Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Angel eyes II- 4.kapitola

14.05.2009 (12:00) • Nenefer • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4001×

Těsně přede mnou zastavila veliká černá limuzína s kouřovými skly, ve kterých jsem zahlédla tvář muže, který mě držel. Byl veliký asi jako Emmett a stejně svalnatý, jeho pleť byla zvláštně olivově zabarvená a měl nakrátko střižené černé vlasy. I když nesvítilo slunce, na očích měl nasazeny sluneční brýle a mírně kysele se usmíval.

Dveře auta se otevřely a zahlédla jsem dlouhou kostnatou ruku jak mi kyne, abych nasedla.

„Felixi, hoď slečně nákup do kufru. Prosím Bello, nastup si." Ten hlas patřil ke kostnaté ruce a já se snažila vzepřít těm silným pažím, které mě nyní tlačily dovnitř limuzíny.

Felix mě posadil naproti muži v kvalitním béžovém vycházkovém obleku a zabouchl dveře. Jen jsem na ně zírala, vytřeštěnýma očima a snažila se vzpomenou, jak se dýchá.

„Bello, vítám tě, jmenuji se Aro."

Střelila jsem pohledem, k mému únosci a nepatrně sebou cukla do zadu, když jsem si ho prohlédla.

Naoko zklamaně spustil nabízenou ruku a usmál se, jako by byl opravdu moc rád, že mě vidí.

Byl známě křídově bledý, ale jeho pokožka vypadala zvláštně křehce, skoro průhledně. Jeho oči ve mně budily hrůzu. V podstatě neměl žádné duhovky, ani zorničky, jen zvláštně zarudlou, kouřově bílou plochu. Jeho dlouhé, rovné, černé vlasy byly svázány černou saténovou stužkou do ohonu, v tváři byl až nezdravě propadlý a měl velmi výrazný, ostrý nos. Jeho rysy mi byly zvláštně povědomé, ale jinak se podobal spíš stvůře z mých nočních můr, než mému krásnému andělu.

Vedle mě, na sedadlo se posadil Felix a než jsem vůbec stačila jakkoliv zareagovat, zabodl mi do stehna hrot jehly a vyprázdnil do mě stříkačku růžové kapaliny.

Zůstala jsem němá s otevřenou pusou a nechápavě jsem pohlédla na Ara.

„Omlouvám se, ale je to jen bezpečnostní opatření. Moc dobře vím, co stvoření,jako ty dovedou napáchat a my přece nechceme problémy."

Mluvil ke mně měkce, něžně a přátelsky a já pocítila vlnu otupělosti, která mi zaplavovala celé tělo. Několikrát jsem musela zamrkat a poklepat hlavou, abych se donutila zůstat při vědomí. Rozjeli jsme se ven z města a já jen bez hnutí seděla a zírala do těch mlíčných očí.

Asi po hodině jsme zastavili a já ucítila zase Felixovy chladné paže, jak mě táhnou ven z auta. Nemohla jsem donutit nohy k poslušnosti a tak si mě lehce nadhodil v rukou a vzal mě do náručí. Kráčel se mnou za Arem,  já se zmateně rozhlédla po ranveji a očima zůstala viset na malém soukromém letadle, ke kterému jsme směřovali.

Díky látce,  která mi nyní kolovala v krevním oběhu, jsem nebyla schopná ani pořádně vnímat, co se, se mnou děje. Vystoupali jsme po schůdcích do letadla a Felix mě opatrně položil na jedno z bohatě polstrovaných kožených sedadel. Vnímala jsem ještě Ara jak přistoupil k malé blondýnce, položil ji ruku na rameno a s úsměvem zašeptal.

„Už je to dobré Rebeco, odpočiň si."

Pak jsem jen zavřela oči a propadla se do hedvábně černé nicoty.

Edward

Seděl jsem vedle bratra a v ruce třímal ovladač televize, který jsem mu vzal. Emmett byl horší, jak malé dítě. Neustále přepínal programy a hlasitě vše komentoval. Dobře, mělo to i malou souvislost, s tím, že jsem byl nervózní, jak pes. Bylo to už několik hodin, co jsem naposledy viděl Bellu a nemohl jsem se vyrovnat se zvláštním pocitem prázdnoty, který jsem nyní zažíval.

Rose se po pár hodinách, vnitřního patlání, ve vztahu mezi mnou a Bellou, rozhodla odejít do garáže, ale to můj neklid, nijak nezmenšilo.

Emmett se zavrtěl a střelil po mně vyčítavým pohledem.

„Jestli to nepřepne, tak po něm skočím."

Uculil jsem se a napřáhl významně ruku s dálkovým ovladačem, směrem k televizi. Emmett rychle těkal pohledem mezi mou paží a plochou obrazovkou a když se konečně můj prst pohnul a já přepnul na sportovní kanál, spokojeně se sesunul zpět na pohovku a nahlas si oddychl.

V kapse se mi rozvibroval telefon. Zkontroloval jsem číslo a hovor přijal.

„Co se děje Alice? Kdeže jsi? Co děláš proboha v Tacomě"

Má sestra ječela do telefonu, napůl šílená a brebentila, tak rychle, že jsem měl problémy zachytit o čem mluví.

„Zpomal a vezmi to od začátku." Poručil jsem nervózně.

„Edwarde, oni ji unesli. Já nic neviděla, nevím, jak je to možné, ale Bella je pryč." Zatnul jsem pěsti a rozmáčkl telefon i dálkové ovládání, které jsem stále držel v druhé ruce. Z dlaní mi s rámusem, na zem upadla změť drátků a umělé hmoty.

Emmett se zatvářil, jako kdyby se měl každou chvíli rozbrečet, ale neřekl ani slovo. V tu chvíli jsem ucítil na rameni Jasperovu ruku a pohled do jeho očí, mě ujistil, že se ze všech sil snaží, mě klidnit.

„Ne." Hlesl jsem tiše a vymanil se z jeho uklidňujícího doteku. S obtížemi jsem udělal dva kroky stranou a němě zíral prosklenou stěnou na zahradu.

Po pár vteřinách zazvonil telefon Jasperovi a ten, aniž by ho vzal natáhl ruku směrem ke mně.

Jedním prstem, jsem ho otevřel a přiložil k uchu.

„Kdo." Zašeptal jsem.

„Podplatila jsem člověka z odletové kontroly, říkal, že letadlo  letělo do Itálie. Mám dojem, že se o ní nějak dozvěděl Aro." Zaševelila Alice.

Víc jsem slyšet nepotřeboval. „Okamžitě se vrať domů." Přikázal jsem chladně a zavěsil.

Podal jsem telefon Jasperovi a zhluboka se nadechl, abych si vše promyslel. Asi jí nechtějí ublížit. Kdyby ji chtěli zabít, udělali by to tady a neriskovali by komplikace tím, že jí odvezou do Itálie. To se zdálo být dobré, nechtějí ji zabít, ale udělají to, když se pokusí použít svůj dar, aby jim utekla.

Mohl jsem jen doufat, že se Bella podvolí, že nebude odporovat, že se udrží naživu, než se tam dostanu.

„Zavolej, prosím na letiště a zablokuj první let do Itálie. Kamkoliv do Itálie." Poprosil jsem Jaspera a otočil jsem se ke schodišti. Musel jsem si vzít pas a zabalit pár drobností. Lidé obvykle cestují se zavazadly.

Esme se konečně probrala a já viděl jak moc se bojí o Bellu a jak moc se bojí o mě. Vztáhla ke mně ruku, ale já se nezastavil a jako vítr vyletěl po schodech nahoru

Do malé cestovní tašky jsem hodil jen náhradní oblečení, do peněženky přidal pas a zkontroloval, jestli mám kreditku.

„Letí ti to za tři hodiny ze Seattlu." Objevil se ve dveřích otec. „Měl bych letět s tebou Edwarde. Aro býval můj velmi dobrý přítel. Myslím, že bych ho dokázal přemluvit."

Nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou. „Ne Carlisle, to je má věc. Ty musíš zůstat s rodinou. Esme vypadá, že se každou chvíli zhroutí, musíš tu být pro ni. Nepřežila by, kdyby se ti něco stalo. Ještě tě prosím, zavolej Charliemu a řekni, že jsme se ty a já pohádali a já s Bellou, že jsme utekli. Také mu řekni, že už nás bratři hledají, aby neměl strach."

Kývl a otočil se k odchodu. „Alespoň tě odvezu na letiště."

„To je dobré otče. Vezmu si Astona, budu rychlejší, když pojedu sám."

Vrátil se ke mně a velmi pevně mě objal. „Chápu proč to děláš, synu, ale byl bych radši, kdybys neodjížděl."

„Dej na ně, na všechny pozor, ano?" Řekl jsem ještě a Carlisle beze slova přikývl. Zůstal jsem v pokoji sám, v ruce jsem držel cestovní tašku a do hlavy se mi vkrádaly šílené myšlenky. Sedl jsem si na postel a myslel jsem na dnešní noc, na to že ještě před pár hodinami jsem ji bezpečně držel ve svém náručí, líbal její hebká ústa, miloval její křehké tělo. Teď byla pryč, ve smrtelném nebezpečí, mezi krvelačnou bandou upírů, živících se lidskou krví.

Sešel jsem do haly. I Rose se přišla rozloučit. První se mi kolem krku vrhla matka. Hlasitě vzlykala a byla vyděšená k smrti. Měl jsem pocit, že mě snad ani nepustí. Pokynul jsem na otce a ten ji velmi jemně přitáhl k sobě a pevně jí objal.

Rose mi vlepila rychlou pusu na tvář a letmo mě objala. Emmett mi silně stiskl ruku a popřál hodně štěstí a Jasper mi položil dlaň na rameno a vlil do mě tolik optimismu, kolik jen sám měl, vzhledem k napjaté atmosféře kolem. Přejel jsem naposledy celou rodinu pohledem a věnoval jim poslední odhodlaný úsměv, abych trochu uklidnil matku, která teď vzlykala v náručí mého otce.

Emmett mi vyjel s autem z garáže, zatím co jsem si balil věci. Jen jsem hodil tašku na sedadlo spolujezdce a lehce zamával, než jsem šlápl na plynový pedál. Vyjel jsem na silnici směr Port Angel, Seattle, a dál Itálie, za svou jedinou láskou.

Bella

Ani jsem nevěděla jak dlouho jsem byla mimo, ale když jsem otevřela oči, právě svítalo. Ležela jsem schoulená v sedadle a bolelo mě celé tělo. Zamžourala jsem a rozhlédla se po letadle. Aro se na  mě zářivě usmíval, jak taky jinak. Měla jsem dojem, že má ten výraz ve tváři pevně vyrytý.

Malá blondýnka s karmínově rudýma očima seděla po jeho boku a četla si časopis. Marně jsem se snažila rozluštit, tu řeč, ve které byl napsán. Na obálce byla vyobrazena šikmá věž v Pise. Itálie, prolétlo mi hlavou. Felix seděl v sedadle hned za mnou. Byli tu ještě dva urostlí muži, které jsem neznala. Všichni do jednoho měli temně rudé oči. Nebyli tedy vegetariáni, jak mi kdysi vysvětlil Edward.

Nechápavě jsem se zadívala do odporně mléčných očí, svého únosce.

„Asi ti dlužím vysvětlení, má drahá Bello." Rozezněl se kabinou Arův sametový hlas.

Asi? Kdybych se teď nenacházela v tak šílené situaci, tak bych se rozesmála.

Promnula jsem si oči a posadila se vzpřímeně. Snažila jsem si urovnat myšlenky, ale bylo to, jako bych honila mouchy cedníkem, hrůza. Sevřela jsem ruce do pěstí a přiložila je ke spánkům. Hlava mě bolela, jako střep a z té bolesti se mi zvedal žaludek.

Skrčila jsem nohy a přitáhla si je k tělu.

„To je jen reakce na tu látku, co jsme ti píchli. Vzpomínáš? Naše malá pojistka." Obličej se mu zase roztáhl do toho blaženého výrazu. „Neboj, zvykneš si."

Můj vyděšený pohled ho popohnal do dalšího vysvětlování.

„Je to už pár staletí, co jsem naposledy potkal někoho, jako jsi ty, Bello. Myslel jsem, že už jsme vás vymýtili všechny, ale jak se zdá, příroda si vždycky najde cestičku. Dnes už jsem chytřejší, je lepší zkoumat, nežli bezhlavě zabíjet. Pokud máš nepřítele, musíš ho ovládnout, zlomit. Nechci tě zabít, když nebudu muset. Chci se o tobě dozvědět co nejvíc, úplně mě to dostalo, když jsem se o tvé existenci dozvěděl."

Nechápavě jsem zamrkala.

„Nevím, jestli ti můj přítel Carlisle, říkal něco o upírech žijících ve Volteře?" Celkem neznatelně jsem zavrtěla hlavou. To bych si pamatovala, kdyby mi někdo vyprávěl o bandě Italských, šílených upírů, kteří mě budou chtít zabít.

„Jsme něco, jako nejstarší z rodu. Královská rodina, dejme tomu." Prohlásil samolibě.

„Žijeme v našem městě už tisíce let. Staráme se o dodržování pravidel a také, když má některý z upírů nějaký...problém." Důstojně se odmlčel. „Obrátí se na nás." Dvorně pokynul k osazenstvu letadla.

„Řekl jsem Peterovi, aby tě sledoval, ale nezasahoval. Nedal si říct, chtěl tě tak moc, že se nedokázal ovládnout."

Na sucho jsem polkla. Peter, na něho už jsem tak dlouho nepomyslela.

„Co se mnou chcete udělat?" Zeptala jsem se. Popravdě, chtěla jsem vědět, jestli ještě někdy uvidím Charlieho, nebo strávím zbytek života zavřená v nějaké podzemní kopce.

„No Bello, nebudu ti lhát. Nejradši bych tě proměnil. Drásá mě představa promrhání tak vzácného potenciálu, jako máš ty, ale..." To ale viselo ve vzduchu a nepříjemně naplňovalo prostor mezi námi.

„Ještě se to nepodařilo, proměnit člověka, jako jsi ty. Alespoň o tom nevím. Prostě každý upír, který to zkusil se, se zlou potázal. Zdá se, že i když umíráte, jste pro nás nebezpeční."

Trochu mě děsilo, jakým způsobem o mě hovořil. Připadala jsem si v tu chvíli, jako bych byla jedincem zvláštního živočišného druhu.

„Tak co se mnou bude?" Chtěla jsem to vědět, ať už si pro mě připravili cokoliv.

„To bude záležet jen na tobě, Bello. Mí bratři byli zásadně proti, abych tě nechával naživu, ale já si myslím, že jsi důležitější živá." Pokýval hlavou a podíval se z okýnka. „Už budeme doma."

Autor: Nenefer (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Angel eyes II- 4.kapitola: