Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracený anděl - 11. kapitola

28.11.2009 (16:30) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3629×

XI - Sen

Další den byl stejný, jako dny před tou chvílí, kdy jsem se dozvěděla, co je Edward zač. Ráno na mě čekal před kostelem, pomohl mi nasednout do jeho auta a odjeli jsme do školy.

Škola ubíhala rychle, téměř jsme nemluvili. Stačil nám pohled na toho druhého. Byla jsem si jistá svými city ještě více než včera. Za celé dopoledne promluvil jenom jednou a to když se mne ptal, co dělám večer. Alice chtěla, abych přijela a přespala u nich. Nejprve jsem si nebyla jistá, ale potom jsem se rozhodla, že je to jeho rodina aspoň budu mít za sebou ten nepříjemný moment. Rozhodla jsem se jim ukázat svá křídla.

Po škole mě odvezl ke kostelu a slíbil mi, že mě za hodinku vyzvedne. Došla jsem k sobě do pokoje, přivítala se s Tesákem a do pěti minut měla zabalené věci. Chtěla jsem vyrazit s Tesákem do lesa, a říci Charliemu, že dnes nebudu na mši. Došla jsem do kuchyně, ale on tam nebyl. Vykoukla jsem z okna na hřbitov, ale ani tam jsem ho nespatřila.

„Tesáku, najdi Charlieho.“ Promluvila jsem k vlčeti.

Rozešel se ke dveřím, co vedli ven před kostel. Otevřela jsem je a následovala Tesáka, který směřoval k lesu. Nakonec mě dovedl k Charliemu. Seděl opřený o strom a svou hlavu měl v rukou. Sedla jsem si vedle něj a svou ruku položila na jeho rameno.

„Co se děje?“ Otázala jsem se.

„Nechtěl jsem, abys mě takhle viděla.“  Tesák zakňučel a drcl svou hlavou do Charlieho, ten si toho téměř nevšiml.

„Běž Tesáku.“ Špitla jsem jeho směrem a položila stejnou otázku.

„Co se děje?“

Nejprve váhal a potom odpověděl. „Billy leží v nemocnici, nevědí co mu je ani mě nechtějí k němu pustit. Isabell on umírá.“ Promluvil a já mohla vidět jednu slzu, která mu přetekla.

„Známe se už od školky a nikdy mě nenapadlo, že by se mu mohlo něco stát. Nejprve ta nehoda a teď tohle.“ Mluvil je šeptem a já slyšela, jak se jeho hlas třese. „Víš, vždy jsem si myslel, že umřu první. Srdce jsem měl nemocné už od mala, a jak jsem nedávno dostal infarkt, přísahám, že jsem byl na chvíli mrtvý. Viděl jsem Elizabeth a ty jsi mě potom vyléčila.“ Charlie byl velice zhrzený, jeho hlas se klepal a hlavu měl stále v rukou. Rozhodla jsem se, že takhle to nechat nemůžu. Sáhla jsem na svá křídla a vytrhla třetí pírko. Doufám, že mi jednou dorostou.

„Charlie. Teď mě poslouchej. Dnes jsem pozvaná k Cullenům, promluvím si s Carlisleem a on tě k Billymu pustí. Tady.“ Vložila jsem mu do jeho ruky pírko. „Tady s tím nad Billym mávni. Uzdraví ho to.“

Charlie nevěřícně koukal na pírko v rukou a poté vzhlédl ke mně. „Na tebe to fungovalo.“ Zasmála jsem se a zaslechla přijíždět auto.

„Omlouvám se, Charlie, ale dnes mě neočekávej. Přijedu až zítra. Ahoj. A nezapomeň poklepat s tím nad Billym, snese se z něj prach, ten pomůže.“ Řekla jsem ještě a rozešla se ke kostelu. Tesáka jsem nechala ještě chvíli běhat, až bude chtít tak se vrátí. Vzala jsem si svůj batoh a šla zase ven.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem Edwarda a dala mu pusu na rty.

„Ahoj.“Zašeptal mi do ucha. „Můžeme jet?“

„Jistě.“ Otevřel mi dveře a já nastoupila. Vyjeli jsme ne hlavní a odbočili na opačnou stranu dále od města. Jeli jsme asi deset minut a Edward zahnul na odbočku do lesa. Dojeli jsme před nádherný dům. Koukala jsem na něj a nemohla uvěřit, jak takhle nádherný dům mohl postavit. Já bych se v něm snad bála i bydlet abych něco nezničila.

„Edwarde?“ Otočila jsem se na něj a viděla jsem, jak mu na tváři hrál úsměv. „Ví tvoje rodina, že znám vaše tajemství?“ Zeptala jsem se potichu, ale Edward se začal smát.

„Jestli to do teď nevěděli tak teď už ano.“ Ukázal prstem za mne a já se otočila, stála tam celá rodina, teda téměř celá bez Rosalie.

„Ahoj.“ Špitla jsem a nervozitou mi zrudly tváře.

„Ahoj Isabell.“ Vyhrkla Alice a vrhla se mi okolo krku. „Teď půjdeš ke mně a já tě připravím.“ Začala na mě mluvit a už mě tahala za ruku ke dveřím. Protáhla mě okolo zbytku rodiny a já sotva stačila vyřknout jména Carlisla a Esme na pozdrav.

„Na tohle si obleč, ať tu jsi v pohodlí. Emmett kvůli tobě roztopil krb, aby ti tu nebyla zima.“ Promluvila a hodila mi do rukou tepláky a tílko. Jen jsem pokrčila rameny a odebrala se do koupelny, na kterou mi ukázala. Ukázat jim to narychlo bude asi nejlepší, stejně jako u Billyho. Říkala jsem si a oblékla se. Tepláky byly bílé a tílko taky. Začínala jsem si myslet, že to Alice udělala naschvál. Z tílka mi vykukovali křídla a já s nimi s radostí zamávala. Byl to příjemný pocit.

Vešla jsem zpátky do pokoje a viděla Alici, jak má strčenou hlavu v nějaké skříni.

„Hotovo.“ Nahlásila jsem a koukal, jak se uhodila do hlavy, až se celá skříň rozpadla.

„Tohle mi nedělej. Jsi jediná, kterou nevidím a ještě chodíš jako duch.“ Začala běsnit a prohlížela si zbytky skříně, ze které se vysypala všemožná líčidla. Sebrala ze země jedny a teprve potom se na mě otočila. Jen mě zahlédla, zastavila se v půli pohybu. Koukala na mě ještě dlouho a potom spustila. „Dole to vysvětlíš. Sedni.“

Sedla jsem si na židli a nechala se od ní nalíčit. Trvalo to na mě nějak moc dlouho.

„Hotovo.“ Vypískla Alice, no konečně. „Tak jdeme dolu, máš co vysvětlovat.“ Pokračovala a vyběhla z pokoje. Vydala jsem se pomalu za ní. Šla jsem dlouhou krásnou chodbou, až jsem došla ke schodům. Jen co jsem se ocitla na patě schodiště, shlédla jsem do prostorného obýváku. Byl to krásný pohled, zevnitř byl dům hezčí jak z venku. Nervózně se mi zaklepala křídla a já začala scházet dolu. Svůj zrak jsem klopila k zemi. Když jsem sešla poslední schod, teprve potom jsem vzhlédla. Naskytl se mi pohled do pěti překvapených a dvou usmívajících se tváří. Stáli jako sochy a až potom Emmett promluvil.

„Jsem nevěděl, že máme maškarní.“ Vyhrkl. „Já nemám kostým. Proč jste mi nic neřekli?“ Ptal se Alice a Edwarda.

„To není kostým.“ Řekla Alice. „Ale není to špatný nápad. Koho pozveme.“ Začala a už se obrátila na Edwarda. Ten jí jen odsekl. „Nikoho.“

Naštěstí tato malá potyčka probudila k životu i ostatní. Carlisle přešel ke mně a sáhl na má křídla.

„Zvláštní.“ Zamumlal. „Od kdy je máš?“ Položil velice podobnou otázku jako Edward.

„Už jsem se tu s nimi objevila. A před tím si skoro nic nevzpomínám, takže odvždy.“

Carlisle byl mými křídly velice zaujatý a hned se mě vyptával, na co všechno si pamatuji. Řekla jsem mu vše, na co jsem si vzpomněla, takže i to, že jsem byla z nebe vyhnána. Stačila jsem jej ještě poprosit o pomoc ohledně Billyho a vysvětlila mu, proč tam Charlie musí. Byl velice překvapený, když jsem mu řekla o tom, že prach z mých křídel dokáže uzdravovat.

„A já si myslel, že jsi upír.“ Vyhrkl najednou Emmett a začal se smát. „Jak jsi nás slyšela na tu dálku, Vůbec nevoníš… teda nic proti.“ Zase se začal smát a potom pokračovat. „A to tvoje srdce. Vždyť ti snad netluče.“ Když domluvil, vysloužil si od Edwarda snad zavrčení. Já se jen zasmála.

Čas s nimi ubíhal neuvěřitelně rychle, najednou se začalo stmívat a mě se chtělo spát. Koukali jsme na nějaký film, říkali, že je to horor, ale všichni se u toho smáli. Snažila jsem se vydržet co nejdéle, ale najednou se mi začaly zavírat oči a já usnula Edwardovi na rameni.

Můj sen začínal jako všechny ostatní. Seděla jsem na louce a v ruce svírala dlaň osoby sedící vedle mě. Pozorovala jsem Tesáka, jak si hraje a na své tváři cítila pohled. Otočila jsem se čelem k němu a pohlédla do zlatavých očí. Začal se ke mně přibližovat a já věděla, že mne chce políbit. Těšila jsem se na další polibek od Edwarda, ale najednou se jeho oči začali měnit, rudnout. Jeho vlasy začali růst a zastavili se až u ramen, ta bronzová barva se změnila na barvu špinavě blonďatou a celý jeho obličej se změnil. Teď vedle mě seděl někdo úplně jiný a políbil mě.

„Jasone.“ Zašeptala jsem, když se jeho rty oddělili od mých. „Jasone.“ Zašeptala jsem znovu a přitáhla si jeho obličej ke svým rtům…

12. kapitola

Shrnutí

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený anděl - 11. kapitola: