Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zúčtování s láskou - 2. kapitola

17.12.2010 (13:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1723×

Les a sluchátko

Tak tohle se dalo u Jacoba přirovnat k noční můře. K ničemu jinému ne. Zíral do těch žlutých rozzuřených očí, ne, počkat… nebyly rozzuřené, vypadaly spíš vyčerpaně, unaveně, rezignovaně. Tohle nebyl ten upír, jak ho znal z Chicaga. Tenhle upír sice vypadal jako sen pro každou mladou holku, ale ten výraz tváře! Byl mramorový, to ano, ale bez jediné emoce. Tehdy – když se sešli v Chicagu – čišela z Edwarda zloba a vztek. Byl tak sebejistý a nezdolný. Tenhle by si snad nechal dobrovolně urvat hlavu.

„Co chceš, Blacku?“ přerušil tok jeho myšlenek a unaveně vzdychl.

„Jen připomenout podmínky smlouvy. Co ty tu děláš?“

„Vrátil jsem se ke své rodině. Měl jsem to udělat dávno.“

„Jo, jasný. Jestli tu jsi jen kvůli rodině, tak já jsem fakt bleděmodrý vlkodlak,“ ušklíbl se a pak znovu, když si vzpomněl na Bellin výraz, který u toho měla. Opět upírovi pohlédl do očí, když slyšel, jak zalapal po dechu a přimhouřil oči. Vypadal šokovaně.

„Ona je tady?“ vydechl.

„Nedělej, že o tom nevíš.“

„Neměl jsem o tom tušení. Pokud vím, má být v Seattlu, no ne?“ divil se Edward a střelil pohledem k drobné tmavovlásce na balkoně. „Alice?“ zavrčel. Ta holka, co vypadala jako elf se začala pomalým couvavým krokem vzdalovat. „Stůj!“ křikl Edward. Ten obr, co se jmenoval Emmett, mu zastoupil cestu.

„Edwarde, jen ti chtěla pomoct,“ zastal se jí.

„Takže vy všichni jste o tom věděli a přesto jste chtěli odjet sem? Prý větší klid!“ řval.

„Klidně můžeš zase odjet, osobně ti sbalím kufry,“ nabídl se Jacob.

Edward si ho změřil pohledem. Když ho tu před chvílí viděl, měl pocit, že ho ta minulost nenechá jen tak na pokoji. A přitom by si to tak moc přál. Bolestné vzpomínky mu k sebetrýzni stačily. Nevýhoda upířího života a jejich paměti. Vše si pamatoval a nic se nedalo zasunout do zadní části a nevytahovat to. Když uviděl Bellinu tvář v Jacobových myšlenkách, nejprve ji nepoznal. Měla tvrdé rysy, propadlé tváře a uhlově černé rozzuřené oči. Vypadala jako upírka. Nejkrásnější upírka, jakou kdy viděl, a až poté mu došlo, že to je jeho Bella. Tamta Bella. Ne jeho, ale tamta. Svým přístupem v Chicagu ztratil nárok na její srdce a musel uznat, že si to zasloužil. Sám sebe by nejraději pohřbil. Chvilku zvažoval i Volterru a návštěvu královské Trojice, ale Aro by zjistil, že Bella o nich ví a je jen člověkem. Uvedl by ji tím do nebezpečí. Pamatoval si, jak dlouho klečel v loňském prvním sněhu a svíral ruce a tvář v bolestné křeči, když ho odmítla.

„Edwarde, tohle je tvoje druhá šance,“ zašeptal sametový dívčí hlas a Alice mu pomohla na nohy. Ani si neuvědomil, že se opět zhroutil k zemi.

„Nedramatizujte to tak! Copak upír má srdce? Edward tu jen přehrává a dělá chudáka!“ vrčel Jacob.

„Uvědom si, vořechu, že tady nejsi na cvičišti. Jsi v našem revíru, a tudíž bys měl držet tlamičku pěkně v náhubku, nebo ti ji omotám lepicí páskou,“ sykla Jacobovým směrem ta blondýna – Rosalie.

„Nechte nás,“ požádal je Edward a pokusil se usmát na Alice. Pustila ho a vrátila se s Emmettem a ostatními do domu. Edward se otočil na Jacoba a změřil si ho pohledem. „Tohle kvůli nám?“ sykl.

„Hleďme, kdo nabral sarkasmus. To objednáváš z internetu, nebo si to doma pěstuješ?“ odsekl a upravil si oblek Jacob.

„Kdy jsi s ní mluvil?“

„Ani nemysli na to, že za ní půjdeš.“

„To, na co myslím, ti může být srdečně jedno. Bella mě požádala, abych ji nechal být, a věř tomu nebo ne, ale já…“ to neudělám, dořekl v duchu a potlačil trhnutí těla v návalu rozporu jeho srdce a mozku.

„Pche,“ odfrkl si Jacob. „Jen si dejte bacha na podmínky smlouvy, sami jste přísahali a já jsem tu momentálně jen jako mluvčí, ale vzhledem k tomu, že ses tu objevil ty, budu si to tu víc hlídat.“

„Nepatří ti!“ sykl Edward.

„Ani tobě ne. Já – na rozdíl od tebe – jsem s ní…“

„Zmlkni!“ přerušil ho vztekle. Jacobovi zaplálo v očích vítězství. Takhle nějak to vypadalo tehdy. Ano, tohle už byl ten bojovný upír z Chicaga. Alespoň tu nebude nuda, napadlo ho a nastoupil do svého vozu. Nastartoval a odjel. Nechal tam Edwarda stát a tiše zuřit.

A on vážně zuřil. Proč mu ten vlkodlak připomínal, co s Bellou dělal v Chicagu? Myslel si, že se změnil a že i Jacob se změnil, ale pletl se. Bohudík nebo bohužel? I přesto byl najednou tomu Indiánovi vděčný, protože ho probudil. Když ho Bella odmítla, jako by zemřel a uzavřel se. Nechal Stefana s Louiem odejít hledat ty dva uprchlíky. Naprosto – nebo alespoň zčásti – si byl jistý, že v tom má prsty Damon. Stefan Edwardovi slíbil, že mu okamžitě dá vědět, až je najdou, jenže uběhl rok a nic se nedělo. Až teď. Našel ji. Možná, že kdyby ji zkontroloval osobně, ujistil by se, že je v pořádku a má se dobře i bez něj. Jen nakouknout…

„Tak jdi! Tvoje nerozhodnost mi vyvolává migrény!“ pobídla ho z okna Alice a z domu se ozval Emmettův bouřlivý smích. Edward se na nevlastní sestru křečovitě usmál a rozeběhl se z lesa ven. Věděl, kam běží. Znal tu cestu. Absolvoval ji už tolikrát, že by ji dokázal najít i poslepu. Vždyť tady Bella vyrůstala. Žila tady několik let a on byl u toho. Vnímal její přibývající roky a kvetoucí krásu.

Zastavil na okraji lesa a civěl na jejich zadní zahradu. Byla doma? Vždyť bylo poledne! Plížit se do okna bylo čiré bláznovství i bez toho, aniž by to zkoušel uprostřed dne. Možná by to měl udělat oficiálně. Prostě správně, jako člověk. Zazvonit a pozdravit ji. Ne! Slíbil jí, že už ho nikdy neuvidí. Neslíbil to. Ona si to jen přála, ale on žádný slib nedal.

„Do háje, vždyť je to to samé,“ osočil se sám na sebe. Dveře do domu se otevřely a Edward couvl mezi stromy.

„Bello,“ zašeptal a sledoval ji jak jde přes malou zahradu v modré nepromokavé bundě s kapucí přímo k němu. Couval. Byl jako pes zahnaný do kouta. Nesmí ho vidět. Rozhlédl se a vzápětí už Bellu sledoval z výšky. Přeskakoval ze stromu na strom a byl stále s ní. „Nepoučitelná,“ vrčel, když zacházela hlouběji do lesních stínů. Měl vztek. Nic si z minulého roku neodnesla. Žádné ponaučení, že všichni upíři nejsou mírumilovní. Nikdy si to ani nenechala vysvětlit. Třeba ji to ani nezajímalo. A proč by mělo? Nehodlala v jeho společnosti dlouho pobýt. Předala mu prsten, který se mu od té doby houpal na krku, a odešla z jeho věčnosti. Jenže něco – nebo někdo – si přál, aby ti dva byli zase spolu. Aby dostali druhou a lepší šanci. On tomu věřil.

Ona ne. Bella to vzdala. Přestože ji ony sny budily ze spaní a pokaždé se přistihla, jak volá jeho jméno s hysterickým jekotem, přestala věřit, že by existovala možnost, jak být s ním. Ani tady v lese nenašla klid. Vůně stromů a podzimu jí byla až nepříjemně důvěrná. Zacházela hlouběji a hlouběji do středu lesa. Čím byla dál, tím větší byla tma. Za jejími zády praskla větývka a Bella nadskočila leknutím. Ruka jí vystřelila k hrudi. Poslední listí v korunách lehoulince zašumělo a jí přejel mráz po zádech.

„Co tu sakra dělám?“ ptala se sama sebe a otočila se dokola. V lese si hlídej směr! Ten hlas v její hlavě patřil tátovi a poučka šestileté Belle. Sakra. Kudy že přišla? „Taky ses nemohl připomenout dřív?“ mručela a zkusila se soustředit. Les byl nepřirozeně tichý. Většinou byl slyšet křik ptáků, nebo veverek. Občas datel, co buší do stromů, nebo užovka ve spadaném listí, ale teď slyšela jen svůj tlukot srdce a zvuky, které rozhodně nebyly živé. Praskání větví, šustění listí, vítr v korunách, kroky, dech… Ne, počkat, musí se uklidnit. Žádné kroky ani dech. Jediný dech je její a ty kroky by taky měly patřit jí. Neměla by tu takhle stát a čekat. Na co čeká? Trhla sebou. „Kudy?“ vyjekla tiše a znovu se rozhlédla. Cítila, jak se její šlachy v těle napínají a dlaně ji svrběly. Nevědomky si skousla dolní ret a vzhlédla. Světlo už nemělo takovou sílu. Jak dlouho tady trajdá? Litovala, že si nikdy nepořídila hodinky a nechodila do skauta. Možná by tak věděla, kde je sever a kde jih. Možná by jí stačilo jen poslouchat tátu, když ji tohle učil a necivět přitom na brouky v trávě, jak po sobě lezou a odrážejí duhové světlo. Tolik k tomu, co si pamatovala. Možná by mohla stopovat samu sebe. Kroky zpět. Byla tele, neustále po ní zůstávala spoušť. Přece musí najít někde poblíž svoji stopu. Vyrazila prvním směrem, který ji napadl. Edward překvapeně povytáhl jedno obočí. Sledoval, jak panikaří a když už se chystal ji z toho dostat, vydala se dál. Ohlédl se přes rameno. Neměla by jít zpět domů? Nejspíš změnila taktiku, napadlo ho. Nebál se o ni. Teď ne, protože byl poblíž a tudíž žádná divoká prasata nebo jiné obludy ji nenapadnou. Jeho upíří pach je zahnal. Bella v jednu chvíli začala zahýbat doprava.

„Dezorientace?“ napadlo ho a mumlal si pod nos. „Strategie?“ dodal tiše. Aniž by si to uvědomovala, nabrala směr zpátky. „Ta holka je génius,“ radoval se.

„Spíš má víc štěstí než rozumu, bráško,“ ozval se o větev vedle Emmett. Edward se usmál a přikývl. „Je hrozně fajn vidět ten škleb na tvé tváři,“ culil se Emmett.

„Je hrozně fajn, mít ten škleb na své tváři,“ zopakoval poupravenou verzi Edward.

„A co dál?“ vyzvídal Emm.

„To kdybych věděl,“ zamračil se Edward a přeskočil na další větev, aby jí byl blíž. „Hodil by se tu Stefan nebo Louie. Ti dva mi vždycky nakukali něco, co znělo docela logicky a inteligentně,“ usmál se.

„Taky umím nakukávat.“

„Jo, jasně,“ kýval Edward.

„Jako ty mi nevěříš? Pche! Sleduj: Ehm… No, možná bys měl zvážit variantu osobní návštěvy,“ odrecitoval.

„V jakém seriálu to bylo?“ dobíral si ho Edward.

„Doktor House, a chybí tam na konci – u lékaře, ale to není důležitý. Jako kukačka to stačí. Nakukat něco umí každej, ale říct to, aby nebyl za blbce, je jiná.“ Edward přimhouřil oči.

„Kdo jsi a kde je Emmett?“ sykl a koutky úst mu cukaly smíchy.

„Brácho, já tomu vlkoušovi snad pošlu tucet růží, protože ty záříš!“

„To vůbec není špatný nápad,“ vyhrkl Edward a oba se museli vymrštit o několik větví výš a dál, protože se pod nimi Bella zarazila a vzhlédla.

„No počkej, já mu kytky posílat nebudu,“ šeptal Emm.

„Ale ne! Jemu ne!“ dloubl do něj Edward. „A neřvi, nebo nás prozradíš.“

„Co?“ zvýšil hlas Emmett. Edward utrhl šišku a střelil s ní po bratrovi, načež se vydal za Bellou. Doprovodil ji až k okraji lesa. Slyšel její nádech, když vyšla zpoza stromů. Ulevilo se jí? Vážně se v lese necítila dobře? Možná doopravdy bloudila, napadlo ho. Narovnal se v zádech, když Bella zastavila u dveří do domu. Na něco myslela. Tolik si přál vidět jí do hlavy, až málem spadl z větve do trávy pod sebou. Stejně jako Bella, napadlo ho a přikrčil se ve stejnou chvíli jako ona. Bellu ovanul ledový vítr. Místo toho, aby zalezla do vyhřátého domu, upravila si límec bundy a rozhlédla se. Proč? Měla by být ráda, že je doma. Slunce se pomalu loučilo a nebe dostalo narůžovělý nádech. Připadala si jako v pohádce. Jen jí chyběl ten princ, co by přijel na bílém koni. Vzdala to a s posledním paprskem vešla do domu. Obalil ji teplý vzduch. Než se stihla rozkoukat, zazvonil v předsíni telefon.

„Swanovi,“ ohlásila se a rukou si masírovala druhé rameno, aby do něj nahnala trochu tepla. „Halo?“ přerušila ticho. „Já vím, že tam jste!“ vrčela. Ve sluchátku jen kdosi dýchal. Pravidelně a rytmicky. V jednu chvíli měla pocit, že se dotyčný bezhlasně směje. „Jdi do háje, debile,“ sykla a praštila sluchátkem. Po zádech ji přejela nová vlna mrazu. Pevná linka se znovu rozdrnčela.

„Hele, nech toho!“ sykla do telefonu.

„Bello?“ ozval se tátův hlas.

„Ehm… ahoj.“

„Takhle se ohlašuješ do telefonu?“

„Promiň. Co se děje?“

„Jen jsem ti chtěl říct, že se vrátím ráno. Jsem u Billyho Blacka. Pamatuješ si ho? Koukali jsme na fotbal a pak mi nalil pivo, takže nemůžu řídit, ale ráno přijedu. Jestli chceš, přijeď sem, ať nejsi doma sama.“

„Co já tam asi?“ odvětila. Povídat si s Jacobem? To těžko. Zavrtěla hlavou, aby odehnala ty myšlenky na Chicago. „Zvládnu to tu, užij si to a pozdravuj Billyho. Ahoj,“ rozloučila se a po tátově odpovědi zavěsila.

„Do třetice všeho dobrého, co?“ mručela, když se telefon – sotvaže zavěsila – ozval zase.

„Swanovi.“ V telefonu cosi bouchlo a Bella málem zahodila sluchátko, když jí do ucha zařvala kočka. Znělo to, jako kdyby jí někdo dupl na ocas. Tak fajn, tahle noc bude náročná, napadlo ji.

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zúčtování s láskou - 2. kapitola :