Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracené dcery - 20. kapitola

15.08.2011 (12:15) • Werunecka • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1156×

Pohled Vevi

Sakra, já tu semetriku Athenodoru snad praštím! To jim to musela vykecat?! Každopádně ta nádhera z toho vyvázla a oni místo ní teď hledají mě. To je hrůza!

„Co blbneš, Aro? A odkdy posíláš ze síně celou gardu?“ Vlezla jsem do sálu cestou, která byla za trůny, a optala jsem se dva kroky za Arem, který se mě leknul.

„Kde jsi byla?!“ zařval na mě.

„Jinde. Nějaká nádhera mi na podlahu dala lepidlo a nad dveře kýbl s vodou, což ti Jane může potvrdit,“ upozornila jsme mu klidně.

„Barbara?“ optal se mě.

„Kdo jiný, že by se Jane chytla do své pasti?“ utahovala jsem si z něj a on se na mě zamračil.

„Odcházím!“ oznámila jsem mu prostě.

„Kde teď bydlíš?“ chtěl vědět.

„Že by v té prdeli, co si říká Volterra?“ odpověděla jsem a prostě jsem odešla.

S úmyslem, vyhnout se gardě - což se mi dařilo velice dobře - jsem za chvíli narazila na Emmetta s Jasperem. Super, právě ty jsem hledala.

„Čau, tak jak se máte?“ optala jsem se jich se zájmem.

„Fajn, co ty?“ ozval se jako první Jasper.

„Jde to. Mám pro tebe úkol, Emmette.“ Podívala jsem se po něm.

„Fakt? A jaký? A co za to?“ vyzvídal.

„Nalepíš Barbaře na záda tuhle cedulku. A co za to chceš, si vyber.“ Podala jsem mu papír velikosti  A4 s nápisem „smrdím“.

„To od tebe není fér!“ nechtěl to přijmout.

„Zbabělče!“ utahovala jsem si z něj.

„No jo, bojí se, že to schytá od Caia,“ bonzoval na něj Jasper.

„Fajn a co ty?“ usmála jsem se na Jazze.

„Mně by to Alice nedovolila.“

„Zbabělci. Hele, Emme, a co souboj s Felixem? To by šlo, ne?“ zkoušela jsem to.

„Super, jasně,“ souhlasil nadšeně.

„Jaspere, že to nikomu neřekneš? Protože jinak by se Alice mohla naštvat,“ usmála jsem se.

„Je to jen mezi vámi třemi,“ přitakal Jasper, a tak to bylo domluvené, takže jsem pokračovala po cestě k sobě.

Pohled  Baryka

Během těch jatek jsem seděla na Arově místě a koukala na ty upíry, co se chovali hůř než prasata.

Po chvilce mě to přestalo bavit, a tak jsem se vydala do nového pokoje. Ale po cestě jsem potkala Alice.

„Prý máš nové katalogy o módě,“ vyptávala se a já věděla, že se jenom neptá.

„Ano, chceš se kouknout?“

„Jasně,“ řekla a vydala se společně se mnou do mého pokoje.

Těsně zpoza rohu se vynořil Emmett a potutelně se smát, teda snažil se to zakrýt.

„Emmette, varuji tě!“ křikla Alice a Emmett se zatvářil zklamaně.

„Co to máš?“ vyptávala jsem se a on zavrtěl záporně hlavou.

Pomocí vzduchu jsem mu ten papír vytrhla a uviděla nápis - smrdím.

„Nebudu se ptát, od koho je,“ protočila jsem oči, ale pak mě napadl dost dobrý nápad.

Zase jsem využila vzduch a nenápadně ten list přišpendlila, tedy přilepila, Alecovi na záda, který si, díky Bohu, ničeho nevšiml.

„Co ti slíbila, semetrika jedna?“ optala jsem se ho.

„Souboj s Felixem,“ odpověděla Alice.

„Tak si dej do parády i Demetriho, asi dostal málo do nosu od Vevi, nebo si můžeme jít zatrénovat mi dva,“ navrhla jsem mu a on souhlasil.

Alice jsem donesla ty katalogy a ona s námi zamířila do tělocvičny.

Tam nikdo nebyl, a tak jsme na sebe s Emmettem začali dorážet. Asi po půl minutě nás to přestalo bavit a já jenom uhýbala před jeho útoky.

Nato se do místnosti vrhnul Demetri, zrovna když mě Emmett popadl za ruku a začal mě bránit. A tak si Emm přestal všímat mě a pustil se do boje s Demetrim, kterého, k mému údivu, lehce skolil a pustil se do mě.

Na to se tam zase vřítil Felix s bandou nových upírů a začal se prát místo mě.

„Tak a dost!“ křikla jsem a odstrčila Felixe.

„Ale…“ nechápal Felix a Demetri se připravoval na další útok.

„Žádný ale, si myslíš, že nemohu bojovat s nikým než s tebou?“ řvala jsem na něj.

„Co se tu děje?“ Vešel dovnitř Alec a ti nový se začali smát.

„Co se smějete?“ zavrčel na ně.

„Měl by ses vykoupat, když to o sobě tvrdíš!“ ozval se jeden z nich a začal nevidomě tápat.

„Alecu, ale náš na zádech takový nápis.“ Popošla jsem k němu a strhla mu to ze zad.

„Kdo mi to dal na záda!“ začal řvát na celý hrad.

Pohled Vevi

Nikým nerušená jsem se krásně vyspala. Jaká to výhoda, když upíři nevědí, kde máte svůj pokoj. Poté jsem se hodlala jít podívat po hradě, který bude beztak vzhůru nohama. Jako vždy.

Tak nenápadně, většinou tajnými chodbami, jsem se procházela sem a tam a narazila jsem akorát na Cullenovi.

„Wau, až doteď jsem se upírům perfektně vyhýbala. Co potřebujete?“ optala jsem se jich.

„Jdeme se rozloučit,“ promluvil řečník Carlisle.

„Sakra! Alice, nechceš nakupovat celý nový šatník? Že bych si vlezla do některého z vašich kufrů?“ ptala jsem se s planou nadějí.

„Ale my žádný nemáme!“ tlemil se Emmett.

„Bastarde!“ naštvala jsem se na něj, ne za to, že žádné nemají, ale protože se smál.

„Takhle bys mluvit neměla,“ ozvala se vždy vychovávající Esmé a já raději jen protočila oči v sloup.

„Rozloučit? Fajn, nazdar kašpare, konečně od tebe budu mít klid,“ zalichotila jsem Emmettovi.

„Přesné datum odjezdu?“ chtěla jsem se ujistit.

„Dnes večer,“ odpověděla Rose s úlevou. No jo, taky bych chtěla vypadnout.

„Fajn. Zase někdy příště.“ Prostě jsem se otočila a odešla jsem. Nehodlala jsem ve Volteře zůstávat déle, než je tu zábava a ta právě končí.

Poté jsem ale zaslechla nejspíše Aleca, jak řve přes celý hrad. I když to bylo těžko rozpoznatelné. Takový vysoký soprán. Hodlala jsem se tedy vydat do síně, kde se to nejspíš bude řešit. Jako vždy. No alespoň tentokrát bude sranda.

„Co se děje?“ optala jsem se pro jistotu, když jsem vešla do síně zadním vchodem. Jako bych ho přeslechla.

„Alec si nechal nalepit na záda toto, má drahá. A teď se strašně rozčiluje,“ oznámil mi Aro a já měla co dělat, abych nevyprskla smíchy. Tak toto byla moje cedulka mířená na Barbaru, ale bod pro ni, alespoň to dobře použila.

„Alecu, a proto musíš ukazovat všem krysám na hradě svůj zpěvný, ženský hlas?“ Koukla jsem po něm.

„Nevšímej si ho, on s tím přestane. Něco bych od tebe potřeboval, Veronico,“ pokračoval Aro.

„Co by to mělo být?“ zajímala jsme se. Rozhodně mi předtím poskytl bezvadný popis.

„Rád bych, abys šla na další misi s ostatními a pomohla mi získat jednoho talentovaného upíra,“ snažil se mě přesvědčit i výrazem. Ale jeho pohled mi říkal, ani omylem. Až moc ho chce. To mi připomíná malé děti: „Já chci, já chci, já chci!“

„A od čeho máš Chelsea?“ zajímala jsem se.

„Říkal jsem si, že by ses odtud ráda dostala na chvíli ven,“ usmál se na mě. No jasně, takže využít spory. Co bych taky od tebe mohla čekat jiného, Aro, že? Jediné, co bych pro tebe byla schopná udělat – rozehnat gardu? Tak nějak klidně.

„Díky, nechci, tady je to zajímavý až dost.“ Vrátila jsem mu úsměv. Rozhodně si užiju více zábavy tady než někde pryč. A je mi jedno, zda se to Arovi líbí nebo ne. Chce nás tu snad, ne?

S tím jsem vypadla ze síně, dříve než po mně stihl chtít něco jiného. A o pár kroků dál jsem litovala, že jsem nešla zadním vchodem.

19. kapitola ** 20. kapitola ** 21. kapitola

Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracené dcery - 20. kapitola: