Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zůstaň se mnou - 27.kapitolka

19.05.2009 (22:05) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1631×

27.kapitolka – Úsměv prosím!

Will:

Edward skoro vůbec nemluvil. Carlisl si vzal ještě dovolenou a pátral po viníkovi. Bella měla strach být s námi v jedné místnosti. Měla teď několik nových schopností, ale nevěděla které. Její mysl byla hodně zmatená. Každý větší výbuch emocí, odneslo její oblečení. Buď začala hořet nebo zmizela.Já zase nepřestával myslet na Lauru. Co teď dělá? Kdy přijede? To mi zůstávalo otázkou.

Bella:

Sakra to je hrozné… Proč musím mít tolik schopností? Uhodím do stolku vedle mě. Zbyli z něj pouhé třísky. ‚Jdu ven. Musím si najít nějaké klidné místo.‘ Will obeznámil Edwarda. Přikývl. Vyskočím z okna. Běžím lesem. Nevím kam. Narazím na krásný palouček. Byl tu klid a vládl mír. To se mi líbí. Posadím se do středu paloučku, do tureckého sedu. Zaposlouchám se do zvuků přírody. Je to tak příjemné. Soustředím se do svého nitra. Cítím tolik nových schopností… Jak je mám jen ovládnout?

Edward:

  Rodiče jsou mrtví. Věděl jsem že už je nebudu nikdy moct vidět ale nechtěl jsem ničí smrt. A přece přišla A to pro mé milované. Ještě, že mám Bellu a Cullenovi. Jak je na tom vlastně teď Bella? Je už 2 dny pryč. Cullenovi zatím chodí do školy. Will dělá smutného. Já jsem  „byl“ jeho nejlepší přítel. Bella bude muset dělat taky smutnou. Jenže on zatím odmítá jít do školy. Má problém se sebekontrolou. Kolik má teď asi schopností? Zaslechnu Esminy myšlenky. Přemýšlí nad tím, jak by mě přivedla na jiné myšlenky. Pak už slyším i myšlenky Cullenů, kteří se vracejí ze školy. Myšlenky každého mi říkali, že ve škole vládne velice pochmurná nálada. Teď mě ale probral zvuk běžících nohou v trávě. Bella! Vyběhnu na terasu. Bella utíkala pomalým během ke mně. Tvářila se konečně uvolněně.  

„Vítej zpátky Bellinko. Stýskalo se mi. Jak se teď cítíš?“ Bella se mi vrhla do náručí.

„Taky se mi stýskalo. Ani nevíš jak. Abych pravdu řekla, objevila jsem spousty nových schopností. Konečně  jsem uvolněná. Ale teď si půjdu dát sprchu. Až se vrátím, vše ti povím“ Má láska se otočila  a běžela nahoru. Teď mi nasadila brouka do hlavy. Co asi umí? Z přemýšlení mě vytrhl Emmet, který se ke mně přiřítil. Na tváři úsměv, ale oči smutné.

„Ahoj Ede. Jak se cítíš? Podle tvého výrazu pořád špatně. No a já se rozhodl že ti zlepším náladu. Co takhle malý zápas? Na mě si můžeš vylít všechnu tu zlost.“ A rozpřáhl ruce. Znělo to slibně. Ale copak jsem měl vztek? Ne. Mě přepadl smutek. No ale mohl bych přijít na jiné myšlenky… Naučit se bojovat… Tak mohl bych to zkusit. Snad se odreaguji.

„Emmete, já ti nevim. Já ani nemám vztek,“udělá psí oči „nebude to ale nefér? Přeci já jen čtu myšlenky:“Emmet mávl rukou. A najednou na mě skočil. Tak tohle jsem nečekal. Musel na to přijít teprve teď. Začneme se rvát. Válíme se po zemi. Byl mnohem lepší než já. Ale měl částečně pravdu. Měl jsem vztek ani nevím na koho. Ale tohle mi hodně pomáhalo. Emmet se při tom pousmíval. Po chvíli slyším Carlisovi myšlenky. ‚Edwarde? Přijď ke mně nahoru. Už jsem na to přišel.‘ opakoval pořad dokola. To mě překvapilo. Přestal jsem dávat pozor a dostal jsem od Emma pěstí do nosu.  Sakra. Vykopnu nohy. To nečeká a odletí o několik metrů dál. Vyskočím na nohy a běžím za Carlislem. Emmet se za mnou nechápavě kouká. Konečně se dozvím kdo může za smrt mých rodičů. Carlisl na mě čekal s nějakými papíry v ruce.

„To co ti řeknu tě moc nepřekvapí. Vaše odhady byli správné. Můžou za to Volturiovi. A ten kdo přesně už nežije. Mohl za to Demetri. Takže jste si kvit. Hlavně nejezdi prosím do Voltery.“ Takže Demetri? Ten hajz! Doufám že aspoň trpěl. Někdo tak krutý si nic jiného nezaslouží. Ani bych si nevšiml že drtím stůl, nebýt Carlisla, který mě chytil za rameno.

„Edwarde? Si v pořádku?“ jen přikývnu. Teď bych se potřeboval vymlátit.

„Promiň za ten stůl. Teď mne omluv.“ A vyskočím otevřeným oknem v jeho pracovně. Emmet akorát vešel do místnosti. Já už víc nevnímal. Jen jsem utíkal na kraj lesa, kde začnu mlátit do stromu. Z něj nakonec zbyli jen třísky. Pak mě někdo chytil za rameno. Rychle se otočím. Bella  polekaně odskočila. Pane bože. Co jsem to proved?

„Bello! Promiň… já nechtěl jsem nevěděl jsem že si to ty…Promiň“ Bella ke mně přistoupila a položila mi prst na ústa. Pak se usmála.

„Edwarde, klid. Už je to dobré. Mě se nic nestalo. Mohla jsem si za to sama. Carlisl mi to řekl. Teď už se nemusíš trápit. Tenhle zločin byl potrestán.“ Tak jak bych si přál asi ne.

„Jak?“ zeptám se opatrně. Bella se na mě překvapeně podívá. „Jak zemřel?“ zopakuji.

„Vedl gardu která nás měla tenkrát zaměstnat. Will ho zabil. Ještě ale než zemřel, jsme si s nim trochu pohráli. Né málo. Myslím že tuhle věc můžeš hodit za hlavu.“ No každopádně se na smrt Demetriho zeptám ještě Willa.

***4 měsíce po návratu***

„Pojď, Něco ti chci ukázat.“ Vedla mě k říčce. Copak mi asi chce?  Zastavila mě a stoupla si přede mě. Podívala se na říčku a zavřela oči. Spustila ruce podél těla, dlaně otočila vzhůru, lidskou rychlostí jimi máchla do vzduchu. Najednou se část vody vznesla do vzduchu. Tak trochu mi to připomínalo srdce. Bella se mračila.

„Páni. Tenhle dar se mi hodně zamlouvá. Co všechno ještě dokážeš?“Usměju se. Bella se na mě otočí. Tvářila se zklamaně.

„Promiň. Mělo to být srdce. Ach jo. A u jezera se mi to jednou povedlo. Jé ty se zase směješ!“

Tentokrát se začnu smát. Bella povyskočí a vrhne se mi kolem krku. Pak mě políbí. Polibek byl něžný plný citů a taky hodně dlouhý. Když jsme od sebe potom oddělili, Bella se smála.

„Konečně vidím ten tvůj úsměv. Nemůžeš být přeci pořád jen smutný. Já vím že se ti stýská. Ale život jde dál.“ Přikývnu. Měla naprostou pravdu. „A víš co? Mě něco právě napadlo…“pošeptá mi svůj plán. Zamlouval se mi. Chystám se doběhnout pro zmíněné balónky, když mě má láska zastaví. Usmála se.

„Nemusíš nikam chodit. Jeden z darů, je ten, že vidím přes jakékoliv stěny. Zapomněl jsi? Jde jen o to, aby tam dosáhl ten dar co jsem ti ukázala.“ Začala pohybovat rukama ve vzduchu. Na tváři měla soustředěný výraz.  Najednou něco malého a barevného vylétlo z otevřených dveří Emmetovi ložnice. Mířilo to k nám. Bella se už usmívala. A opravdu. Byly to dva vodní balónky. Bella je chytla ve vzduchu a naplnila vodou. Natáhla ke mně ruku. Druhou udržovala balónky ve vzduchu. Jakmile se jí dotknu, ucítím po těle teplo. Podívám se na Bellinku. Kde je?

„Neboj já jsem vedle tebe. Jen mě nevidíš. To musím ještě promakat. Půjdeme za Emmetíkem.“ Bella mě táhla za sebou směrem k domu. Tam seděl Emmet u televize. Mé tělo se objevilo. Bella skrývala balónky za mnou. Měla se objevit až po mě.

„Emmete? Kterou barvu máš radši?“ Emmet se překvapeně otočil. Lekl se. Bella zatím balónky nenápadně dostala za něj a doplnila mě. „Červenou? Nebo fialovou?“Emmet se na nás nechápavě díval. Hlavou se mu honili myšlenky typu ,Co mají za lubem?‘

„Červenou?“řekne opatrně Emmet. My se na sebe podíváme. Bella mu červený balónek umístí vysoko nad hlavu. Oknem sem začne nakukovat Will. Přečetl si Bellininy myšlenky.

„Všechno nejlepší k svátku!“ PLESK! A ŠPLOUCH! Bella mu pustila balónek na hlavu. Emmet se lekl a vyskočil do vzduchu. Jakmile stál zase na nohou zašklebil se. Z jeho oblečení odkapávala voda. Jeho výraz mě hrozně rozesmál.  A nejen mě. I Bellu a Willa.

„Héj! Na vtípky jsem tu já! Jak víte o mých zásobách na Apríla?“ Bella jen se smíchem zvedla ruku a ukázala na sebe. Emmetova to chvilku trvalo. Pak si to uvědomil.

„No počkej! Mí zásoby balónků mi nikdo krást nebude.“ A vystartoval na Bellu. Ta vyskočila a vyběhla ven. Všichni uslyšeli ten smích, a šli se podívat na zdroj. Já vyběhl ven za Bellou. Will se pod oknem válel smíchy po zemi. Každému se hlavou honili myšlenky typu ,Sláva! Edward už se zase směje upřímně!‘ Bella tleskla, a vyslala tak tlakovou vlnu. Emmet se prudce zastavil(Ne z vlastní vůle). Začali chodit v kruhu. My si stoupli kolem nich. Bella se bavila. Emmet zuřil. Najednou mu Bella zamávala a zmizela. Emmet  začal ještě víc zuřit.

„Héj! Ukaž se! To je hrozně nefér.“ Pak sebou najednou škubl, a skončil nosem v navlhlé hlíně. Ozval se Bellinin smích. Všichni se začali posmívat. Bella si vůči mě otevřela mysl. ‚Tak co? Líbil se ti můj umělecký kopanec do zadku? To zvedne náladu když slyšíš ode všech upřímný smích ne? Jo a teď se koukej.‘ Bella se zviditelnila. Darem nadzvedla Emmet do vzduchu. Ten sebou zmítal. No jo. Moc se mu to nelíbí. Mířila s ním nad říčku.

„Tak co Emmete? Štve tě, že tentokrát tě ztrapnim já? Nemáš chuť se vykoupat? Mě momentálně  připadáš jako pěkně špinavý čuně. Rose? můžu ti vykoupat manžela? “ přikývla.

„Ne Bello! Sakra co to děláš? No tak, přece mě tam házet nemusíš. Já to tak nemyslel.“ Emmet se jí na poslední chvíli snažil usmířit. Má láska se jen šibalsky usmála.

„Všichni zamáváme našemu Emmetíkovi, který se de teď koupat. Sama mu zamávala. No vlastně mával každý. I já jak jsem si potom uvědomil. Docela jsem se u toho i bavil. Zase po dlouhé době. A to byl nejspíš Bellin účel. Emmetovi pitomosti mě nikdy nerozesmáli a tohle bylo něco úplně jiného. „Tak pápá.“řekla jen Bella. Pak jen mávla rukou. Emmet vyletěl do vzduchu a pak spadl do vody. PLESK! ŠPLOUCH! Všichni se hrozně rozesmáli. Já taky. Bella se usmívala od ucha k uchu. Pak si vískla a vyskočila do vzduchu.

„Povedlo se povedlo!“ pokřikovala a pak mi dala pusu. Emmet vystrčil hlavu, a pusou udělal fontánku. Netvářil se moc vesele. Všichni se začali zase smát. Náš utopenec nevydržel dělat naštvaného takže se začal smát taky.

„Teda Bello! Fakt jsem netušil že mě do té vody opravdu hodíš.“ zmíněná vyplázla jazyk.

„Tak to mě ještě hodně neznáš. Abys věděl nebyla to tolik ani pomsta ale spíš jsem chtěla všechny rozveselit. Hlavně Edwarda. A jak vidíš, tak se mi to povedlo. Narozdíl od tebe.“ Pak se začala smát. Podle jejích myšlenek teď byla velice šťastná, jelikož jsem se smál. Veselí z toho byli všichni. Jejich myšlenky mluvili za vše. Ale nejšťastnější byla Bella. To jsem i cítil. Jakmile se Emmet vyškrábal na břeh, všichni se zase rozesmáli. Vypadal jak zmoklý kohout. Will už to nemohl vydržet. Přišel k němu a začal mával rukama podél něho směrem k nebi. Z jeho oblečení stoupali oblaka páry. Za půl minutky byl suchý. Nakonec se všichni rozešli domů. Každý musel dobalit své věci. Tohle byl totiž poslední den tady. Cullenovi dokončili školu a my s mohli stěhovat. Nové místo mělo být někde na Alijašce. Už se tam celkem těším. Tam totiž začnu nový život...

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zůstaň se mnou - 27.kapitolka: