Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracené dcery - 3. kapitola

19.03.2011 (13:45) • Werunecka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1580×

„Já nejsem Barbara, ale Baryk,“ vyprskla zmiňovaná a Vevi na něj výhružně zavrčela.

Přitom ale Baryka chytil Felix a Vevi zase Demetri.

Cullenům to ale připadalo nepěkné a nefér. Vevi si vyčetla v Emmettových myšlenkách, že se kvůli nim chce poprat. A nejen u něj.

„Emmette, držte se zpátky. Tohle si vyřídíme sami!“ rozkřikla se na něj, když jí Demetri táhl ven.

„Já nemám domov tam, kde jsou zrůdy,“ ozvala se venku Baryk.

„Půjdete po dobrém, či po zlém,“ upozornil je Aro.

Ty dvě se po sobě tedy podívaly.

„Po zlém.“ A každá se vrhla na svého věznitele.

„Výměna, je to moc velké tele,“ křikla Baryk a Vevi neprotestovala, takže se při souboji vyměnily.

„Máš pravdu. To tele se ještě nenaučilo pořádně bojovat,“ souhlasila s Barykem Vevi, která mu právě utrhla ruku.

Baryk byla v podobné situaci, sice bojovala, ale právě teď se ulívala, takže mohla tento souboj kdykoliv zakončit.

„To stačí!“ přikázal Caius a holky se po něm jen podívaly. Sice zastavily souboje, ale obě ty dva držely v krajně nevýhodné situaci.

„Papá, nerozkazuj!“ okřikla ho Vevi.

„Jane, nesnaž se!“ přidala se Baryk.

„Okamžitě je pusťte!“ rozčiloval se Aro, ale ty dvě ho nehodlaly poslechnout.

„Pusťte je,“ zopakoval Cauis, ale normálním hlasem, neboť věděl, že ty dvě nesnáší rozkazy.

„Jdi si posbírat svých pět švestek.“ Vevi pustila Felix. Tedy spíš do něj strčila.

„Až se naučíš bojovat, zavolej,“ přidala se Baryk a pustila Demetriho.

„Tak ty toho nenecháš!“ rozčílila se Vevi na Jane a jakoby odrazila její dar na ni.

Toho se Jane lekla a děsně zařvala. No jo, svůj dar na sebe ještě zřejmě nepoužila.

Pohled Jaspera

Bylo zajímavé sledovat dvě holky, jak se bijí s největšími bojovníky Volterry a přitom vyhrávají. A ještě zajímavější vidět Vevi, nebo Veronicu, jak používá na Jane její vlastní dar.

Stále mi nešlo na rozum, jak to, že ty dvě, donedávna lidské bytosti, před námi skrývaly svojí upírskou identitu. Byl jsem slepý, ale ony neudělaly naprosto nic, čím by se prozradily. A to jim krev nechutnala.

Každé nebezpečí, které by mohlo moji milovanou rodinu, mojí milovanou Alice, ohrozit, jsem poznal, ale tyhle dvě ne. Ale to bude asi tím, že pro nás žádné nebezpečí nepředstavují.

A ani mi nebylo jasné, co jsou zač. Nejsou to zřejmě lidé a ani upíři, jinak by za sebou nechávaly typickou nasládlou vůni upíra.

A ty jejich modré oči.

Pohled vypravěče

„Jdeme domů, děvčata,“ řekl jim Aro.

„Aro, sklapni, zraňuješ mé uši,“ odsekla mu Vevi.

„Veronico, přestaň!“  křikl na ni již podruhé Caius.

„Máme tu věci,“ odporovala Baryk.

„To máte doma taky,“ odpověděl jí neústupně Caius.

„Myslíš ty staré, černé, vypelichané, málem ztrouchnivělé hábity?“ ujišťovala se Vevi.

„Ty s těmi okřídlenými zvířátky?“ optala se ho Baryk.

„A dost! Jděte si tedy sbalit věci. Počkáme tu na vás,“ rozhodl Caius, který už jich měl dost.

„A to jako proč?“ nehodlala se dostat poblíž Volterry Vevi, než bylo nutno.

„Budeme na ně hodní. Po cestě,“ rozhodla Baryk, ale zdůraznila to po cestě.

„Jo, dvě hodiny to snad přežijeme,“ souhlasila s ní nakonec Vevi a vyrazily se sbalit a převléct.

„Hele, co si teď oblečeme?“ vyptávala se Baryk, neboť nevěděla.

„Přeci něco tmavého,“ ujistila ji Vevi, ale sáhla po sněhově bílém tričku, kalhotách a bílých sandálkách na poměrně vysokém podpatku, které jistě měly obě dvě.

Baryk pokračovala v balení, ale Vevi našla ještě přívěšek na krk, asi deseti centimetrový kovový mečík s rubínem, který byl na kožené šňůrce. Černý lak na nehty s barevnými třpytkami.

A když se po ní Baryk nechápavě podívala, popadla ještě černou řasenku, lesk na rty a oční stíny.

„Co s tím?“ ptala se Baryk, neboť pořád nevěděla, co má za lubem.

Vevi to ale nechtěla říkat nahlas, takže si dala prst přes pusu a pohodila hlavou směrem k oknu.

Když měly sbaleno, oblékly se do věcí, které Vevi připravila. K tomu si nalakovaly černé nehty. Vevi Baryka i sebe namalovala. Vyčesaly si vlasy nahoru, vzaly si bílé botičky a nakonec si daly na krk meče.

„Tak jdeme,“ řekla Vevi se zadostiučiněním a obě si vzaly své věci.

„Felixi, Demetri, my se s tím tahat nebudeme,“ rozhodla za obě Baryk a hodily po nich věci.

Všichni se na ně koukli a ty pohledy Volturiových stáli za to. Cullenovi to brali v pohodě, akorát Alice si říkala, že si nemusely brát to samé. Ale slušelo jim to.

„Tak kde mám tu limuzínu?“ optala se Vevi, která si chtěla dělat z Caiuse alespoň srandu.

„Nechovej se rozmazleně a pokud jde o auto, jdeme pěšky, takže skvělý výběr bot,“ zchladil je přesně tak, jak se to naučil od nich. I když ony z toho měly srandu.

„Jo a papínku, dlužíš jim prachy,“ poukázala Vevi ke Cullenům.

2. kapitola * 3. kapitola * 4. kapitola

Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracené dcery - 3. kapitola: