Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracený anděl - 13. kapitola část druhá

05.12.2009 (21:30) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3296×

XIV –  Isabella Marie Florenc

„Opravdu?“ Ptal se stále nevěřícně. „Vždyť jsme se měli brát…“ Zašeptal…

„Brát?“ Ptala jsem se. V místnosti se ozvalo zalapání po dechu.

„Proto mi přijde tak divné, že si mě nepamatuješ. Byl to sice dohodnutý sňatek mezi rodiči, ale já doufal, že to co jsem k tobě pocítil už první den jsi cítila také. Škoda, že k naší svatbě už nedošlo. Těšil jsem se na ni. Měli jsme se brát hned rok po našem seznámení.“ Promluvil a sklopil hlavu.

„A co se stalo? Utekla ti?“ Zasmál se Emmett a já na něj vrhla pohled, kterým jsem se ho snažila zabít. Jak si tohle vůbec může myslet? O mě?

„Ne. Za měsíc onemocněla morem a zemřela. Bylo strašné sledovat jak jsi mi umírala v náručí. Já byl jediný, kdo k tobě mohl, pamatuješ?“

„Proč jediný?“ Ptala jsem se. Vůbec mi nedávalo smysl, proč by mohl ke mně jenom on a rodina ne.

„Když jsem byl malý. Chytl jsem mor, ale přežil ho. Od té doby už jsem nikdy neonemocněl, i když jsem s ním do styku přišel. Dnes tomu říkají, že jsem měl imunitu.“

Bylo zvláštní poslouchat, jak někdo vypráví mou minulost a já si o ní nic nepamatuji. A zdálo se mi to až zvláštně nevychované, nechat si vyprávět o sobě, když o něm nic nevím. Chtěla jsem se ho zeptat, co dělal potom, ale Jasper mě předběhl. A proto se Jason dal do vyprávění.

„Když Bell umřela, chtěli mi rodiče najít jinačí nevěstu. Můj otec tvrdil, že musím zajistit pokračování rodu, ale já nechtěl. Miloval jsem tě a stále miluji.“ Otočil se na mě. „Utekl jsem ze sídla a potuloval se po lese. Nevěděl jsem, kam mám jít. Toulal jsem se po lesích dlouho, až jsem narazil na jednu starou chatrč. Byl jsem vyhládlý, proto jsem se do ní vloupal, ale to jsem neměl dělat. Jen co jsem otevřel dveře, udeřil mě do nosu nasládlý zápach. Měl jsem tehdy utéct, i když to by mi asi nepomohlo. Vstoupil jsem tedy do té chatrče a snažil se co nejméně dýchat. Došel jsem až do jedné velké místnosti. Ležela tam na sobě spousta těl. To z nich byl onen zápach. Některá byla už rozložená a z jiných zbyly jen kosti. Jak jsem to viděl, udělal jsem největší blbost, jakou jsem mohl.“ Viděla jsem, jak po jeho tváři přeběhl mírný úsměv.

„Jak jsem se lekl, nasál jsem do plic ten zatuchlý vzduch a omdlel jsem. Už jsem neprocitl do lidského života. Ten upír, který si shromažďoval v té chatrči těla. Mě našel a přeměnil. Teda, nebylo to dobrovolně. Když už mě sál tak jej zastavil závan o mnoho sladčí krve. Mě tam nechal a běžel za zdrojem. Když se vrátil, tak už moje přeměna začala. Aspoň to mi řekl hned po tom, co jsem se probudil. Když mi řekl nejnutnější informace, vyhnal mě. Následující roky jsem nic nedělal, až jsem se před měsícem dozvěděl o vás a rozhodl se vás požádat o pomoc. Moc vám děkuji, že jste mě přijali k sobě.“ Poslední část monologu pronášel ke Carlisleovi.

Hlavou mi běhala spousta otázek, ale dříve než se stačili zformulovat do smysluplných vět, vytanula mi v mysli jiná. Nedokázala jsem promluvit. Stále jsem jen myslela na tu větu, kterou řekl. Měli jsme se brát.

Nechápala jsem to,proč se mi noc předtím, než přijel o něm zdálo. Cítila jsem k němu tak silný cit, že bych za ním šla kamkoliv a to ho ani neznám. Vlastně znám, ale zapomněla jsem. Vím o něm jen to, co dneska tady řekl. Koukala jsem na něj a nevnímala rozhovor okolo mě.

Koukala jsem na něj a najednou se mi jeho obličej začal měnit. Místo těch rudých očí se objevili tmavě modré, takové jaké jsem chtěla dnes ráno vidět. Zavřela jsem oči a hleděla do té nádherné tváře, která se mi pod víčky rýsovala. Byla stejná jako za jeho života.

… „Isabello Marie. Jsi už připravená? Tvůj snoubenec tu bude za chvíli.“ Křičela ze zdola moje máma.

„Jistě. Hned jsem dole.“ Zavolala jsem na ní a na krk si připnula náhrdelník, který mi dala. Shlédla jsem se v zrcadle a byla jsem spokojená a výsledkem. Mé hnědé vlasy byly vyčesané a moje dlouhé tmavě modré šaty splývaly až na zem. „Isabello. Už je tu kočár.“ Zaslechla jsem hlas otce.

Vyšla jsem na chodbu a došla ke dveřím. Zaslechla jsem, jak cvakla klika, a náš sluha pozdravil příchozí. V tu samou chvíli jsem položila svou nohu na schod a pomalu jsem scházela dolů. Jen co se mi odkryl výhled zahlédla jsem trojici lidí. Ženu a muže v letech jako byly moji rodiče a mladého nádherného muže. Jen co jsem se podívala do jeho očí, už jsem nemohla svůj pohled odpoutat. Jeho tmavě modré oči mě pohltili.

„Dobrý večer.“ Pozdravila jsem a stále sledovala jeho tvář. Ani on nezrušil náš oční kontakt.

„Isabello. Tohle je tvůj snoubenec a budoucí muž Jason Smith.“ Promluvila moje matka a ukazovala na něj. „A to jsou jeho rodiče pan a paní Smithovi.“ Představila mi i ostatní.

„Dobrý večer.“ Promluvila jsem a byla nucená se podívat na ně. Byla to slušnost.

Prohodila jsem s nimi pár naučených frází, jako je u výše postavených lidí nutností a potom jsme si došli na večeři, které mezitím služebné připravili.

„Mohu vás pozvat ještě na sklenku Brandy?“ Zeptal se můj otec pana Smitha a odvedl ho do pracovny.

„Máti. Já vezmu slečnu Florenc ven. Půjdeme se projít. Paní Florenc. Nebude vám to vadit?“ Promluvil za celý večer poprvé a já byla jeho hlasem unešená.

„Jistě. Jen jděte.“ Promluvila moje matka a kývla.

Jason mě chytil za ruku a vyšel se mnou ven. Zamířil se mnou k lesu.

„Pojď, ukážu ti jedno nádherné místo. Nikdo jiný ho nezná.“

Šli jsme lesem a obloha už začala tmavnout, když jsem došli na louku. Byla nádherná, kulatá.

Jason si sundal sako a položil jej na zem. Jen mi pokynul, ať se na něj posadím.

„Dnes budou vidět hvězdy.“ Promluvil znovu po dlouhé době a ukázal k nebi. „Támhle už jedna je vidět.“ Opravdu tam byla a nádherně zářila.

„Musím se ti s něčím svěřit, Bello.“ Promluvil a moje jméno si zkrátil. „Na první pohled jsem se zamiloval.“ Zašeptal a sklonil se ke mně. Naše rty se dotkly a začali  spolu tančit ve stejném pomalém rytmu…

Prudce jsem se nadechla a otevřela oči. Za celou vzpomínku jsem se ani jednou nenadechla.

„Isabell.“ Mluvil na mě Edward a trochu se mnou třásl. „Co se děje?“ Ptal se.

Rozhlédla jsem se po pokoji, všichni na mě koukali a v očích měli strach. Nevím, čeho se báli. Podívala jsem se znovu a můj pohled se zastavil na Jasonovi.

„Jak jsem se jmenovala celým jménem? Isabella Marie Florenc?“ Ptala jsem se ho a sledovala, jak měl v očích nechápavost.

„Ano. Ty – ty si nepamatuješ své jméno?“

„Ne, ale začínám si vzpomínat.“ Odpověděla jsem a podívala se zpátky na Edwarda.

„Odvezeš mě prosím domů? Začínám být unavená.“ Promluvila jsem k němu a on jen přikývl. Celou cestu v autě jsem přemýšlela nad vzpomínkou. Já se do něj na první pohled zamilovala stejně jako on do mě a potom na něj úplně zapomenu. Edward zastavil u kostela a šel mi otevřít dveře.

„Mohu k vám zítra přijet? Chtěla bych se o sobě dozvědět více.“ Zeptala jsem se ho.

„Jestli chceš, nemůžu ti bránit v tom ho znovu vidět.“ Promluvil a objal mě. Chtěla jsem ho políbit, ale on uhnul. „Až odjede a ty tu zůstaneš.“ Řekl jen a nastoupil znovu do auta a odjel.

14. kapitola

Shrnutí

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený anděl - 13. kapitola část druhá: