Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracený anděl - 9. kapitola

25.11.2009 (16:15) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3999×

IX – Vyhoštění

Ráno mě probudilo až nepřirozené světlo v tomto zamračeném městě. Vstala jsem a došla k oknu. Jen co se sluneční paprsky dotkli mé kůže, začalo světlo vyzařovat i ze mě. Roztáhla jsem úplně závěsy a vstoupila celá do světla, okolo mě se utvořila zářivá aura. Vydávala ji má kůže. Stála jsem v tom světle a nemohla spustit oči z mých rukou, aura okolo nich měla zářivě zelenou barvu, která se postupem měnila ve světle modrou, žlutou a zpátky v zelenou. Koukala jsem dále na mé ruce a nevěřila svým očím.

Slyšela jsem, jak se dveře pomalu otevírají a proto jsem vzhlédla, střetla jsem se s pohledem faráře. Koukal na mě s otevřenými ústy a nebyl schopen slova. Vystoupila jsem tedy ze světla zpět do stínu a donutila tím Charlieho opět vnímat.

„Co to bylo?“ Zeptal se zmateně.

„Nevím.“ Odpověděla jsem a opět natáhla ruku na sluneční paprsky. Začala znovu vydávat onu auru. Stáhla jsem ji zpět do stínu a znovu na slunce. Já i Charlie jsme pozorovali jak aura mění barvu a v tom se rozhostilo opět to samé šero, které tu převládá všechny dny. Za okny se snesl déšť.

„Krása.“ Slyšela jsem, jak Charlie šeptl.

„To ano.“ Přidala jsem se. „Ale v tom případě nesmím mezi lidi, když bude svítit slunce. Co jsi chtěl Charlie?“

„Jen se zeptat jestli mi někdo včera nevolal. Očekával jsem hovor.“ Chvíli jsem se zamyslela a vzpomněla si.

„Ano volal Billy. Dnes se prý staví.“ Oznámila jsem a hned přidala svou prosbu.

„Charlie. Jak jsi mi půjčil tu knihu s legendami. Asi bych si potřebovala promluvit s někým z kmene. Kdo že vám tu knihu půjčil?“ Farářovi se po obličeji roztáhl úsměv.

„Dnes přijde, je to Billy. Dám ti potom chvilku aby jsi si s ním mohla promluvit.“ Usmál se a zavřel za sebou dveře. Ohlédla jsem se na Tesáka, který stále spal v nohou postele.

„Tak vstávat. Jdeme do lesa.“ Promluvila jsem k němu a sledovala, jak se zamotal do deky, když chtěl co nejdříve vyběhnout ke dveřím. Ještě notnou chvíli mu trvalo, než se z deky vymotal. A já se mezitím převlékla. Vyrazili jsme do lesa a já ho pozorovala, jak běhá okolo mě. Docela už vyrostl. Jeho tělo začalo dostávat typickou strukturu vlka, už nebyl to malé roztomilé štěně. Začínal dosahovat výšky kolen. Sledovala jsem jeho ladné pohyby, když najednou zabořil čenich do hlíny. Stále nemotorný. Zasmála jsem se a putovala s ním dál. Šli jsme hluboko do lesa a narazily opět na tu samou loučku, na které jsem četla tu knihu. Sedla jsem si do prostředku louky a sledovala Tesáka.

Čas utíkal a já se rozhodla jít zpátky ke kostelu, ještě mě čeká dnes škola. Dorazila jsem právě včas. Zrovna na příjezdové cestě stavilo auto. Doprovodila jsem Tesáka do kostela, vzala si batoh s učením, vyběhla jsem ven a nastoupila k Edwardovi do auta.

„Ahoj.“ Špitla jsem

„Ahoj.“ Odpověděl, ale jeho věčný úsměv byl pryč.

„Děje se něco?“ Zeptala jsem se a po chvíli mi došlo, že mi dnes ani neotevřel dveře.

„Ne, nic.“ Odsekl a startoval auto.

„Špatně si se vyspal?“ Zeptala jsem se tedy a čekala na odpověď. Edward se jen pousmál a už s lehčím tónem odpověděl.

„Dá se to tak říci.“

„Tak co se tedy děje?“ Ptala jsem se a čekala.

„Na to samé bych se mohl ptát já. Co to včera s tebou bylo? V životě mi nikdo nepřibouchl dveře před nosem. To jsem ti tak proti srsti?“ Rozjel svou řeč a otočil hlavu na mě.

„Koukej na cestu!“ Vyhrkla jsem a skrčila jsem se v sedle.

„Nikdy jsem neboural.“ Odsekl a chtěl pokračovat.

„Vždycky je jednou poprvé.“ Skočila jsem mu do řeči. A on se nakonec rozhodl koukat před sebe.

„Proč jsi mě včera tak rychle vyhodila?“ Ptal se, teď už klidným hlasem.

„Měla jsem práci.“ Vyhnula jsem se přímé odpovědi. Pravda, ale byla, že jsem se bála, aby neodhalil má křídla. Dojeli jsme před školu a Edward zaparkoval.

„Co děláš dnes? Mohl bych tě pozvat na večeři?“ Promluvil a otočil se na mě.

„Dnes máme návštěvu, musím s ním mluvit.“ Odmítla jsem a chtěla vystoupit. Už jsem sahala po klice, když mi jí Edward chytnul a políbil na hřbet. „Zůstaň sedět.“ Zašeptal a vystoupil.  Obešel auto a otevřel mi dveře. Opět jako včera mi nabídl ruku na pomoc. „Včera jsme si neužili jejich pohledy v jídelně. Pověděl a políbil mě. Parkovištěm se opět nesl sykot naštvané kobry.

Celý den ubíhal rychle. Spolužáci si na nás stále ukazovali a šeptali si. V jídelně nikdo nejedl, jejich pohledy se upírali na Edwardovu a mou ruku, které jsme měli na stole propletené. Vždy když zvedl ruce a políbil mě na hřbet té mé, se jídelnou ozvalo naštvané odfrknutí. Pro moje citlivé uši to nebylo zrovna nejpříjemnější. Po obědě mě Edward odvezl zpátky ke kostelu. Rozloučila jsem se s ním krátkým polibkem a odešla do kostela. Už jsme měli návštěvu.

„Ahoj Charlie. Dobrý den.“Pozdravila jsem, když jsem vešla do kuchyně. U stolu seděl Charlie a návštěva… Byl zaparkovaný i s vozíčkem vedle něj. Bylo mi ho líto, nemoct chodit.

„Ahoj Isabell. Tohle je Billy.“ Představil mi onoho pána.

„Ahoj.“ Ozval se Billy a podal mi ruku.

„Dobrý den.“ Řekla jsem zdvořile a přijala jeho ruku.

„Isabell. To on mi dal tu knihu, nechám vás chvíli o samotě. Můžeš se zeptat.“ Ozval se Charlie a vypochodoval z místnosti. Já se posadila na jeho místo.

„Billy chtěla bych se zeptat, co to jsou ti ochránci a studení.“ Přešla jsem rovnou k tématu.

„Koukám, že nechodíš okolo horké kaše.“ Zasmál se Billy. „Ale jsou to jen legendy, děvče. Proč bych měl vědět, co jsou zač?“ Zeptal se a jeho tvář zvážněla.

„Jste indián a jsou to vaše legendy.“ Odpověděla jsem a čekala. Billy se zamyslel, ale stále nic neříkal. Z vedlejší místnosti se začalo ozývat škrábání, jak se Tesák snažil dostat ke mně. Došla jsem ke dveřím a položila ruku na kliku.

„Hlavně se nelekněte, ano? Neublíží vám.“ Promluvila jsem a pustila jsem Tesáka do obýváku. Billy vyvalil oči a koukal na vlče.

„To je vlk.“ Promluvil a podíval se na mě.

„Našla jsem ho v lese. Jeho máma a sourozenci byly roztrhaní, proto jsem se ho ujala. Už krásně poslouchá. Je to chytré zvíře.“ Řekla jsem ve zkratce, jak se k nám Tesák dostal. Najednou si Tesák stoupnul přede mě a začal na Billyho vrčet. Tohle nikdy neudělal.

„Klid Tesáku.“ Zašeptala jsem a položila mu ruku na hlavu. „On mi neublíží.“ Pokračovala jsem a sledovala, jak se Tesák začal uklidňovat, nakonec si sednul, ale stále koukal na Billyho.

„Povíte mi teda, co jsou ti studení a ochránci?“ Zeptala jsem se znovu a usedla na židli, Tesák se přesunul blíže ke mně. Položila jsem ruku na jeho hlavu a hladila ho.

„Proč to chceš vědět?“ Ošil se Billy.

„Myslím, že je to pro mě důležité.“

„Až mi řekneš, jak se ti povedlo ochočit vlka.“ Odpověděl.

„ Řekni mu to Marie. Řekni, co jsi.“ Zaslechla jsem opět hlas.

„Jste věřící, Billy?“ Začala jsem pomalu. Billy jen zakroutil hlavou. „Po tom, co vám teď ukážu, budete.“ Řekla jsem a vstala. Na Billyho tváři se objevila zvědavost. Začala jsem si rozepínat mikinu a na jeho tváři se zvědavost zaměnila za nechápavost. Pomalu jsem sundala mikinu a roztáhla svá křídla. Sledovala jsem, jak ten muž zůstal v šoku koukat, dala jsem mu chvilku na vzpamatování a potom promluvila znovu.

„Billy, vím, že je to pro mě důležité. Musím vědět, co jsou ti studení a ti ochránci. A také vím, že vy to víte.  A proto vás prosím, abyste mi to pověděl.“ Sedla jsem zpět na židli a rukou svírala mikinu. Billy stále sledoval má křídla a potom si odkašlal.

„Pokud jsou někde poblíž studení, začnou se mladí z našeho kmene měnit ve vlky.“ Začal pomalu. “To jsou ti ochránci. Chrání náš lid. Dokáží se měnit z podoby vlka do podoby člověka. Jsou silnější než lidé, proto jsou schopní zabít studeného.“ Nasucho polknul a stále sledoval má křídla. Byl potichu a vypadalo to, že zapomněl mluvit. Zamávala jsem křídly, která pozoroval a probudila tak Billyho z transu.

„Studený je jednoduše řečeno upír.“ Špitl a podíval se na mě.

„A co ta smlouva?“ Zeptala jsem se.

„Smlouva byla sepsaná jen se sedmi upíry. Oni tvrdili, že jsou jiní, nepijí krev lidí a snaží se žít mezi námi. Sepsala se s nimi smlouva. Když nekousnou člověka, nebudeme nuceni je zabít.“ Dopověděl.

„Jak se pozná upír?“ zeptala jsem se.

„Jsou studení, silní, rychlí a mění se jim barva očí. Ti co pijí krev lidí, je mají rudé. Ti co se tou krví neživý mají oči zlaté.“ Pověděl.

„Kdo byly ti, s kterými jste sepsali smlouvu?“

„Promiň, to ti nemůžu říct. Smlouva.“ Šeptl.

„Dobře. Děkuji.“ Řekla jsem a zaposlouchala se. Slyšela jsem jen jedno tlukoucí srdce v kazatelně.

„Já teď půjdu s Tesákem ven. A řeknu Charliemu, že už sem může jít.“ Oznámila jsem a zvedla se. Tesák mě následoval a ještě jednou výhružně zavrčel na Billyho. Došla jsem do kazatelny a střetla se s nechápajícím pohledem Charlieho. Jen jsem zakroutila hlavou a řekla.

„Můžeš za Billym. Jdu s Tesákem ven.“ Oznámila a vyšla jsem. Došli jsme na louku a já se usadila. V hlavě jsem si přehrávala Billyho slova a najednou mi v mysli vytanula vzpomínka. Pokračovala tam, kde skončila.

…„Elizabeth. Ona si zaslouží trest.“ Pohlédl na mě a otevíral ústa.  Elizabeth opět promluvila a padla na kolena: „Pane, prosím netrestejte jí.“ Sepjala ruce.

„Musím jí potrestat Elizabeth, zamilovala se do upíra. Nejde jí nechat bez trestu. Jedná se o jedno z nejdůležitějších pravidel a ona ho porušila. Jsi jediná, kdo si myslí, že si trest nezaslouží.“ Všichni v sále začali mumlat a pokyvovat hlavami.

„Ty.“ Ukázal prstem na mě. „Budeš vyhoštěna z nebe. Tvé vzpomínky smazány, ať jej nedokážeš najít a tvá křídla. Od teď ti budou trestem. Pokud se budeš chtít někdy vrátit, nesmíš se dopustit jediného hříchů.“

„Ne! Prosím!“ Zakřičela Elizabeth „Je jako moje dítě, neberte mi jí. Prosím. Pomůžu jí na něj zapomenout. Nedovolím, aby jej ještě někdy spatřila. Udělám cokoliv. Prosím.“

„Nikdy na něj nebudu moci zapomenout.“ Šeptla jsem a v hale to způsobilo ohromný šepot. Tváře andělů byly naštvané a znechucené. „Miluji jej a nikdy na něj nebudu moci zapomenout. Klidně mě potrestej, Pane. Aspoň budu mít malou šanci jej uvidět. Klidně mi vymaž paměť, ale věz, že láska je mocná. Jednou to jeden smrtelník na zemi pronesl, láska je věčná a já si jej najdu.“ Domluvila jsme a zvedla pohled ze země a podívala se Pánovi do obličeje.

Byl naštvaný. Opovrhoval mnou jako ostatní. „Tvůj trest se naplní zítra.“ Zasyčel skrze zuby.

„Pane. Kam jí pošlete?“ Otázala se Elizabeth a po jejích tvářích skapávali velké slzy …

Vzpomínka skončila a já byla zmatená. Upír, já se zamilovala do upíra, už když jsem byla nahoře. Jak bych mohla takové monstrum milovat? Vždyť to jsou vrazi! Vztekala jsem se sama na sebe. Už ani nemůžu zpátky do nebe. Hříchů už mám na svých bedrech dostatek.

Podívala jsem se vzhůru a na obličej se mi sneslo pár kapek. Začalo se stmívat.

„To půjdu do pekla? Až zemřu?“ Vyslovila jsem nahlas. „Kolik mám ještě času?“

Z lesa zafoukal vítr a přinesl mi známý hlas. Poznala jsem v něm Elizabeth. „Věčnost, Marie, věčnost.“ Zašeptal a já z něj slyšela smutek. Složila jsem svou hlavu do dlaní a cítila slzy jak mi tečou po tvářích. Zaslechla jsem šustění listí, jak se vedle mě sedl Tesák. Drcl do mě hlavou a zakňučel jako první den co jsme se poznali.

„To bude dobré Tesáku.“ Šeptla jsem a vzhlédla k němu. „Půjdeme domů.“ Pokračovala jsem a začala se zvedat.

Do kostela jsme došli rychle a v tichosti se vypařili do pokoje. Převlékla jsem se a ulehla.

„Kdo mohl být, ten upír, kterého jsem milovala?“ Šeptla jsem do ticha pokoje a usnula.

10. kapitola

Shrnutí

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený anděl - 9. kapitola: