Tohle je trošíčku kratší, ale je to vlastně takové ukončení téhle části - odjezd. Další kapitola zas bude delší.
29.04.2009 (06:00) • Nenefer • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4055×
K domu jsem se vracel pomalu, jako bych se bál, že i to šílené množství krve, které teď ve mně kolovalo, jí přede mnou nedokáže uchránit.
Byl jsem tak plný, že už by se do mě nevešla snad ani kapička, ale bude to jako preventivní opatření stačit?
Dole v hale jsem minul otce. „Co se mu proboha stalo?"
Bohudík byl jediný, s kým jsem byl konfrontován a tak jsem nemusel řešit žádné další myšlenky.
Jak jsem se blížil ke dveřím do pokoje, její vůně se stupňovala, ale musel jsem uznat, že se to díky lovu dalo vydržet. Fajn, to půjde.
Lehce jsem zaťukal, nevěděl jsem, jestli mě bude chtít ještě vidět. „Smím dál?"
„Jo, klidně." Neznělo to moc nadšeně.
Seděla na posteli a byla připravená na cestu. Oblečena do tmavě modrých upnutých riflí, bílého tílka a mikiny naprosto stejné barvy, jakou měli její oči, vypadala dokonale. Nepodívala se na mně ani když jsem přešel k posteli a se vzdychnutím se posadil. Dívala se ven, na zamračenou oblohu, možná sledovala les.
Byla jak ledová socha, tolik vzdálená tomu roztouženému stvoření, které jsem tu přede dvěma hodinami zanechal.
„Bells, já....moc se ti omlouvám." Střelila po mně rychlým ledovým pohledem a pak se zase vrátila k bezcílnému pozorování oblohy.
„Nemáš se za co omlouvat. Nic se přeci nestalo, ne?"
Nevěděl jsem na jakou stranu se přiklonit. Měl jsem nechat tuhle směšnou příhodu, aby zabila vše co se tak nadějně mezi námi vyvíjelo, nebo jsem se měl plazit po kolenou a prosit o odpuštění.
Když se její nádherné oči konečně vpily hluboko do těch mých, bylo rozhodnuto. Nedokázal bych žít bez ní, teď už ne.
Její srdce jí prozradilo, když jsem se dotkl její ruky, na chvilinku vynechalo a pak se rozeběhlo přímo závodní rychlostí. Tohle ujištění mi úplně stačilo. Ledová královna byla jen na povrchu.
Držel jsem její ruku ve své a proplétal svoje ledové prsty s jejími. Snažila se seč mohla, vypadat netečně a musel jsem uznat, že se celkem držela, ale její lidské reakce jí prozradily.
Na příjezdové cestě jsem uslyšel známý zvuk. Charlie je tu, aby mi ji odvezl. Vstupní dveře se otevřely a můj otec ho zdvořile přivítal. Pak tichý rozhovor o jejím zdravotním stavu. Stiskl jsem její ruku pevněji.
„Myslím, že tu máš tatínka. Čas na to, připravit se k odjezdu."
Její smutný pohled mluvil za vše. Pomohl jsem ji na nohy a na rameno hodil velkou černou tašku, kam Alice zabalila, všechny ty věci, co tu Belle oblékala. Chytla se mě kolem krku a podpírajíc se o mne, dopajdala až ke dveřím.Usoudil jsem, že sejít schody, by bylo pro ní ještě velkým soustem a tak jsem jí podstrčil ruku pod kolena a podsekl nohy.
Vykřikla, když jsem jí zachytil do náruče a zvedl jí.
„Edwarde, co blázníš, lekla jsem se." Na oko mi nadávala a plácla mě dlaněmi do hrudníku. Trochu jsem se bál, aby si ještě víc neublížila.
Jako hrdý vítěz, s tou nejkrásnější trofejí na světě jsem stanul na vrcholu schodiště a sešel pomalu dolů.
Charlie na nás už čekal a jeho pohled se rozzářil, když nás spatřil. Musel svou dceru nevýslovně milovat.
Potřásl si rukou s mým otcem, ještě několikrát mu poděkoval a vydal se ke dveřím, aby mi je podržel.
Alice a Esme tu na nás taky čekaly, aby se s ní rozloučily. Postupně Bellu objaly, což šlo ztěžka, vzhledem k tomu, že jsem ji stále pevně svíral v náručí.
„Tak se měj a přijď se nás zase někdy podívat." Zařval se smíchem Emmett ze sedačky a zamával.
„Můj bratr Emmett." Zašeptal jsem Belle do ucha pro vysvětlení. Jen přikývla a zamávala mu nazpátek. Rose asi necítila potřebu se rozloučit, ale to jsem nijak zvlášť neřešil.
Prošel jsem dveřmi na verandu, následován zbytkem rodiny a poslušně šel za Charliem, který mi otevřel zadní dveře u auta, abych tam Bellu usadil.
Naklonil jsem se s ní dovnitř a naše tváře se v tu chvíli ocitly nebezpečně blízko. Stále měla ruce omotané kolem mého krku a upřeně mi hleděla do očí.
„Ještě pořád smím zítra přijet s otcem na návštěvu?" Zeptal jsem se.
„Ano." Vydechla mi do obličeje a mně znovu omámila její vůně.
Vyprostil jsem z pod jejího těla své ruce a něžně jí pohladil po spánku. Přivřela oči a plně si užívala mého dotyku. Pak pomalu zvedla svou dlaň a přiblížila ji k mé tváři. Pohledem se mně ptala, jestli smí a já se místo odpovědi jenom usmál.
Pohladila mne po tváři a palcem přitom přejela můj nos a ústa až k bradě. Usmála se tak krásně, že jsem musel párkrát zamrkat, abych se vzpamatoval.
„Ehm, ehm." Ozvalo se za mnou a já sebou prudce trhl, jak jsem se probral.
Charlie stál u dveří auta, s rukou na klice a čekal, až se narovnám. Pohled do pobavených tváří mé rodiny, mě utvrdil v tom, že jsem naše loučení, asi trochu protáhl.
„Ahoj." Slyšel jsem ještě, než Charlie přibouchl dveře a oběhl auto na stranu řidiče.
Položil jsem svou dlaň na sklo a ona udělala to samé. Její otec se s námi hlasitě rozloučil, nasedl a s máváním vyjel směrem k městu.
Udělal jsem ještě dva rychlé kroky vedle auta, ale pak se naše ruce rozpojily a já viděl, jak se otočila, aby mi zamávala.
Autor: Nenefer (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Angel eyes - 8.kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!