Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztráty a nálezy - 10. kapitola

09.07.2012 (20:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 4775×

10. kapitola

Na otevření realitky jsem čekala vyloženě netrpělivě. Přecházela jsem před vchodem a střídavě se dívala na hodinky a na zamčené dveře. Edward se opíral o auto a mlčel. Dobře dělal. Znovu se ve mně probudila touha po tom vlastnit ten malý domek a obavy z toho, že už ho má někdo jiný byly hodně velké.

„Slečno Swanová,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a dívala se přímo na paní Monroeovou.
„Dobrý den,“ řekla jsem.
„Jdete kvůli tomu domu?“ zeptala se, ale moc jako otázka to neznělo. Ona přesně věděla, co dělá.
„Ano. Mám ještě šanci?“
„Půjdeme si promluvit dovnitř.“ Odemkla, sundala ze dveří cedulku informující o změně otevírací doby, šla ke svému stolu a odložila kabelku.

Edward se na mě povzbudivě usmál, natáhl ke mně ruku, a když jsem do ní vložila svou, pevně mi ji stiskl.

Takže druhý pokus, říkala jsem si, když jsme vcházeli do budovy.

≈≈≈≈≈

„Je tu nádherný výhled.“

Postavila jsem se vedle Edwarda a přikývla. Měl pravdu a ten výhled se nyní stal ještě hezčím, neboť byl můj. Pořád jsem nějak nemohla uvěřit svému štěstí. Paní Monroeová řekla, že je mi  ten dům předurčen a proto ho zatím nikomu neprodala. Možná měla pravdu. Cítila jsem se tu jako doma a to jsem se ještě ani nezabydlela. Ale měla jsem klíče, to bylo hlavní.

Edward si mě přitáhl blíž k sobě. Takhle nějak jsem si to představovala. My dva a neuvěřitelné ticho rušené pouze zvuky přírody. Sledovala jsem, jak se od západu ženou tmavé mraky. Že by konečně zapršelo? Začátek léta byl na Anglii až moc suchý. Farmáři se začínali obávat o svou úrodu. I já bych brala déšť. Zvykla jsem si na to, že často prší, měla jsem to ráda.

„Vybrala sis dobře,“ pochválil mě Edward.
„Já vím.“ Místo moře jsem teď sledovala jeho. Jeho jsem si vybrala dobře, i přesto, že se vlastně nejednalo o mé vlastní rozhodnutí.
„Tak jsem to nemyslel,“ usmál se a prohrábl si rukou vlasy. „Ale když o tom tak přemýšlím, ani tahle volba není špatná,“ zašklebil se. Dívala jsem se do jeho rozzářeného obličeje a bylo mi dobře.

Edward ke mně nachýlil hlavu. Otřel se svými rty o mé. Ruce mi položil na boky a přitáhl k sobě. Chtivě jsem mu polibek oplácela, ale jen do té doby, než se ozvala rána jak z děla. Nebe nad námi bylo úplně černé a než jsme stihli nějak zareagovat, spustil se liják, že nebylo vidět na krok.

Ruku v ruce jsme s Edwardem běželi dešťovým přívalem k domu. Na dřevěné podlaze v chodbě se pod námi začaly dělat loužičky vody.

„Koukám, že ten dům aspoň pokřtíme,“ zasmál se Edward a vyždímal si tričko. S deštěm se taky prudce ochladilo a mě roztřásla zima. Edward si toho všiml, nasměroval mě do obýváku a hned se rozhlížel kolem.

„Je tu trocha dřeva, na oheň by to mělo stačit,“ řekl a už se pouštěl do práce. Sledovala jsem, jak mokré džíny obepínají jeho zadek, tričko se mu lepí na záda a přesně obkresluje svalnaté ruce a ramena. Polkla jsem a raději se zaměřila na něco jiného. Rychle jsem hledala, čím bych mohla zaměstnat ruce a hlavně mysl.

Stáhla jsem z pohovky bílé prostěradlo a pečlivě ho složila. Jako by na tom snad záleželo. Snažila jsem se nemyslet na Edwarda za sebou a na to, že jsme tu spolu prakticky uvěznění. Poslouchala jsem, jak proudy vody bičují okenní tabule a jak Edward škrtá sirkou a podpaluje dřevo.

„Za chvíli bude teplo,“ ozvalo se mi u ucha a Edwardovy paže mě objaly okolo pasu. Lekla jsem se a pustila prostěradlo. Jen mě držel s nosem zabořeným do mých mokrých vlasů. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a zavřela oči.

Horké rty mi přejely po krku. Dolů a nahoru. Jemně se otřely o ucho. Srdce se mi rozbušilo. Zapomněla jsem na zimu, zapomněla jsem na všechno. Nechala jsem se otočit v Edwardově náruči a políbit. Nejdřív jemně, ale polibek stával se vášnivějším a vášnivějším.

Polena v krku praskala a já cítila žár, který prostupoval mým tělem. Nebyla jsem si jistá, jestli je to od ohně nebo od Edwarda. Přitiskla jsem se k němu, jak nejvíc to šlo. Cítila jsem pod dlaněmi položenými na jeho hrudi pevné svaly a rychle bijící srdce.

„Miluju tě,“ zašeptal. Chtěla jsem mu odpovědět, ale vyšlo ze mě jen jakési zanaříkání. Možná bych to měla zastavit, ale… nechtěla jsem. Chtěla jsem Edwarda, chtěla jsem zase cítit ten neuvěřitelný pocit naplnění. Bylo to tak dlouho.

Zcela jsem se mu poddala a po dvou letech pocítila, jaké to je být zase jen a jen ženou.

≈≈≈≈≈

Do domu jsem se plížila po třetí hodině ranní. Odvezla jsem Edwarda do hotelu, před kterým jsme se dlouze loučili, ani jeden z nás nechtěl toho druhého opustit. Bylo mi tak nádherně. Vznášela jsem se na obláčku vysoko nad světem obyčejných smrtelníků. Neexistovaly problémy. Byli jsme jen já a Edward. Jen my dva.

S podobnými myšlenkami jsem uléhala do postele a představovala si, jaké to bude, až budu usínat vedle Edwarda. Blaženě jsem se usmála. Vybavily se mi vzpomínky na nedávno prožité chvilky a zatrnulo mi v podbřišku. Jak moc bych si přála mít ho teď u sebe. Ale už to nebude dlouho trvat a budeme spolu. S tou myšlenkou jsem usnula.

Ráno už nebylo tak růžové. Uvědomovala jsem si, že si budu muset promluvit s Georgem, abychom si všechno vyjasnili a i Miriam jsem dlužila vysvětlení. Bude to nepříjemné, ale nutné. A čím dřív, tím líp.

Ustrojila jsem se. Venku bylo zataženo a z nebe se spouštěly křišťálové dešťové kapky. A jsme opět v Anglii, pomyslela jsem si a usmála se.

Jídelna už byla prázdná. Trochu mě to udivilo. Už nějakou dobu se mi nestalo, že bych jedla sama. Byla sobota a to si většina rodiny trochu přispala.

Nalila jsem si kávu do bílého porcelánového hrnečku s krouceným ouškem, přidala půl lžičky cukru a trochu smetany. Protože jsem byla bez večeře, naložila jsem si na talíř vajíčka a na vrch přidala tři tousty. Když jsem byla dost najedená, usoudila jsem, že je na čase najít George. S ním to bude delší rozhovor. Stále jsem na něj byla rozzlobená za to, že mi nevyřídil Edwardův vzkaz a lhal mi o něm. Tohle prostě musí přestat.

Zaklepala jsem na dveře pracovny, kde George pravidelně trávil sobotní dopoledne. Snad tomu dnes nebude jinak.

Ozvalo se tlumené dále a tak jsem vešla.

„Bello, včera jsme tě čekali k večeři,“ řekl bez úvodu. Znělo to skoro vyčítavě. Tím ve mně ještě podnítil rozčilení.
„Ahoj.“ Měřili jsme se pohledy.
„Posaď se, prosím,“ vyzval mě a ukázal na křeslo naproti mohutnému dubovému stolu, kde úředničil. Usadila jsem se a… najednou jsem nevěděla jak začít. Vztek nevztek, tohle bude těžké.

„Slyšel jsem, že sis včera vzala opět dovolenou.“ George sepnul prsty a díval se na mě.
„Ano, vyskytly se nějaké neodkladné záležitosti.“
„Edward Cullen.“ Nebyla to otázka, takže byl o jeho návratu informovaný.
„Ano.“

Nastalo rozpačité ticho přerušované jen tikáním hodin na stolku pod oknem.

Nevydržela jsem to: „Proč jsi mi nevyřídil vzkaz od Edwarda? Proč jsi mi vykládal, že jel fotit někam pryč?“ vybouchla jsem. „Já tomu nerozumím, Georgei. Myslela jsem, že mě máš rád. Považovala jsem tě za druhého otce. Ale teď vůbec nevím, co si mám myslet.“
„Já tě taky považuji za svou dceru, Bello,“ začal se hájit.
„Otec se takhle nechová,“ řekla jsem prostě.
„Chci, abys věděla, že v mém zájmu nebylo ti ublížit. Právě naopak. Jaký život by tě čekal po boku fotografa, který neustále cestuje? To není nic pro tebe. Tvůj domov je tady. Máš tu rodinu, práci… A můj syn tě miluje. Nevím, jestli ti to ten trouba řekl. Přál jsem si, abys mohla pokračovat ve svém stávajícím životě. Ty patříš sem, Bello. K nám.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Už ne. Včera jsem koupila dům. Stěhuju se.“ George se zdál šokovaný. „Bude to tak nejlepší pro všechny. Ale taky bys měl vědět, že to neznamená, že mě ztrácíte. Pořád budete moje rodina, ať už budu bydlet tady, v novém domě nebo třeba v Americe. Budu vám vděčná za všechno, co jste pro mě udělali. Bez vás bych to nikdy nezvládla. Byli jste při mně v těch nejhorších časech, jaké jsem kdy prožila. Nikdy vám nepřestanu být vděčná.

Georgeovi se v očích objevily slzy. Viděla jsem ho brečet jen jednou. Na Jeffově pohřbu.

„Je mi to líto, Georgei, mám tě ráda,“ zašeptala jsem a šla ho obejmout. I mně se chtělo plakat. A přitom jsem věděla, že nejdu nijak daleko. Budu ho dál vídat ve firmě…

„Přeju ti jen štěstí, holčičko, doufám, že to víš.“ Kývla jsem. Otřela jsem si slzy a pokusila se usmát.
„Promluvím si ještě s Miriam a vysvětlím jí to. Děkuju, Gerogei, za všechno.“

Rozhovor z Miriam byl překvapivě snadnější. Přiznala, že od mého seznámení s Edwardem začala uvažovat, že by můj odchod jednou mohl přijít. Nemohla jsem u nich přeci zůstat navždy. Jsem mladá a potřebuju lásku. Popřála mi hodně štěstí a zároveň nás oba pozvala na středeční večeři. Ani jedna jsme se neubránila slzám a pevnému objetí matky a dcery.

Toto je s největší pravděpodobností poslední kapitola. Příště napíšu epilog a tím skončí celá povídka. Ale zatím si nejsem stoprocentně jistá, takže... uvidíme, ale raději počítejte s koncem.:-)

Minule jsem Vám zapomněla poděkovat za hlasy v povídce měsíce. Ani ve snu bych si nepomyslela, že bych se mohla dostat na desáté místo. Moc a moc Vám děkuju za podporu. Vážím si jí.:-) 

SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztráty a nálezy - 10. kapitola: