Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracený anděl - 8. kapitola část druhá

24.11.2009 (19:45) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3770×

VIII – záhada část druhá

Doběhla jsem ke dveřím. A otevřela je. Naskytl se mi pohled na ohromnou místnost. Všude okolo byly police s knihami a svazky, ale nejhorší bylo, že uprostřed místnosti na zemi ležel Charlie. Měl na sobě spousty knih a vedle něj ležela převrhnutá židle. Běžela jsem k němu, ale zachytili mně paže.

„Opatrně, může mít něco s páteří, nehýbej s ním.“ Promlouval ke mně a já se s ním prala. Chtěla jsem co nejdříve zjistit, co se stalo. Proč tu leží. Ale zase jsem mu nechtěla ublížit, proto jsem raději poslechla Edwarda a uklidnila se. Když mě pustil, zaposlouchala jsem se. Slyšela jsem spousty věcí. Tikání hodin ze zdola, Edwarda jak vytáčí číslo, krysy ze sklepa jak něco hlodají, Tesákovo chrápání a… naštěstí i Charlieho srdce. Bilo hodně nepravidelně. Došla jsem k němu a sundala z něj knihy.

„Charlie?“ promluvila jsem na něj potichu. Jeho víčka se zaklepala.

Bála jsem se o něj. Když jsem zaslechla Edwarda, jak někomu volá z chodby, vytáhla jsem pírko z kapsy a klepla s ním nad Charliem. Snesl se na něj prach a jeho srdce začalo být trochu pravidelněji, dokonce otevřel oči a podíval se na mě. Jen jsem se na něj usmála.

„Elizabeth.“ Zašeptal a znovu je zavřel. Jeho srdce opět začalo bít velice slabě. Jeho dech se zkracoval a občas i vynechal. Klepala jsem nad ním pírkem, ale už se z něj nic nesneslo. Odhodila jsem jej stranou a pod mikinou nahmatala svá křídla. Vytrhla další pírko a zaúpěla jsem bolestí. Bála jsem se, jestli mě Edward nezaslechl, ale on stále promlouval.

„… ano Carlisle, jeho srdce bije pomalu, asi infarkt. Jistě…“

Vztáhla jsem ruku s pírkem nad Charlieho a klepla znovu. Tentokrát se sneslo mnohem více prachu a Charlieho dech se vrátil do normálu. Jeho srdce už nebilo tak slabě jako před tím. Na mé tváři se roztáhl úsměv a on znovu otevřel oči.

„Charlie?“ zašeptala jsem a on mě už poznal.

„Isabell?“ Ptal se zmateně. „Co se děje? Proč tu jsi?“ Jeho hlas zněl unaveně.

„Měla jsem předtuchu, že se ti něco stane tak jsem tady.“ Odpověděla jsem s úsměvem. Z chodby jsem zaslechla, že Edward zavěsil.

„Co to je?“ Zeptal se Charlie a ukazoval na mou ruku.

„Potom, je tu Edward.“ Zašeptala jsem zpět a pírko dala do kapsy. V tu chvíli se otevřeli dveře a vstoupil Edward.

„Carlisle tu za chvilku…Charlie? Jak vám je? Ne nesedejte si!“ Vstoupil, a když si všiml, že se Charlie probral, hned se otočil na něj. „Volal jsem otci je jen tři minuty odtud, za chvilku přijede a postará se o vás. Hlavně ležte a buďte v klidu, asi jste měl Infarkt.“

„Nebylo by to poprvé hochu. Moje srdce je už dlouho nemocné. Nedá se to vyléčit, můj čas na tomto světě je už dávno vyčerpán.“ Odpověděl a podíval se na mne.

„Není, otče. Budete tu muset zůstat ještě dlouho. Tenhle kostel si zaslouží někoho, kdo se o něj bude starat jako vy a kdo jiný než vy by to uměl?“ Ptala jsem se s úsměvem na rtech.

Slyšela jsem, jak auto prudce zabrzdilo u kostela a spěšné, velice rychlé kroky k nám. Dveře se rozletěly a v nich stál Carlisle a v ruce třímal kufřík. Podíval se na Charlieho a zarazil se.

„Edwarde, neříkal jsi…“

„Ale Carlisle, už je to dobré, planý poplach. Nezlob se na toho hocha.“ Usmíval se Charlie, teď už ze sedu. „Asi se mi jen zamotala hlava a já spadl z té židle.“

„Stejně tě, ale odvezu na vyšetření.“ Promluvil Carlisle a podal Charliemu ruku. „Jedeme.“ Zavelel a podal Charliemu ruku.

„Edwarde, když se nic neděje, měli byste jít zpátky do školy.“ Promluvil Carlisle, když se otočil na Edwarda.

„Já zůstanu tady.“ Vložila jsem se rychle do řeči, nechtělo se mi jít zpět, vím, že Charlie už bude v pořádku, ale vracet se mezi lidi se mi opravdu nechce. „Pohlídám kostel.“ Řekla jsem a pohlédla na Charlieho. Jen kývl hlavou a odešel za Carlislem. Edward zůstal stát a koukal na mě. Koukala jsem mu do očí a viděla, jak jeho pohled sklouzává po mém těle.

„Co je to?“ zeptal se mě a došel blíž. Ruku natáhl k mému pasu a vytáhl pírko, které napůl koukalo z kapsy. Pořádně si jej prohlížel a potom se podíval na mě. Ale ne, zděsila jsem se, co mu mám říct? Hlavně nesmí přijít na to, co jsem.

„Našla jsem ho v lese.“ Pověděla jsem první věc, která mě napadla. Edward se najednou sehnul a sebral i druhé pírko, které jsem odhodila.

„Dvě?“ zeptal se a prohlížel si je.

„Jo dvě. Vrátíš mi je?“ Nastavila jsem k němu dlaň.

„Z jakého zvířete můžou být? I na husu jsou až moc bílá a i orel má peří kratší.“ Uvažoval a prohlížel si je.

„Nevím, ale jsou moje.“ Pronesla jsem a bylo mi jedno, že jsem se dopustila jednoho ze sedmi smrtelných hříchů. Nechtěla jsem, aby je měl u sebe. Edward se na mě podíval.

„Kde přesně jsi je našla?“ Zeptala se.

„Není to jedno?“ otázala jsem se teď už opravdu naštvaným hlasem. „Vrať mi je!“

„Jen chci vědět, jaký pták může mít takový peří.“ Řekl a rozhodil rukama. Bohužel se při jeho pohybu snesl z jednoho pírka prach a třpytil se, než dopadl na zem. Upoutal tím Edwardovu pozornost. Nejprve koukal nevěřícně a potom začal zvedat ruku. Věděla jsem přesně, co chtěl udělat.

„Ne!“ křikla jsem a vyskočila po jeho ruce. Byl natolik zaskočený, že se mi povedlo pírka z jeho ruky dostat.

„Asi by jsi měl jít, máš školu.“ Řekla jsem a doprovodila ho až ke dveřím. U dveří se ke mně naklonil a chtěl mě políbit. Uhnula jsem a jeho pusa přistála opět na mé tváři.

„Ahoj.“ Šeptla jsem a zavřela mu dveře před nosem.

Zaposlouchala jsem se, ale vůbec jsem neslyšela nic, co by naznačovalo, že by zde měl být. Najednou se rozezněli šouravé kroky a potom startování auta a to jak auto odjelo. Ale ani jednou jsem neslyšela jeho srdce. Co to mělo být? Ptala jsem se sama sebe a přemýšlela. V mysli mi vytanula vzpomínka.

Opět jsem stála v ohromném sále, okolo mě byli shromážděni ti samí andělé. Pán seděl ve svém křesle a promluvil.

„To nemyslíš vážně Marie! On není jako ty a ani to není člověk. Patří peklu, nemůžeš ho milovat.!“ Zněl velice rozzlobeně.

„Já vím, Pane. Neměla bych jej milovat, ale miluji. Citům neporučím.“ Zašeptala jsem a má slova vyvolala v sále pozdvižení.

„Zasloužíš si trest. Tohoto se ještě žádný anděl nedopustil.“

„ Pane, prosím, netrestejte jí.“ Z davu vystoupila žena, anděl, měla hnědé neposedné vlasy a tmavě modré oči, její kůže byla bledá jako všech ostatních. „Prosím, pane.“ Prosila jej.

On na ní pohlédl a promluvil. „Elizabeth. Ona si zaslouží trest.“ Pohlédl na mě a otevíral ústa.

V tom má vzpomínka končila, ještě chvíli jsem se snažila si na něco vzpomenout, ale už jsem to nedokázala. Ale co to mělo znamenat? Že není člověk? Tak co by měl být? A hlavně koho tím myslel? Elizabeth… jako farářova žena byla jí i podobná, ale proč by se mě zastávala?

Otočila jsem se a chtěla jít zpátky do té místnosti, ale zazvonil telefon. Doběhla jsem k němu a vzala ho.

„Isabell.“ Ohlásila jsem se a čekala. Chvíli bylo ticho a potom se z telefonu ozval mužský hlas.

„Billy Black.“vyslovil své jméno a pokračoval. „Chtěl bych mluvit s Charliem.“

„Charlie je teď v nemocnici. Asi měl infarkt, ale už je mu dobře, počítám s tím, že do večera bude doma. Mám mu něco vzkázat?“ Z druhé strany bylo ticho a potom se ozvalo zalapání po dechu.

„Ne, zítra se stavím.“ Odpověděl mdlým hlasem a zavěsil.

Položila jsem sluchátko zpátky a vyrazila do té místnosti s knihami. Došla jsem k regálu a prohlédla si ho. Byl na něm nalepený štítek. „devatenácté století“ Začala jsem hledat a narazila na knihu se štítkem „1818“ Otevřela jsem jí a hledala. Byla to kniha, kde byla zapsána všechna úmrtí v této lokalitě. Našla jsem i jméno Isabella Florenc. U jejího jména byl napsán menší článek:

„Zemřela 11.09.1818 ve věku šestnácti let. Důvod úmrtí: Mor.“ Chudák, moc dlouho nežila. Pomyslela jsem si a zasunula knihu zpět. Otočila jsem se a chtěla odejít, když moji pozornost upoutal svazek, který ležel na zemi. Sehnula jsem se a zvedla jej. Byl to rodokmen. Prohlédla jsem jej pohledem a narazila na jméno z náhrobku, podívala jsem se až dolu na její příbuzné a narazila jsem na jméno Elizabeth Florenc Swanová. Koukala jsem na to jméno a nebyla schopná pohybu, Takže farářova žena byla příbuzná Isabelly Florenc? Je to náhoda? Z mého zamyšlení mě probudil až rachot otevírajících se dveří ze zdola.

Slyšela jsem jen jedno srdce a rozeběhla se dolů. Ve dveřích stál Charlie a mluvil s doktorem, ale jak to, že neslyším ani jeho srdce? Ptala jsem se sama sebe.

„Dobrý podvečer.“ Pozdravila jsem nahlas a upozornila tak a svou přítomnost.

„Isabell! Tady Charlie se se mnou hádá. Nechce zůstat v klidu, dohlídni na něj prosím.“

„Jistě, dohlédnu.“ Odpověděla jsem a zamířila do kuchyně. Po chvilce jsem uslyšela odjíždět auto a vedle mě se odsunula židle. Charlie na ní dosedl.

„Co to bylo?“ Ptal se mě. „Měl jsem chronickou nemoc srdce a po dnešních testech jsem úplně zdravý.“

„Použila jsem prach z křídel.“ Špitla jsem. „Na mě i Tesáka působil, zkusila jsem ho i na tebe a asi zabral. Co jsi tam dělal, otče?“

„Hledal něco o té ženě, co jsi se objevila na jejím hrobě, to mi připomíná, že bych to měl dohledat.“

„Už nemusíte, vše jsem našla. Víte, že vaše žena byla její příbuzná?“ Ptala jsem se. A Charlie jen zakroutil hlavou. Ještě chvíli jsme tam jen tak seděli, když přiběhl Tesák.

„Půjdu se s ním projít.“ Špitla jsem a vyrazila ven. Zase mi v mysli vytanul kousek té vzpomínky z odpoledne.

…nemůžeš ho milovat… Takže už jednou jsem byla trestána za lásku a já teď dělám stejnou chybu. Ale koho jsem tehdy mohla milovat? Že není člověk? Tak kdo tedy mohl být.

… začali si říkat ochránci a chránili svůj kmen před studenými… Úryvek z Quiletských legend, ale proč jsem si vzpomněla zrovna na tenhle úsek? Opravdu budu muset poprosit Charlieho, ať jednou pozve toho, co mu tu knihu dal.

Zpět do kostela jsme s Tesákem dorazili, až když už Charlie spal. Proto jsem se rozhodla jít si také lehnout a odložit své starosti na zítřek.

9. kapitola

Shrnutí

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený anděl - 8. kapitola část druhá: