Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracený anděl - 3. kapitola

16.11.2009 (14:15) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3566×

III. kapitolka – První školní den

Ráno jsem vstala opět brzy, ještě před svítáním. A co mám teď dělat?  Rozhlédla jsem se po pokoji a pohled mi padl na tašky s nákupem. Došla jsem k nim a vzala si jeany a šedé tílko, jedno z mnoha které mi i přes protesty koupila Alice. V koupelně jsem se umyla a převlékla. Pohlédla jsem do zrcadla a zamávala křídly, už bolí, jak je mám schovaný.  V pokoji na mě čekal farář. Pohledem zavadil o křídla. A jako pokaždé byl jimi fascinovaný. „V kuchyni máš snídani, malá, jsou míchaná vajíčka. A za patnáct minut začíná mše. Přijdeš?“

„Budu tam, otče. Děkuji.“ Odpověděla jsem a zamířila do kuchyně.

Snídaně byla výborná a do patnácti minut jsem seděla v zadní lavici, s křídli schovanými pod mikinou, na mši. Přišlo jen devět lidí.

„… bůh vám žehnej.“ Ukončil farář ranní mši a lidé začali odcházet.

„ Isabello, pojď ke mně prosím, na chvíli. Než odejdeš.“ Vyzval mě farář.

„Co potřebuješ, otče?“ Došla jsem za ním k oltáři.

„Vem si dnes moje auto, nepotřebuji ho.“ Odpověděl farář a do ruky mi vtiskl klíče. „A žádné problémy, když jsem za tebe převzal zodpovědnost. Jo a dorazil ten další list, jak psali“ Řekl a ukázal na stůl za sebe.

„ Děkuji, otče.“ Stiskla jsem v ruce klíčky a vzpomněla si na včerejší večer. „ A smím vědět tvoje jméno, otče?“ Zeptala jsem se nejistě.

„Jistě malá, jsem Charlie. Klidně mi tak říkej. A teď jdi, ať nepřijdeš pozdě.“ Popostrčil mě ke dveřím.

Tak jde se na to. Nevím, k čemu mi bude, chodit do školy. Že by to byl můj úkol? Zamyslela jsme se a došla k autu. Nastoupila do staré, modré Toyoty a vyjela směr škola.

Dojela jsem ke škole a zaparkovala vedle Volva.

„Tak holka, neboj se. To bude dobrý. Nikdo si tě vůbec nevšimne.“ Šeptala jsem a koukala na své klepající se ruce. „Páni, nervozita, zvláštní pocit, ale vůbec by mi nechyběl.“ Byla jsem překvapena. Takových pocitů, které vůbec neznám. Co ještě zažiju? Rozhlédla jsem se kolem sebe. Parkoviště bylo plné aut, ale stálo zde už jenom pět lidí, u auta hned vedle mě. Pohlédla jsem na hodinky. První hodina začíná za deset minut, musím si pospíšit. Popadla jsem tašku, vylezla z auta a vyšla směr škola.

„Hej Isabello!“ Otočila jsem se a uviděla Alici, jak ke mně míří z hloučku té pětice.

„Ahoj Alice.“ Pípla jsem a pohledem zabloudila ke zbývající čtveřici, poznala jsem tam i toho hromotluka z obchodního domu. Všiml si mého pohledu a mrkl na mě. Blondýna stojící vedle něj mě vraždila pohledem, a když si všimla reakce, kterou projevil Emmet, zpražila ho pohledem.

Další byl vysoký blonďák. Jeho pohled byl zabořen Alici do zad a vypadal, jako by ani nic jiného nevnímal. Poslední byl kluk se zvláštní barvou vlasů, měl je hnědé s bronzovými odlesky. Ten celou dobu upíral pohled na mě. Pod jeho pohledem jsem se otřásla a to mě donutilo zaměřit se opět na Alici.

„Budeš chodit s námi do školy? To jsi mi neřekla. Který jsi ročník?“ Rozpovídala se a vytrhla mi papíry z rukou.

„ Páni. Třetí. Jako já.“ Pištěla dál a zkoumala papíry. „Teď máš Angličtinu, jako já. Pojď, ukážu ti třídu.“  Opět mě chytla pod loktem a táhla k budově C. Zbytek skupinky se také dal do kroku a následoval nás.

„Já sedím s Jasprem. Tak si sedneš za mě vedle Edwarda, tomu to vadit nebude. Musíme jít někdy znovu nakupovat…“

„ Bezva! Alice má novou hračku, už nebude tahat nás.“ Zaslechla jsem za sebou Emmeta.

Alice se prudce otočila a zařvala. „Emmete Cullene! Zítra jdeš v růžové. Nic jiného nebude.“ Otočila se zpět ke mně, otevřela dveře od budovy a něco si mumlala.

Zamířila chodbou vpravo a zastavila u prvních dveří. Opět mě chytla za loket a čekala. Chtěla jsem jít do třídy, ale Alice mě nepustila. Už jsem otevírala pusu, že něco řeknu, ale moji pozornost upoutal pohyb. Ten se zvláštní barvou vlasů došel ke dveřím, otevřel a podržel je. Cítila jsem tlak, jak mi Alice škubla rukou a rozešla se.

Ve třídě utichl hovor a všechen zrak se zaměřil na mě., začala se mi i klepat kolena. Já snad spadnu. Proč tak zírají? Co jsem udělala? Jsou snad vidět křídla? Tyhle otázky se mi honily hlavou.

„… No tak, vzbuď se.“ Mávala mi Alice rukou před očima.

„ C-co j-je?“ vykoktala jsem a pohlédla na ní.

„Já jen jestli si už nechceš sednout.“ Pošeptala mi do ucha a já si teď všimla, že stojím u lavice. Proto jsem odhodila batoh na zem a sedla. Upřela jsem pohled na stůl a zašeptala „Proč já.“

„Říkala jsi něco?“ ozval se sametový hlas vedle mě.

„Nic důležitého.“ V mém zorném poli se najednou objevila bledá ruka.

„Já jsem Edward Cullen.“ Stoupala jsem pohledem po jeho ruce a došla až k obličeji. Byl to ten, co nám podržel dveře.

„Isabella Marie Swanová, jsem svěřenkyní faráře.“ Odpověděla jsem slušně a chytla se jeho ruky. Po jeho obličeji přeběhl zvláštní stín a jeho pohled padl na naše spojené ruce. Teprve teď jsem si všimla, že jeho ruka je stejně studená jako ta moje a proto jsem začala zkoumat jeho záda, nic nenasvědčovalo tomu, že by měl mít pod košilí křídla. Ale proč je stejně studený jako já?

Pomalu pustil mou ruku a pohlédl do mých očí. Proto jsem je zvedla taky.

„Svěřenkyně faráře?“pousmál se. „Nevěděl jsem, že žádal o adopci, když není ani ženatý.“

„On mě neadoptoval. Jen vzal k sobě a převzal za mě odpovědnost.“odpověděla jsem a v jeho očích zahlédla překvapení.

„ A co to příjmení?“

„Shoda náhod. Proto jsme se vlastně i poznali. Zavolali mu, jestli náhodou nejsme příbuzní. A on se mě nakonec ujal. Proč na mě všichni tak koukali?“ záměrně jsem odvedla řeč jinam.

„Jsi nová, nikdo o tobě neslyšel a byla jsi s námi.“ Nasadila jsem nechápavý pohled a on pokračoval.

„S nikým se tu nebavíme jenom mezi sebou.“

„Proč?“ Možná jsem byla moc zvědavá. Ale vypadal, že mu to nevadí.

„Jsme taky adoptovaní a hodně se stěhujeme, proto jsme se naučili držet od lidí odstup.

„Aha. To máte hodný rodiče, že se ujali hned tří dětí.“ Řekla jsem a podívala se na lavici před námi. Nakonec mi padl pohled na spojené ruce dvojice před námi. Byla to Alice a ten druhý kluk, zřejmě Jasper.

„Víš.“ Ozval se Edward znovu a vyžádal si tam mojí pozornost. „Nás je dohromady sedm.“ Zvedla jsem nechápavě obočí.

„Carlish a Esmé nejprve adoptovali mě a potom i Alici, Japera, Rosalie a Emmeta.“ Můj zrak opět putoval na propletené ruce dvojice před námi a vedle sebe jsem zaslechla podrážděný povzdech.

„Všichni to tak berou.“ Nechápavě jsem pohlédla na Edwarda a zeptala se.

„Rosalie je ta blondýnka?“

„Jo a chodí s Emmetem.“ Odfrkl podrážděně.

Co jsem provedla? Ptala jsem se sama sebe a nechápala, proč se urazil.

„Je zvláštní…“ začala jsem pomalu a sledovala, jak jeho podrážděnost narůstá.

„… jak osud vždy zařídí, aby se ti správní potkali.“ Dokončila jsem větu a opět sledovala jeho obličej, teď se v něm objevil velice zajímavý výraz. Byla to směsice překvapení, nevěřícnosti a očekávání.

„Co? Ty jimi neopovrhuješ?“

„Ne vždyť nejsou příbuzní.“

„To vědí všichni a stejně to nechápou“ Najednou se Edward začal zvedat. Já na něj pohlédla s otázkou v očích.

„Skončila hodina.“odpověděl. „Pojď na další. Co teď máš?“ Zeptal se. Já pohlédla na papír a začala číst. „ Angličtina, biologie, biologie, chemie a oběd.“

„Jako já, ale po obědě ještě tělocvik.“

„Na ten nebudu chodit.“ Špitla jsem a on se na mě podíval. „Osobní důvody.“ Vzala jsem tašku a vyšla na chodbu.

Další tři hodiny utekly rychle a já se už věnovala jen učivu, každou hodinu jsem seděla vedle Edwarda. Teď byl čas na oběd. Edward mě vedl do jídelny a každé dveře mi galantně podržel. Došla jsme k pultu s jídlem. Edward si vzal nějaký divný trojúhelník těsta a já si vzala to samé. Zaplatili jsme a otočili se.

Od jednoho stolu na nás mávala Alice s Emmetem. Zamířila jsem, Edwardovi po boku, k tomu stolu doprovázená pohledem všech v jídelně.

„Ahoj!“ řekli jsme s Edwardem jednohlasně.

„Ahoj.“ Odpověděla Alice, Emmet i Jasper. Rosalie se jen s odfrknutím otočila.

„Jak se ti líbí naše škola? Učitelka Angličtiny je zvláštní viď?“ Ptala se Alice

„Nevím.“ Odpověděla jsem a vzala trojúhelník těsta do ruky.

„Neříkej, že sis na ní ničeho zvláštního nevšimla.“

„Víš, já ji ani neviděla. Celou dobu na mě někdo mluvil.“ Možná to bylo až moc štěkavým hlasem, ale mě začalo vadit, že jsem jí neviděla. Co když tu jsem kvůli ní? Pohlédla jsem zpět na těsto v rukou a zkoumala ho. Leželo na něm něco zvláštního. Vypadalo to jako…

„Slimáci?!?“ vyhrkla jsem nevěřícně. Všichni u stolu se na mě podívali.

„Kde vidíš slimáky?“ Zeptala se Alice.

„Tady na těstě. Podívej!“ Naklonila jsem to, co mi leželo v rukou jejím směrem. „To vám to chutná?“ Zeptala jsem se jich a pohlédla na jejich talíře. Všichni měli to samé.

„To nejsou slimáci.“ Odpověděl Edward a na tváři mu hrál usměv. Emmet to asi teprve teď pochopil, protože se začal smát na celou jídelnu a zasloužil si za to pohlavek od Rasalie až to zadunělo.

„Tak co to je?“ zeptala jsem se.

„Houby. Tys je snad ještě nejedla?“

„Ne tohle vidím poprvé.“ S obezřetností jsem jednoho slimáka, teda houbu, zvedla a přesunula na kraj těsta a ještě opatrněji ukousla. Chvíli jsem převalovala v puse a nakonec polkla. „To je výborný!“vyhrkla jsem a rychle těsto zhltla. „Jak se to vůbec jmenuje?“

Emmeta přešel smích a místo toho vyvalil oči. „Teď mi řekni, že neznáš pizzu.“

„Neznám, ještě jsem jí nejedla.“

„To zná každej, kdes bydlela?“

„Hodně daleko.“ Odpověděla jsem a nehodlala se dál na tohle téma bavit. Zřejmě to pochopili.

„Alice? Čeká nás tělocvik. Měli bychom jít.“ Promluvil Edward a začal se zvedat. Vzal svůj tác s nenačatou pizzou a chtěl jí vyhodit.

„Edwarde, můžu se na něco zeptat?“ Otázala jsem se a čekala. Edward jenom přikývl.

„Proč sis to koupil, když to nejíš?“

Najednou se zatvářil odtažitě. „Přešla mě chuť.“

„Aha, tak, uvidíme se zítra?“

„Určitě. Počkáme na tebe na parkovišti.“ Odpověděla Alice. A odešla i s Edwardem.

„Ahoj rozloučila jsem se s Emmete a Rosalie.

Ke kostelu jsem dorazila za chvíli a uviděla faráře na hřbitově. Zamířila jsem k němu.

„Dobré poledne.“Pozdravila jsem jej a farář sebou škubl.

„Páni, Isabell, chodíš jako duch. Příště na mě snad raději řvi z dálky. Jak bylo Ve škole?“

„Hezky. Poznala jsem Cullenovi a celý den s nimi mluvila, jsou milý.“ Odpověděla jsem a chtěla pokračovat, ale farář mě předběhl.

„Jistě, pan doktor je velice vážený ve městě jen je škoda, že nechodí do kostela, chtěl bych s ním někdy mluvit.“

„O tom jsem chtěla mluvit.“ Ujala jsem se rychle slova. „Všimla jsem si, že moc lidí do kostela nechodí. Je to škoda. Měli bychom se pokusit přivézt do kostela více lidí. Aspoň by se nasbírali peníze na opravy. Co třeba založit sbor?“

„Nad tím už jsem přemýšlel, jedna učitelka hudební výchovy byla ochotna i pomoci, ale nikdo se nepřihlásil.“

„To je škoda. Mohli chodit aspoň rodiny se podívat na své příbuzné.“

„To je.“ Přitakal farář. „Málem bych zapomněl. Něco pro tebe mám.“ Vytáhl z kapsy krabičku a otevřel jí. Ležel v ní řetízek s křížkem. Byl nádherný, ze stříbra, křížek byl jen čistý plíšek bez ornamentů.

„Patřil mé matce a teď bych byl rád, kdybys ho nosila ty. Požehnal jsem mu. Bude tě chránit před vším zlem. Nos ho prosím.“ Krabičku mi vtiskl do ruky a rychle odešel.

Křížek jsem si připnula na krk a šla za knězem mu poděkovat.

„Děkuji.“ Řekl jsem směrem k faráři, který se připravoval na večerní mši, moje další kroky vedly do pokoje. Otevřela jsem noční stolek a vytáhla z něj papírek. Dnes na něm stálo jen pár slov.

„Pomoc faráři, zpívej, umíš to dobře. Nos papírek u sebe.“ Vložila jsem tedy papírek zpět k dokladům a šla do kazatelny. Zamířila k jedné lavici, našla zpěvník a začala zpívat. Píseň byla o nevěřícím Tomáši.

„Máš krásný hlas, malá, jako anděl.“ Řekl Charlie se slzami v očích.

Ten večer byl první, který jsem v kostele zpívala. Druhý den se to už vědělo ve škole.

4. kapitolka

Shrnutí

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený anděl - 3. kapitola: