Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amores perros - 8. kapitola

29.08.2009 (13:00) • Lillith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2054×

8. kapitola

Kámen, oči, hlas…kámen, oči, hlas…zima.

Z mého teď už každonočního snu mě probudila bodavá bolest v hrudníku. Každý nádech byl pro mě jako utrpení. Snažila jsem se dýchat mělkce, abych plíce moc nezatěžovala, ale bez výsledně. Bolest to utlumilo, ale musela jsem dýchat o to častěji. Marně jsem se snažila vzpomenout, jak jsem se dostala do postele, ale v hlavě mi probleskovaly jen nepatrné útržky. Vím, že jsem s Michaelem odešli poměrně brzy, protože si všiml, že i když se mě snažila Leah zahřát, nezastavitelně jsem se třásla. Cestu domů si moc nepamatuji. Brácha mě napůl vedl, napůl nesl. Pak si jen vzpomínám na měkkou postel a pak zase ten sen. A teď tu bolest. Každý pohyb v mém těle vyvolal reakci, jakoby mě podalo tisíce jehliček. Chtěla jsem si odkašlat, ale nešlo to. Byla mi hrozná zima, ale když jsem si šáhla na čelo, cítila jsem jak hoří. „Já věděla, že to půlnoční koupání bude mít následky,“ řekla jsem si v duchu a zanadávala jsem si potichu, že jsem byla tak pyšná a tvrdohlavá a smečce jsem o svém studeném tajemství neřekla.

Bolestivě jsem otočila hlavu směrem k budíku a zjistila, že je teprve tři hodiny ráno. Mohla jsem spát tak dvě až tři hodinky. Tělem mi projela zimnice a já se rozhodla, že už je vážně čas se zahřát. Normálně v noci až tak chladno nebylo, takže jsem v pokoji žádné deky navíc neměla. Po chvíli zvažování svých možností jsem se rozhodla pro nejlepší zahřívač, co doma máme…Michael. S bolestivým siknutím jsem se opřela o lokty, potom opatrně na ruce do sedu. Tento malý pohyb mi dal zabrat tak, že jsem ještě dobrých pět minut musela zůstat sedět, aby mi odezněla nejhorší bolest. Odhodila jsem peřinu a tělem mi opět projelo mrazení. Začala jsem se třást a i přes moje protesty, mi moje zuby hlasitě drkotaly o sebe. Zatla jsem je a přesunula nohy na zem. Chvíli jsem jen dýchala, a i když každý nádech bolel víc a víc, musela jsem chvíli jen zírat do tmy. Naposled jsem se zhluboka nadechla a s pomocí zchřadlých rukou jsem se postavila. Trochu jsem zavrávorala, ale ustála jsem to. Rukou jsem zašmátrala před sebe, abych našla kliku.

Cestu z mého pokoje do toho bráchova, jsem se spíš šourala než šla. Konečně jsem cítila jeho umělohmotnou kliku pod svými prsty a zabrala jsem. Mé oči už se celkem přizpůsobily tmě, takže už jsem rozeznávala obrysy. Najednou mým tělem opět projel chlad, ale tentokrát jsem si byla jistá, že to není horečkou. Michaelův pokoj byl prázdný a měl otevřené okno, kterým do pokoje proudil chladný noční vánek. Přešla jsem k posteli, abych se ujistila, že je doopravdy pryč.

Bylo to divné. Brácha nikdy neodešel, aniž by nenechal vzkaz. I když jsou moje vzpomínky trochu rozmazaná, moc dobře si pamatuji, jak jsme si před jeho pokojem řekli dobrou noc a on odešel spát. „Nebo že by šel za ženskou? Viděla jsem ty pohledy, co si mezi sebou vyměňovali Michael a Leah, ale proč by za ní chodil, když spolu mohli být celý večer?“ tok mých myšlenek přehlušilo zoufalé vytí. Moc dobře jsem ho poznala. To byl Michael. Nebylo to obvyklé hravé vytí, které vydával, když mezi sebou závodili nebo se prostě jenom procházeli v lese. Tohle vytí bylo plné strachu a zoufalství.

Mé sourozenecké pudy byly v pozoru. Chtěla jsem ladně vyskočit z okna jako vlk a utíkat bráškovi na pomoc. Když jsem se postavila do běžecké pozice a chystala se rozběhnout, znovu jsem ucítila bolest v celém mém těle a já si šokovaně uvědomila, že se v tomhle stavu rozhodně neproměním. Rychle jsem přelétla pohledem pokoj, čapla bráchovu mikinu a vydala se k oknu. Trocha adrenalinu moji bolest utlumila a já jsem byla dokonce schopná i slézt z okna.

Dopadla jsem na měkkou půdu a vydala se rychlým krokem k lesu. Tělo jakoby ke mně už ani nepatřilo a mně už žádný pohyb nedělal moc velký problém. Jen to dýchání zůstalo stejně nesnesitelné, možná i o něco víc v chladném večeru. Znova jsem uslyšela vytí a tentokrát jsem neváhala a rozběhla se. Oči vlkodlaka byly přeci jen o něco lepší než lidské, takže jsem na určitou vzdálenost i dobře viděla. Šla jsem podle sluchu. Zvuk vytí byl pořád blíž a blíž a já jsem běžela o to rychleji. Nevnímala jsem nic kromě toho zoufalého zvuku o pomoc. Les začínal být hustší, proto jsem musela zpomalit. Větvičky mě nepříjemně švihaly do obličeje. Najednou vytí ustalo a v lese nastalo naprosté ticho. Zastavila jsem se a rozhlédla se. Měla jsem děsivý pocit, že mě někdo sleduje. Otočila jsem se, ale nikdo za mnou nestál. Otočila jsem se zpátky a …tvrdá rána do břicha. Odletěla jsem a zastavila se až o nejbližší strom.

„Copak to tu máme? Cítil jsem nějakého zmoklého psa, ale že to bude čubka, to mě nenapadlo,“ slyšela jsem melodický hlas u mého ucha a nasládlá vůně mi nepříjemně dráždila nos.

„Co chceš?“ vypálila jsem.

„Jen tak jsem se procházel, když mě členové tvé smečky napadli.“

„Co si jim udělal?“ i když jsem se paniku v mém hlase snažila potlačit, v konečném výsledku se to moc nepovedlo. Nejspíš i pijavice si toho všimla a ušklíbla se. Strach proudil celým mým tělem a já věděla, že jsem smrti nikdy nebyla blíž.

„Všichni jsou živí…zatím,“ uchechtl se.

„S tebou myslím bude větší zá…“ najednou ho ode mě odmrštila jakási neviditelná síla a já se unaveně svezla k zemi. Cítila jsem, že něčí chladné ruce mi pomáhají na nohy a berou do náruče. Trochu jsem přiostřila a zjistila, že je to Edward. Chtěla jsem mu poděkovat, ale moje slova zanikla v hrozném kašli, který rozežíral každou část mých plící. Nenapočítala jsem ani do deseti a už jsem cítila kolem sebe hlasy.

„Co se stalo?“ zeptal se jeden z nich.

„Stopoval jsem toho upíra a našel ji. Proč se neproměnila?“ slyšela jsem melodický hlas Edwarda.

„Yas!“ rozpoznala jsem Sama.

„Hey brácho, jak to jde?“ štěkavě jsem se zasmála a snažila se vymanit z Edwardovi chladné náruče.

„V klidu, teď nemůžeš ani chodit natož to stát.“

„Jasný a to že mi je kosa jak na Sibiři a mám nejspíš zápal plic, tak s tím mi tvoje ledová pokožka hodně pomůže,“ odpověděla jsem kousavě a znova se pokusila dostat na zem. Edward jen zamyšleně uklonil hlavu na bok a po chvilce své držení povolil. Jen, co jsem dopadla na zem, se mi podlomily kolena a já zase dostal záchvat kašle. Nevím, co bylo horší. Jestli to, když jsem kašlat mohla nebo nemohla. V obou případech se mi celým tělem milióny jehliček snažily rozpíchat pokožku. Ucítila jsem horké ruce, jak se mi snaží pomoct vstát. Ochotně jsem přijala a bez jakéhokoliv varování se dotyčnému vrhla kolem krku. Bylo mi jedno koho právě teď objímám, hlavně když mi bude teplo. Dotyčný chvíli šokovaně strnul, ale potom omotal velké teplé ruce kolem mého pasu a přitiskl si mě na hrudník. Nikdy mi nebylo tak krásně teplo. Zabořila jsem hlavu do hrudníku a nechala se unášet teplem jeho těla.

„Sestřičko,“ uslyšela jsem vyděšený výkřik mého bratra.

„Michaeli,“ odpověděla jsem a zvedla hlavu směrem k zvuku jeho hlasu, abych mohla zkontrolovat, že je v pořádku. Periferním viděním jsem stačila zjistit, že dotyčný, kterému budu muset být velmi vděčná a nejspíš se bude před ním cítit velmi trapně za svoji přehnanou skoro až dětinskou reakci, je Paul. „Výborně, kéž by to byl Seth.“

Chtěla jsem se pohnout, ale Paul mě držel dost pevně a odmítal mě pustit. Za to jsem mu byla vděčná, protože bych opět asi políbila zem, kdyby mě nepodpíral.

„Proč si nezůstala doma. Když mě kluci zavolal, šel jsem k tobě do pokoje, ale ty ses třásla jako osika a něco si mumlal ze spaní, tak jsem myslel, že je to důsledek toho koupání, tak jsem tě nechtěl budit.“

„Já jsem se potom probudila a zjistila jsem, že nejsi v posteli, a pak jsem tě slyšela výt…“ zbytek příběhu už znal.

„Myslíte, že to, že se nemohla proměnit, je důsledkem toho nachlazení?“ zeptal se Edward.

„Určitě. Když vlkodlak nemá dost energie, tak se prostě nepromění,“ odpověděl mu Sam a já jsem se, jako na důkaz jeho slov, znovu rozkašlala. Michael si podezíravě měřil Paul a on mu jeho pohled vrátil.

„U mě jí bude víc teplo brácho,“ řekl Paul a brácha nad pravdivostí jeho slov jen pokýval hlavou, ale oči ze mě nespustil.

„Tak…rodinka se opět šťastně shledala a máme zase o jednoho krvežíznivého upíra míň. Happy End jak má být, tak já se vydám zpátky na svoji stranu hranice,“ řekl Edward, „Možná byste ji měli vzít do nemocnice,“ dodal ještě, hlavou kývl ke mně a pomalým krokem se vydal směrem k domů Cullenových.

„Dík,“ šeptla jsem skoro neslyšně, ale věděla jsem, že mě slyšel. Slova o nemocnici jsem ignorovala. Doktorku mám doma, tak proč bych se měla ještě zavírat do toho stresujícího prostředí.

„Pro kamarádku Belly, cokoliv,“ řekl odevzdaně a zmizel.

„Kde je vůbec Bella?“ zeptala jsem se po chvíli ticha. Většinou, když se tady objeví upír, tak kvůli ní. Alespoň tak mi to podala.

„Hlídá jí Jacob,“ odpověděl mi Sam trochu s podrážděností v hlase.

„Aha,“ hlesla jsem. „Já ty vztahy tady vůbec nechápu,“ zamumlala jsem si pro sebe.

„Já taky ne,“ uchechtl se Paul.

„Měla bychom už jít nebo na tom budeš ještě hůř,“ zavelel Sam.

„Dobře,“ řekla jsem, ale nějak jsem nemohla odlepit nohy od země.

„Co řekneme doma?“ zeptal se Michael, když mě konečně rozpohybovali a já ,pořád namáčknutá na svoje pohyblivé topení, spolu s ostatními kráčeli lesem k našemu domu.

„Nevím, třeba že jsem měla tajné půlnoční rande a nachladla jsem. Mamka řekne, že jsem hloupá, ale hned druhou větou se mě bude vyptávat, jaký byl ten kluk.“

„A co tvůj otec?“ zeptal se Paul.

„Taťka by mě za půlnoční rande napařil měsíční domácí vězení, ale jeho nechám mamce. Ta ho nějak zpracuje a něco mu nakecá,“ pokrčila jsem lhostejně rameny.

„Vaši rodiče neví, co jste zač?“ zeptal se Sam.

„Neví. Otec je sice archeolog a velmi se zajímá o náš rodokmen, ale nikdy si nic takového nepřipustil, tedy alespoň myslím,“ odpověděl Michael.

„Tak jsme tady,“ řekla jsem já,, když jsem konečně rozeznala obrysy našeho domečku.

„Ještě jednou díky,“ řekl Sam a poplácal si s Michaelem rukou. „A ty na sebe dávej pozor,“ stočil pohled na mě. Sklopila jsem hlavu dolů a stejně jako celou cestu domů, jsem si znovu zanadávala v duchu, jak jsem mohla být tak neuvěřitelně hloupá a vydat se do lesa sama, i když jsem věděla, že se nemůžu proměnit.

„Já ji pohlídám,“ ozval se usměvavě bratr.

„Díky za…no víš…za…,“ koktala jsem s hlavou zvednutou k Paulovi, který mě ještě pořád držel v teple svého těla.

„Vždycky rád posloužím jako topení,“ řekl s úsměvem, když jsem se dlouho k ničemu neměla. „Klidně pudu i s tebou nahoru jestli potřebuješ zahřát v posteli,“ pokračoval, ale pomalu to nestačil ani doříct a už jsem mu vrazila facku. On to samozřejmě skoro necítil, ale já jsem měla dostatečný pocit zadostiučinění.

„Bacha…kočička má drápky,“ ozval se výsměšně Michael, zřejmě potěšen mojí reakcí, já jsem se vymanila z medvědího sevření a následovala ho k břečťanu, díky němu jsme vyšplhali zpátky do svých pokojů.

Když jsem byla nahoře, vykoukla jsem z okna. Sam mi mávnul a odběhl zpátky do lesa směrem domů. Paul na mě hodil poslední vyzývavý pohled a taky zmizel v lese. „Kdyby nebyl takový idiot…“ pomyslela jsem si v duchu.

Převlékla jsem se do tepláků, trička, svetru a vzala jsem si asi troje teplé ponožky. Za chvíli přišel bráška a donesl mi asi pět teplých dek, které vyhrabal v pokoji pro hosty. Já jsem se do nich zachumlala a nechala se unášet měkkostí postele a pocitem bezpečí…

Předchozí ¤ Shrnutí ¤ Další

Autor: Lillith (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amores perros - 8. kapitola: