Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amores perros - 4. kapitola

31.07.2009 (22:30) • Lillith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1790×

4. kapitola

Čím víc jsme se přibližovali, tak jsem zjišťovala, že se u brášky projevil jeho zlozvyk všechno zveličovat. Ano, vysocí byli, ale oproti Michaelovi to nebylo tolik. Většina kluků z naší bývalé smečky byli menší než brácha. Asi to bylo tím, že kmen indiánů, ze kterého jsme vycházeli, byl hodně důležitý, přestože s našim pradědou, protože si vzal naší „bílou“ prababičkou, to šlo trochu z kopce.

I když byla tma, začínala jsem zaostřovat a trochu rozpoznávala některé tváře. Všichni měli stejný výraz. Taková nepropustná maska až mi z toho běhal mráz po zádech, jak moc si byli v tu chvíli podobní. Stáli blízko u sebe jen, nejspíš alfa, stál kousek v popředí.

Hned, jak jsme vešli do světla měsíce v úplňku, který ozařoval část trávníku než všechno přešlo do úplné tmy hustého porostu lesa, všichni změnili výraz. V jejich tváří se mísil zmatek s údivem a u některých pomalu přecházel do pobaveného úšklebku. „Tak jsem ráda, že se chlapci pobavili. Nejspíš o mně neřekl bratříček všechno,“ řekla jsem si v duchu.

„Tohle bude zajímavý,“ řekl jeden z kluků a ušklíbl se.

„Nechci slyšet žádný poznámky, Paule,“ řekl alfa.

„Jo, Paule, třeba ti ještě nakope zadek.“

„Nebo ho nakope tobě Jaku.“

„Dyť na mě nestačíš ani ty.“

„Myslíš? Myslím, že minule jsem ti ukázal dost jasně, kdo tu má převahu.“

„Náhoda. Dneska to vidím na odvetu.“

„Dobře.“

„Fajn, ale jestli…“

„Stačí, myslím, že jste se předvedli až až,“ srovnal je alfa, aniž by se na ně podíval a pokračoval k nám, „Já jsem Sam. Ten s velkou hubou je Paul, kdyby dělal problémy, tak mu to chce jen trochu proprášit kožich. Tohle je Jacob,“ ukázal na kluka vedle sebe, „ten prcek je Seth a ještě Quil a Embry.“ Jak jednotlivé jmenoval, tak na ně postupně ukazoval. V tý tmě jsem viděla kulový, takže těžko můžu přiřazovat jména.

„Já jsem Michael, ale to vy už víte a tohle je má malá sestřička Yasmine,“ představil nás bratr.

„Já nejsem malá,“ sykla jsem na něj uraženě.

„O tom by se dalo pochybovat,“ ozval se někdo ze smečky. Podle toho, kde stál, tak asi Jacob. Zavrčela jsem a udělala krok vpřed, ale Michael mi dal ruku na rameno a trochu mě zatlačil zpátky. Někdo se zase štěkavě zasmál, tentokrát někdo víc zprava. Už mě to nebavilo, jak mě nebrali vážně. Já fakt nemám náladu přesvědčovat bandu pitomých puberťáků, že může být stejně dobrý vlkodlak jako oni.

„Myslím, že by jsme si měli všichni někde v klidu sednout a všechno probrat. Dneska večer na hlídce je Leah a Jared, takže máme klid. Nějaký nápad, kam jít?“ zeptal se Sam spíš smečky, i když pořád pohledem probodával pohledem mě s bráchou. „Leah? To bude nejspíš ta holka…škoda, že tu není, alespoň bych měla nějakou podporu.“

„Můžeme jít k nám. Taťka je u Sue,“ navrhl, nejspíš, Jacob. Sam kývl na souhlas a naznačil nám ať ho následujeme.

Šli jsme podél lesa a během cesty všichni zarytě mlčeli. Nejspíš si všichni snažili trochu utříbit myšlenky. Já jsem prostě jen vypla, jak jsem byla naučená, když jsem byla vlk, aby mi bratr nečetl myšlenky. Byla to taková obrana, proti jeho vlezlému hlásku a jeho přítomnosti, když se snažil chránit svoji „malou“ sestřičku.

„Tak jsme tady,“ řekl Jacob, odemkl dveře a vešel dovnitř. Dům byl celkem velký, ale stejně jsem byla toho názoru, že se tam sedm vlkodlaků a „holka“ budou trochu mačkat. Brácha mi galantně podržel dveře a spolu s ostatními jsme šli přes předsíň a kuchyň, až jsme došli do celkem prostorného obýváku. Byli zde vidět indiáni na každém kousku nábytku. Spousta ručně řezaných sošek, sem tam nějaké kůže a velký krb. U zdi byla maličká televize, u ní konferenční tmavý těžký stolek a u něj gauč tak pro tři a dvě křesla. Matika mi nikdy nešla, ale to, že nám to nebude stačit, jsem si spočítat uměla.

Jacob už se rozvaloval uprostřed sedačky a dával jasně najevo, že víc než jeden už se tam nevleze. Já jsem ochotně zamířila k sedačce u krbu, protože mi byla hrozná zima. Sundala si pantofle, které jsem měla, protože jsem předpokládala, že dneska cizí smečce řekneme jenom „ahoj“ a půjdeme si s bráchou zaběhat. I proto jsem byla teď tak promrzlá. Měla jsem jenom staré tříčtvrťáky a triko na širší ramínka. Nedala jsem na sobě nic znát…nepotřebuju, aby si ze mě dělali srandu dřív než bude nutné…a strčila nohy pod sebe a užívala si tepla, které sálalo z krbu za mnou. Michael zaujmul, i když s trochou nelibostí majitele domu, místo vedle Jacoba tak, aby byl, co nejblíže mě. Sam si sedl do křesla naproti tomu mému, Seth se vtlačil vedle teď už viditelně rozmrzelého Jacoba a Paul, Quil a Embry si přinesli židle z kuchyně.

Najednou mi začalo být až nepříjemně horko, když se střídavě do mě a bratr vpíjelo šest páru černých očí.

„Hrmm….co byste chtěli vědět?“ zeptal se nesměle Michael a svoji otázku, stejně jako pohled, směřoval k Samovi.

„No…je toho dost, ale tak máme dost času, ne?“ zasmál se štěkavě Sam. „Máte u vás taky upíry?“

„Ano. Ale myslím, že asi víc než vy. Hlavně máme vetší plochu na dohled než vy. U vás stačí jen dva na hlídku, my potřebujeme tak čtyry,“ odpověděl Michael. Jemu se tady vážně líbilo. Bylo na něm vidět, jak moc je nadšený z nového prostředí a dobrodružství, které tu na nás někde, jak doufal, čeká. No co, nebudu mu to kazit.

„Fíhá,“ ozval se Seth. „Super, už si je začínám pamatovat. Tak alfa-Sam, prcek-Seth, arogantní frajírek-Paul…jo, tak teď mám zmatek…ten, komu patří tenhle dům je Jacob, jak se rozvaluje, s brýlemi je Embry a ten druhý Quil a nebo naopak?“ snažila jsem v duchu přiřazovat jména.

„Kolik vás bylo ve smečce?“ zeptal se Quil…nebo Embry?

„Tak kolem dvanácti, hodně to stagnovalo, protože se hodně kluků stěhovalo. A o spoustě lidí jsme ani nevěděli, teda ze začátku…LA je velký město,“ zase odpověděl brácha. Já jsem zatím hrála roli tichého pozorovatele.

„Kolik jste ještě měli holek?“ zeptal se Jacob, ale nezněl ani moc povýšeně spíš zvědavě, takže jsem nic neříkala.

„Yasmine je jediná.“

„Ty si byl alfa?“ tentokrát Paul.

„Jo.“

„Nevyšiluj, ale..“ začal Sam a stočil pohled ke mně…a jé, já věděla, že to přijde… „proč si…“

„Bílá?“ dopověděla jsem za něj, když se k tomu neměl. Už vím, jak se cítili černí, když se objevili mezi bílými…jako zvířátko v zoo…

„Nebojte, adoptovaná nejsem, to bych nemohla být vlkodlak. Prostě geny. Děda byl poloviční vlkodlak a tak se to postupně snižovalo. Já jsem po mamce bílá. Ale když se upírům u nás začalo dařit, tak jsme se proměnili i my dva s bráchou. A protože byli naši předci velmi důležitý, stal se Michael alfa, i když je v nás tak málo krve předků,“ řekla jsem na vysvětlenou.

„Víš ve škole jsem zkoušeli přeměnu a bude potřeba…“ otočil se na mě Michael.

„Cože jste zkoušeli?“ vylítla jsem a posměšného zasyčení od Paula jsem si nevšímala.

„Já jsem tam byl taky, abych je hlídal. Museli jsme to vyzkoušet,“ řekl na jejich obhajobu Sam. „Co si myslí? Že se v klidu vykradou kousek za školu a budou se měnit, jak se jim za chce? Příště půjdou jako vlci dělat maskota školním fotbalistům a budou vesele štěkat kolem roztleskávaček.

„Idioti,“ sykla jsem a snažila se uklidnit dýchání.

„Holky,“ zaslechla jsem od Jacoba.

„Tak…myslím, že si všichni budeme perfektně rozumět,“ řekl Sam a mile se usmál.

„Co bude potřeba?“ zeptala jsem se už s klidným dechem, ale pořád z trochou podrážděnosti v hlase.

„Musíte absolvovat jeden rituál. Je to takové přijetí, abychom mohli slyšet vaše myšlenky,“ vysvětlil Sam.

„A musíme?“ zeptala jsem se a šokovaný výraz bratra jsem ignorovala.

„Ano, jinak adios amigos a stěhujte se někam jinam,“ odpověděl Paul. „Tak teď tu máme dvě možnosti. Buď budu hodná sestřička a ty „skvělé“ hochy vemu jako své nové bratry a budeme si hrát na šťastnou rodinku, nebo budu zlá mrcha, řeknu ne a nějak naše přesvědčím, abychom jsme se přestěhovali někam jinam, třeba přímo do Washingtonu…jsem slaboch, vím to…“

„Kdy ta „slavnost“ bude?“ zeptala jsem se a snažila se o úsměv, i když si nejsem jistá jestli se povedl.

„V půlce měsíce, takže za dva týdny.“

„Dva týdny klidu, huráááá!“

Po téhle větě se po místnosti rozprostilo trochu nepříjemné ticho. Brácha si hrál s tkaničkou u kalhot, Paul si prohrábl vlasy, Quil s Embrym si něco potichu šeptali, že je nebylo vůbec slyšet, Sam pozoroval obrazce na dřevěné podlaze a v obličeji měl soustředěný výraz a Jacob se díval na mě, i když to vypadalo, že se dívá spíše skrze mě. Ten pohled mi vadil, tak jsem natočila hlavu do krbu za mnou a nechala se unést barevnou hrou plamenů.

„No nic kluci...a Yasmine…musíme se s vámi rozloučit. Dneska Quil spí u nás a mamka nás přijde za chvíli zkontrolovat, jestli spíme,“ řekl Embry. Kývnuli na nás a odešli.

„A já mám rande,takže…“ ozval se Paul, vzal si bundu, kývnul klukům a na mě mrkl. „Ten blbec na mě mrkl?“

„Nic proti, ale ten Paul se mi moc nelíbí,“ řekl Michael a sledoval odcházejícího zkoumavým pohledem.

„Mně taky, ale asi s tím budeme muset žít, když to bude náš novej bráška,“ řekla jsem uštěpačně. Já vím, nejsem moc příjemná, ale jsem unavená a nikdo se mě neptal, jestli sem chci nebo ne, tak si servítky moc neberu.

„Já chápu, že jsme nezačali moc dobře, ale musíš nás pochopit,“ začal Sam a naklonil se trochu dopředu a opřel si lokte o kolena. „I když už ve smečce dívku máme, nejsem připraveni na něco tak…“

„Bílého?“ dořekla jsem za něj. Bratr se zamračil, ale cukaly mu koutky a Jacob si pobaveně odfrkl.

„Mě to třeba vůbec nevadí,“ ozval se Seth a mile se na mě usmál.

„Dík,“ řekla jsem a tentokrát se mi úsměv i povedl.

Koukla jsem se na hodinky a bylo teprve jedenáct. S Michaelem jsme měli štěstí, že naši nebyli zbytečně podezíraví a nikdy nás nechodili v noci kontrolovat. A když, tak jsme si vždycky něco zvládli vymyslet.

„Ještě je tu jeden problém,“ začal Sam a já v duchu přemýšlela, co je se mnou ještě špatně.

„Nemůžeš chodit do školy do Forks.“

„Kam, že chodí?“ ozval se rozhořčeně Jacob a já jeho reakci vůbec nechápala.

„Víš my máme takovou jednu dohodu, ale i přesto si nemyslím, že to je dobr…“

„Zapomeňte!“ křikla jsem možná o něco víc nahlas než jsem původně zamýšlela.

„Nech je to vysvětlit,“ obhajoval je bratr. „No výborně. Tak teď mě zradil i bratříček. Já věděla, že mu vymyli mozek.“

„Já nechci nic slyšet. Je mi jedno, co máte za problém nebo s kým tam máte jaký probl…“

„Do té školy chodí upíři,“ zašeptal Jacob, ale dost nahlas a autorativně, že jsem o i přes svůj monolog slyšela. „Tak tohle byla podpásovka.“

„Tak proč tam ještě jsou?“ zeptala jsem se udiveně a po mé předchozí rozhořčenosti nebylo v mém hlasy ani památky. Nechápala a jak můžou nechat partu upírů běhat mezi nevinnými.

„Jsou to vegetariáni. Píjí jen zvířecí krev,“ řekl na vysvětlenou Sam.

„A navíc se nám Jacob zabouchl do jedné holky z té školy, ale ona chodí s jedním z těch upírů,“ řekl s úsměvem Seth. Jacob na něj hodil naštvaný pohled a Seth se přestal smát a raději se zabořil hlouběji do židle.

„S kým?“ zeptala jsem se.

„Bella…Bellla Swanová.“

„Bella?“ zeptala jsem se šokovaně.

„Ty ji znáš?“ zeptal se překvapeně Jacob.

„Jo…hned první den mě sejmula dveřma,“ odpověděla jsem a ušklíbla se, když jsem si na naše první setkání vzpomněla.

„A ty si pijavice necítila?“ zeptal se brácha.

„No ne, ale sama Bella říkala, že je její přítel – Edward pryč.“

„No jo…dneska bylo hezky,“ řekla zamyšleně Seth.

„Myslím, že tohle bychom měli vyřešit až zítra. Stejně na zítra hlásí teplo, takže se s Cullenovými nemusíme zabývat ještě jeden den. Moc rád jsem vás oba poznal a uvidíme se zítra. Kdo má zítra službu?“ poslední otázku směřoval ke klukům.

„Já a Paul,“ odpověděl Seth. „JO…alespoň mi ten blbeček nebude jednu noc kazit náladu.“

„Tak zítra,“ řekla jsem, protáhla se v křesle, zívla a zvedla se k odchodu.

„Čau,“ řekl přátelsky Michael a chlapsky si podal ruce se Samem, Jacobem i Sethem. Když jsme odcházeli, otočila jsem se a uviděla, jak se Jacob dívá nepřítomně do plamenů do krbů s podobným pocitem, který mu procházel tváří, jako když jsem se do nich dívala já. Jen nepřítomný výraz, odpoutat se od všech lidských pocitů a jen se nechat unášet barvami.

Spolu se Samem i Sethem jsme se vydali zpátky domů. Cesta mi nepřipadala ani tak dlouhá. Jakmile jsem byla ve své vyhřáté postýlce, všechno jako by na mě dolehlo. Doufala jsem, že jakmile dojdu domů, lehnu a neprobudí mě ani kdyby les vedle našeho baráku káceli. Jen já nemohla nějak zabrat. Musela jsem si projít všechny informace z dnešního náročného dne. „Budu se muset smířit s novou smečkou.“ Jak jsem tak procházela všechny nové tváře, tak se mi začaly klížit oči a víčka začaly být těžší a těžší až jsem upadla do tvrdého spánku. Bohužel už ne bezesného, kdy mě zase pronásledoval sen s kamenem a hlasem. Dneska se do toho ale motala ještě jiná postava, které jsem viděla pouze oči. Známé tmavé oči, jen jsem, stejně jak jsem nemohla přijít na význam slov, nemohla přiřadit jméno…

Předchozí ¤ Shrnutí ¤ Další

Autor: Lillith (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amores perros - 4. kapitola: