Je zde 6. kapitolka. V ní se dozvíte, jaký dá Tom návrh Arovi a jak dokáže být Aro hodný. :D
19.06.2010 (18:45) • MetlosCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1006×
6. kapitolka
Tom:
Jelikož jsem pochytal něco z Jumpera a to je, že je trochu zranitelný. Duševně, ne fyzicky.
Upadl jsem do bezvědomí.
Probudil jsem se až v místnosti nebo spíš v pokoji, kde jsem bydlel před mým útěkem.
Vždycky tady byly velké dveře a malá okna. Je to přeci v podzemí. Co bychom mohli čekat, že?
Lehl jsem si na postel. Ani ne za chvíli ke mně do pokoje vešla Jane. Sedl jsem si.
„Máš se hlásit u Ara.“ Zavřela dveře a já si zpátky lehl.
Po asi 5 minutách jsem se zvedl, otevřel dveře a vzápětí je zavřel.
Šoural jsem se po chodbě pomaleji než 100 letá babička. Konečně jsem došel k mohutným dveřím a otevřel je. Vyskytnul se mi pohled na nějakého upíra nebo spíš na jeho záda. Mrkl jsem a hlavu neměl na krku.
„Co jsi potřeboval, Aro?“ zeptal jsem se ho. Co já tady budu dělat? Nudit se.
„No, jak jsi to myslel s těmi Cullenovými nebo o čem jsi to vlastně mluvil?“ zeptal se mě. Nemůžu mu to říct. Mohl by je najít. Musím mu lhát, že já blbec jsem se o nich zmínil.
„No, slyšel jsem o nich, že to jsou vegetariánská rodina, a že prý někdo z nich jsou mí rodiče, ale to je blbost, protože mým tatínkem jsi ty.“ Bože, jak těžké bylo vyslovit tuto lež.
Aro už nic neříkal, čekal jsem až něco řekne. Ale nic neříkal, tak jsem se tedy vydal zpět do pokoje. Cestou mi zakručelo v břiše a odbočil jsem do kuchyně. Vytáhl jsem si z ledničky kuřecí salát a sedl jsem si na kuchyňský pult. Jedl jsem a jedl. Za 2 hodiny jsem to měl snězené. Celou dobu jsem přemýšlel, jak vypadnout z Volterry, jestli to nějak půjde.
Měl jsem nápad.
Řeknu Arovi, že se dokážu teleportovat, a že když mě bude potřebovat, zavolá mi a já se sem během několika setin teleportuji. Budu moct žít normální život bez něho. Budu moct žít život s mou rodinou.
Běžel jsem za Arem do pracovny.
Otevřel jsem masivní dveře, které vedly do velké pracovny. Kolem byly regály se starými knihami a na konci místnosti seděl v křesle Aro a četl si.
„Tati?“ zeptal jsem se. Ta slova mě tížila jako kámen, když jsem věděl, že říkám lež.
„Ano?“ zeptal se mě a ani nezvedl hlavu od knihy.
„Měl bych pro tebe jeden návrh,“ řekl jsem.
„Poslouchám. Sedni si,“ odložil knihu a ukázal na židli.
Sedl jsem si a spustil.
„Povím návrh, a až to dopovím, tak něco řekneš.“ Přikývl což mě potěšilo. Tak milého jsem ho ještě neviděl.
„No měl bych ti asi nejprve říct, že se dokážu teleportovat. A chtěl jsem se tě zeptat, jestli bych nemohl žít mimo Volterru, a kdyby jsi mě potřeboval, jenom by jsi mi zavolal a já bych tady během několika setin byl.“ Udivil se nad tím to názorem, chvíli přemýšlel a potom řekl.
„Tak mi to předveď.“ Usmál jsem se, podíval jsem se na druhou stranu místnosti a teleportoval se.
„Umíš teleportovat taky upíry nebo předměty?“ zeptal se mě.
„Jo, ale musím je držet.“ Usmál se nad tímto.
„No, jelikož máš asi nějaký důvod odejít z Volterry, řekneš mi jaký?“ zeptal se mě.
„Mě to tady prostě nebaví. Stačí ti to? Chtěl bych žít jako normální svobodný upír. Navíc sem nezapadám. Aspoň by už nikdo nemusel čichat to jídlo.“
„To máš pravdu. Víš co, já to beru, ale když budeš mít novou simku tak mi zavoláš, jasný?“ řekl.
Teleportoval jsem se ke mně domů. Podíval jsem se na hodiny, kolik je tady hodin.
Za pět minut bude 8:00. To ještě stihnu. Zkusil jsem se teleportovat zpět do mého auta, které jsem tady nechal.
Byl jsem ve Volteře asi jenom den. Nepřipadalo mi to tak. Asi to bude tím posunem času.
Super. Moje autíčko bylo tam, kde jsem ho nechal. Nastartoval jsem a vyjel do školy.
Už bylo 5 minut po zvonění a já běžel chodbami školy.
Měli jsme zrovna matyku. S kým ji tak asi budu mít. Zaklepal jsem a otevřel dveře.
„Dobrý den,“ řekl jsem. Chtěl jsem ještě něco říct, ale učitel mě předstihl.
„Posaďte se, nebudeme teďka řešit, kde jste byl.“ Vydal jsem se tedy uličkou do poslední lavice. Byl nějaký naštvaný a učivo ho zajímalo více než já.
Griffin, Jasper a Emmett na mě koukali s otevřenou pusou.
Sedl jsem si na židli. Než se mě na cokoliv stihli zeptat, řekl jsem.
„Řeknu vám to o přestávce.“ Všichni tři se už vzpamatovali a zavřeli pusu.
Nechápal jsem Arovy změny nálad, ale byl jsem za tu náladu, kterou ještě před chvíli měl, rád.
Už se nemůžu dočkat mých rodičů.
Díky předem za komenty, nezabije vás, když kliknete na smajlíka a uložit (popř. Nick). Doufám, že se vám to líbilo.
Autor: MetlosCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Ztracený syn 6. kapitolka:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!