Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amores perros - 16. kapitola

21.09.2009 (08:00) • Lillith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1820×

16. kapitola

Probudilo mě vytí a vítr narážející do otevřeného okna. Spala jsem sotva tři hodiny. Byla jsem celá rozlámaná a hrozně mě bolela hlava. Znovu se ozvalo zavytí a já už neváhala. Tentokrát jsem si vše rozmyslela a zbytečně nepanikařila. Mohli se kluci jen pošťuchovat a byli u toho trochu hlučnější. Nebo je venku Paul, Jacob nebo Caleb a perou se. Teď je čas panikařit. Tentokrát jsem zapnula všechny mozkové buňky co mám (a ne že bych jich bylo moc:D) a pořádně se teple oblékla. Místo kraťasů jsem si vzala tepláky a přes tričko natáhla svetr. Neváhala jsem ani vteřinu a slezla z okna ven. Nebudu přece riskovat to, že bych šla přes kuchyň a někdo by měl zas ochranitelské tendence nechávat mě doma.

Seskok trochu bolel. Přeci jen to tu nebylo tak uzpůsobené jako doma na tajné odchody kolem půlnoci. Nakonec jsem to ustála. Rozběhla jsem se k lesu, odkud bylo slyšet vytí. Intenzita slábla a už taky nebylo tak dobře slyšet. Mým tělem projela panika, ale na druhou stranu jsem cítila adrenalin. To se ozvala to mé vlčí já.

Neváhala jsem a oblečení schovala do nejbližšího houští. Adrenalin byl na nejvyšší úrovni, takže jsem se stihla sotva sundat poslední kus oblečení a už jsem vybuchla. Najednou jsem se cítila mnohem silnější než předtím. Jako by moje přeměna změnila i mě, mojí mysl. Najednou jsem si nepřipadala jako malá holka ve velkém světě, ale cítila jsem se silně. Jako bych mohla lámat skály. V hlavě jsem neslyšela žádné hlasy, což mě trochu znervózňovalo. Chtěla jsem je slyšet. Chtěla jsem slyšet Jacobův smích a Paulovi poznámky. Viděla jsem jen les a cítila strach, nejistotu a napětí. Zvedla jsem hlavu, abych zavětřila a vyrazila směrem, odkud přicházel ten pach. Pach mé smečky. Byla jsem tu krátkou dobu, abych dokázala rozeznat jednotlivé vůně a dokázala je přiřadit. Michaela jsem necítila, toho jediného bych poznala, takže jsem si oddychla. Asi to bylo jen strachem, ale měla jsem pocit, že jsem ucítila Jacoba i Paula, ale asi to bylo jen stresem.

Zapudila jsem tyhle lidské myšlenky a soustředila jsem se jen na svůj úkol. Najít smečku a snažit se chránit všechny nevinné. Neběžela jsem moc dlouho a narazila jsem na čerstvou stopu. Přikrčila jsem se a pomalu se plížila k malé mýtince, ze které bylo slyšet bolestné vytí. Břichem jsem třela o vysokou trávu. Přiblížila jsem se až na dohled a spatřila světle hnědého vlka stát oproti čtyřem velkým vlkům. Vrčeli na sebe. Neváhala jsem, když jsem poznala, že ten osamocený vlk je Caleb, zavyla jsem, přeskočila křoví a postavila se vedle Caleba. Ten se na mě úzkostně podíval a pak stočil pohled na smečku před námi. Následovala jsem jeho pohled a zavrčela na vlky přede mnou. Měli sice převahu, ale možná je zvládneme zadržet než doběhne zbytek smečky. Nevím proč, ale měla jsem pocit, že zrovna tihle vlci budou ti, kteří napadli Rickyho. O to větší jsem na ně dostala vztek a zavrčela víc nahlas. Hlavu jsem měla skloněnou a byla připravena k útoku. Caleb vedle mě nevypadal, že by hned útočil, ale to byla nejspíše jen jeho taktika.

„Už běžím,“ ozval se mi v hlavě hlas Sam a já se přikrčila ještě víc. Teď byl čas na boj nebo utečou.

Když už jsem se připravovala ke skoku, ke smečce těch vlků se z houští připojily další stín. A nebyl jenom jeden. Ke čtyřem vlkům stojícím naproti nám přišli další tři. Tak tahle smečka byla taky veliká, ale my jsme na ně dva a až přijdou kluci, tak budeme mít početní převahu my.

Řekla jsem dva? Omyl. Věděla jsem, že někteří kluci jsou srabi, ale nevěděla jsem to o vlkodlacích. Caleb stáhl ocas mezi nohy a vycouval směrem k houští, a když měl jeho chundelatý zadek v bezpečí, tak zdrhnul. On prostě utekl. Byla jsem naprosto v šoku. To takhle nechal na holičkách i Rickyho? Ani se nedivím, že dopadl tak jak dopadl.

Mé nepozornosti cizí smečka samozřejmě využila a jakmile jsem se šokovaně dívala ze mizejícím Calebem, jeden z vlků mi skočil po krku. Ještě, že jsem byla dost rychlá a stačila jsem zareagovat. Neobešlo se to bohužel bez velkého škrábance na mých zádech. Zakňučela jsem, ale v zápětí se vrhla na jednoho z vlků. Byl to trochu nevyrovnaný souboj, ale většinou si se mnou jen hráli, takže jsem bojovala jen maximálně se třemi. Po pár minutách je to evidentně přestalo bavit, takže když jsem po posledním útoku zůstala ležet bokem na zemi, tak na chvíli přestali, ale jen proto, aby na mě mohlo zaútočit všech sedm a mohli mě dorazit. Poraženecky jsem ležela na boku a čekala, co přijde. Cítila jsem brnění půdy pode mnou, jak se rozbíhali a pak jsem čekala jen na bolest. Zavřela jsem oči. Ticho a tma. Jakoby se zastavil čas. A najednou rána a kňučení.

Zvedla jsem hlavu a uviděla mojí smečku, jak drží ty druhé na zemi a zuby vyceněné nebezpečně u jejich krku. Druhá smečka se ovšem nechtěla nechat jen tak vzdát bez boje a zaútočila. Byl každý na jednoho a i já jsem chtěla pomoct. Vzmohla jsem se ale jen na to, abych se vydrápala na všechny čtyři a nespadla zpátky na zem. Cítila jsem teplou krev, jak mi stéká po zádech, přes bok až na zem. Rozběhla jsem se na pomoct Jacobovi, když jsem ucítila jemný tlak na boku. Stočila jsem hlavu a poznala Paula. Dál jsem si ho nevšímala a šla směrem do středu bitky. Postavil se přede mě a zadíval se mi do očí. Stočil hlavu a podíval se na mě prosebným pohledem. V hlavě všech ostatních byla jen zuřivost a touha po výhře, Paul měl v hlavě jen zoufalství. Očima uhnul k mé ráně a znovu mi jemným šťouchnutím, tentokrát do krku, naznačil, abych šla pryč. Ta rána mě doopravdy bolela, takže jsem ho pro jednou poslechla.

Následoval mě a já se nezastavila, dokud jsem nedošla na místo, kde jsem měla oblečení. Tam jsem se schovala do křoví a proměnila se. Paul stál vzorně bokem a ani jednou o mě očkem nezavadil . Zlepšuje se hoch. Když jsem byla oblečená, tak jsem k němu přešla a pohladila ho po zádech, potom na hlavě a nakonec jsem ho podrbala pod krkem.

„Díky,“ řekla jsem, když jsem mu pročesávala jeho huňatý kožich. Stočil hlavu na bok, vyplázl jazyk a tlama se mu zkroutila do šklebu, který s trochou fantazie vypadal jako úsměv. Pak jsem vykročili vedle sebe a on mě vedl na místo, kde měl tentokrát věci on.

Když se přeměnil a převlékl, tak došel ke mně a bez jakéhokoliv varování chytil moji hlavu do jeho teplých rukou. Chtěla jsem se mu vyškubnout, ale držel pevně.

„Paule…myslím, že tohle jsme si vyjasnili,“ bránila jsem se.

„Já vím, jen si mě vyslechni,“ žadonil se štěněčím pohledem, kterému jsem nemohla odolat, „vím, že se mám přestat snažit, ale ono to prostě nejde. Jen chci, aby si věděla, že já nejsem jako Jacob…já mám ve svých citech jasno. Já chci jen tebe. A taky nejsem takový srab jako Caleb, já tu vždycky budu, abych tě chránil,“ řekl a mě se stáhlo srdcem pocitem křivdy bolesti, když jsem si vzpomněla na ochranitelské pudy Caleba.

„Proč jen mi to vy kluci musíte dělat tak složité,“ vzdychla jsem a odstrčila Paula od sebe co nejdále. Jak mile byl u mě moc blízko, tak můj mozek přešel do stavu spánku a odmítal spolupracovat. To mě pak vedlo pouze srdce a to byla občas dosti zrádná věc.

„To jen ty to děláš složité,“ řekl a přiblížil se. Jednou rukou mě chytil za zátylek a pomalu se přibližoval. Tmavé oči splývaly s těmi mými modrými.

„Promiň,“ šeptla jsem, vymanila se z jeho sevření a zmizela v temnotě lesa…

--

Od příchody druhé smečky uběhl už měsíc. Ránu na zádech už mám dávno zahojenou a nezbyla po ní ani jizvička. Byla celkem fuška tu ránu schovat před mamkou. Nestihla se zahojit ještě ten večer, takže tu byla šance, že ji mamka zahlédne. Ten večer jsem ještě spala u Emily, ale ráno jsem musela do školy a odpoledne samozřejmě dolů. Jen trochu zatažená rána bolela jak čert. Zapínání u podprsenky mě do ní nepříjemně dřelo a batoh na zádech mi taky moc nepomáhal. Emily mi škrábanec zalepila, ale brzy se to strhlo.

Ve škole to bylo hrozné. Nemohla jsem vůbec přemýšlet ani se soustředit. Nicol ani Maia si toho nevšimly, měli dost práce samy se sebou nebo se svým protějškem, ale Belle toho moc neuniklo. Naučila si všímat všech podivných věcí kolem ní.

„Děje se něco?“ zeptala jsem mě, když jsem přecházela z matiky do učebny, kde jsem měla mít francouzštinu.

„Ne proč?“ zeptala jsem se nechápavě a snažila jsem se nadhodit bezstarostný tón.

„Přijdeš mi taková smutná a divně chodíš. Je ti něco?“

„Smutná? Ne…to spíš znuděná ze školy, víš? A divně chodím? Asi to je tou hrozně těžkou taškou,“ zasmála jsem se a na důkaz jsem nadhodila těžkou taškou na zádech. „Ou, tak to bolela…hodně bolelo,“ snažila jsem se udržet normální obličej.

„Tak teď když už víš, že jsem v pořádku, tak musím jít. Dneska zkouší a já rozhodně pudu,“ usmála jsem se omluvně a zapadla do třídy.

Rychle jsem ze zad shodila batoh a zaplula do lavice. Čeká mě další hodina mučení…

Můj řidičák byl blíž a blíž. V Jacobových lekcích jsem postupovala rychle a i Jacob říkal, že zhruba za týden, možná dva, budu schopná si ten řidičák udělat. Nebyl tak protivný jako brácha, když mě to učil, a teď už se o své milované auta ani tolik nebál. Zvládla jsme řídit i na frekventované silnici. Jediný problém, který jsem měla, i když Jacob tvrdil, že to je jen můj zásek, bylo řízení v dešti. Jake mi řekl, že se chovám jako malá, když jsem chtěla odvolat naši hodinu, protože jsem měla rýmu. Pravda, měla jsem si vymyslet něco originálnějšího. I když jsem na hodinu nakonec došla, Jake mě nemohl dostat ani do auta, natož to abych řídila. Oba dva jsme byli promočeni a unaveni z neustálého utíkání, jak jsem se mu snažila zdrhnout, takže se nakonec naštval, posadil mě na sedadlo spolujezdce a vysadil mě beze slova před domem.

Tenhle týden bylo hezky, takže jsem s radostí řídila do Port Angelese a zpátky. Zítra mě čeká další lekce a má pršet. Z toho se tentokrát nevykecám.

Když jsem ale další týden čekala na naší cestičce, kde jsme měli vždy sraz, tak nikdo nepřijel. Čekala jsem zhruba hodinu než jsem se naštvala a odešla domů. Tady jsem práskla dveřmi a vzala si telefon nahoru do pokoje, abych Jacoba mohla pořádně seřvat. U Blacků to nikdo nebral a já jsem začala být trochu nervózní. Zkusila jsem zavolat Leah a Emily, ale ani jedna nevěděla, kde je. Nakonec jsem zkusila Bellu, kde mi Charlie řekl, že je u Cullenů. Pár krát jsem se prošla tam a zpátky po pokoji a nervózně si pohrávala s telefonem než jsem se odhodlala zavolat ke Cullenům.

Zazvonilo to třikrát než to zvedl Carlisle.

„Ano prosím,“ ozval se jeho melodický hlas.

„Dobrý den, tady Yasmine Smithová. Je tam někde Bella?“

„Ano hned ti ji předám,“ řekl a pak bylo slyšet hluk a zvuk Bellina jména.

„Ano?“ uslyšela jsem Bellin hlas.

„Ahoj Bells, tady Yas. Vím, že teď na mě nemáš asi čas, ale potřebuji akutně vědět, kde je Jacob,“ vychrlila jsem zoufale.

„To nevím, ale vím proč tu není,“ řekla nervózně, „víš…já se budu vdávat za Edwarda a Jacob už to asi ví, a proto tu není,“ řekl jedním dechem a já přestala dýchat. Už chápu, proč Jacob zmizel, ale to pro mě znamená jednu věc. Bella není za ním.

„Dík Bells.“

„Nemáš zač. Přiveď ho prosím zpátky živého. Jo a jestli budeš chtít, tak bych byla ráda, kdyby si byla na svatbě,“ řekla mi, já jen rychle odsouhlasila a vyběhla z domu. Musela jsem Jake najít.

Zastavila jsem se na kraji La Push a přemýšlela, kam bych šla já, kdybych byla zhrzená láskou.

Nezaváhala jsem a rozběhla se do lesa. Přeměněný určitě nebude. Byla by tu moc velká šance, že někdo bude vlkem také a mohl by odposlouchávat jeho myšlenky, to určitě nebude chtít. Přeběhla jsem kus lesu a zamířila nahoru. K útesu. Tady na kraji seděl Jacob a nepřítomně koukal na horizont před ním. Sedla jsem si vedle něj a studenou rukou ho objala kolem ramen.

Předchozí ¤ Shrnutí ¤ Další

Autor: Lillith (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amores perros - 16. kapitola: