Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracený anděl - 2. kapitola

15.11.2009 (11:30) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3641×

II. kapitola – Den s překvapením

Pohled Isabelly

Ráno jsem se vzbudila hodně brzy, ještě před svítáním. Vstala jsem z postele a přešla k oknu.  Výhled byl na hřbitov. Táhl se až k lesu, který byl vzdálený asi tři-sta metrů od okna. Otočila jsem se zpět k pokoji a prohlédla si ho. Byl skromný, jen postel, noční stolek s lampičkou a skříň. Naproti mně byly dveře, kterými jsem včera přišla a vlevo i vpravo další. Došla jsem ke dveřím vpravo a otevřela je. Byla to malá koupelna, na pravé stěně okno i s plísní pod ním, naproti oknu vana a přímo přede mnou umyvadlo se zrcadlem. Došla jsem k němu a podívala se. Ze zrcadla na mě shlížela krásná dívka, měla dlouhé, husté, hnědé vlasy a hluboké tmavé oči. Pleť bledá, skoro sněhobílá, chladná na dotek jako včera. Nemohla jsem uvěřit, že jsem to já, zvedla jsem ruku a sáhla si na nos. Odraz v zrcadle udělal stejný pohyb.

„Páni, to jsem opravdu já.“ Vydechla jsem a natočila se na bok, abych mohla prohlídnout i svá křídla. Až teď byl poznat růžový nádech pokožky v kontrastu s bílým peřím. Křídla byla poměrně velká, ale naštěstí ne moc aby překážela.

Otočila jsem se a šla zpět do ložnice, kde jsem došla ke dveřím na levé straně, teď přímo naproti mně. Otevřela jsem je a naskytl se mi pohled na obsazenou pohovku, ležel na ní farář. Byl to obývák s kuchyní, malý stolek u něj čtyři židle. Kuchyňka měla červenou barvu a vedle dveří byla televize. Naproti již zmíněná pohovka a vpravo naproti oknu dveře vedoucí do kazatelny. Potichu jsem zavřela dveře a opět se otočila na pokoj. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, co budu dělat a potom jsem se rozhodla jít ven. Zamířila jsem ke dveřím do kazatelny a potom ven před kostel. Rozhlédla jsem se a pohled mi padl na náhrobek, na kterém jsem se včera objevila. Byl pod ohromným dubem. Došla jsem až k němu a prohlédla ho. Stálo na něm jméno a jen rok úmrtí „ Isabella Florenc, zemřela 11. 09. 1818“ Na to jak byl starý, se o něj někdo velmi dobře staral.

Křídla na zádech se mi samovolně protáhla a já si teprve teď uvědomila, že tu stojím stále v těch šatech ze včerejška. Využila jsem svobody a křídla pořádně protáhla.

„Tady jsi.“ Zašeptal vedle mě farář. „Co tu děláš? Měla by jsi se obléct.“ Pokračoval dál a podával mi opět svůj kabát, který jsem nechala v pokoji.

„Není mi zima. Kdo se stará o tento hrob? Není moc starý na to, aby sem stále chodili příbuzní?“

„Já se o něj starám.“ Pošeptal farář. „Už to potřeboval a žena co v něm leží, si to určitě zaslouží.“

„Jsi hodný člověk, otče.“ Promluvila jsem.

„Ale ty by sis ten kabát měla vzít. Za chvíli začíná mše a nevím, zda by bylo správné, aby tě lidi viděli v plné kráse.“ Stočil pohled k mým křídlům a pokračoval „Měli bychom se domluvit na tvém jméně a co s tebou dál.“

Přijala jsem kabát, opět složila křídla a oblékla se.

„Mohla bych se jmenovat Isabella? Jméno je krásné, a když jsem se ocitla na něm, mohlo by to mít význam.“

„Jistě, malá. Po mši zajedeš do města koupit nějaké oblečení na sebe a večer se pokusíme vymyslet nějakou historku pro lidi, ano? Něco ve smyslu, že jsem tvůj strýc.“

„Děkuji, otče.“ Byla jsem ráda, že tu můžu prozatím zůstat, než splním svůj úkol. „Ale měli bychom už jít, slyším auta. Lidé se sjíždějí na mši a já musím mluvit s ním.“ Ukázala jsem prstem k nebi a vydala se do kostela s farářem v patách. Posadila jsem se do zadní lavice a čekala. Asi po deseti minutách začali chodit lidé. Každý kdo si mě všimnul, si mne musel prohlédnout. Připadala jsem si jako nějaké zvířátko a chvílemi jsem si i říkala, zda mi nevylezla křídla.

Mše začala a já uslyšela hlas. „Marie, nastup do školy. Ve schránce máš své doklady, které potřebuješ ve světě smrtelníků. Je to první krok nutný k tomu, abys našla to, co hledáš.“ Více už jsem neslyšela. Ale jaká schránka? Porozhlédla jsem se okolo sebe a jediná schránka, kterou jsem viděla, byla ta na dary. Po mši musím požádat faráře a podívat se do ní.

Mše utekla rychle a lidé začali odcházet. Až teď jsem si je trošku lépe prohlídla. Bylo jich jenom osm a jenom starší lidé. Když zaklapli dveře za poslední prošedivělou osobou, zvedla jsem se z lavice a došla k oltáři.

„Otče.“ Oslovila jsem jej a počkala, až se podívá. „Promluvil ke mně hlas.“ Pošeptala jsem.

„ A co říkal, Isabell?“ Na faráři byla vidět zvědavost.

„Oslovil mně Marie, prý mám nastoupit do školy a doklady máme najít ve schránce.“ Řekla jsem vše a sledovala faráře, ten sáhl pod pult a vytáhl klíček. Zamířil ke schránce na dary a tu potom i otevřel. Sáhl dovnitř a opravdu vytáhl nějaké papíry, s nimi potom došel zpět ke mně.

„Opravdu. Kdo je tam dal? Máš tady doklady, vysvědčení z druhého ročníku a nějaký výpis, na přijmutí do školy by měl stačit.“ Usmál se na mě a podal mi papíry. Vzala jsem knížečku s doklady a začala listovat.

„Občanský průkaz je mi šestnáct. Minulý měsíc jsem měla narozeniny. Jedenáctého září, není to datum na tom náhrobku?“ Vzhlédla jsem. Farář jen přikývl. „Jmenuji se Isabella Marie Swanová. Že by to bylo moje pravé příjmení?“

„Ne malá. To je i moje příjmení.“Vložil se do mého monologu farář. Listovala jsem dál „Řidičský průkaz, kreditní karta?“ Zvláštní k čemu ji mám? Ptala jsem se sama sebe. V poslední kapsičce byl lístek. Vytáhla jsem ho, ale nic na něm nestálo. Chvíli jsem jím otáčela a při páté otočce jsem si všimla písma.

„Na kartě máš menší sumu peněz, nakup si vše, co potřebuješ. Zítra se ve schránce objevý další doklad, který určí opata jako tvého opatrovníka. Pro všechny okolo je shoda jmen jen náhodou, proto se tě ujal. Tento papír nevyhazuj, budou se ti tu ode mě objevovat nápovědy, dokud sama nezjistíš, proč jsi na zemi. Nezapomeň se dnes přihlásit ve škole.“ Přečetla jsem z lístečku a vzhlédla na faráře s otázkou v očích.

„Tak jdi nakupovat a nahlásit se…“ prohlásil a do ruky mi dal klíčky „… od mého auta, snad to zvládneš.“ Pošeptal.

Po dvaceti minutách jsem narazila na obchodní dům, byl až v sousedním městě Port Angels. Zajímavé jméno, asi to tu budu mít ráda. Takže nejprve jeden krámek a jen to nejnutnější, ať se mohu hned na toaletách převléci. Přeci jen tento kabát nevypadá nejlépe. Zaparkovala jsem a vešla dovnitř. Hned napravo jeden krámek byl, proto jsem k němu zamířila. A co teď? Támhle! Skoro jsem vypískla radostí. Na figuríně byl krásný, dámský kabátek, zamířila jsem blíže a prohlížela si ho.

„Je krásný. Bude ti slušet.“ Ozvalo se vedle mě, proto jsem se ohlédla. Vedle mě stála malá černovlasá dívka. Její vlasy byly krátké a upravené do rozježeného účesu. Vypadala jak elfík.

„ Já jsem Alice.“ Promluvila znovu na mě.

„Isabella.“ Špitla jsem rozrušeně. Přece jen byla první člověk, se kterým se bavím, kromě faráře.

„Vezmi si ho. Ten co máš je pánský a ty boty!“ zvolala zděšeně „Botasky na holé nohy to nejde!“

„Já vím, moc to nejde. Ale nic jiného nebylo. Teprve teď si musím zařídit šatník a…“ Hups. Rychle jsem si dala ruku před pusu. Nějak jsem se rozpovídala. To vůbec neznám, taková jsem ještě nebyla.

„Chceš pomoc? Sourozenci mi utekli a já mám teď čas tak bychom mohli…“

„Nedělej to! Ona tě zabije! Uteč jako já!“ zaslechla jsem za sebou křik a otočila se. Stál tam robustní muž, krátké černé vlasy, děs v očích. Nohy zamotané do nějakého oblečení na věšáku. Zřejmě jak se snažil vylézt zpod něj. A koukal na mě.

Otočila jsem se zpátky na Alici a znova ji prohlédla. Nezdála se nebezpečná…

„Emmete!“ Zaječela, až jsem nadskočila. „Chceš se mnou nakupovat sám?“ Podívala jsem se zpátky na toho muže.

„Ani za nic!“ Zaječel a utekl.

„Nevšímej si ho. To byl můj praštěnej bratr. Jdeme.“ Zavelela a už se přehrabovala v hromádce s kabáty. „Víš já miluju nakupování a oni se mnou nakupovat nechtěj. Nevím, co proti tomu mají.“ Za její krátkou řeč stačila prozkoumat pět hromádek a mě dát do rukou nějaké věci. „Běž si to vyzkoušet.“ Zamumlala hlavou zabořenou ve věšáku a rukou ukazovala ke kabinkám.

V kabinkách jsem si věci ozkoušela. Byly tam i boty a vše mi nádherně padlo. Vyšla jsem z kabinky a vyhledala Alici.

„Děkuji, pomohla jsi mi.“ Zašeptala jsem u ní.

„ Ale to není všechno.“ Odpověděla horlivým hlasem. „Teď se na záchodech převlečeš a jde se dál.“ Už mě chytla za loket a táhla k pokladnám. Chtěla za mě i platit, ale já jí předběhla.

„Jdeme.“ Zavelela znovu. Když bylo všechno oblečení v taškách a táhla mě k toaletám. Tam jsem se převlékla v kabince a vyšla ven.

„Páni, sekne.“ Zamumlala si „Teď nějaké šaty, lodičky, kadeřnictví a tohle vyhoď.“ Řekla rázně a chtěla mi vytrhnout šaty z rukou.

„Ne, to nemůžu, vzpomínka“ šeptala jsem a přitáhla si šaty i s kabátem na hruď.

„No dobře. Dej to sem“ Rezignovala a otevřela tašku. „Tak a jde se dál.“

Prošli jsme několik dalších krámků. Šaty a tílka jsem odmítala. Přesto se nějaké ty šaty v tašce objevili.

„Kde bydlíš?“ ozvala se najednou.

„Ve Forks. Ještě se musím nahlásit do školy.“ Najednou jsem se zděsila. „Musím hned jít.“ Vytrhla jsem věci z rukou Alice. „Děkuju za pomoc, musím jít.“ Zopakovala jsem. Zaplatila jsem na kase. Popadla své taška a ještě se otočila za překvapenou Alicí. „Ahoj!“ křikla jsem a zmizela z obchodního domu. Do auta jsem naskládala svých dvanáct tašek a vyjela směr Forks.

Školu jsem našla hned a ještě měli otevřeno. Zapadla jsem i s papíry dovnitř a vyhrkla na překvapenou sekretářku. Za chvilku jsem byla i zapsaná na střední škole ve třetím ročníku. U kostelíka, nebo i doma, jak kdo chce, na mě čekal Farář a pomohl mi odnosit tašky do pokojíku.

„Od teď bude tvůj. Aspoň mě to donutí spravit levé křídlo. Koupelna tam je taky. Tak se ani o ni nemusíme prát. Prozatím spím v obýváku.“ Řekl mi farář, když jsme odnesli poslední tašky do pokoje. „ Teď si vybal. Skříň už je prázdná.“

Otevírala jsem pusu na protest, ale předběhl mě.

„Ne nic neříkej. Ty jsi host, proto budeš tady.“ Řekl velice rychle a zavřel za sebou dveře. Zaskočená jsem na dveře ještě chvíli koukala, když se znovu otevřeli. „Večeře je za pět minut a potom mše. Nezapomeň zítra na školu.“ Opět zavřel dveře.

Po pěti minutách opravdu byla večeře, chleba se salámem, proběhla v tichu. Na mši přišli ti samý lidé jako ráno a opět mě pozorovali.

Po mši jsem se odebrala do, teď už mého, pokojíku a převlékla se do pyžama. Přešla k oknu a otevřela jej. „Páni, ten farář je opravdu hodně milý člověk.“ Zívla jsem „Vždyť já ani neznám jeho jméno!“ Zděsila jsem se a zívla znova. „zítra se zeptám.“ Zašeptala jsem a přešla k posteli. Protáhla křídla a ulehla.

3. kapitola

Shrnutí

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený anděl - 2. kapitola: