Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amores perros - 3. kapitola

30.07.2009 (20:30) • Lillith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1638×

3. kapitola

Zelená. To bylo vše, co jsem dokázala vnímat. Ještě vůně lesa po dešti a čerstvý mech pod nohama. Smysly nebyly tak zaostřené jako při mé přeměně, ale dokázala jsem se orientovat. Kousek jsem chtěla popojít, ale nemohla jsem se hnout z místa. Nohy jakoby byly doslova z olova a odmítaly se pohnout z mechu pode mnou. Kolem mě se nepohnul ani lísteček. Žádný zpěv, žádné vití ani jiné známky života kolem mě. Zkusila jsem se otočit, ale můj pohled byl přimražen ke kameni přede mnou. Tyčil se uprostřed kruhu, který mi připomínal zmenšeninu anglického Stonehedge. Kámen byl dvakrát vyšší než já a popsaný zvláštními znaky. Najednou křoví za mnou zašustilo, a když jsem se snažila otočit, nešlo to. Slyšela jsem kroky a uvědomila si, že se nemám jak bránit.

Najednou se horký dech otřel o mé ucho. Slova jakoby mi jedním uchem proudily dovnitř a druhým ven. Nebylo to tím, že jsem nechtěla poslouchat, ale tím, že jsem je nedokázala udržet. Byly v cizím jazyce, ale já věděla, že bych jim měla rozumět, ale prostě jsem nemohla. Najednou všechno utichlo. Začalo se stmívat a poslední, co jsem viděla, byl ten zvláštní kámen…

Prudce jsem se posadila. Nikdy se mi nic podobného nezdálo. Něco tak intenzivního. Pomalu se vůně jehličí vytrácela, ale pořád tu byla. To podivné ticho narušil jen kos zpívající venku. I když jsem se snažila vzpomenout na slova, které jsem ve snu slyšela, nedařilo se mi to. Dech se pomalu zklidňoval a srdce pomalu přestalo bít jako o závod a trochu se zpomalilo.

„Jen sen, Yasmine, jen sen,“ řekl jsem si v duchu a dvakrát se zhluboka nadechla a vydechla.

Koukla jsem se na budík vedle mé postele a zjistila, že mám ještě půl hodiny čas než budu muset absolvovat svůj první den v nové škole. Usnout už jsem nemohla, tak jsem si dala studenou sprchu, vykonala ranní hygienu a sešla dolů na snídani.

„Ahoj sluníčko,“ řekla mi mamka mezitím, co lítala po kuchyni a chystala snídani pro tři hladový krky. Otočila jsem hlavu k zrcadlu v chodbě a rozhodně jsem jako sluníčko nevypadala. Šklebila se na mě v odraze nějaká ošklivá paní s rozcuchanými vlasy a kruhy pod očima.

Unaveně jsem se s vezla na kuchyňskou židli a mamka už mi dávala na talíř lívance.

„Dobrou chuť,“ řekla, „a tohle ti nepomůže,“ dodala, když viděla, že klopím hlavu trochu dolů a na stranu a chystám se zvednout oči nahoru, abych na ni zkusila taktiku štěněčí pohled. Na taťku to působilo vždycky a na mamku většinou taky, ale trochu jsme nestíhali a bylo vidět, že je nervózní z toho, že brácha s taťkou ještě nevstali, tak jsem sklopila oči zase dolů k lívancům a poslušně kousala.

„Jako bych ještě jeden den nemohla ze školou počkat,“ zamumlala jsem potichu ke stolu.

„Jako bys nemohla jít o jeden den dřív,“ odpověděla mamka a už dávala další talíře na stůl.

„Jé lívance,“ vykřikl Michael a místo, aby si počkal na svůj příděl, ukradl můj poslední lívanec.

Vyplázla jsem na něj jazyk a šla si nahoru pro věci, aby na mě taťka nemusel zbytečně čekat, než mě zaveze do školy.

Jak jsem předpokládala, taťka už stál u domovních dveří a nervózně poklepávala nohou. Omluvně jsem se usmála a vyšla ven. Venku bylo krásně. Svítilo sluníčko a všechno kolem jakoby ožilo.

„Nejspíš jeden ze vzácných slunných dní v tomhle zapadákově,“ pomyslela jsem si.

Mávla jsem na mamku a bráchu a sedla si do auta.

„Víš,“ začal taťka nervózně, „nepřemýšlela si o řidičáku?“ zeptal se mě a čekal, jak se na to budu tvářit. No jasně, že přemýšlela. V LA jsem ho nepotřebovala. Tam mě všude dovezl taťka, brácha nebo někdo jiný ze smečky. Tady už si budu muset nějak vystačit sama. Ne, že by se Michael mě to nesnažil naučit, ale já sem si s těmi auty nějak nevěděla rady.

„No…já bych ráda, ale kde si ho tady asi tak udělám?“ zeptala jsem se pochybovačně.

„Můžeme se někoho zeptat, jestli by se ti nedal udělat někde tady. Zítra zajedu na místní policii,“ řekl nadšeně. Věděla jsem, že mně bude řidičák trvat možná o něco déle a že mě nebude mít místní policie moc ráda. „Trochu jim zvednu nehodovost.“ pomyslela jsem si, ale nechtěla jsem taťkovi kazit jeho nadšení. Nejspíš si všiml, že se na to tváří moc nadšeně a hned obrátil kartu. „Nechceš někdy vzít na nákupy nebo až budeš chtít jet do měs…Tati,“ přerušila jsem ho, „to je v pohodě. Já vím, že to bude pro všechny jednodušší.“ Taťka si viditelně oddychl, že jsem to nevzala osobně a po zbytek cesty si zpívala písničku z rádia.

„Otravný to zvyk mých rodičů, zpívat všechno, co zaslechnou,“ postěžovala jsem si v duchu, ale nahlas sem nic neřekla. Dobře si uvědomuji, kdo mi dává kapesné.

Dojeli jsme na školní parkoviště. Ty zvědavé pohledy nebyly zrovna příjemné. Celé školní parkoviště se jakoby zastavilo. Všichni samozřejmě věděli, že se má někdo nový přistěhovat, ale bydleli jsme v La Push, takže si všichni mysleli, že budeme chodit do školy tam.

„Drž se,“ řekl taťka a dal mi pusu do vlasů.

Nádech, výdech…klid…můžu. Otevřela jsem dveře a oficiálně vstoupila na pozemek školy. První krok za mnou, tak teď hlavně nespadnou. Dobře, došla jsem až ke dveřím ty už jenom otevřít a bud…áááá…

„Promiň, já jsem nechtěla,“ začala se omlouvat hnědovláska, co mě srazila dveřmi.

„Dobrý, jsem v poho,“ odpověděla jsem a usmála se. Úsměv mi oplatila.

„Já jsem Bella Swanová a tohle je Angela,“ podala mi ruku a kývla hlavou k holce za ní. Ta si posunula brýle nahoru a usmála se.

„Yasmine Smithová,“ potřásla jsem si s ní rukou a opětovala úsměv Angele.

„Říkalo se, že se má přestěhovat někdo nový, ale do La Push,“ řekla zamyšleně Angela.

„Taky že jo, ale nechtěla jsem chodit do školy do rezervace…moc, myslím, bych nezapadla,“ řekla jsem a jakoby na důkaz jsem vzala pramen blonďatých vlasů, „ne, že tady by si mě nikdo nevšiml,“ řekla jsem nervózně a rozhlídla se po budoucích spolužácích, jak na nás zmateně civí.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se tentokrát zmatená já.

„Maloměsto,“ řekla na vysvětlenou Angela.

„Neboj, ono je to přejde. Já jsem se sem přistěhovala asi před rokem a půl,“ řekla Bella.

„Za jak dlouho přestanou zírat?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„No…“ začala, ale právě jeden z prváku zakopl, jak nemohl od Belly odtrhnout pohled.

„Bezva…no nic. Potřebuju se dostat do kanceláře. Můžete mi prosím ukázat kudy?“

„Zavedeme tě tam,“ řekla Angela nadšeně a hned mě čapla za ruku a táhla dlouhou chodbou, nejspíš směr ředitelna.

U kanceláře mě nechaly se slovy, že si mě pak najdou na obědě a nechaly mě stát před dveřmi. Nesměle sem zaklepala a vstoupila dovnitř.

„Á…slečna Smithová, nemýlím se?“ řekla postarší paní a zvědavě se na mě usmála.

„Ano.“

„Tak tady máš rozvrh a plánek školy,“ podala mi dva kusy papíru. Rychle sem oba dva přelétla, abych vzápětí zjistila, že mám francouzštinu ve stejném patře. Rychle jsem se vzpamatovala a vydala se do třídy.

„Slečno, co kdyby jste nám o sobě něco pověděla?“ zeptala se profesorka hned, jak jsem vstoupila do třídy. Rychle jsem přelétla očima třídu, ale Angelu ani Bellu jsem tu neviděla. „Sakra, budou nejspíš o ročník výš,“ zaklela jsem v duchu a nervózním odkašláním jsem si pročistila hrdlo, abych mohla začít konečně trochu souvisle mluvit.

„Ahoj…no, hm…já jsem Yasmine Smithová,“ výborně Yas, děsně souvislý „přistěhovali jsme se sem z Los Angeles a mám staršího bráchu Michaele,“ řekla jsem koktavě a prosebně se podívala na profesorku, aby mě konečně nechala sednout.

„Tvůj bratr chodí do školy sem nebo do rezervace?“ zeptala se.

„Do rezervace,“ odpověděla jsem a faktem, že ví, že bydlíme v La Push, jsem se dál nezabývala.

Pokývala hlavou a já usedla do toho velmi nevděčného místa v první lavici. „Ještě, že mám francouzštinu ráda,“ řekla jsem si v duchu a snažila jsem se obrátit svoji pozornost k výkladu.

Moc se mi to nedařilo a já jsem se duchem vrátila ke svému snu. Co to bylo za kámen? Kdo to ke mně mluvil? Co to bylo za jazyk?

Drčení zvonku mě vrátilo zpátky do reality a já jsem se vydala na hodinu matematiky. Samozřejmě, že se to neobešlo bez trapného úvodního představování, ale všimla jsem si, že možná dokonce i míň koktám. „Výborně, poslední hodinu to třeba řekneš i správně,“ zanadávala jsem si v duchu a tentokrát jsem si s nadšením sedla do poslední lavice.

„Konečně oběd,“ řekla jsem si pro sebe a dosedla k jednomu stolku, co nejdál od všech zvědavých pohledů. Neměla jsem ráda, když na mě někdo zírá, když jím.

„Tak jaký byl první den?“

„Myslím, že mám infarkt,“ řekla jsem a vyděšeně koukla na Bellu, která si ke mně přisedla, aniž bych si jí všimla.

„Promiň.“

„Nějak si tu neslyšnou chůzi od Edwarda pochytila,“ řekla Angela, které jsem si neštěstí už všimla.

„Od koho?“ zeptala jsem se zmateně.

„Můj přítel.“

„Aha, tak to se tu nezahazuj se mnou.“

„Ne, v pohodě. On jel se svoji rodinou kempovat, ale až přijede, tak vás určitě představím. Jsem si jistá, že tě rád pozná.“

„Ehm,“ podařilo se mi ze sebe dostat s plnou pusou mého oběda.

„Co vůbec dělají tvoji rodiče?“ zeptala se Angela.

„No…mamka je doktorka a taťka je archeolog.“

„A proč bydlíte zrovna v La Push?“ tentokrát byla zvědavá Bella.

„Taťka je z určitý části indián, tak chtěl, abychom zakusili život v rezervaci.“

„No jo, ty si rozená indiánka,“ smála se Bella.

„Já vím. Geny po mamce.“

„Sourozenci?“

„Brácha – Michael…a mám ráda meloun, žlutou barvu, ráda čtu, chybí mi slunce a nesnáším pavouky a stísněné prostory,“ řekla jsem jedním dechem.

„Promiň jestli moc vyzvídáme, ale tady se toho moc neděje,“ řekla Angela a omluvně se usmála.

„Ne v pohodě, alespoň jsme si ušetřily zbytečné otázky.“

„Co máš za další hodinu?“

„Tělocvik,“ odpověděla jsem.

„Jé, tak ten máš s námi. Vždycky jsou spojeny holky dvou ročníků,“ vysvětlila nadšeně Angela.

„Jo bezva…tělocvik,“ řekla otráveně Bella.

„Bella a tělocvik, to je jako nebe a dudy,“ vysvětlila Angela.

„Aha…no mě až tolik nevadí. Ráda běhám.“

„Radši sice po čtyřech, ale taky to ujde,“ usmála jsem se v duchu.

Tělocvik utekl rychle. Ještě, že se léčím tak rychle a Bella si ani nestihla všimnout, jak velkou modřinu mi tím basketbalovým míčem udělala. Venku na parkovišti už na mě čekal taťka, tak jsem se rozloučila s holkami a utíkala za ním.

„Jsem rád, že už sis našla kamarádky,“ řekl mi hned, jak jsem vlezla do vyhřátého sluníčka.

„To mě spíš těší, že tady zatím svítí slunko.“

„Tak si užívej dokud můžeš. Pozítří se má ochlazovat a žádný slunko už svítí nebude.“

„Ty víš jak povzbudit,“ ironicky jsem se usmála a pustila rádio. Radši budu poslouchat jeho zpěv než jeho rodičovský kecy typu: „Jak bylo ve škole? Jsou na tebe hodní? Co profesoři?“

Hned, jak vjel do garáže, jsem utekla nahoru do pokoje. Chtěla jsem chvilku být sama vstřebat dojmy z prvního dne ve škole. Chtěla jsem to udělat už v autě, abych rodinu neotravovala svým znuděným ksichtem, ale při otcově zpěvu písničky Oh happy day, se to vážně nedalo.

„Víš, co segra? Už jsem našel smečku. Ti kluci jsou fakt fajn, ale asi budou o dost silnější než my dva dohromady. Mají tak všichni dva metry, nekecám. Už jsem jim řekla i o tobě a oni říkali, že u nich je taky jedna holka. No nebude to fajn. Dneska večer máme sraz,“ vlítl mi do pokoje natěšeně brácha.

„Vypal,“ zasyčela jsem a hodila po něm polštář. On si zamumlal jen něco o pubertě a zmizel ve svým pokoji.

Vážně nevím, co to se mnou je. Asi vážně hormony. Neměla jsem náladu jít si ani ven zaběhat. Jindy bych pro ten pocit měkké půdy pod nohama a vůně lesa zabíjela. Místo, abych se utápěla ve vlastním žalu, čapla jsem školní tašku a udělala nějaké úkoly. Kolem jedenácté jsem zalezla do postele a doufala, že bych zkusila usnout a Michael by mi pak možná dal pokoj. Jen sem nemohla zabrat. A i když jsem se spánek pokoušela alespoň předstírat, vzrušení z přeměny a z pocitu volnosti byl o tolik silnější než moje snaha trucovat, že jsem si ovázala gumičku kolem nohy, a jakmile jsem uslyšela skřípání okna z vedlejšího pokoje, otevřela jsem svoje a vyskočila ven. Šli jsme mlčky asi patnáct minut než jsme došli k okraji hluboké lesa, kde se tyčily obrysy šesti postav…

Předchozí ¤ Shrnutí ¤ Další

Autor: Lillith (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amores perros - 3. kapitola: