Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Angel eyes - 4.kapitola

22.04.2009 (08:43) • Nenefer • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4669×

Svítání, konečně nový den. Je sobota, nemusím dnes do školy, ale i kdybych musel, měl jsem vymyšleno tucet důvodů, proč nejít. Nikdo by mě samozřejmě nenutil.

Ozvalo se velmi lehké zaklepání a ve dveřích se objevila střapatá hlava Alice. S jemným a šibalským úsměvem vplula dovnitř a zůstala stát v nohou postele.Dívala se na ni skoro majetnicky. Popudilo mě to, nikdo se na ni nesmí takhle dívat.

Až teď mi to došlo, držela v rukou misku s vodou, přes rameno měla přehozený ručník a pod paží nesla čisté oblečení.Tak tohle bych snad mohl unést. Mrkla na mě.

„Chceš mi tu pomoct, Edwarde?"

Pochopil jsem, že je čas, se na chvilku vytratit.

„Ať ti to netrvá Alice." Sykl jsem na ni a protáhl se kolem ní na chodbu. Ještě jsem slyšel Aliciin zvonivý smích a pak rychle seběhl dolů do haly.

Nálada tady byla uvolněnější. Emmett stále zíral na velkou obrazovku a ani se po mně neohlédl.

Rose seděla na opěradle křesla a když zvedla oči od časopisu, co držela, ani se neusmála.

„Vždycky jsem věděla, že je zvláštní, ale teď už asi úplně zešílel."Zavrtěla hlavou a vrátila se zpět ke čtení.

Esme poletovala po domě a pobrukovala si písničku, kterou jsem pro ni před časem složil. Už dlouho neměla takhle dobrou náladu. Že by mi něco uteklo?

„Carlisle je v nemocnici. Máme hned volat, kdyby se něco dělo." Zavolala jako by nic Esme.

Jen jsem přikývl a rozhlédl se po hale. Nebyl tu Jasper.

„Jasper šel na lov a já jdu teď za ním." Odpověděla na mou nevyslovenou otázku Alice a letěla vesele ze schodů.

"Asi za tři hodiny přijede Bellyin tatínek."

„A ty bys měl jít nahoru, zhruba za dvě minuty se probere." Blýskla po mně úsměvem a už mizela dveřmi na verandu. Bylo to, jako by do mne někdo střelil. V mžiku jsem se napjal a už jsem jen cestou po schodech nahoru zachytil znechucený vnitřní hlas Rose.

„No vždyť to říkám, zešílel."

Vpadl jsem do pokoje a nohou zaklapl dveře. Stejně všichni uslyší, ale alespoň budu mít větší pocit soukromí. Opřel jsem se zády o stěnu hned vedle a zavřel oči, abych se mohl lépe soustředit. Bude si pamatovat, co se stalo v noci? Bude si pamatovat na mě? Co mám říkat? Co bude říkat ona? Tisíce otázek mi vyvěralo v hlavě. Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil a její vůně mě tak jako pokaždé, skoro omráčila.

Přešel jsem blíže k ní a pohodlně se posadil na židli. Jak jsem předpokládal, Alice si to užívala. Dívka nyní na sobě měla nebesky modrou košilku na ramena, zdobenou jemnou krajkou. Vypadala opravdu jako anděl s vlasy letmo rozhozenými po polštáři. Jen modřiny a odřeniny kazily celkový dojem.

Zatajil jsem dech, když se její oční víčka opět zachvěla. Netrpělivě jsem ji hypnotizoval pohledem a nemohl se dočkat, až zase spatřím tu překrásnou a tolik neobvyklou barvu jejích očí.

Neslyšně vzdychla a impulsivně vyhodila ruku nahoru k tváři. Bylo to tak nečekávané a tak rychlé, že jsem ji skoro nestačil zachytit.

Důkladně jsem zkontroloval, hadičku vedoucí ji do žíly a položil jí ruku zpět na deku. To jí asi probralo, protože bleskově odlepila víčka od sebe a vyděšeně na mně pohlédla.

Všiml jsem si, že upřeně hledí na mou ruku, která teď tlačila tu její k dece. Došlo mi, že jí je asi můj dotek nepříjemný. Tak nepřirozený, tvrdý a chladný. Rychle jsem se stáhl.

„Promiň, málem sis vytáhla kapačku."

Malinko se otřepala a pak stočila oči zpět k mé tváři.

Ticho začalo být tíživé, nebo mi to možná jen tak připadalo. Rozhodl jsem se tedy začít.

„Neboj se, nic ti není, jsi v bezpečí. Měla jsi nehodu..."

„Já vím. Říkal jsi to ... už..." Přerušila mě v půli věty a pořád mi visela pohledem na rtech.

„Co Black? Co je s ním?"

Došlo mi, že mluví o svém koni.

„Je mi to opravdu moc líto." Na víc jsem se nezmohl. Zaznamenal jsem ten děs, hrůzu a bolest, která projela jejím tělem, jako ochromující křeč. Kdybych to tak všechno mohl vzít na sebe.

Odklonila svou tvář ode mne, což mě zabolelo ještě víc.

„Jak se jmenuješ?" Zeptala se zastřeným hlasem a já poznal, že pláče.

„Promiň, já jsem Edward." To byla neslušnost, nepředstavit se. „A ty jsi Isabella, viď?"

„Jen Bella, prosím. Ale jak....?"

Střelila po mně tázavým pohledem, radši jsem rychle vše vysvětlil.

„Můj otec zalarmoval policii a ta mu dala číslo na tvého tatínka. Byl se tu už na tebe podívat, je to velmi milý člověk mimochodem." Zdálo se, že tohle jí uklidnilo.

„Domluvili jsme se, že tu zůstaneš, než ti nebude o něco lépe, můj otec je lékař a postaral se o tebe, když jsem tě našel."

„To ty?" Sledoval jsem slzy, které ji zlehka putovaly po tvářích, měl jsem neodolatelnou potřebu je něžně otřít svými chladnými prsty, možná slíbat pryč, z té andělské tvářičky, ale to nešlo. Rychle jsem ruce zatnul v pěsti a složil je na hrudi, tak to bude bezpečnější.

„Ano, to já jsem tě našel a donesl sem. Carlisle, můj otec tě ošetřil. Není to tak zlé. Jen zlomené zápěstí." Pomalu jsem pokynul k její ruce, která byla teď pevně upnutá v dlaze.

„Pár zlomených žeber a nějaké tržné ranky. Taky pár modřin a odřenin. Mohla jsi skončit i hůř."

Přimhouřila oči a já v tu chvíli trpěl víc než kdy před tím, že jsem jí neviděl do mysli.

„Děkuji ti."Šeptla

Opět odvrátila pohled k oknu a pak pomalu přejela očima celý pokoj. Zhluboka se nadechla a opět se mi zadívala hluboko do očí. Byl jsem omráčen tím pohledem. Skoro jako by mě její nepopsatelně nádherné oči hypnotizovaly. Nemohl jsem si náhle ujednotit myšlenky, nemohl jsem si v tu chvíli ani vzpomenout kdo jsem. Bože, co to se mnou prováděla?

„Na nic si nepamatuji. Nevím jak jsem spadla, nevím co se stalo." Zatnula ruce v pěst a pevně sevřela oční víčka.Vypadalo to, že se ze všech sil snaží soustředit, vzpomenout si na cokoli.

Tak moc jsem jí chtěl říct, ať to nedělá, ať je šťastná, že jí její paměť zradila.

Po chvíli se celkem neznatelně oklepala a opět se vrátila pohledem ke mně.

„Takže..." Zaváhala.

„Takže..?" Opakoval jsem potichu.

Pousmála se a já zatajil dech, byla tak překrásná.

„Přežila jsem a to díky tobě. Zachraňuješ často dámy v nesnázích?"

Podívala se na svou ruku položenou na posteli jen kousíček od té mojí a velmi zlehka mi přejela špičkami svých štíhlých prstů po hřbetu ruky. Další rozpačitý úsměv mi věnovala, když jsem se pod jejím dotykem zachvěl.

Proč to udělala? Proč se mě dotkla? Třeba je ta přitažlivost vzájemná. Možná se jí líbím, alespoň z poloviny jako ona mně. Ne, zakázal jsem si doufat. Musí přeci cítit, že se mnou není všechno v pořádku. Její instinkty jí přece musí říct, že nejsem pro ní ten pravý. Že jsem stejná stvůra, jako ta, která ji chtěla zabít v lese. Nad tou myšlenkou jsem se mírně zamračil.

Všimla si toho a vrhla po mně nechápavý pohled. Rychle stáhla svojí ruku pryč a položila si ji na nohu.

„Ne, já jen." Musel jsem se usmát nad tím, jak vyděšený jsem byl z jejího gesta. Samozřejmě, že jsem se nemračil, kvůli jejímu dotyku. Jak si to jen mohla myslet?

„Nad něčím jsem se zamyslel, to nebylo kvůli tobě. Naopak to pohlazení, mi bylo velmi příjemné. Jestli ti to nebude vadit...." Nečekal jsem na svolení, natáhl se pro její ruku a sevřel jí ve své.

Zase ten nádherný úsměv, tentokrát doprovázený ruměncem ve tvářích. Zdálo se, že jí skutečně kontakt s mojí chladnou, tvrdou pokožkou nevadí. Snad jí byl i příjemný.

Tichounké zabručení z jejího žaludku mě vrátilo zpátky na zem.

„Hned ti přinesu něco k jídlu. Musíš mít děsný hlad. Promiň, vůbec jsem si to neuvědomil."

Než jsem se stačil zvednout ze židle, ozvalo se tichounké zaklepání na dveře a v nich se objevila Alice s podnosem plným jídla.

Koutkem oka jsem zahlédl, jak jí Bella se zájmem pozoruje.

„Ahoj, já jsem Alice. Edwardova sestra."

S úsměvem přitančila k posteli a položila podnos Belle na nohy.

„Myslela jsem jen, že až se probereš, budeš mít určitě hlad. Je tu od všeho trochu, nevím co máš ráda."

Alice se chystala usadit k Belle na postel, ale já jí téměř neslyšným zasyčením naznačil, že to není zas až tak dobrý nápad.

„Co to děláš? Nechovej se jako pitomec. Není jen tvoje..." Můj rozzuřený pohled však utnul její vyčítavé myšlenky.

„Uvidíme se později Bello." Zašvitořila a rychle zmizela.

Letmo jsem zkontroloval výraz na tváři mého krásného andílka, ale byla jen trochu udivená.

„Tvá sestra je moc krásná." Vyrazila ze sebe obdivně a vložila do úst měsíček pomeranče, který sebrala z podnosu.

Pokrčil jsem rameny. Pro mne byla ona tou nejkrásnější osobou na celém světě.

„Když myslíš."Opáčil jsem

Mlčky pokračovala v jídle a dívala se střídavě na mě a zeď před sebou. Když už nemohla, omluvně se pousmála a s tichým díky mi podala podnos.

Vstal jsem a donesl ho na stůl.

„Takže....Je ti líp?" Zeptal jsem se.

Sklonila oči a zčervenala.

„Ano. O hodně, ale....potřebovala bych....no víš....do koupelny."

Nechápal jsem to zrudnutí. Vždyť to bylo přirozené, lidské a ona rozhodně byla člověk. To jsem si bohužel připomínal při každém nádechu.

Přistoupil jsem k ní blíž, odpojil kapačku a odhrnul deku. Díky bohu, měla na sobě dlouhou košilku. Pohled na její krásné, dlouhé, štíhlé nohy bych asi v kombinaci s tím vším okolo neustál.

„Nezahrávej si Edwarde." Slyšel jsem Alici odněkud ze zdola.

Měl jsem sto chutí na ni zakřičet, ale v posledním okamžiku jsem se zarazil. To by asi nebyl nelepší nápad. Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil a sehnul se k Belle.

Podstrčil jsem ruku pod její kolena a druhou pod záda. Zvedla ruce a objala mě kolem krku.

Snažil jsem se dopředu připravit na kontakt s jejím horkým tělem, ale když jsem se narovnal a ona se mi schoulila v náručí, projela mnou rána. Bylo to jako dostat zásah elektrickým proudem.

Zatnul jsem pevně čelist, na moment stuhnul a jen doufal, že si toho nevšimla. Probralo mně až její tichounké usyknutí. Pohlédl jsem jí do tváře a spatřil v ní bolest.

Přitáhla se ke mně rukama silněji, aby ulevila svým bolavým žebrům a položila svůj obličej na můj krk.

Její pokožka na mém krku pálila skoro nesnesitelně. Ještě měla asi teplotu. Hlava se mi točila a já jen děkoval své silné vůli, která mě držela na správné cestě tak dlouho. Co to dělala? Celkem přirozeně a bez přemýšlení se vrhala do smrtelného nebezpečí. Vzpomněl jsem si na jejího otce, zřejmě to bylo dědičné.

Když jsem jí posléze pomalu a opatrně postavil v koupelně na nohy, děkoval jsem svým rychlým instinktům. Bella se mě pustila moc rychle a už jsem jen viděl, jak se jí podlomila kolena. V tom samém okamžiku, aniž bych o tom přemýšlel sem jí zachytil a podíval se jí hluboko do očí. Měla udivený výraz.

„Jak jsi tak rychle...?"

Zatřepala hlavou.

„Musím být opatrnější. Bolí mě kotník."

Pomohl jsem ji dosednout na okraj vany. "Zvládneš to tu sama? Mohl bych zavolat Alici."

Už jsem se natahoval ke dveřím, ale chytila mě za ruku,"bude to dobrý, jen mi dej minutku."

„Počkám tedy venku." Zavřel jsem za sebou dveře a opřel se o protější stěnu. Nahlas jsem vzdychl a zaklonil hlavu. Asi bych měl využít chvíle, kdy přijede její tatínek a jít zase lovit. Její neuvěřitelná neukázněnost co se týče udržování si rozumné vzdálenosti ode mne, byla až zarážející. Vznášel jsem se štěstím, že to tak bylo.

Kdybych jí tak otevřeně mohl říci, kdo jsem. Vysvětlit celou tu situaci kolem naší rodiny.

„Edwarde." Moc se mi líbilo, jak znělo moje jméno z jejich úst. Tak zvláštně něžně a nedočkavě, rozechvěle.

Stála opřená zády o velké zrcadlo, které bylo přes celou šířku stěny koupelny. Myslím, že to byl nápad Alice.

Usmála se, když jsem vešel.

„Vidíš, zvládla jsem to i sama."

Obdivně jsem přikývl. „To tedy zírám."

Koupelnou se rozlehl její zvonivý smích. Jen na chvilku zadržela dech, v očekávání další bolesti, když jsem ji opět bral do náručí. Snažil jsem se být velmi opatrný.

Opřela si hlavu o mou hruď a ruce nechala tentokrát složené v klíně. Cítil jsem jak hluboce vdechuje a pomalu vydechuje, cítil jsem každý úder jejího srdce, které teď uhánělo jako o závod. Chtěl jsem věřit, že je to kvůli mně, kvůli tomu, že ji opatrně svírám v náručí.

Když jsem ji pokládal zpátky na postel, slyšel jsem vdáli zvuk velkého auta. Charlie je už na příjezdové cestě.

Před domem zastavilo auto a bylo slyšet zabouchnutí dveří. Pak šouravé kroky po schodech na verandu a zaklepání na dveře.

„Myslím, že tady máš návštěvu." Řekl jsem potichu.

Nedočkavě pohlédla ke dveřím, ale to už její otec vstupoval do pokoje.

„Tatí,"zaječela jak šílená.

Charlieho obličej se roztáhl v blaženém úsměvu. Natáhla k němu paže, jak to dělají nemluvňata a on ji ochranitelsky objal.

„Holčičko moje. Jak je ti?"

Sedl si k ní na postel a já se musel pousmát. „Tak tu máš tatínka a já vás nechám na chvíli o samotě. Máte si dost co povídat."

Vrhla na mne nešťastný pohled a já plně chápal jak se cítí. Kdybych nemusel velice nutně na lov, asi bych se nedonutil tenhle pokoj opustit.

Autor: Nenefer (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Angel eyes - 4.kapitola: