Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amores perros - 15. kapitola

18.09.2009 (07:00) • Lillith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1761×

15. kapitola

Ve škole na nás učitelé vynakládala čím dál tím větší tlak a já měla pocit, že se za chvíli zhroutím. Do toho se pořád pletou ty citový problémy. Chris na mě začíná dorážet a mě už dochází výmluvy. Za ten ples jsem mu navrhla kamarádskou pizzu v Port Anglese, ale on to moc kamarádsky nevzal. Od té doby mi pořád esemeskuje a posílá psaníčka ve škole. Chová se jak malej. Nicol je na mě taky naštvaná, protože se jí dostatečně nevěnuji. Přes týden to svedu na školu, ale v pátek výmluva typu: „Promiň musím se učit,“ moc nefunguje. Jenže já toho teď mám vážně moc. V angličtině mě učitelka natlačila do školního časopisu, a když jsem chtěla diplomaticky odmítnout, jemně mi naznačila, že jestli tam psát nebudu, tak ať od ní v angličtině dobrý prospěch nečekám. Ve francouzštině nás zase zahrnují nějakými projekty, které zaberou celé odpoledne. Učitelka je z mé francouzštiny tak nadšená, že projekty dělám dvakrát tak delší a těžší. Do toho matika, ve které totálně plavu, a to nemluvím o chemii a fyzice. Pak k tomu přihodíte ještě hlídky a ze mě se stává doslova troska. Nechápu proč se ti kluci pořád tak snaží, když vypadám jako zombie z nějakého hororu. Za chvíli se můžu přidat ke Cullenovým.

Kluci…Jacob očividně svá slova z nedělní noci vzal doopravdy vážně a nepřestává mě sledovat a jakmile jsme se smečkou, je někde poblíž. Paul ovšem nezůstává pozadu a opravdu se snaží. Dokonce se mě zastal, když se chystal rozvrh hlídek a protlačil mě na středu. Náhoda, že on tam měl být zrovna taky. Mám ovšem strach. Jacob i Paul jsou oba dva tvrdohlaví a hodně horkokrevní. Paul už škrábl při hlídce Jacob. Tvrdil, že to bylo naprosto omylem, ale podle jeho výrazu toho nelitoval. Jacob ho samozřejmě nezapomněl „omylem“ shodit na zem. Byli jak dva malý kluci, ale zatím to bylo v mezích nezabijáckých sklonů. Kdo ovšem momentálně zajímal mě, byl Caleb. Neviděla jsem ho od té doby, co přišli do domu Emily, ale bratr mi hlásil, že se neustále vyptával, kdy přijde ten blonďatý anděl. Dokonce mi po Michaelovi poslal nádhernou bílou růži. Bylo to od něj opravdu milé a hlavně i dospělé, na rozdíl od těch dvou puberťáků.

Naše týdenní divadlo už začalo a já jsem v domě Emily zatím nebyla ještě ani jednou. Kluci nás radši chtěli držet radši dál, abychom jsme se s Leah neprořekly. Zároveň ale věděli, že když nás tam na hlídku nenechají ani jednou, tak ztropíme scénu.

Bylo úterý a s Leah jsme vyžraly jenom hlídky venku v lese. Kluci si v klidečku seděli v teple domácího krbu a se spoustou jídla, zatímco jsme s Leah běhaly jak ratlíci po lese. Naštěstí mi bratr oznámil, že zítra bude moje první hlídka. Podle jeho výrazu to bude první ale zároveň poslední. Leah byla už dneska. S Michaelem se zatím ještě pořád nebavím. Panuje u nás tichá domácnost. Naši to radši nekomentují. Vlastně poslední dobou je oba dva hrozně málo vídám. Je spousta práce kolem hlídky, ale i v LA jsem je alespoň večer zahlédla. Teď už ani to ne. Už i brácha si toho všiml, že nejenom my dva se spolu nebavíme. Naši se nikdy nehádali a ani teď na sebe neřvou. Možná by to ale bylo lepší. Ani jeden se na druhého nepodívá, nepromluví. Hned jak zmizí druhá smečka, tak budu muset zjistit, co se děje.

Díky hlídání u Emily se zbavím dvou posledních hodin a přijdu akorát na oběd k Emily. Se mnou tam bude jen Seth a Quil. Sam tam radši nechtěl nechávat Paul nebo Jacoba, protože se obával, že by se mohli začít hádat, ale tentokrát by to mohl odnést Caleb. Sam už se mnou měl malou promluvu:

„Nechceš je trochu zklidnit?“ zeptal se mě, když čekal u nás v obývacím pokoji na Michaele, který měl jít zrovna k Emily.

„Koho?“ zeptala jsem se naprosto s nechápavým výrazem. Bylo deset večer a já stála jen ve svém otrhaném nočním úboru uprostřed pokoje a čuměla do blba.

„No přece Paula a Jacoba,“ vysvětlil Sam a tvářil se, jako bych byla padlá na hlavu, že jsem to neuhodla hned.

„Aha…“ odpověděla jsem inteligentně, „a jako proč?“ zeptala jsem se ho. Byla jsem opravdu unavená. Právě jsem dokončila článek do časopisu, který se mi stihl z počítače nějakým záhadným způsobem dvakrát smazat.

„Víš…nevím, jestli sis toho všimla, ale oba dva k tobě mají jakousi, řekl bych náklonnost,“ mluvil na mě jako na malé dítě.

„Jo…takhle,“ začervenala jsem se a najednou jsem byla plně zaneprázdněna svými ponožky s medvídky.

„A to jim mám jako říct, ať se nechají? Myslíš, že mě budou poslouchat?“

„To neříkám. Možná bys jim mohla říct, jak na tom jsou,“ řekl mi a už odcházel s Michaelem pryč. Jak na tom jsou…jak jim to mám říct, když to ani sama nevím. Jacob je hrozně fajn a jde vidět, že se o toho na kom mu záleží, doopravdy stará. Ale je Bella opravdu za ním? Není to jen chvilkové pobláznění a až Edward znovu zmizí, tak se k ní vrátí? A Paul…říká se tu o něm, že není zrovna nejvěrnější. Holky prý střídá jako ponožky, ale na druhou strany mi Dorotha, od nich ze školy, říkala, že od té do by, co jsme se nastěhovali, tak neměl ani jednu. Došlo zboží? Vážně netuším. Ani jednoho nechci jakkoliv zklamat nebo mu ublížit vím, že touhle nerozhodností jim ubližuji nejvíce.

Ze školy jsem nadšeně vyběhla po francouzštině. Měla bych mít ještě matiku a tělocvik, ale oběma se naštěstí vyhnu. K Emily jsem musela pěšky, ale moc mi to nevadilo. Ráda jsem měla rušný život v LA, ale klid místní přírody není k zahození. Šla jsem zhruba hodinu než jsem došla k cihlovému domu. Zaklepala jsem a vešla dovnitř. Cítila jsem vůni pečeného masa a dušené rýže. Mňamka. Emily už lítala v kuchyni a Quil, Seth a plus cizí smečka seděli na kuchyňských židlí a netrpělivě Emily při vaření sledovali. Všem skoro odpadávali sliny od úst, jak byli hladoví.

„A že by jí někdo pomohl, to ne. Jen tu budete sedět a slintat,“ seřvala jsem je až všichni nadskočili. Nejspíš byli všichni tak zaměstnáni jídlem, že mě ani neslyšeli přijít.

„Chceš mi způsobit infarkt, holka?“ zeptal se Quil, který se snažil vstát ze země, kam nejspíš mou vinou spadl.

„Tak tu nemáte jen tak sedět a čumět,“ odpověděla jsem s rukama v bok. Hned jsem došla k Emily a začala ji pomáhat. Vařila až pro moc hladových krků a ještě se musela starat o zraněného Ricka. Jako vlkodlak se léčil rychle, ale jeho zranění byla velmi vážná. Prý je způsobila nějaká jiná smečka, která se ze srandy opila a pak běhala po lese. Pitomci jedni. Bylo štěstí, že natrefili na vlkodlaky a ne na lidi.

„Jídlo,“ zavzdychal Quil, když jsme s Emily před něj i ostatní kluky postavili rýži s kuřecím masem.

„Nevzdychej jak u sexu a jez,“ řekl George a pustil se do své porce.

„Ticho, jsou tu i děti,“ ozval se John a štěkavě se zasmál.

„Já nejsem dítě,“ řekl naštvaně Seth a velmi „dospěle“ po nich hodil kus rýže. Nad tím jsem jen zakroutila hlavou a sedla si na jednu z volných židlí.

„Jak to, že nejsi ve škole?“ zeptal se melodický hlas vedle mě a já jedním pohledem do krásných zelených očí poznala přesně, kdo to je.

„To víš, výhoda skvělé opisovací techniky Jareda,“ ušklíbla jsem se.

„Tak to jo…jen doufám, že si kvůli nám nepřišla o nějakou důležitou hodinu.“

„Hrozně důležitou. Nevím kdy tu fyziku a tělocvik budu dohánět…jak myslíš kvůli vám?“ zeptala jsem se a snažila se udržet tóninu v normální výšce. Já tu přece nemám být kvůli hlídání, když jsem jen obyčejná holka.

„Ale no tak. Nejsem tak hloupej jak vypadám. Podle tebe bych to samozřejmě nepoznal, ale podle Leah mi to došlo,“ řekl a usmál se. Znovu se mi po těle rozlilo teplo. Jeho úsměv by roztál i sněhuláka uprostřed Antarktidy. Opíral se rukama o stůl a hlavu měl nakloněnou ode mě jen na pár centimetrů. Z trička s krátkými rukávy vykukovaly krásně vypracované ruce a pozoroval mě těmi svýma očima s jiskřičkami v nich. Vlasy měl nedbale rozcuchané a pár pramínků mu padaly do očí.

„Vím, že se tě na to ptá určitě spoustu lidí, ale jak to?“ zeptal se, když jsem se neměla ke slovu.

„Vysvětlím ti to, ale ne tady,“ řekla jsem a prohlédla si, kam bychom si mohli na chvíli sednou než mu tu historku povím od začátku do konce. A že nebyla zrovna nejkratší.

„Tak půjdeme ven,“ řekl a vyšli jsme na zahrádku, která byla za domem. Emily se o ní hodně starala, takže měla trávník ve stylu těch rovně zastřižených anglických, uprostřed bylo malé jezírko s pár závojnatkami a houpací lavička, kam jsme si sedli.

Začala jsem od začátku, od příběhu z deníku, a Caleb mě ani jednou nepřerušil.

„Tak dost o mě. Teď chci vědět něco o tobě. Proč jste vůbec tady?“ zeptala jsem, když jsem skončila.

„Dřív jsme bydleli hodně na severu, proto jsme tak světlí. Už nás to tam ani nebavilo. Nikdo z nás už nemá rodinu, tak nás tam nic nedrželo,“ vysvětlil.

„Aha…to je mi líto.“

„Ne, to nemusí. O rodiče jsem přišel už dávno,“ řekl a nastala trapná chvíle ticha, kdy jsme nevěděli ani jeden, co říct.

„Berou tě kluci ve smečce hodně jako holku?“ zeptal se najednou.

„V LA ne, tady ano. Třeba tuhle hlídku jsem si musela doslova vybojovat. S bráchou se kvůli tomu ani nebavíme,“ řekla jsem smutně.

„Ani se jim nedivím,“ řekl skoro neslyšně.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se nechápavě a stočila hlavu k němu. Měl tvář jen pár centimetrů od té mé a nepřestával se mi dívat do očí. Pak mi rukou přejel po vlasech až na zátylek, kde mu ruka zůstala. Oči mu uhly na moje ústa a já si v té chvíli byla naprosto jistá, co chce udělat. Nevěděla jsem, ale jestli je to správné. Jestli to chci doopravdy udělat. Podíval se mi zpátky do očí a já si už byla jistá, že jediné co chci, jsou jeho měkké rty na těch mých. Naše hlavy se přibližovaly a jemně se rty otřel o ty mé. Už jsem ho chtěla políbit, když se za námi ozvalo zakašlání a známým hlasem: „Neruším?“

Rychle jsem uhnula a zjistila, že to je Jacob.

„Když ti řeknu, že jo, tak zmizíš?“ zeptal se Caleb rozladěně a naštvaně si Jaka měřil pohledem.

„Ne,“ odpověděl klidně.

Stočila jsem hlavu k zemi, když se na mě podíval a když už jsem nemohla vydržet jen pozorovat zelenou trávu, podívala jsem se k domu. V kuchyňském okně seděl Paul a měřil si naší skupinku naštvaným pohledem.

„No toto,“ zahudrovala jsem, „šmíráci,“ sykla jsem směrem k Jacobovi a chytla ho za tričko a táhla do domu. Jacob si mě nechápavě měřil, ale poslušně jako pejsek mě následoval. Zamířila jsem k Paulovi, který si mě nechápavě měřil. Koukla jsem na Emily, která zůstala v kuchyni sama a umývala nádobí. Všimla si mého výrazu a nejspíš pochopila, takže mi řekla jen „knihovna“ a ukázala mi dveře v kuchyni. Kýval jsem na Paul a Jacoba a vešla tam. Byla to velmi útulná místnost se spousty zaprášenými knihami v policích. Být tu za jiných okolností, tak se posadím do čalouněného křesla v rohu a pustím se do čtení. Teď jsem na to neměla ani pomyšlení. Po stranách stály vysoké police s knihami a mezi ně se těsně vtěsnali ti dva hromotluci. Dívali se na mě jako dva trestanci v soudní síni právě odsouzeni k trestu smrti.

„Tohle musí přestat,“ začala jsem a zatím jsem nekřičela…zatím, „musím v tom udělat jasno,“ pokračovala jsem a sledovala ty psí oči, co na mě oba dva házely. „Nechci mít nic s nikým z vás. Ani z tebou Jacobe, ani s tebou Paule a už nechci mít vůbec nic s Calebem. Je to jen kamarád a venku jsme si jen kamarádsky povídali. Nic víc. Nechci abyste mě sledovali na každém kroku a pozorovali mě s kým se bavím. Máte u mě nulovou šance, takže se přestaňte snažit.“ Právě jsem ošklivě zalhala. Samozřejmě, že u mě mají šanci, ale já sama mám v tom takový bordel, že radši jim radši řeknu ať toho nechají, než bych jim řekla, že si možná za měsíc vyberu. Taková jsem nebyla. Nikdy se mi nelíbilo víc kluků naráz a vůbec jsem netušila, co mám dělat. Jediné, co jsem věděla, bylo, že jsem už utahaná z toho neustálého citového labyrintu, ze kterého se nemůžu dostat. Od víkendu máme týdenní prázdniny, takže si zajedu do LA a budu si užívat jen nákupy se starými kamarádkami, chození do kosmetických salónů a kluka chci vidět maximálně na vzdálenost padesáti metrů.

„Jasné?“ zeptala jsem se. Oba dva se tvářili jak zpráskaní psi a já měla chuť jim říct, že to není pravda jen pro to, aby nebyli smutní. Záleželo mi na nich mnohem víc, než jsem si byla ochotná připustit. Krutá slova už ale byla vypuštěna, takže mi nezbývalo nic jiného než zatnout zuby. protlačit se mezi ně a odejít. Cítila jsem jejich pohledy, když jsem odcházela, a dalo mi hodně zabrat neotočit se.

Když jsem vešla, uviděla jsem Emily, jak drhne tu stejnou skleničku, jako když jsem odešla do knihovny, i když byla skoro průhledná. Pak se můj pohled stočil k barové stoličce, na které seděl Caleb a tvářil se stejně zklamaně jako Paul a Jacob. Skoro zoufale jsem se na něj podívala a doufala, že mě chápe. Naštěstí nejspíš ano, protože, i když ho to stálo rozhodně hodně sil, se na mě usmál, než jsem odešla nahoru do pokoje, kde jsem měla ten večer spát a kde jsem potřebovala alespoň půl hodinku jenom pro sebe. Všichni mě asi pochopili a do pokoje nikdo minimálně hodinu nevkročil. Jen, co jsem za sebou zavřela dveře, jsem se o ně opřela zády a i s pláčem jsem po nich sjela dolů na zem. Nevzlykala jsem nahlas, jen mi horké slzy stékaly po tvářích. Nedokázala jsem zastavit a proudy slaných potůčků se mi hrnuly po tvářích. Seděla jsem tam a brečela zhruba hodinu, než jsem dostala odvahu se zvednout a sejít dolů, kde jsem měla odsloužit hlídku. Vzhůru jsem měla být do dvanácti, než to kluci po mně převezmou. Než jsem sešla dolů, tak jsem se zkontrolovala v zrcadle, abych neměla opuchlé oči. Červené ještě trochu byly, ale v té tmě, která venku i doma zavládla, to ani vlkodlačí zrak nepozná.

Pomalu jsem sešla dolů, kde už jen seděla Emily, zatímco se cizí smečka i s Jaredem i Sethem bavili u fotbalového zápasu.

„Už odešli?“ zeptala jsem se Emily a sedla vedle ní na jídelní lavici.

„Ano. Prý nás měli jen zkontrolovat, jestli nás už nesežrali, ale nemyslím, že tu byli zrovna kvůli tomu,“ odpověděla mi a zkoumavě se na mě zadívala. Zadívala jsem se do země, protože se mi do očí znovu nahrnuly slzy.

„Udělala si to nejlepší,“ řekla mi potichu a pohladila mě po vlasech.

„Já vím,“ zašeptala jsem.

„Běž spát.“

„Nemůžu, mám hlídku.“

„Jen běž. Po tomhle zápase začíná nějaký akční film a pak je ještě jeden boxerský turnaj, takže myslím, že tu tě nebude potřebovat,“ řekla mi a poposunula ke schodům. Kývla jsem a vydala se po schodech do hostinského pokoje. Rychle jsem se převlékla a zachumlala se do studených dek. Dobrou půl hodinu jsem jen nehybně zírala do stropu, než jsem konečně zabrala. Moje sny ale byly samozřejmě hrozně zmatené. Pořád jsem někam utíkala a nedokázala jsem se přeměnit. Takhle jsem proběhala celou noc a věděla jsem, že ráno rozhodně čilá nebudu…

Předchozí ¤ Shrnutí ¤ Další

Autor: Lillith (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amores perros - 15. kapitola: