Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracený anděl - 10. kapitola

27.11.2009 (07:30) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3704×

Píseň

X – To není možné

… seděli jsme spolu na nádherné louce, okolo nás pobíhal Tesák a chytal motýli. On mě držel za ruku a jeho oči sledovaly jen mou tvář, otočila jsem se na něj a pohlédla do jeho zlatavých očí. Začal se ke mně naklánět a já věděla, že mne chce políbit. Sledovala jsem to tekuté zlato a čekala, až se jeho rty dotknou mých. Najednou jeho oči začali tmavnout a  usměv opouštěl jeho tvář. Seděla jsem jako přikovaná a sledovala tu temnotu. Byla jsem bezmocná, nemohla jsem se ani hnout, nemohla jsem křičet o pomoc. Stále jsem koukala na tu temnotu a sledovala, jak se posupně mění v rudou barvu. Naklonil se blíže a sklonil se k mému krku…

Vyšvihla jsem se v posteli do sedu a křičela. Do pokoje vtrhl farář, ale já ho skoro nevnímala. Stále jsem viděla ty rudé oči. Stále jsem cítila dotek jeho zubů na mém krku. Sáhla jsem si na to místo a ucítila jen jak je moje kůže opocená.

„Co se děje?“ Lomcoval se mnou Charlie a já teprve teď zjistila, že vedle mě sedí. Uvědomila jsem si, že to byl jen sen. Celé mé tělo se chvělo. Objala jsem Charlieho a z očí mi tekly slzy. Nemohla jsem uvěřit tomu, že by to mohla být pravda, ale všechno tomu nasvědčovalo. Ty oči, chladná kůže jako mám já. Síla, pamatuji se, jak sami tahali ty těžké lavice, když jsme je natírali. Jak Emmett…

„Ne…“ Zalapala jsem po dechu, já do kostela přivedla upíry. Já s jedním chodím. Hrůzou se mi rozklepala křídla, až začali o sebe třít.

„Ne.“ Šeptla jsem znovu do pokoje. A z očí se mi řinulo čím dál víc slz. „Ne.“ Šeptala jsem znovu. Dopustila jsem se stejného hříchu, za který jsem byla vyhnána z nebe. Už nikdy se tam nemůžu vrátit, i kdyby mi odpustili hříchy, tento byl nejhorší.

„NE!“ Vykřikla jsem a snažila se Charlieho odstrčit. Chvěla jsem se, že ani moje síla nestačila.

„Isabell. Co se děje?“ Ptal se mě Charlie, ale já jsem se neměla k odpovědi, nemohla jsem odpovědět.

Okrajově jsem vnímala, jak se znovu otevřeli dveře a do pokoje vjel Billy. Ucítila jsem, jak Tesák položil svou hlavu na mé nohy. Jak se mnou Charlie stále lomcuje i jejich tichý rozhovor.

„Nemám zavolat doktora? Vypadá, že je v šoku.“ Ptal se Billy.

„Ne, co myslíš, že by s ní potom dělali, až by zjistili, že má křídla.“ Ukázal Charlie prstem na má záda.

„Zavolej, Carlislea. V tomhle ohledu bude dobrý. Mám o ní strach.“ Řekl s velkou nechutí Billy, bylo dost vidět, že je mu to proti srsti.

A potom mi to došlo, Carlisle je taky upír.

„Ne!“ Vykřikla jsem znovu. Vždyť zabíjí lidi, oni do kostela nemůžou. Zvedla jsem se a vběhla do koupelny.

„Isabell. Otevři.“ Bouchal do dveří Charlie, ale já ho neposlechla. Popadla jsem ty bílé šaty, v kterých jsem se tady ocitla a oblékla je na sebe. Otevřela jsem okno a vyskočila ven.

„Isabello!“ Uslyšela jsem za sebou křik Charlieho. Ani jsem se neotočila a utíkala dál k lesu.

Doběhla jsem na tu louku a spadla na kolena.

„NE!“ křičela jsem dál. A popadla drny trávy. Sevřela jsem je v dlaních a škubla. „Ne!“ šeptla jsem znovu a začala se pomalu uklidňovat.

„Já miluju upíra.“ Šeptala jsem si stále dokola. A nedokázala to pochopit. Proč jsem to nepoznala dřív? Proč jsem si je všechny pustila k srdci? Já patřím do nebe oni do pekla.

„Omyl,“ šeptla jsem znovu do ticha lesa.

„Já už nepatřím do nebe.“  Ale v tom případě nevím, proč mám stále křídla. Zkusila jsem jimi a, ano, jsou tam. Ale proč je stále mám? Já zhřešila, nezasloužím si je… Jsem daleko horší než padlí andělé. Běželo mi hlavou a já upírala zrak do dáli. Proč jsem se ocitla zrovna tady. Proč do města, kde žijí upíři? Byl to snad onen trest, který jsem dostala? Odolat znovu upířímu šarmu?

„Proč?“ Šeptla jsem do ticha lesa a sama jsem nevěděla, na co se ptám. Chtěla jsem odpovědi, ale neznala jsem otázky. Chtěla jsem vrátit čas a udělat vše jinak, ale zvládla bych to? Zvládla bych se do něj znovu nezamilovat. Jen na tuhle otázku jsem znala odpověď. Ne. Zamilovala bych se znovu. I kdyby se stejný úsek času opakoval stále do kola, znovu a znovu bych se zamilovala do jeho nádherných očí, znovu a znovu bych toužila po jeho objetí, i když jsem vždy měla strach, aby nepoznal má křídla. Stále znovu bych chtěla cítit jeho rty na těch mých.

Koukala jsem do dáli a zpozorovala jsem pohyb. Pomalu se ke mně blížila silueta postavy, ve tmě  lesa jsem nepoznala kdo to je. Neviděla jsem do tváře.

„Isabell.“ Zašeptal hlas, který jsem nechtěla slyšet, a přesto po něm toužila. „Opravdu jsi to ty?“ Ptal se a já nevěděla co odpovědět. Došel až ke mně a já pohlédla do jeho zlatých očích. Stejných jako v tom snu.

„Ano.“ Špitla jsem a zabořila pohled do země. Sedl si vedle mě a chytl mou ruku.

„Jak dlouho?“ Zeptal se a pohlédl na má křídla.

„Od začátku.“ Špitla jsem a vytrhla svou ruku z jeho sevření a pohlédla znovu na něj. Viděla jsem v jeho očích úlek. Moje tvář byla jen jako z kamene.

„Proč jsi mi neřekl, co jsi?“ Zeptala jsem se naštvaným hlasem. Chtěla jsem, aby byl bez emocí, ale i přesto se mi do hlasu prodrala zoufalost.

„Ty to víš?“ Zeptal se a teď pro změnu sklopil tvář on. „Nechtěl jsem, abys to věděla. Byl jsem sobec, chtěl jsem tě mít u sebe. Miluji tě, Isabell, i když bych správně cit neměl mít, miluji tě více než vše, co je na světě. Když tě nemám u sebe, bojím se, jestli jsi v pořádku. Když jsem tě viděl smutnou, chtěl jsem jen, aby na tvé tváři byl úsměv. Omlouvám se. Nevěděl jsem, že jsi anděl. Kdybych to věděl…“ Podíval se mi do očí.

„… promiň, nedokázal bych se ti vyhýbat.“ Zašeptal. „Kdy odtud odejdeš? Ať se můžu připravit, že už tě nikdy neuvidím.“ Ptal se a jeho obličej byl stažený bolestí, kterou jsem ještě u nikoho neviděla.

„Nikdy.“ Zašeptala jsem. „Nikdy. Jsem tu za trest. On mě sem poslal, protože už v nebi jsem zhřešila. Už se zpět nedostanu. Porušila jsem podmínku pro návrat. Zhřešila jsem i zde na zemi. Nikdy neuvidím znovu nebeskou bránu. Patřím do pekla.“

„Ty do pekla nemůžeš patřit. Máš křídla.“ Řekla Edward a pohlédl na ně.

„Už jsou pouze trestem, abych nemohla žít jako člověk.“

Najednou skrz mraky prosvitlo slunce a já sledovala Edwardovu kůži, jak se třpytí a on byl okouzlen mou aurou.

„To jsme dvojka.“ Zasmála jsem se.

„To teda jo, upír a anděl.“ Zasmál se taky. „Čím jsi zhřešila?“ Zeptal se najednou.

„Zamilovala se do upíra.“ Šeptla jsem a znovu sklopila zrak.

„Kdybychom se přestali vídat, myslíš, že by jsi mohla zpět?“ Zeptal se.

„Ne. Nemohla. Ani nechci.“ Odpověděla jsem a naklonila se k němu pro polibek.

„Miluji tě. Nechci být bez tebe.“

„Miluji tě, Isabell. Ale pojď zpátky. Začíná se stmívat.“

Najednou mi došlo, že já bydlím v kostele. „Edwarde. Jak to, že můžeš do kostela?“

„Víš. Carlisle je věřící a doufá v to, že když nikdy neochutnal lidskou krev, přece jen se jednou do nebe dostane. Naše rodina je vlastně celá věřící, byli jsme vychováni za dob, kdy si nikdo nemohl dovolit nevěřit. Proto jsme se rozhodli pro potravu, kterou se živíme. Zvířata. Nechceme být monstra jako jiní našeho druhu.“

Došli jsme až ke kostelu a já se s Edwardem rozloučila.  Nakonec přece jen není, jak to říci, zlý? Vrah? Ale můžu jej i tak milovat? Co když přece jen mám nějaký úkol a vzpomínky, které jsem měla, byly starší doby.

„Poslouchej srdce.“ Promluvila ke mně Elizabeth a já se rozhodla se její radou řídit.

11. kapitola

Shrnutí

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený anděl - 10. kapitola: