Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztráty a nálezy - 7. kapitola

23.06.2012 (21:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 4870×

7. kapitola

Druhý den ráno jsem rovnou zamířila k realitní kanceláři, abych si domluvila prohlídku domku. Celou noc jsem na něj myslela a nemohla se dočkat, až ho uvidím na vlastní oči. Z auta jsem zavolala do firmy, že si beru celý den volno. Nechtěla jsem to řešit s Georgem, který nevěděl, o co jde a už vůbec ne s Nedem, který se zdál proti.

Paní Monroeovou jsem zastihla opět perfektně oblečenou za psacím stolem. Prohlížela nějaké papíry, a jakmile zaslechla zvonek, vzhlédla a přivítala mě úsměvem.

„Tak jste tady,“ řekla jen.
„Dobrý den, ráda bych si ten dům prohlédla.“
„Tušila jsem to,“ přikývla. „Pokud byste měla čas teď, mohla bych tam s vámi zajet.
„Vážně?“ vyjekla jsem nadšeně, až sebou paní Monroeová trhla. „To by bylo skvělé.“
„Tak můžeme vyrazit,“ rozhodla a chvíli v šuplíku hledala ty správné klíče.

Cesta nebyla dlouhá. Z města to k domu bylo asi čtvrt hodinky. Jela jsem za černým audi paní Monroeové a pořád jsem se rozhlížela, jestli tam už náhodou nejsme.

Byl přesně jako na fotce. Vlastně ještě daleko hezčí. Paní Monroeová odemkla branku a já za ní šla k domu. Cestička byla vytvořená z plochých tmavých kamenů, vypadalo to pohádkově. Zahrada kolem byla poněkud divoká, jak se o ni nikdo delší dobu nestaral, ale přesto se v ní daly rozeznat záhony se všemi možnými druhy květin.

„Tak prosím,“ řekla agentka, když otevřela dveře. Nechala mě vejít první. Mohla jsem si vykroutit hlavu, jak jsem se snažila vidět všechno najednou.

Vešla jsem do takové maličké haly, ze které vedly schody do patra. Nalevo byl průchod do obývacího pokoje. Nábytek, který v domě zůstal, byl potažený bílými prostěradly. Zdálo se, že je tu všechno potřebné.

„A co je tohle?“ zeptala jsem se, když jsem nebyla sto identifikovat kus nábytku u okna. Zvědavě jsem vzala lem prostěradla a nadzvedla ho. „Křídlo?“
„Majitelé zde nechali prakticky veškeré vybavení. Stěhovali se do zahraničí,“ vysvětlovala paní Monroeová. „Tady jsou dveře do kuchyně.“

Nakoukla jsem do prostorné kuchyně, kde by klidně mohli vařit tři lidé. Tak velká jako u Delaeů nebyla, ale i přesto mě svou velikostí uchvátila.

„Na druhé straně chodby je ještě jeden pokoj. Předchozí majitelé ho využívali jako pracovnu, ale lze tam zařídit cokoliv. Nahoře jsou dvě ložnice a koupelna.“

Všechno jsem si to několikrát prošla a prohlédla. Občas jsem si všimla, že je tu a tam třeba něco opravit, ale byly to jen detaily.

Prolezla jsem také celou zahradu. Obdivovala jsem pergolu porostlou psím vínem a představovala si, jaké to musí být krásné sedět tu při západu slunce, pít víno a užívat si klid. Ten dům byl zkrátka jako dar z nebes. Dar, který se určitě nebude opakovat, jedinečná příležitost, které se musí využít.

„Já to beru.“ Paní Monroeová se spokojeně usmála.
„Stavte se u mě zítra odpoledne, vyřídíme formality a předám vám klíče.“ Usmála jsem se a přikývala na souhlas. „Zatím nashle.“

Dívala jsem se, jak odjíždí a pak jsem se otočila a rozhodla se prozkoumat trochu okolí. Nedaleko domu jsem zaznamenala malý lesík. Tam vedly mé kroky nejdřív. Dávala jsem si pozor na to, kam šlapu, sem tam leželo shnilé dřevo, do cesty zasahovaly šlahouny malin, ale jinak se mi tam líbilo. Neustálý stín, zpěv ptáků, šumění listí ve větru.

Neodolala jsem a posadila se na padlý kmen. Nakonec jsem si i lehla a mhouřila oči do slunečních paprsků, které zbloudily skrz větve stromů.

Jednou bychom tady mohli sedět s Edwardem, napadlo mě náhle. Jaké by to asi bylo, přivést ho do svého života. Možná, že když jsem dneska procházela dům, podvědomě jsem si ho tam představovala. To s ním jsem seděla v pergole a pila víno. S ním jsem chodila ruku v ruce po lese nebo po útesech. Všude byl jen on.

Při pomyšlení, že už zítra bude zpátky, se mi rozbušilo srdce a v břiše se mi rozlétlo hejno motýlů. Nakonec to, i přesto, že se to zdálo téměř nekonečné, docela to uteklo. Těšila jsem se na něj, stýskalo se mi. Měla jsem kolem sebe spoustu lidí, ale i tak jsem si zase připadala opuštěná.

Bello, neblbni, okřikla jsem se v hlavě. George, Miriam, Ned, ti všichni tě mají rádi a udělali by všechno pro to, abys byla šťastná. Jenže způsob, jakým to dávají najevo je poněkud násilný. Ne, nebudu si stěžovat, protože nemám na co. Nikdo mi neubližuje, mám se dobře. Zítra se vrátí Edward a bude to.

Rázně jsem vstala a šla k autu.

≈≈≈≈≈

Domů jsem dojela kolem šesté. Nechtělo se mi jet přímo domů a trávit tam zbytek dne, tak jsem se prostě projížděla po okolí a užívala si volný den. Celou dobu jsem si v duchu představovala, jak to Miriam a Georgeovi oznámím. Jak jim narovinu řeknu, že odcházím z jejich domu. Věděla jsem, že to nebude jen tak, ale snad pochopí, že je to to nejlepší, co můžu udělat.

Prošla jsem halou, abych se převlékla k večeři. Jestli jsem si myslela, že domem projdu bez povšimnutí, mýlila jsem se.

„Bello,“ ozvalo se dole, když jsem byla asi v půlce schodů. Se širokým úsměvem jsem se otočila k Miriam, která upravovala květinové aranžmá pod zrcadlem.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ji. „Zrovna jsem se šla převléknout.“
„Jsem ráda, že tě vidím. George dneska volal, že jsi nebyla v práci. Stalo se něco? Nejsi nemocná?“
„Ne, vůbec ne, jen jsem potřebovala den volna. Promluvíme si u večeře,“ usmála jsem se na ni a nechala ji tam.

Na večeři jsem si vybrala dlouhé šaty s úzkými ramínky a květinovými vzory. Na nohy jsem nazula sandály a před zrcadlem pročesala vlasy. Zrovna jsem přemýšlela, jestli si je nemám svázat, když někdo zaklepal na dveře.

„Dále,“ řekla jsem a čekala, kdo mě přišel navštívit. Třeba chce Ned vědět, jestli jsem si to nerozmyslela. Jenže do dveří vešel George a tvářil se všelijak.

„Georgei, mám zpoždění?“ ptala jsem se, protože jsme se měli za chvíli vidět u večeře.
„Ne, jen jsem si s tebou chtěl promluvit v soukromí.“
„Děje se něco?“ Jeho tón a slova ve mně vzbuzovaly obavy.
„Ty se od nás chceš odstěhovat?“ zeptal se mě bez vytáček. Ztuhla jsem. Tohle jsem vážně nečekala. Jak se to dozvěděl?
„No, já…“
„To je ti u nás tak špatně, že tu s námi nemůžeš zůstat?“
„Ne, to ne. Mám vás moc ráda, to přece víš, ale už jsem tu tak dlouho… měla bych začít žít na své vlastní triko a teď je k tomu ta nejvhodnější příležitost.“ Nevěděla jsem, jak mu to vysvětlit. Připadalo mi hloupé mluvit s Georgem o mužích.
„Ale, Bello, Miriam to bude mrzet. Ona tě bere jako dceru, nevím, jestli zvládne ztratit další dítě.“ Začalo mě bolet břicho. Tohle nebyl příjemný rozhovor. George věděl, že Miriam nedokážu nic odmítnout, nijak jí ublížit. Chtěla jsem se stáhnout, ale hlas v mé hlavě mě vyzíval k bojovnosti. Musíš se snažit, Bello, nevzdávej to. Nejlepší prostě bude říct pravdu, ta by na něj mohla platit.

„Víš, já jsem potkala jednoho muže. Edwarda Cullen…“
„Toho fotografa?“ ujišťoval se George.
„Ano,“ přitakala jsem.
„Ale vždyť ten odjel,“ rozhodil George nechápavě rukama.
„To sice ano, ale zítra se vrátí. Mám ho ráda a chtěla bych s ním začít nový život, nebo to alespoň zkusit.“
„Drahoušku,“ George mě objal kolem ramen, „nechci, abys naletěla prvnímu, co se tu objeví. Nemyslím si, že by se pan Cullen měl v úmyslu vrátit. Když jsem s ním mluvil naposledy, říkal, že má nějakou zakázku v Jižní Americe. Nejspíš už bude dávno na místě. Nerad bych, abys věřila něčemu, co se nestane.“

Zatrnulo ve mně. Je možné, že by měl George pravdu? Vážně by mi Edward lhal? Ale přece k tomu neměl důvod. Nic mi nesliboval ani já jemu… Ne to není možné.

„Edward se zítra vrací,“ zopakovala jsem přesvědčeně.
„Bello, opravdu si myslím, že není dobré důvěřovat úplnému cizinci. Co o něm víme? Nic,“ pokračoval George ve své argumentaci a nejhorší bylo, že jsem mu začínala dávat za pravdu.

Co já o Edwardovi vím? Může mít ženu, děti, přítelkyni, prostě cokoliv. Co když jsem byla jen takovým rozptýlením na další zastávce. Choval se ke mně opravdu krásně, ale nebyla to jen hra?

Chtělo se mi brečet a křičet. S tím domem se unáhluju. Pak zůstanu sama a co dál?

„Půjdeme na večeři, pojď.“ Zavěsil si mou paži do svého lokte a vedl mě chodbou. Nedokázala jsem říct ani půl slova.

Celou večeři jsem mlčela zabraná do svých chmurných myšlenek. Všechny plány, které jsem dnes celý den spřádala, byly pryč. Všechno, o čem jsem dnes snila, zmizelo a zůstala jen holá realita.

Ned se na mě celou večeři potajmu díval. Určitě čekal, že se budu zlobit, protože jen on mohl George informovat o mých plánech, ale já v tu chvíli neměla sílu se hádat nebo něco podobného. Toužila jsem jen po posteli a dlouhém spánku, který přinese úlevu a zapomnění.

≈≈≈≈≈

Další den v práci jsem toho moc neudělala. Celou dobu jsem čekala, kdy se otevřou dveře a objeví se Edwardův nádherný obličej s veselým úsměvem. Na každé otevření dveří jsem reagovala nadskočením a netrpělivým prohrábnutím vlasů. Jenže… Nic se nedělo. Edward se za celé dopoledne neukázal. Okolo čtvrté jsem vzdala veškeré naděje a dala za pravdu Georgeovi. Zvládla jsem ještě zavolat agentce, že si dům nevezmu a pak jsem rychle utíkala z firmy, abych už byla sama a mohla ze sebe vypustit všechno, co mě uvnitř tížilo. Jakmile jsem vyjela z města, rozbrečela jsem se. Bolela mě zrada člověka, kterému jsem tak snadno uvěřila. Litovala jsem toho, jakou jsem ze sebe udělala husu. Skočila jsem mu na všechna hezká slovíčka, která mi napovídal. A to jsem mu skoro nabídla své srdce. A teď leželo v prachu a na kousíčky.

Nebyla to stejná bolest, jako když mě opustil Jeff. Věděla jsem, že Jeff mě milovat a dobrovolně by neodešel, navíc jsem k němu měla daleko bližší vztah, ale s Edwardem jsem měla pocit, že mezi námi něco hezkého začíná. A on mi lhal. Úplně jednoduše, bez jediného zaváhání.

Musela jsem zajet ke krajnici, abych se vybrečela. Opřela jsem si hlavu o volant a ruce svírala v klíně do pěstí. Musím to překonat, zvládnu to, už jsem prožila daleko horší věci a pořád jsem tu. Jenže… nejdřív jsem se musela vybrečet.

Ucítila jsem na rameni lehký dotek. Skoro jsem nadskočila leknutím a bouchla se hlavou o volant, jen to zadunělo. Zvedla jsem obličej, abych se podívala, kdo přišel.

Zarazila jsem se a překvapeně vydechla.

Další kapitola je tu dřív než jsem očekávala. Překvapivě nebylo tak obtížné ji napsat, snad se to bude i nadále zlepšovat. Ale i přesto nehodlám povídku nijak natahovat, pokusím se to napsat tak, jak jsem to plánovala původně, snad to dopadne.

Děkuju za komentáře u minulý kapitoly. jsem ráda, že se najde někdo, kdo na povídku nezapomněl.:-) 

SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztráty a nálezy - 7. kapitola: