Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracený syn 9. kapitolka

06.07.2010 (09:45) • MetlosCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 866×

9. kapitolka

Tom:

Dojeli jsme k dráze, po které jezdily formule.

Šli jsme tedy k někomu, kdo to tady má na starost. Hned jsme ho našli a zaplatili mu a pak si užívali rychlou jízdu.

Opravdu to dokázalo odreagovat.

Poté jsme jeli domů ke mně. Táta mě doma vysadil s tím, že za chvíli přijde.

Přišel jsem a u mě doma na mě čekala máma.

Překvapeně jsem se na ni podíval.

„Ahoj, mami,“ řekl jsem jí.

Přišla ke mně a obejmula mě. Najednou jsem uslyšel tichý výstřel zbraně s tlumičem a zároveň bodavou bolest v břiše a sesunul jsem se k zemi. Byl jsem ještě několik vteřin při vědomí než jsem upadl do bezvědomí…

„3,2,1, otevře oči,“ řekl někdo a já to udělal.

Ležel jsem v nějakém pokoji a kolem postele všichni Cullenovi, taky máti, co se jako opovažuje ještě sem chodit po tom všem.

Zavrčel jsem, jak jen to šlo a chtěl se na ni vrhnou, jenže v té chvíli jsem opět ucítil bodavou bolest v břiše a pach své krve a začal jsem vykašlávat krev a pak zase tmu.

Probudil jsem se opět na tom samém místě, ale byl tu jen Carlisle a táta.

„Co to do tebe vjelo, Tome?“ řekl přísně Carlisle.

„Jak vjelo. Ona mě postřelí a pak si klidně u mě stojí jako by nic. Co jsem měl asi jiného dělat. Čekat, až se jí povede mě zabít?“ vyhrkl jsem a oba na mě překvapeně koukali.

„Ty ses asi praštil do hlavy, že?“ zeptal se Carlisle. Copak mi tady nikdo nevěří?

„Carlisle, on říká pravdu. Tohle by si ani nemohl vymyslet. Proč by nám taky lhal?“ ospravedlnil mě táta.

„Musím do práce a ty se snaž co nejmíň hýbat,“ řekl a vyrazil pryč z místnosti.

Táta se ještě pár sekund díval na dveře a pak stočil pohled na mě.

„To není máma, že?“ zeptal jsem se ho, protože jeho teorie z auta se potvrdila.

„Není,“ řekl smutně.

„Ale kde je ta pravá máma?“ zeptal jsem se, protože člověka, kvůli kterému jsem na světě, jsem ještě nepoznal. Nebo spíš na půl upíra a na půl jumpera.

Táta si jen tiše povzdychl.

„Jak dlouho tady budu ležet? Musím do Volterry. Co je za den a kolik je hodin?“ Táta mi nechtěl odpovědět, ale pak spustil.

„Přesně za 24 hodin tam musíš být,“ opět si tiše povzdychl.

Lehce jsem přikývl. Odhrnul jsem si peřinu. Šel jsem dolů. Táta mi chtěl pomoct, ale odmítl jsem to. Břicho mě stále bolelo, ba ještě víc. Co to říkal Carlisle? Že se nemám moc hýbat?

V kuchyni jsem si udělal malou snídani a sedl si ke svým tetičkám a strýčkům do obýváku.

Táta už tam seděl. Sednul jsem si tedy k němu a on mě obejmul. Užíval si posledních 24 hodin se mnou. Co by jste dělali vy, kdyby jste věděli, že vám za 24 hodin umře syn? No?

Seděli jsme tam a koukali na nějaký film, ale já ho moc nevnímal. Bylo teprve ráno 10 hodin. Zahráli jsme s Emmettem šachy. Potom jsem použil mou moc. Okopíroval od táty dar. No, jakmile jsem ho měl, všichni na mě řvali. Nebo spíš myšlenky. Jak to může táta vydržet.

„No, nemáš kopírovat dary. Musíš si prostě na ty myšlenky zvyknout,“ řekl mi a pročechral mi vlasy.

No, hojilo se to celkem rychle. Seděl jsem tam asi do večera a mezitím jsem měl oběd. Když jsem se sprchoval a sundal si tričko, zjistil jsem, že tam zůstala jizvička, viditelná pouze upířím okem.

Osprchoval jsem se a zalehl. No, asi se divíte, že jsem u Cullenů doma a někde tam spím. No, Alice mi zařídila pokoj, jak jsem byl mimo.

Ponořil jsem se do říše snů.

Měl jsem noční můry. Že umřu nebo že umře někdo z mých blízkých.

Ráno jsem se probudil vyspaný do růžova, i když nechápu proč, když jsem měl samé noční můry.

Osprchoval jsem se, oblékl si metalové oblečení, protože jsem ještě doufal, že se mě leknou a bude po boji. Sešel jsem dolů a Emmett stál na schodišti ke mně zády a před ním stáli ostatní členové Cullenovic rodinky.

Emmett se otočil a s hrozivým heknutím a leknutím upadl na zem.

Usmál jsem se, ale smát jsem se nemohl, pořád jsem měl v hlavě to, že je vidím naposledy.

Byl tu taky Griffin.

Ženská část mě obejmula a mužská část mě poplácala po zádech. Táta mě samozřejmě i tak obejmul.

„Modlíme se za tebe, aby ses nám vrátil,“ řekla smutně a mateřsky Esme.

„Díky,“ řekl jsem a teleportoval se do Volterry. Griffin taky.

„Tome, je mi líto, jak jsem se k tobě choval. Nechci, abys mi za to odpustil, jen mě nech jít s vámi do války,“ řekl.

„Já ti to odpouštím. Spíš já bych se ti měl omluvit, ale kromě toho, že jsi jumper by, si toho moc nesvedl. Promiň. Slibuji ti, že se vrátím. Živý nebo mrtvý,“ řekl jsem.

„Máš pravdu. Jsem rád, že jsem mohl být tvým bráchou. A dlužíš mi ještě ty čtyřkolky,“ obejmul mě jako brácha.

„Vrať se nám.“ Teleportoval se zpátky do Forks.

Šel jsem do hlavního sálu.

„Jsem tady, Aro,“ řekl jsem.

„Ahoj, Tome. Je mi líto, že jsme tě vzali Cullenům tehdy, ale museli jsme. Museli jsme tě vychovat tady. Připravovali jsme se na tento boj a bez tebe by jsme neměli ani tu nejmenší šanci ho vyhrát,“ řekl to? Opravdu to řekl.

„To nic. Nakonec jsem možná taky rád,“ řekl jsem.

„No a máme pro tebe ještě jedno překvapení,“ rozestoupili se a stála tam ta samá osoba jako ve Forks, ale v jejich očích jsem viděl smutek, bolest a taky lásku.

„Ahoj, mami,“ řekl jsem, ona ke mně přišla a obejmula mě.

„Věznila ji Tanya. Jedna z Denalských. Vždycky chtěla tvého otce za manžela a tenkrát se ji naskytla příležitost a vzala na sebe podobu tvoji matky a ukryla ji. Naštěstí jsme s ní udělali pořádek,“ řekl skoro otcovky Aro.

„Takže mám plán,“ začal vysvětlovat Aro postup boje.

Nakonec jsem se dozvěděl to, že budu bojovat a máma bude všechny v pozadí krýt štítem.

Já bych měl jít včele s Felixem a Demetrim. Za námi budou novorození a bojovní členové gardy a s mamkou budou Alec s Jane a další, co mají duševní dary.

Šli jsme tedy na bojiště. Nejdřív musíme zneškodnit toho grázla, co to všechno připravil.

Aro je požádal o to, aby se vzdali. Stáli si samozřejmě za svým.

Začal tedy boj.

Všechny jsem je s pomocí tátového daru lehce zneškodnil.

Oni ztratili plno nevycvičených novorozených a my asi 2 novorozené. Nezdá se mi, že to bude tak lehké nebo nepočítali s tím, že máme štít.

Zlikvidovali jsme je všechny, ale poté přišla další polovička silnějších vojáků. S nimi to šlo trochu těžčeji.

Nikde nebyl vůdce, ale uslyšel jsem jeho myšlenky a vydal se za ním. Tím pádem už jsem nebyl pod štítem.

Našel jsem ho s nějakou holkou. On utekl a mezitím se na mě ta ženská vrhla.

Zabil jsem ji.

Neslyšel jsem jeho myšlenky a on se na mě zezadu vrhl. Byl to ten vůdce.

Začal mi lámat všechny kosti v těle a snažil se tak, aby mi nic neutrhl. Nebo spíš páteř, nohy, pravou ruku a žebra na pravé straně. Levou ruku s levou částí hrudníku nezlomil. Chce mi snad  způsobit pouze bolest? On nechce abych umřel.

Ležel jsem tam tak bezbranně. Křičel jsem tam tou bolestí. Mít zlámané všechny kosti v těle znamená, že se nedokážete pohnout. Jen cítíte tu bolest. Jestli mi ty kosti někdo nesrovná, srostou mi špatně a mě budou muset znovu všechny pokřupat. Z dálky jsem viděl boj, který pomalu ustává. A pravděpodobně jsme ho vyhráli. Viděl jsem mámu. Zrovna zabila toho velitele a běžela ke mně. Svíjel sem se tam v bolestech.

Stačilo, aby mi utrhl hlavu, ale nestalo se tak. Nechal mě tam ležet. Proč?

Ostatní z gardy taky přiběhli.

„Vem mě za Carlislem. On je doktor. Bydlí teďka ve Forks,“ řekl jsem kdy jsem nějak nabral vzduch do plic.

Aro na ni lehce kývnul.

Vzala mě opatrně do náruče. Viděl jsem, jak jí začínají téct slzy. Bolelo mě všechno. Pořád jsem křičel bolestí s malými přestávkami, když jsem se musel nadechnout.

Teleportovali jsme se do Forks. Do domu Cullenových. Stále jsem křičel.

„Je tu někdo?“ řekla se slzami v očích.

„Bello, Tome,“ řekl a ihned ke mně přiběhl. Křičel jsem bolestí, že to muselo slyšet celé Forks. Zanes ho do pracovny.

„Carlisle, to hrozně bolí,“ řekl jsem po nadechnutí.

„Polož ho sem,“ řekl Carlisle.

„Kde jsou všichni,“ zeptala se mamka.

„Nakupují. Alice asi věděla, že se to stane,“ řekl Carlisle.

„Asi jo,“ řekla mamka.

„Máš zlomené snad všechno kromě levé ruky a levého boku. Musím ti ty kosti ostatní narovnat,“ řekl a začal pracovat. Bolelo to. Carlisle je co nejrychleji srovnával.

„Zbytek kostí už máš špatně srostlé. Teď to bude bolet, budu ti je muset znovu zlomit,“ řekl a začal lámat první kost.

Křičel jsem celou dobu bolestí. Máma brečela. Koukala se na mě. Ptala se Carlislea, jestli nějak nemůže pomoct, ale řekl jí, že to radši udělá sám.

Carlisle mi lámal první kost. Uslyšel jsem hlasité křup a hned na to někdo otevřel dveře a potom dalších 6 upírů + Griffin v místnosti.

„Edwarde,“ vrhla se na něho máma se slzami v očích.

„Pojďte, Carlisleovi nijak stejně nepomůžeme a tím, že na něho budem koukat taky ne,“ řekl táta a všichni se vydali pryč. Jen rodiče tu ještě zůstali.

Prosím o komentíky :D.

Autor: MetlosCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený syn 9. kapitolka: