou tvář tímto úšklebkem. Chtěla jsem, aby změnil výraz, ale nestalo se tak. A tak jsem se zeptala naposledy.

„Povíš mi teda, co se ráno stalo?“ znělo to až příliš hrubě, a to jsem nechtěla. Odpověděl jen jednoduché.

„Ne“ ale z jeho tónu hlasu jsem usoudila, že bude ještě pokračovat. „Vážně to není nic důležitého, jde jen o malé nedorozumění, a...“ zase se odmlčel, ale teď jsem nevěřila, že by hodlal pokračovat. Tak jsem ho pobídla.

„A...?“

„Nic“ řekl pohotově, a připadalo mi, že lituje i toho málo co mi řekl. Jak správně tušil, ještě jsem byla zvědavější. Ještě ke všemu se dostavila nervozita. Čím dál víc jsem si byla jistá, že to co mi tají, je mnohem horší, než jsem si doposud myslela. A proto jsem rázně zakročila, a pokusila použít páku. „Dobře, tak já se na to zeptám Alice.“ Snažila jsem se vstát, ale jeho pevné paže si mě přidrželi u jeho těla.

„Nikam nechoď.“ Znělo to spíše jako rozkaz.

„A řekneš mi to teda sám?“ nějakou dobu jsem se nedočkala odpovědi, ale přece jen po chvíli promluvil.

„Alice měla vizi...“ zaváhal, ale když mi pohlédl do tváře, pokračoval. „Týkala se Beth a nás.“ Nechápavě jsem se na něj podívala. „Viděla v ní mě, jak tě opustím, a budu s Beth.“  Ztuhla jsem. Rychle mluvil dál. „Ale to je absurdní. Dobře víš, jaké ty vize jsou. Nemusí tak být, je to jen na rozhodnutí lidí. A já jsem pevně rozhodnut. Ona sice také, ale na tom nezáleží. A Esmé s Carlislem se cítili provinile, že jí dovolili, aby tu zůstala. Řekli mi, že chápou, když ji tu nebudeme chtít. Prý ji i pošlou pryč, když o to požádáme. Chápou tě, že by ses s ní nechtěla stýkat. A dobře víš, jak tě miluju, víš , že už bych tě znovu opustit nedokázal.“ Byla jsem jako socha. Nic my mě teď nedovedlo probrat. Přehrávala jsem si v hlavě, co mi teď Edward řekl. Jen na malou chvíli, mě napadlo, že mi to nechtěl říct, protože sám o sobě trochu pochybuje, že by přece jen mohl podlehnout. Ale hned jsem tuhle myšlenku zahnala, a přišla na to, že podstatou toho že mi to nechtěl říct bylo, že o tom ani neuvažuje. Já jsem si jeho láskou tak jistá. Nevím, jestli bych znovu přežila, kdyby mě opustil. Ale na to nesmím myslet. To se nestane. Větší pitomost jsem mě nikdy nenapadla. Snažila jsem takové myšlenky zahnat.

Opatrně, ale toužebně mě políbil. Polibek jsem mu ochotně oplácela. Poznal, že stále nejsem ve své kůži. „Ty mi snad nevěříš? Nevěříš, že miluju jen tebe, a ona je mi ukradená?“ Zeptal se takovým tónem, jako by už znal odpověď. Ale ne tu správnou. Jako by si myslel, že mu opravdu nevěřím. A to pravda není. Má mou celou důvěru. Místo opovědi jsem ho políbila. Ale zřejmě mu to nepřišlo dostatečně pravdivé. Odtáhl se tedy, a je mě pobídl. „Hmm?“ trochu jsem si povzdechla.

„Samozřejmě, že ti věřím.“ Až po chvilce, kdy zkoumal můj výraz, se konečně uvolnil. Myslím, že jsme už oba, chtěli tuto debatu ukončit.

Seděli jsme spolu na pohovce, a jen sledovali plamen ohně. Nepotřebovali jsme žádná slova, vystačili jsme si jen sami se sebou.

Nevím, jak dlouho jsme tam takhle seděli, ale po nějaké době, se ozvalo tiché zaklepání. Přemýšlela jsem, jestli mám vstát, a návštěvu přivítat u dveří, nebo jen zavolat aby šli dál. I když se mi moc vstávat nechtělo, šla jsem ze slušnosti otevřít.

Přede dveřmi stála Beth. Její pohled mi připadal dosti sebevědomí, a trochu i opovržlivý. Už jsem litovala, že jsem šla otevřít, na její návštěvu jsem vůbec neměla náladu. Toho jsem si předtím nevšimla. Zřejmě se to snažila skrýt, ale teď se to maskovat vůbec nepokoušela. Trochu mě to naštvalo. Nicméně jsem ji mile pozvala dál. „Pojď dál, Beth.“

„Děkuju“ řekla jen. Vešla dovnitř, a jen letmo přeletěla pohledem místnost. Než jsem se jí stačila zeptat, co potřebuje, zeptala se sama. „Není tu Alice? Ráda bych si sní promluvila.“

„Ne není tu.“

„A Edward?“

„Ano, ten je v obýváku.“ Řekla jsem nechtěně. Než jsem to však dořekla, stál vedle mě. Na jeho tváři byl malý náznak nechuti.

„Co bys chtěla?“ zeptal se, a všechna nechuť se vytratila. Musím říct, že byl opravdu dobrý herec. Jen stěží jsem si dokázala představit, co všechno se mu honí v hlavě, a co všechno by jí chtěl povědět, ale nesmí. „Moc by mě zajímalo, jak funguje to čtení myšlenek, co ovládáš. Slyšíš například, co si teď myslím?“

„Ano“ odpověděl Edward, a při tom mě objal kolem pasu. Beth ruku, kterou si mě přitáhl blíž, jen přejela rychlým pohledem. Cítila jsem, jak vedle mě Edward ztuhl. Myslím, že to byla reakce na její myšlenky. Předtím jsem si nevšimla, jaká doopravdy byla. Jak sám předtím Edward řekl, byla pevně rozhodnutá nás od sebe oddělit. Bylo až neskutečné, že se ho pokoušela sbalit i přede mnou, zřejmě nemá žádné zábrany.

Edward ji ze slušnosti pozval dál. Toužila slyšet, jak to čtení mysli funguje, a také se chtěla o Volturiových dozvědět něco víc. Carlisle jí toho prý moc neřekl, a chtěla to slyšet od někoho, kdo ví víc než by i oni by chtěli.

Pocítila jsem náhlé nutkání zmizet od tud. Nechtěla jsem tu být sní. Tam v domě, na sobě měla něco jako masku, a až teď jsem teprve viděla jaká doopravdy je. Možná to bylo i tím, co mi řekl Edward. Vzpomněla jsem si, že jsem chtěla mluvit s Esmé. Tak jsem prostě řekla, že jdu za ní. V Edwardově výrazu byla bezmoc a určitě nechtěl, abych odešla. Ale já jsem musela. Zahlédla jsem samolibý úsměv na tváři té zpropadené upírky, když jsem odcházela.

Esmé stála u dveří ještě dřív, než jsem vůbec vyšla z lesa. Alice jí to asi pověděla. Pořád se tvářila omluvně, což mi trochu lezlo na nervy. Nemohla přece za to, jaká Beth je.

Sedli jsme si spolu na pohovku, a chvíli mlčeli. Pečlivě zkoumala můj výraz. Když asi usoudila, že může, opatrně se zeptala. „Edward ti to řekl, že?“

Odpověděla jsem jen. „Ano.“

„Moc mě mrzí, že jsme ji tu nechali s námi. Ale zdála se přátelská, než tedy přijela Alice se svojí vizí. Nechci, abyste sem kvůli ní přestali jezdit. A věřím, že vaši lásku ona ohrozit nemůže.“ To slovo ona řekla s pohrdavostí, kterou jsme v jejím hlase nikdy dřív neslyšela. „Vytrpěli jste si už toho tolik. Ale vždycky zůstala vaše srdce, která bijí jeden pro druhého, bez jediné jizvy…“ určitě by v omlouvání pokročovala dál, kdybych ji nezastavila.

„Esmé“ řekla jsem. „Já o Edwardovi vůbec nepochybuju“ řekla jsem, ale podívala se na mě, jakoby mi nevěřila. „Jen si nejsem jistá, jestli to všechno ustojím já.“ Řekla jsem na vysvětlení. Šokovaně se na mě podívala. Hned jsem pochopila, k jakému závěru došla. „Nechci od Edwarda odejít, to v žádném případě. Budu se snažit nedovolit jí, aby nás od sebe oddělila. Ale nevím, jestli jsem tak silná.“

Esmé si jen vzdychla. „Sama možná ne, ale s Edwardem to určitě ustojíte.“

„Ještě pořád chceš vědět jak se dostat na ostrov Esmé?“ „Nemyslím, že je to teď dobrý nápad.“ Řekla jsem po pravdě. „Já si ale myslím, že by vám to tam teď prospělo. Po návštěvě u nás, budete chtít určitě být nějakou dobu jen spolu. A tam by vás nikdo nerušil.“

„Hmmm. Asi máš pravdu.“ Řekla jsem už s větším elánem.

„To si piš, že mám. Chtělas mu výlet tam dát jako dárek k Valentýnovi. Nemám pravdu?“ zeptala se s úsměvem.

„Máš“ přitakala jsem.

Potom mi pomáhala zarezervovat letenky, a naučila mě několik Španělských frází. Moc mi to nešlo, ale bavilo mě to a bylo to navíc sranda.

Asi po dvou hodinách jsem přemýšlela, jestli je u nás pořád ta Beth. Trochu mě znervózňovalo, že nevím, co se tam děje. Ale určitě ne nic, o co by mi bylo líto, že jsem přišla. Najednou se tam objevila Alice. Přitančila, ale když mě uviděla, objevila se jí v očích lítost. Nechtěla jsem s ní vést podobný rozhovor jako před chvíli s Esmé. A navíc už dlouho nebyla na lovu, zeptala jsem se jí.

„Nechtěla by si zajít na lov?“ Trochu na mě nechápavavě pohlédla.

„Ty nepůjdeš s Edwardem?“

„Chtěla jsem zajít s tebou.“

Po tváři se jí rozlil nádherný úsměv. „Tak jo. Jdu na sebe jen něco hodit, a hned jsem tu.“ Řekla s radostí. Já si ani nevšimla, že má na sobě jen omotaný ručník.

Autor: ivjur (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek B+E na Dartmouthu 6. kapitola - Nový člen rodiny: