Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » 15. kapitola Konec nebo začátek? - pojetí Nikol18

25.10.2009 (13:00) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1094×

BELLA
„Ahoj já jsem Anthony.“ Představil se mi ten kluk. Přívětivě se na mě usmál. Chtěla jsem mu odpovědět, ale učitel si hlasitě odkašlal. Vynutil si tím pozornost celé třídy. Všichni studenti se otočili k němu a pozorně poslouchali jeho nudný výklad. Najednou bylo hrobové ticho. Ticho jež jsem musela prolomit. Moje zvědavost byla příliš velká. Nemohla jsem z toho nového kluka zpustit oči. Iniciativu převzal Anthony.
„Ty tady bydlíš dlouho?“ jeho otázka vykouzlila na mé tváři přátelský úsměv. Typická otázka, která začínala rozhovor mezi klukem a holkou. Vlastně to tak bylo i s Edwardem. I on se mnou takto zapředl rozhovor tenkrát na naší první společné hodině biologie. Tehdy kdy se přemohl a už tolik netoužil po mé krvi. Zdálo se to tak dávno, ale zároveň jako by se to stalo teprve včera. 
Anthony opatrně vzhlédl k učiteli, jestli náhodou nás nepozoruje a kratičkým pohledem mi naznačil, že můžu odpovědět. „No, jak se to vezme, ale není to tak dlouhá doba. Co ty, kdy jsi se přistěhoval?“ nádherně modré oči mu zazářili, ale než stačil odpovědět, zazvonilo. Bylo mi to líto. Tak dlouhou dobu jsem zase nepocítila blízkost člověka. Obyčejného člověka z něhož nemusím mít strach. Takhle rychle mi neutekla hodina ani s Edwardem.
Pomalu jsem odsunula židli zdravou rukou a začala si balit věci. Nechtěla jsem však ztratit nit v našem rozhovoru, ale cítila jsem nepříjemný pohled, který se mi zabodával do zad. Stačil kratičký pohled, abych věděla, že Edward stojí vzadu učebny jako socha. Tvář mě kamennou a plnou vzteku. Čelist měl zatnutou. Jenže pouhý pohled na něj se mi protivil a to nemluvě o rozhovoru s ním. Viděla jsem to na něm, že je vzteky bez sebe.
„Přistěhoval jsem se s matkou teprve včera. Ještě se tu nevyznám, ale prý to není velké městečko.“ Pomalu jsme se přemístili do prázdné uličky.
„Jestli chceš můžu ti dělat průvodce. Stejně nemám NIC lepšího na práci.“ Z Edwardova zavrčení za mnou mi přeběhl mráz po zádech. Anthony překvapeně zvednul hlavu a zlobně stáhnul obočí k sobě a zahleděl se na konec učebny. Připadalo mi to jako by si mě začal Edward přivlastňovat jako nějakou hračku. Nějakou panenku, kterou si může vzít jenom ve chvílích největší nudy. Stále mi ubližuje a vůbec mu to nevadí, a pak se tváří, že za všechno můžu jenom já. Jako bych to byla já kdo zničil náš vztah nevěrou. Jako bych já podvedla jeho a ne on mě. A to pořád dokola omílal ty přeslazené řečičky jak mě šíleně miluje a jak beze mne nemůže žít. Já hloupá si myslela, že to tak bude pořád, ale dokonalost není všechno. Jednou se to prostě muselo pokazit. Už ho nechci nikdy vidět. Najednou jsem si přála, aby mi dokázal číst myšlenky a věděl jak se ve skutečnosti cítím a jak moc mě to bolí a jak se kvůli tomu trápím.
Anthony se podivně ošil a nervózně si promasíroval krk. „ Nevím, jestli by se to tvému příteli nevadilo“ naše oči se setkaly a já se v těch jeho naprosto utápěla. Byla tak odlišné od zlato-hnědých. Těch upířích. Příjemné změna. Trošičku se mi z toho zamotala hlava, ale tak že vám to přijde jako to nejlepší z celého dne.
„Komu by to mělo vadit?“ probudila jsem se z transu a schválně zdůraznila každé slovo své otázky.
„No, co třeba tomu, co tam stojí a čeká na tebe.“ Přiblížil se do mé intimní zóny a šeptl mi to přímo do ucha. Jeho teplý dech mi ovanul krk. Srdce se mi rozbušilo jako zvon. Byla jsem si jistá, že Edward musí naprosto zuřit. Jeho ovládání stojí na hranici a kdybych udělala jediný další krok tak se neudrží. Jenže já mu chtěla způsobit další bolest. Takovou jako on způsobil mně. Pomalu jsem se k němu otočila. Stál tam v bojové pozici, připravený ke skoku. Tvář rozzuřenou a čelist napnutou, že mu lícní kosti vynikali ještě víc než obvykle. Ruce měl zatíté v pěst. Slyšela jsem jak jeho klouby praskají. Nevím proč, ale ten pohled na trpícího Edwarda mi dodal odvahy. Obrátila jsem se zpět k Antonymu.
„Ten? To není můj přítel!“ ozval se skřípavý zvuk a dutý náraz, jak lavice odlétla na stěnu třídy. Stačil mi letmý pohled, abych spatřila Edward mířícího ke dveřím, ale tam si to rozmyslel a zůstal stát opět jako solný sloup. Měla jsem sto chutí na něj zařvat, aby už konečně vypadnul a dal mi pokoj.
„Myslím, že zuří jako tvůj přítel, ale když říkáš, že není, tak proč bych nemohl přijmout tvou nabídku, že?“ Anthony se pomalu ke mně začal naklánět, ale než mohl něco udělat, Edward se přiřítil ode dveří jako vichřice, přímo mezi nás.
„Raději půjde, aby mě tady Romeo nesežral zaživa.“ Edwardovy svaly se napnul na maximum. Možná to s tou poznámkou Anthony trochu přehnal, ale jak mohl vědět, že by se to mohlo opravdu stát? Vlastně bylo dobře, že raději odešel. Nevěděla jsem zda-li, bych dokázala toho zuřivce udržet na místě. Když procházel dveřmi na chodbu ještě mi na rozloučenou zamával. Přála jsem si ho vidět znovu, jenže tu radost mi kazil Edward, který stále stál na místě bez hnutí. Bylo mi jedno jestli se už uklidnil.
„Edwarde?“ zeptala jsem se ho tiše. Trochu mě vyděsil jeho černý pohled, který se mi zarýval do očí. Jeho oči byly plné smutku, který vystřídala žárlivost a šílený vztek.
„Edwarde, co to do tebe sakra vjelo? Jsi normální tady házet lavicí?“
„Raději lavicí než s ním nemyslíš?“
„Nejsi normální Edwarde.“ Chtěla jsem proklouznout kolem něho a vzít si věci z lavice. Jenže stále stál na místě jako tvrdé y.
„Nejsem, ale to ty víš.“ Pociťovala jsem z jeho hlavu neobvyklou bolest, ale neodvažovala jsem se na něj podívat. Jak se znám, tak bych mu tu jeho nevěru odpustila. Jenže v tomhle jsem nechtěla ustupovat. Prostě to nešlo. Tohle nešlo jen tak přejít jako by zapomněl na můj svátek nebo narozeniny. Upíři se na tohle možná dívali jinak, ale my lidé jsme v tohle byli nekompromisní a já taková chtěla být také.
„Takhle jsem to nemyslela a ty to moc dobře víš a teď mě laskavě nech na pokoji. Běž si raději za tou svou courou a na mě nešahej. Smrdíš totiž jako ONA!!“ dala jsem do svých slov co nejvíce ze sebe. Řvala jsem na něj, až se můj křik rozléhal na celou učebnu, ale slzy jsem neudržela. Utekla jsem se zarudlou tváří na záchody, kam nemohl. Toužila jsem být sama. Vybrečet se ze svojí bolesti, která mě zaplavovala každou chvílí víc a víc.

EDWARD
Jakmile vešel do třídy ten kluk, nastala pro mě ty největší muka. Celou hodinu jsem si připadal jako v ledové vodě, která se mi stále zabodávala do kůže. Ani upíří jed nebyl tak hrozný. Vidět Bellu bavit se s někým jiným bylo daleko horší. Pořád si s tím klukem něco povídala. Měl jsem chuť okamžitě vstát a rychle k němu doběhnout a zlomit ho vejpůl a ty půlky pak prohodit oknem. Bella by možná byla naštvaná, ale i tak bych ji odtáhnul pryč, protože už nesnesu, aby se jí někdo jenom dotknul. Někdo jí ublížil. Nemohl jsem dopustit, aby ten kluk na ní šáhnul. Z jeho myšlenek se mi dělalo zle. Tedy pokud bych nebyl víc jak 90 let upír. Takové myšlenky, tak zvrácené. Jak si představoval co by s ní dělal. Už dlouho jsem nic tak nechutného neviděl. Ani Mike nebyl tak zvrácený. Byl proti němu nicka.
Zazvonilo. Moje vysvobození. Vysvobození mojí Belly z rukou toho zvráceného kluka. Pomalu jsem si balil věci a čekal na ni. Tolik jsem toužil s ní mluvit. Nechtěl jsem to tak nechat. Nemohl jsem dopustit, aby to krásné mezi nám skončilo jen tak kvůli nějaké zvrácené upírce. Proč Bells ode mne odcházela, když jsme vešli do stejné místnosti? To se mi stále bude vyhýbat? Bude mi mít stále za zlé něco co se stalo ne mojí vinnou? Něco o čem jsem ani nevěděl? Chtěl jsem jí dokázat, že jsem s tím bojoval, ale někdy byla tak tvrdohlavá. Jako mezek. Jenže já to nechtěl. Nechtěl jsem, aby se to stalo. Proč to pro ni nic neznamenalo? Přece to nebyli moje činy! Nebyl jsem to vlastně ani já.
„Jestli chceš můžu ti dělat průvodce. Stejně nemám NIC lepšího na práci.“ Moc dobře věděla, že stojím za ní. Ta věta byla směřovaná mě. Nechtěla, abych čekal. Nechtěla mít se mou nic společného. Prostě jako by to všechno co se stalo pro ni nic neznamenalo. Ty krásné chvíle zničila jediná, o níž jsem ani nevěděl. Proč jsem vždycky chtěl to co ona ne?
,Že by to přece jenom nebylo tak těžké dostat tuhle krasavici?´ jeho myšlenky byly jak nůž, který se mi zařezával do mrtvého srdce. Zatínal jsem ruce v pěst a měl jsem co dělat, abych po něm neskočil. Hlasitě jsem zavrčel. Chlapec se nepatrně zachvěl. Srdeční tep mu vyskočil do vysokých mezí. Zvednul hlavu a stáhnul obočí k sobě. V té chvíli byly jeho myšlenky zmatené. Bylo mu jasné, že se Belly jen tak bez boje nevzdám a v tom měl pravdu, ale řečená stála na místě bez hnutí. 
„Nevím, jestli by se to tvému příteli nevadilo.“ Zatnul jsem zuby, když se jí zadíval do očí. Moc dobře věděl, že mu Bells začíná podléhat, nemohl jsem tomu uvěřit. Doufal jsem, že mu nenaletí. Přeci není tak naivní. Tohle není snad ani ona! 
„Komu by to mělo vadit?“ To snad nemyslí vážně?! To nemohla říct!
„No, co třeba tomu, co tam stojí a čeká na tebe.“ Stál jí tak blízko, že jí to šeptal do ucha. Jak si to mohl dovolit. To mohu jenom já! On si snad naivně myslel, že to neslyším?
Najednou jsem si přál být obyčejný upír. Tolik jsem chtěl po něm skočit a rozdrásat mu hrdlo. Jenže jsem se ovládal jenom kvůli Bells. Mohl děkovat jenom jí, že jsem zatím ušetřil jeho bídný život a ty jeho odporné myšlenky. Kdyby tak věděl jaký malý kousek byl od smrti tak by si nevyskakoval. Nedával mi jediný logický důvod proč ho nezabít. Proč neukončit tu jeho nepotřebný život, který se točil jenom kolem toho jak dostat Bellu. Nehodlal jsem mu dovolit se ještě k ní přiblížit a jestli ano, tak ho prostě zabiju a nebudu se s ním mazlit, i kdyby ho to mělo bolet, i kdyby měl řvát na celou školu.
Vzteky se mi třáslo celé tělo. Bylo připravené k boji. Jako tenkrát v baletním studiu. Jenže tady hrála roli ještě žárlivost, hněv a šílené zloba, které mě naprosto zachvacovali. Cítil jsem jak se mé svaly napínají k prasknutí. Kdybych mohl cítit bolest tak by to bolelo. Jenže přišla jiná bolest. Daleko horší. Psychická. Daleko horší než fyzická.
„Ten? To není můj přítel.“ Zaplavila mě taková vlna vzteku, kterou jsem už dále nemohl kontrolovat. Chtěl jsem ji směřovat na toho kluka, ale stála mi v cestě Bella. Té jsem ublížit nechtěl. Chytil jsem do rukou lavici. Drtil jsem slabou dřevotřísku a mrsknul jí na stěnu učebny. Zlostně jsem zatnul ruce v pěst v nich jsem stále držel třísky a zamířil ke dveřím. Už jsem to nemohl dále poslouchat. Příčilo se mi to více než cokoli jiného. Jenže ve dveřích jsem se zastavil, přece bych tu nemohl nechat Bellu tomu zvrácenému klukovi, kterému jde jenom o to jedno. To jsem nemohl dopustit.
„Myslím, ale že zuří jako tvůj přítel, ale když říkáš že není, tak proč bych nemohl přijmout tvou nabídku že?“ jeho myšlenky mě rozlítili do nepříčetnosti. Nakláněl se v nich a chtěl moji Bellinku políbit. Tak to tedy ne. To chlapec zašel hodně daleko. Upíří rychlostí jsem si stoupnul mezi ně, abych zabránil tomu polibku. Postavil jsem se do útočného postavení. Dával jsem mu jasně najevo, že jestli se o něco pokusí může se rozloučit se svým bídným životem. Bylo mi jedno jestli někdo do třídy přijde a uvidí to a jestli to uvidí i Bella. Opováží se jí jenom dotknout a je synem smrti.
„Raději odejdu, aby mě tady Romeo nesežral zaživa.“ Napnul jsem svaly ještě víc. On si prostě nechtěl dát pokoj. Chtěl umřít. První den ve škole a on chtěl opravdu umřít. Sice vypadal, že je v pohodě a nad věcí. Jenže svoje srdce nezapře. Bilo mu jako na poplach. Kdybych udělal ještě něco možná by se přede mou složil s infarktem a já nemusel hnout ani prstem. Stačilo by jenom zavrčet. Raději začal couvat ze třídy. Jenže ten floutek měl ještě tu drzost Belle zamávat.
Díval jsem se stále do dveří jestli si to nerozmyslí a nechtěl by se třeba vrátit zpět. To bych ho opravdu musel na místě zabít. 




„Edwarde.“ Zdálo se mi to jako šeptání. Pomalu jsem se na Bellu otočil. Viděl jsem, že má ve tváři vepsaný strach. Strach z mých očí. Zahleděl jsem se do těch jejích a spatřil v nich odraz svých. Byly naprosto černé. Černé jako noc. Zalekl jsem se sám sebe. Nemohl jsem tomu uvěřit. Vztekal jsem se sám na sebe, že takový floutek, mě přivedl do takové nepříčetnosti. Vzbudil ve mně žízeň v takové krátké době jak o nikdo. Bál jsem se, že kdybych vyrazil na lov, tak bych byl schopen zabít i náhodného turistu. Musel jsem někam dál. Mnohem dál. Do méně osídlené oblasti. Jenže jsem tu Bellu nemohl nechat samotnou, když se tu objevil ten kluk. Ten co jeho myšlenky byl horší než Mika. Proč mi už nemůže odpustit. Proč si nemůže nechat vysvětlit, že jsem to nebyl já, že jsem to nechtěl. 
„Edwarde, co to do tebe sakra vjelo? Jsi normální tady házet lavicí?“ její tvář byla plná vteku, tahle jsem ji dlouho neviděl. Naposledy potom co…
„Raději lavicí než s ním nemyslíš?“ zavrčel jsem vztekle.
„Nejsi normální Edwarde.“ Pokoušela se projít k lavici na níž měla věci, ale já nechtěl. Nechtěl jsem, aby mě opouštěla. Nemohla se ke mně otáčet zády. Tohle nebyla moje Bella. Nepoznával jsem ji.
„Nejsem, ale to ty víš.“ Cítil jsem jak se jí nahrnula krev do tváří a zesklovatěli jí oči. Hledala ty správné slova, kterými by mi nejvíce ublížila a podařilo se.
„Takhle jsem to nemyslela a ty to moc dobře víš a teď mě laskavě nech na pokoji. Běž si raději za tou svou courou a na mě nešahej. Smrdíš totiž jako ONA!!“ nemohl jsem uvěřit tomu co právě řekla. Zůstal jsem stát zcela ohromen, ale daleko více mě bolelo, že na mě křičela a do očí se hrnuli slzy. Okamžitě utekla pryč. Zůstal jsem ve třídě sám. Tohle bylo moc. Tohle bylo hodně. Takovou věc jsem od své lásky nečekal. Nezmohl jsem se na nic jiného než se sesunout zemi.

« SHRNUTÍ »

SHRNUTÍ Nikol18

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek 15. kapitola Konec nebo začátek? - pojetí Nikol18: