Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amores perros - 14. kapitola

14.09.2009 (20:45) • Lillith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1492×

14. kapitola

„Chápu, že některým se tohle moc nelíbilo,“ řekl Sam s pohledem upřeným na mě, když konečně byl v pokoji klid, „Je to ale situace celkem nevídaná…Na našem území je další smečka.“

V pokoji nastalo dokonalé ticho. Pršet přestalo už dávno a ani vítr už nenarážel skučivě do oken. V obličejích chlapecké smečky se zračila zamyšlenost a na té dívčí části šok. Emily se přitiskla blíže k Samovi, jako by sem měla vtrhnout smečka každou chvíli a ona chtěla být se svým milým co nejdéle.

„Je to hodně špatné?“ zeptala jsem se trochu váhavě po chvíli.

„Ani ne,“ odpověděl Sam, „nejsou špatní. Jen se stěhují ze severu víc na jih. Chtějí zůstat v Mexiku nebo někde u jejich hranicích. Jediné, co potřebují, je střecha nad hlavou a trocha jídla,“ pokračoval.

„Takže je tu nechám jen přespat, dám jim najíst a oni pak v klidu odejdou?“ zeptala se Emily.

„Přesně tak. Ale nenechám je tu bez dozoru. Budou tu zhruba tak týden. Jeden z nich je zraněný a potřebuje lékařskou pomoct. Všichni se na tento týden provizorně nastěhujeme sem. Samozřejmě, že nadále budete chodit do školy a podobné aktivity, ale budeme se střídat v hlídkách a hlavně v noci tu musí alespoň tři hlídat.“

Znovu ticho. V duchu už jsem jásala, jak nebudu muset jít do školy, ale zase mi to překazili. Nevadí, možná to alespoň na jeden den ukecám.

„Jak do toho zapadá to, že jsme tady s Leah musely trčet?“ zeptala jsem se dotčeně a pohledem probodávala Sama.

„Nebyli jsme si jistí, jak by na vás, jako holky, zareagovali. I po zbytek týdne to zůstane stejné,“ řekl s ledovým klidem Sam. Zato ve mně to vřelo jako v rozpáleném kotli.

„Jak stejné?“ zasyčela jsem naštvaně a cítila, jak se Paul i Jacob snaží ode mě dostat co nejdál.

„Jako že budete dělat příbuzné Emily. Budete sice v domě, ale neřekneme jim, že jste taky vlkodlaci. Vždy budete v domě s někým z kluků,“ řekl Sam.

Byla jsem rozpálená do běla. Jak si to jako představují? Že vždy, když se objeví lasička, tak se my, dvě slepice, schováme do kurníku a kohouti se budou prát?

„Byla jsem lepší než Jacob. Partu poblázněných vlkodlaků bych zvládla. Bojíte se, že se nás leknou a utečou?“ zeptala jsem se dotčeně. Leah, která seděla kousek od Sama, nevypadala o nic víc klidněji než já. Vypadala jako šelma, která se chystá skočit na svoji kořist, v tomhle případě na Sama.

„V klidu sestro. Je to jen pro vaší bezpečnost. O nic jiného nejde. Ten feminismus si nech na jindy,“ uklidňoval mě Michael. Jen ne to nějak zapůsobit.

„Feminismus? Táhni někam blbečku,“ teď už jsem křičela. Stáli jsem na nohou naproti sobě a řvali na sebe.

„Nehraj si na hrdinku. Alespoň jednou by si mohla udělat to, co se po tobě chce.“

„Na hrdinku? Kdo pokaždé uteče a nic mi nevysvětlí? Ani blbej vzkaz nenapíše? No já to nejsem, protože já po každý musím sedět doma na zadku a čekat než se vrátíš.“

„Ty pořád nechápeš, že jsi to ty o koho jde? Nejde o to, že jsi holka…ne počkat, to je přesně ten důvod. Důvod, proč tě nechávám doma, je, že jsi holka. Ty se nemůžeš rovnat klukům. Jacoba si předběhla, ale to bylo o rychlosti, ne o síle.“

„Proč se takhle chováš od té doby, co jsme tady? Nikdy před tím ti nevadilo, když jsme chodili na upíry? To se tady snažíš vytahovat před kámošema, jakej jsi velkej kluk, když zvládneš usadit holku?“

„Já se nevytahuju. Jen se starám o bezpečí mé mladší sestřičky.“

„Já už řádku let nejsem tvoje malá sestřička. Vyrostla jsem, pokud jsi sis nevšimnul.“

„Všimnul. Ale pořád jsi zranitelná. Co když se nestihneš například přeměnit?“

„Proč bych se neměla stihnout přeměnit?“

„Tak co to bylo tu noc, jak se tu potuloval ta pijavice? Nebýt Cullena, tak jsi mrtvá!“

„Nepřeměnila jsem se proto, že jsem byla moc unavená. Nestihla jsem se obléct, protože jsem vypálila za tebou, když jsi zmizel a nenechal žádný vzkaz.“

„Takže je to zase moje chyba?“

Oba dva jsme stáli naproti sobě. Celá místnost nás pozoroval a nikdo se nedovolil vstoupit do sourozenecké hádky.

„Netvrdím, že to je všechno tvoje chyba. Jen říkám, že pro příště se přestaň chovat jako bratr a začni být jako člen smečky. Právoplatný člen, stejně jako já.“

Měřili jsme se na vzájem vražedným pohledem. Sam si nás nervózně měřil a vyčkával, kdy to začne být tak vážné, aby musel zakročit. Oba dva jsme se znovu nadechli, abychom spustili s další salvou slov, když mě chytly teplé silné ruce za předloktí a táhly mě ven na čerstvý vzduch.

„Co si myslíš, že děláš?“ vypálila jsem, když jsem rozeznala Jacoba.

„Musíš se uklidnit nebo někoho zraníš,“ řekl klidně a vyrovnaně.

„Jasně, teď si vyslechnu proslov, jak mám být hodná holka a poslouchat staršího bratra a…“

„Ne,“ přerušil mě.

„Taky mě štvalo, když mi smečka zakazovala se vídat s Bellou. Stejně jsem utíkal, abych ji mohl vidět. Já vím, co cítíš,“ řekl, ale mluvil spíš k asfaltové silnici než ke mně.

„Možná jsem neměla tolik křičet,“ zašeptala jsem pokorně taky k silnici.

„Měla jsi na to právo. Každý občas ze sebe potřebuje ten stres nějak dostat,“ řekl šeptem a popošel blíž ke mně, až jsem cítila, jak z jeho těla sála příjemné teplo.

„Dík, že stojíš při mně,“ odvážila jsem se mu konečně podívat do jeho tmavých očí, které mě zkoumavě pozorovaly.

„Víš, že jsem tu pro tebe,“ řekl potichu. „Klepeš se,“ konstatoval, když jeho pohled padl na má holá ramena, která se pod studeným večerním vánkem mírně třásla.

Nestihla jsem ani odpovědět a už obtočil ruce kolem mého těla a uzavřel mě tak do teplé klece. Zprvu jsem se vzpírala, ale pak jsem se nechala ukolíbat vůni jeho kůže a teplem sálající z jeho těla. Stáli jsme tam tak asi deset minut než jsme uslyšeli šustění křoví, vrčení a kroky vzdalující se do domu.

„Paul,“ šeptl skoro neslyšně Jacob a já jsem ucítila zvláštní bodnutí u srdce. Proč mně jen záleží na tom, že si bude myslet, že mám něco s Jacobem? Proč mi to vadí?

„Asi bychom měli jít,“ řekla jsem a mírně se od Jacoba odtáhla. Nic neříkal, jen sledoval světla domu, tak jsem se vypravila zpátky sama.

„Myslíš si, že chci být kamarád?“ zeptal se najednou, když jsem byla v půli cesty.

„Jak to myslíš? Nechceš se se mnou přátelit?“ zeptala jsem se nechápavě a sledovala, jak loudavým krokem míří ke mně.

„Naopak,“ řekl potichu a já cítila jeho horký dech na mém uchu. Celá jsem se třásla, ale rozhodně jsem věděla, že to není z chladu, „Bella už je za mnou, Yas,“ pokračoval a zadíval se mi na chvíli do očí než odešel zpátky do domu. Chvíli jsem zírala do prázdnoty přede mnou, kde ještě před chvíli stála mohutná postava Jacoba, a poté se taky vydala do domu. V hlavě jsem měla ještě větší zmatek než před tím. Na hádku s Michaelem jsem dočista zapomněla a v hlavě mi jen zněla Jacobova slova. Je to opravdu tak? Je Bella za ním?

Vešla jsem do obýváku, kde mě sledovaly dva pobouřené pohledy. Jeden patřil Leah, která si za přispění své fantazii určitě náš dlouhý odchod vysvětlila po svém, a druhý patřil Paulovi. Jeden krátký vražedný pohled hodil po Jacobovi a druhý, zkoumavý, patřil mně. Mísila se tam trochu zklamání, šoku, ale taky trocha výzvy. Celou cestu zpátky k sedačce jsem cítila na sobě pohledy jak Paula tak Jacoba.

„Tak kdy přijdou?“ zeptala jsem se, abych přerušila to hrobové ticho, které nastalo po našem příchodu.

„Za chvíli. Myslím, že bude nejlepší, když se všichni v klidu najíme a zůst…“ přerušilo ho klepání. To budou nejspíše oni. Sam se rychle zvedl a šel otevřít. Slyšela jsem vrznutí dveří pak nějaké hlasy a bouchnutí dveří. Chvíli ticho a pak se Sam vrátil a za ním stály čtyři kluci ve věku kolem osmnácti, možná devatenácti.

„Tak smečko, tohle je George, John, Ricky a Caleb,“ představil všechny Sam. Byli o něco světlejší než kluci z La Push. Připomínali mi kluky z LA, jen o něco větší. George, menší zrzek, a John, černovlasý čahoun, mezi sebou podpírali mezi sebou Rickyho, který byl tak ve věku Setha.

„Jsme vám doopravdy vděční, že nás tu necháte přespat,“ řekl poslední z nich, Caleb. Byl to hnědovlasý, celkem vysoký kluk. O něco světlejší stejně jako zbytek jeho smečky. Výrazem se rozhodně hodil na alfu. Byl taky hezký, velmi hezký. Všiml si mého pohledu a usmál se na mě. Pod jeho pohledem mi poskočilo srdce, a když jeho obličej ukázal ty dokonalé bílé zuby, roztála jsem. Přestala jsem myslet na všechny problémy s bráchou, jak mi Jacob jenom motá hlavu a jak mě štve, že mě Paul vidí s jiným. V hlavě jsem měla jen Calebovi veselé zelené oči.

„Myslím, že bych vám měl představit zbytek smečky,“ řekl Sam a snažil se pohledem uklidnit Paula a Jacoba, kteří vypadali, že chtějí Caleba rozsápat na kousky, když za chytili objekt jeho úsměvu.

Sam postupně ukazoval na všechny členy smečky a říkal jejich jména. Jen u Leah a u mě poupravil verzi důvodu, že je tady. Na vlkodlaky jsme přišli přes své bratry, když nám začalo být divné, kam pokaždé mizí. Bylo to doopravdy důvěryhodné a cizí smečka vypadala, že nám to zbaštili i s navijákem.

Po úvodním představováním Rickyho uložili do ložnice a Emily ho šla léčit různými bylinkami a čajem, zatímco všichni ostatní zůstali dole a dlabali večeři.

„Jste doopravdy velká smečka,“ řekl Caleb obdivně.

„To ano,“ řekl nezaujatě Sam a věnoval se svému talíři.

„Divím se ale, kolik lidí to o vás ví. Není to nebezpečné?“ zeptal se George a nedůvěřivě si mě i Leah prohlížel.

„My jim naprosto důvěřujeme,“ ozval se Paul a výhružně zavrčel.

„Klid. George je jen opatrný. Máte to ale štěstí, že tu jste s tak krásnými děvčaty,“ řekl Caleb a zadíval se na mě. Po tváři se mi rozlil ruměnec a stočila jsem pohled ke stolu.

„Myslím, že je čas spát. Určitě jste hrozně unaveni,“ řekl Jacob a studeně se usmál.

„Ano, opravdu jsme,“ řekl Caleb a mrkl na mě.

Ozvalo se vrzání židlí a šoupání noh, jak se všichni přesouvali pryč. Já i Michael jsme dneska spali doma a já za to byl neskonale vděčná…

Předchozí ¤ Shrnutí ¤ Další

Autor: Lillith (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amores perros - 14. kapitola: