Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracený syn 8. kapitolka

28.06.2010 (09:15) • MetlosCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1002×

8. kapitolka

Tom:

Hypnotizoval jsem trávu a promýšlel dále strategii.

No, ale co když na to čekají, že přijdeme dříve a nachystají na nás past.

Nejlepší by bylo, kdybychom se jen dobře připravili na boj a měli nějakou skrytou zbraň. Škoda, že můžu používat jen jednu schopnost najednou. Nevím ale kterou použít, abych toho zvládl co nejvíc.

Přemýšlel jsem a přemýšlel a najednou se mnou někdo zatřepal.

„Tome, jsi v pohodě,“ zeptal se mě Griffin a za ním jsem uviděl moje rodiče. Aspoň jsem si to myslel.

Táta měl v obličeji zmučený výraz. No jo, nemá mi číst myšlenky.

„Jo, jsem.“ Postavil jsem se a hned mě někdo začal drtit v náruči.

„Tolik si nám chyběl, Tome,“ aha, takže máti, ale neřekla to zrovna nejšťastnějším tónem. Jako by to říkala nuceně. Fakt byl dobrý nápad vidět se s rodiči, když mi ještě není 18?

Najednou někdo lehce zavrčel.

„Tak mi nečti myšlenky,“ zavrčel jsem zpátky na tátu a máma mě konečně pustila.

„Tak fajn, jde se hrát?“ zeptal jsem se.

„Jasně. Ve kterém že to hraji týmu?“ zeptal jsem se všech a doufal, že mi někdo odpoví.

„S holkama,“ řekl Emmett a postupně ukázal na všechny holky v růžovém.

Potichu jsem zasténal.

„Nebreč, taky jsem to zažil,“ řekl vtipně Emmett, ale mně to vtipně moc nepřipadalo.

„Fajn, ale jsme na pálce,“ řekl jsem a všichni jen přikývli.

Hra byla zábavná a super. Celou dobu se mi chtělo spát. Ach jo, proč musel Griffin vypít všechny Red-Bully.

Hráli jsme asi do rána. Asi v 10 hodin se ozvala Alice.

„Upíři, už nám otevřeli obchoďáky, takže se jde nakupovat, ať toho stihneme, co nejvíc“ vypískla Alice.

„Tak na to zapomeň. Já nikam nejdu. Já jdu akorát domů,“ protestoval jsem proti jejímu návrhu.

„Za to oblečení, co máš na sobě a vůbec, celý tvůj šatník jsou vyhozené peníze,“ stála si na svým.

„Budu si chodit v tom, co se mi líbí. Já jsem metalista a né panenka.“ Po této větě nemohla najít slova a zmlkla. Konečně.

„Ale na ty nákupy stejně půjdeš,“ řekla mi po dlouhé odmlce.

„A jak mi v tom zabráníš?“ Nadzvedl jsem obočí a teleportoval se domů, než mě Alice stihla chytit.

Mám ještě asi takové 2 dny než budu muset do Volterry.

Rychle jsem se sprchl, oblékl si nějaké trenky a hupsnul do postele.

Když už jsem skoro spal, vtrhla mi do pokoje Alice a v za ní byl i někdo další.

„Nech mě žít, Alice,“ řekl jsem skoro z posledních sil.

„Proč si nám neřekl nic o té Volteře…“ Více už jsem neslyšel, protože jsem vyčerpáním usnul i přes ten její křik.

Zdálo se mi, že běžím, běžím a všechno se mi vzdaluje, že se vzdaluji od boje, i když běžím stále rychleji k němu. Pak jsem uviděl nějakou černou místnost, ze které nebyla cesta zpět. A najednou jsem padal do tmy a cítil, že se někde rozplácnu. Vždycky jsem měl pocit, že už to skončí, ale spíš jsem jenom zrychloval a pak tvrdě dorazil na zem.

Probudil jsem se celý zpocený. Proč musím být z části Jumper.

Byla neděle. Nikam jsem nemusel. Zkusil jsem ještě na chvíli usnout, ale do pokoje mi opět vtrhla moje oblíbená teta Alice.

„Co zase. Už mě začínáš štvát,“ vyjel jsem na ni.

„Tome, teď už to není sranda. Nemůžeš proti Rumunům,“ řekla klidným tónem Alice.

„Ale Alice, pokud Volturriovi prohrají bitvu, Rumuni ovládnou svět a je to horší než když vládnou Volturriovi a navíc jsem s Arem uzavřel dohodu, že v nejhorším se tam teleportuji. Si myslíte, že by mě z Volterry pustil jenom tak, jo?“ všichni na mě koukali. No spíš jenom ti, co tu byli a to znamená, že Jasper, Emmet, Griffin, Alice, Rose a mí rodiče, ale táta už to věděl, takže nebyl tak udiven.

Ležel jsem na břichu, tak jsem ponořil hlavu do peřin a chtěl se tam nějak schovat, více zahrabat, ale nešlo to, že já jsem se nepřikryl.

„No tak vy jste jeho rodiče, řekněte mu něco,“ otočila se na mé rodiče Alice a táta mě podpořil.

„Alice, nemá na vybranou, musí tam prostě jet a má pravdu, buď vláda Rumunů nebo Volturriovi.

Máma nic neříkala, jako by byla úplně mimo.

Když dlouho nic neříkal, tak jsem se odebral do kuchyně.

Místo prázdné ledničky jsem ji objevil plnou, s velkou krabicí Red-Bullů a spousty dalšího jídla.

Vzal jsem si kuřecí salát a Red-Bull, abych se trochu probudil. Nevím proč, ale strašně mi chutnal.

Griffin za chvíli následoval mého příkladu a ostatní radši vypadli z baráku, aby to nemuseli čichat.

Snídaně proběhla v tichosti. Dlouho jsme spolu nemluvili. Ani netuším, jestli je to vůbec ještě můj kamarád. Od té doby, co jsem ve Forks nebo spíš ve škole, tak na něho vůbec nemám čas. Musím mu to nějak vynahradit a tím bych se vyhnul Aliciným nákupům.

„Griffine, nechceš si dneska zahrát paintball nebo si zastřílet?“ zeptal jsem se ho.

„Jo, jasně,“ řekl a dal talíř do myčky a šel někam nahoru.

„Tiše jsem si povzdychl a do jídla mi ukápla slza.“ No super. Nemám už ani svého nejlepšího kamaráda. Poznal jsem to podle toho když řekl, „jo, jasně,“ řekl to takovým tonem, že budu muset nebo tak něco.

V podstatě bude úplně skvělé, když tam chcípnu. Griffinovi to vadit nebude. Rodiče to taky beze mě přežili těch 14 let a ostatní Cullenovi taky. Tak nevím v čem je háček.

Seděl jsem tam a dloubal se v jídle.

Najednou jsem byl ve vzduchu a pak na někom seděl. Nemusel jsem se ani otáčet, protože jsem ho poznal podle vůně. Tahle vůně se mi uchovala v mozku hned při prvním setkání.

Otočil jsem se celý k němu a zabořil mu obličej do ramene a on mě obejmul.

Začal jsem mu opět vzlykat na rameni jako malé dítě.

Vždyť jsem taky byl. Vůbec jsem nevěděl, co dělat. V poslední době všechny od sebe odháním. Jestli přežiji ten boj, tak si je budu muset všechny nějak dostat zpátky a jednoduché to nebude.

Je toho prostě na mě moc.

„To bude dobrý,“ utěšoval mě pořád táta, ale oba jsme věděli, že to není pravda.

Musím v to věřit.

Táta mě vzal do náruče a někam se mnou šel, ale neměl jsem ponětí kam.

Potom jsem ucítil měkkost sedačky a vůni nového auta.

Otevřel jsem oči a byl jsem v autě.

„Kam jedeme?" zeptal jsem se v myšlenkách táty.

„Jedem se odreagovat,“ to bylo vše, co mi řekl a víc mi toho asi neřekne.

Proč sem měl pocit, že mě má táta radši než máma.

„To není pravda. Má tě ráda stejně jako já, ale ona se v podstatě ještě ani nevzpamatovala z toho, že tě vzali. Nechce tomu teď ani uvěřit, že ses nám vrátil. Ona je nějak úplně mimo. Myslím duševně, ale to, jak je mimo je nemožné. Jako by na ni působil nějaký dar nebo něco takového. Ona je úplně vyměněná. Chová se úplně jinak. Už 14 let. Často zmizí a pak se najednou objeví. Skoro ani nemluví. Nevím, co se s ní děje. Mám o ni starost,“ řekl táta svou teorii na mou nevyslovenou větu.

Zbytek cesty ani jeden z nás nepromluvil.

Prosím o komentíky :D.

Autor: MetlosCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený syn 8. kapitolka: