Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracený syn 11. kapitolka

15.07.2010 (07:30) • MetlosCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1111×

11. kapitolka + nakonci se dozvíte, co vás čeká příští kapitolku.

Probudila mě zapnutá televize. No jasně, Emmett. Někdy bych ho fakt do něčeho nakopal. Ano, uhádli jste. Do pozadí.

Z blbého vtípku mi přivodil chřipku. Je lepší mít zlámané kosti. Ty se hned zahojí, ale nemocný budu tak dlouho jako člověk.

„Emmette, tebe bych fakt viděl ze všechno nejmíň,“ zachraptěl jsem a pak se ještě rozkašlal.

Emmett se pokoušel zadržovat smích.

„Tak nás příště neočumuj,“ řekl mi s úsměvem ve tváři.

„Na sex jste si měli vybrat lepší místo než vodu. Někdo si chtěl zaplavat. Jako byste neměli postel,“ zasípal jsem a skoro už nemluvil.

„Nějak ti selhaly hlasivky,“ zařechtal se.

„Jo, kvůli tobě, pitomče,“ řekl jsem už skoro neslyšitelně.

Ó né, Carlisle přišel z práce. Určitě mi nacpe plno prášků.

Pokoušel jsem se nějak zahrabat do těch peřin a dělat, že spím. To by mě nemusel ale zase napráskat můj nejoblíbenější strýček Emmett.

„Práskači,“ zavrčel jsem a dělal, že to slovo už nebylo slyšet.

Zjevil se přede mnou Carlisle.

„Žádné prášky ti nesežeru, dědo,“ zavrčel jsem z posledních sil hlasivek a byl si jist, že už nepromluvím.

„Tome, buď rozumný. Ze sebe nevydáš už ani hlásku a ani se neuzdravíš a můžeš dostat ještě angínu,“ řekl Carlisle. Dal jsem si na hlavu polštář. Panebože, proč musím mít doktora v rodině. A kde je táta, když ho člověk potřebuje.

„Ježíši Kriste, proč je tahle rodina ta nejnadrženější na světě,“ zasípal jsem, když jsem odkryl polštář z mého obličeje. A víte, jak jsem to poznal?

Alice s Jasperem právě prožívali ty nejkrásnější chvilky, z lesa se ozvalo vzdálené a rozvášněné Edwarde a Rose právě táhla už bez trička Emmetta nahoru a dovršila to Esme, která přišla za Carlislem a řekla, že potřebuje v pokoji s něčím pomoct.

Nakonec přišel Griffin.

„Nezahraješ si se mnou něco? Třeba člověče, nezlob se?“ řekl znuděný Griffin.

To jsem nemohl a dal si polštář zpátky na obličej.

Sundal jsem polštář, protože jsem mu řekl následující věc.

„Jasně, lepší než je poslouchat,“ zasípal jsem a divil se, kde beru ještě hlas.

Pošeptal jsem Griffinovi, aby si zacpal uši a řekl mu, co mám v plánu.

Nemohl jsem totiž všechny poslouchat.

Griffin strčil do rádia CD – Metallica a nastavil písničku One. Dal si sluchátka, nastavil tu nejdrsnější část. Hodil mi ovladač. Dal jsem velké bedny na plné pecky, Griffin odpojil sluchátka, zacpal si uši a sedl si ke mně.

Já stisknul jen takový trojúhelníček tzn. Play.

V této chvíli se stalo pár věcí.

Bedny začaly vydávat drsnou hlasitou hudbu, nahoře všichni nadskočili a popadali po zemi, stejně tak skončily i věci, skleničky se třásly některé popadaly ze stolu, stejně tak i talíře, které tam chtěla Esme uložit do skříněk, dům přímo duněl a měl jsem pocit, že se skoro pohnul, rodiče přiběhli z lesa a my už se váleli s Griffinem po zemi v hlasitém smíchu a já se dusil smíchem i kašlem.

Někdo to stopnul a všichni seběhli dolů. Byli ticho, jen my dva se váleli v hlasitém smíchu, doplňujícím mým kašlem.

„To jsou kreténi. Měl bys ho převychovat, Edwarde, bůhví, jak ho vychovávali ve Volteře,“ neřekl nikdo jiný než Emmett a táta hlasitě zavrčel.

Já jsem se doopravdy dusil a překulil se na břicho, abych se vykašlal.

Když jsem se uklidnil, ucítil jsem jídlo a běžel na záchod se vyzvracet.

Opláchl jsem si pusu a sedl si do koupelny na zem. Měl jsem na sobě delší tričko, trenky a kolem krku šátek. Nechtěl jsem vylézt z koupelny. Lehl jsem si na studenou podlahu a oddychoval.

Někdo zaklepal na dveře a vstoupil. Jasně, tatínek.

„Tome, pojď si zpátky lehnout. Na těch studených kachličkách se neuzdravíš,“ řekl táta a kleknul si ke mně a pohladil mě po tváři a usmál se.

Postavil jsem se.

„Jsi ten nejlepší táta, jakého bych mohl mít,“ řekl jsem a on se usmál a já si šel lehnout zpátky.

Lehnul jsem si a koukal na fotbal, tak rád bych si zahrál, ale v domě, kde je doktor a nemocný kluk, je to nemožné. Postupně do obýváku přišel Griffin, Jasper, Emmett, kteří zase něco vyváděli, a když uslyšeli, že jsme dali gól, tak se museli přijít podívat.

Přišel i táta s mámou, kteří se drželi za ruce a pořád se nějak dotýkali.

Přišla i Alice, Esme, Carlisle.

Alice s Rose si začaly lakovat nehty. To byl smrad z těch jejich upatlávátek.

Pohlédl jsem na oheň, který tančil v krbu, a ty jejich serepetičky.

„Opovaž se,“ zavrčela na mě.

Všichni na nás pohlédli a táta se jen zasmál.

„Neboj, taky jsme to zkoušeli, ale neúspěšně,“ řekl táta a zavrčel na Alici.

„No jo, už to zavírám,“ řekla Alice i Rose.

Až teď jsem si všimnul, jak je Rose pěkná.

Táta na mě hodil vražedný pohled.

Hodil jsem po něm zase ten nakvašený.

„O co běží,“ musel vědět Emmett, kdyby se to dozvěděl, zabil by mě pohledem.

Když si vzpomenu na ty její nepřehlédnutá prsa.

„Emmette, máš konkurenci a z mého syna se stává typický puberťák,“ řekl táta a Emmettovi to šrotovalo, kdo je ten blbec, který ji chce vojet. Využil jsem svou moc, a kouknul do jeho myšlenek.

Najednou mu to docvaklo, hned jsem něco vymyslel.

„Klid, Emmette. Táta tě chce jen vyprovokovat. Já bych si v životě nic takového nedovolil,“ řekl jsem přesvědčivě a on mi to sežral.

Rose přešla k Emmettovi a sedla si na něho.

Takhle nějak probíhala rodinná idylka asi 2 týdny, než jsem se vyléčil.

Poté jsme se přestěhovali do Vancouveru.

Měl jsem nastoupit s Griffinem na střední a ostatní na výšku, která byla na opačném konci města než střední. Takže budu bez dozoru. Doléhala na mě puberta a já se rozhodl, že si pohraji s místními holkami.

Řekl jsem tátovi, že bude nejlepší, když budu bydlet s Griffinem, protože nás tam je hodně a nemůžu je všechny poslouchat. Táta mě pochopil.

Na Griffina dolehlo to stejné jako na mě a taky by si rád obstaral dámu, ale oba jsme věděli, že chceme jen takové ty noční vztahy.

Ano, rozhodli jsme se pro život a v něm jsme chtěli zkusit být sukničkáři. Nikdo kromě mě a Griffina o tom neměl ponětí. Stejně to jednou praskne a já dostanu od rodičů nemilý rozhovor a bůh ví, co ještě a potom už určitě žít sám s Griffinem nebudu…