Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracený syn 5. kapitolka

07.06.2010 (09:00) • MetlosCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1080×

5. kapitolka

Tom:

Učitel nám rozdal papíry a mohli jsme začít pracovat.

Rozdělili jsme si práci. Počítali jsme s tím, že budeme spíš mluvit a doma to tak za minutu uděláme.

Emmett se celou dobu culil. Jasper s Griffinem si vyměňovali zvláštní pohledy, které jsem ani já neznal. Nechal jsem je být.

„Emmette?“ zeptal jsem se.

„Ano, Tomášku?“ Podíval se na mě a stále se culil. Pane bože, co to mám za kamaráda.

„Kdo všechno a kolik nás tam bude na baseballu?“ zeptal jsem se.

„No, taťka Carlisle, naše milovaná maminka Esme, tady Jazz, druhý brácha Edward a sestřičky Rose, Alice a Bella. A samozřejmě vy a já.“ Kývl jsem. Počkat říkal Edward a Bella. Zeptal jsem se teď na první otázku, která mi jen prolítla hlavou a ani jsem si ji nepromyslel.

„Měli Edward a Bella nějaké dítě?“ Emmett ztvrdnul jako kámen a Jasper s Griffinem se po mě podívali.

Zazvonilo. Emmett se rozhlídl po třídě. Učitel odcházel a žáci také. Konečně všichni byli pryč a Emmett se na mě podíval.

„Ty jsi Tom Volturri. Že?“ Přikývl jsem.

„A jsi ve Volteře už odmalička a nepamatuješ si svoje narození.“ Opět jsem přikývl.

„A jsi na půl jumper a Griffin je Jumper. Jestli mě čich neklame.“ Přikývl jsem a Griffin taky.

„Takže, viděl jsi tu černovlásku. Měli jste s ní hodinu,“ řekl.

„Jo,“ řekl jsem a nedávalo mi vůbec smysl, proč mi tohle všechno říká.

„To je naše sestra Alice. Ona vidí budoucnost. Sleduje tě už od narození a všechno tají před tvýma rodičema, Edwardem a Bellou.“ Šrotovalo mi to. Cože oni jsou moji rodiče? Takže ta holka měla pravdu a moji rodiče existují a dokonce jsou jen kousek ode mě. Až teď mě napadla jedna věc.

„A proč jste jim to neřekli?“ zeptal jsem se. Mohli by si pro mě přijít do Volterry. Mohl jsem s nimi žít odmalička.

„Protože Alice teď viděla Volturriovi, jak si pro tebe jdou. A kdybychom jim to řekli, tak by jim tvůj odchod způsobil ještě více bolesti,“ řekl.

Aha takže oni mě celou dobu tajili, aby mě chránili.

„A jak jsem se dostal do Volterry?“ zeptal jsem se, což mě velice zajímalo.

„No, stalo se to jednou, když šli všichni na lov a hlídali jsme tě. Já a Jasper,“ začal, „přišel Aro a nějaká upírka, neměli jsme proti nim žádnou šanci. Edward a Bella nám odpustili. Chtěli pro tebe do Volterry, ale Aro by tě nevydal. On tě chtěl jen kvůli daru. A kdybychom měli bojovat, neměli bychom žádnou šanci. Promiň, že jsme tě neuhlídali,“ skončil svou řeč Emmett.

„Já vám to odpouštím. Hlavně, že jsi mi to řekl. Strejdo,“ usmál jsem se, pročechral jsem mu vlasy a on se usmál také.

Jasper se podíval na hodinky.

„Chtěli jsme tě pozvat na baseball, aby sis aspoň trochu užil s naší rodinou. Volturriovi by si měli pro tebe přijít v noci. Spíš k ránu. A nesnaž se utíkat. Stejně by tě našli.“ Přikývl jsem.

Zazvonilo.

„Takže, obědová přestávka je za námi a máme spolu všechny hodiny dneska,“ řekl vtipně Emmett.

Trochu mi zakručelo v břiše. Emmett a Jasper se zasmáli. Hodil jsem po nich vražedný pohled a vytáhl si z batohu jablko a Red-Bull. Dal jsem jim to k nosům.

„Čuchněte si, opojná vůně jablka, mm,“ zakousl jsem se do jablka a připíjel k tomu Red-Bull.

„Bože, to je smrad,“ řekl Jasper s Emmettem najednou.

Zasmáli jsme se všichni najednou a Griffin si taky vytáhl svačinu. Celý Griffin. Samozřejmě obsah jeho svačiny byl Snickers, nějaké další tyčinky a Red-Bull.

Do třídy se začali hrnout studenti. Ještě, že zde máme taky hodinu španělštiny.

Posedali jsme si na židle a já uvažoval, co bude po tom, co mě odvedou Volturriovi. Nemůžu přece být ve Volteře věčně.

A jestli sem přijdou mohli by odvést i Alici. Aro vždy stál o dary. A kdyby měl Alici, už by ho nikdo neporazil. Musím se vrátit do Volterry dříve. Nechci, aby se se mnou někdo loučil. Pak všichni vzlykají a kdyby mohli ronily by slzy. Ale tohle já nechci. A když jsem si vzpomněl, že jsem za tím ještě neviděl svoje rodiče. Vůbec se mi ani už nechtělo vtipkovat s holkami. Musím pryč.

„Emmette,“ zašeptal jsem.

„Co je,“ zašeptal tak, že to ani Griffin ještě nepostřehl tuto konverzaci.

„Promiň mi to,“ nestihl nic říct, protože jsem se přihlásil.

„Ano pane, O´Conere?“ zeptal se, když viděl mou ruku ve vzduchu.

„Mě je celý den nějak blbě a asi jsem chytil nějakou chřipku, můžu jít domů?“ zeptal jsem a zdá se, že mi tuhle blbost uvěřil. Slyšel jsem jak Emmettovi a Jasperovi zavibrovaly mobily, ale už bylo pozdě.

„Ano, jistě a radši se vyléčte,“ řekl a teď jsem si byl jistý, že na tu blbost skočil. Učitel dále vysvtětloval látku.

Vzal jsem si věci a vyšel ze třídy. Rozhlídl jsem se jestli náhodou na chodbě nikdo není. Nebyl naštěstí. Teleportoval jsem se do auta, hodil jsem batoh na sedadlo spolujezdce. Držel jsme volant a vyrývaly se do něho moje otisky rukou. Přemýšlel jsem jestli dělám dobře. Hádaly se ve mně dvě já. Když zůstanu, přijdou Volturriovi a budu riskovat, že odvedou taky někoho jiného, než jenom mě a bylo tady taky moje druhé já a to říkalo, když pojedeš nikoho neohrozíš a Cullenovi si zase budou žít svůj život, ale neuvidíš rodiče.

Vyhrálo mé druhé já.

V domě jsem neměl nic potřebného, takže tam už nebudu muset jet. Vyjel jsem tedy z parkoviště, až zakvílely pneumatiky a za mnou se utvořil jemný dým.

Jel jsem, co nejrychleji a i terénní auto jemně na cestě drkocalo. Když jsem byl někde, asi 5 km od Forks, zajel jsem do lesa. Vzal jsem si z batohu to nejdůležitější a teleportoval jsem se do Volterry.

Jednou se vám celý život scvrkne na jeden jediný čin. A já jsem to neměl vůbec promyšlené. Věděl jsem čím začít, ale nevěděl, jak to skončí. Dnes pravděpodobně zemřu, ale radši se obětuji, než kdybych měl riskovat smrt někoho jiného. Šel jsem po chodbě. Mé kroky se ozývaly. Ukápla mi slza. Konečně najdu rodiče a vlastně ani nevím, jak vypadají a ani nebudu vědět. Takhle jsem přemýšlel jen pár sekund, protože poté jsem vzal za kliku.

Vtrhl jsem do Arovy pracovny. Než mě Aro zaregistroval, už jsem ho držel pod krkem a vzápětí ležel na podlaze.

„A teď mi hezky řekneš pravdu. Celou. O Cullenových a hlavně o mých rodičích,“ musel jsem řvát přes celý hrad. Divil jsem se, že se Aro nebrání. Asi čekal až dorazí garda a zastaví mě.

Alec, Jane, Demetri a Felix vešli do místnosti. Uviděli mě a Ara. Když je spatřil tak jim naštvaně řekl.

„To je dost, že jste tady. Sundejte ze mě toho grázla,“ řekl Aro nebo spíš poručil.

Teď mě, ale překvapila jedna věc. Nikdo z čtveřice se ani nepohnul.

Aro řekl důrazněji.

„Slyšeli jste mě sundejte ho ze mě,“ řekl přísným hlasem.

„A proč? Jestli je to, co on říká pravda chceme to slyšet. Ty jsi přece říkal, že je to tvůj syn. Tak jak to, že ti milovaný syn zdrhnul a nebyl tady vůbec spokojen?“ řekla přísněji než předtím Aro, Jane.

Aro se na ní nechápavě podíval a pak se začal chechtat.

Jane, Alec, Demetri a Felix taky. Jane na mě použila svou schopnost. V té chvíli mě vše bolelo. Nemohl jsem se pohnout, nemohl jsem mrknout, nemohl jsem ani křičet bolestí, nemohl jsem nic.

Prosím o komentíky, pokud se vám to líbilo nebo ne. :D

Autor: MetlosCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený syn 5. kapitolka: