Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpívající krev - bonus: Povídka o povídce

26.12.2010 (07:30) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1674×

„Povídka“ o povídce: Jak vznikla Zpívající krev

Pokusím se stručně, i když vím, že stručnost není zrovna moje silná stránka, shrnout jak se skládal příběh Zpívající krve a kde se vůbec vzal. Nejsem si jistá, že se mi to úplně podaří, protože zcela jistě nezmíním všechny zápletky, ale to podstatné určitě na jednu hromadu nějak nahrabu. :-)

Ten úplně první impuls, kdy jsem zjistila, že něco takového musím napsat, byla scéna ze seriálu Vampire Diaries. Možná to některé z vás napadlo… už podle toho jména Aymon, které se nápadně podobá jménu Damon, že ano… :-) Jednalo se o scénu, v nějakém z prvních dílů, ve které se Damon pokusil donutit Stefana, aby se napil lidské krve. Stefan chvíli váhal, evidentně v pokušení to udělat, a nakonec to neudělal. Mnou proběhla vlna vzrušení ze zápasu mezi dobrem a zlem a v tu chvíli jsem věděla, že bych chtěla vidět Edwarda v podobné situaci. Chtěla jsem ho vidět bojovat se zlem v sobě a bránit se pokušení. A tak vznikla základní myšlenka celé povídky.

Proto jsem mu stvořila Aymona, pokušitele, který se v některých rysech záměrně měl podobat Damonovi – zvláště co se týká té ironie a přezíravosti a podobně. Nicméně, Aymon je postava, která je jen zlá, Damon má v sobě i něco dobrého, že ano. Takže nakonec je Aymon sám sebou, a to je dobře.

No, a když už jsem byla v myšlenkách u toho pokoušet Edwarda… samozřejmě mě napadlo pokoušet ho i klasickým způsobem… eroticky. Toho není nikdy dost, že ano. :-) A tak vznikla Daylah. O tom vystavit Edwarda náručí a svůdnosti sukuby (v mém případě je to sukuba-upírka, nikoli sukuba-démon, jak bývá taky někdy zobrazována) jsem také už nejednou přemýšlela. Jak by to asi dopadlo. Než jsem to začala psát, měla jsem trochu strach, jak to Edward zvládne (postavy se mi totiž někdy během psaní zachovají jinak, než jsem plánovala… a mně potom nezbyde než celý příběh upravit…), ale dopadlo to dobře. Původně byla v povídce jen jedna sváděcí scéna s Daylah, tu druhou v Seattlu jsem tam dopsala až těsně před publikováním té kapitoly – navedl mě na ni rozhovor s kamarádkou, jejíž fantazie je opravdu divoká. A bála jsem se ji začít psát, protože jsem si sama nedovedla přestavit, jak by Edward mohl zareagovat na přítomnost svůdné neodolatelné upírky ve svém životě, ve kterém ztratil téměř všechno, kdy nevěří ani v lásku Belly… Bála jsem se co udělá, přesto jsem tam Daylu přivedla a začala vyťukávat první písmenka. Vážně jsem nic z toho, co se tam mezi nimi stalo, neplánovala, nevěděla jsem, co přesně napíšu. Nechala jsem je jednat a sledovala je. Edward mě nejprve velmi překvapil svojí rezignovaností, kdy dovolil Dayle, ať si s ním dělá, co chce… ale ještě víc mě překvapil tím, že ji odmítnul proto, že ho ovládl cit k Belle, který v něm stále byl a žil si svým vlastním životem. Málem jsem mu za to zatleskala, a když jsem to dopsala, měla jsem z toho ohromnou radost. Navíc to neplánovaně posílilo zápletku s tím, že Dayla se postupem času do Edwarda zamiluje. Tohle jí k tomu jen pomohlo. Snáz pochopila, jak dobrý Edward je a jak moc umí milovat. Napsání téhle scény byl asi můj nejsilnější a nejpozitivnější zážitek z celé ZK.

Když jsem dál přemýšlela (většinou v noci v posteli, před usnutím, které se díky tomu občas pěkně protáhlo…), co do povídky zařadit, bylo mi jasné, že tam použiji některé věci, které jsem si chtěla už delší dobu v Edwardově kůži prožít. A to například romantickou přeměnu. Přeměnu z lásky k Belle. Ne z nutnosti (viz Rozbřesk) nebo ze strachu (viz mé Svítání), ale z lásky. Tak jak jsem doufala, že to bude, celou dobu, co jsem četla originální knihy od Stephenie. Těšila jsem se na okamžik, kdy Edward Bellu přemění a vůbec jsem nepochybovala, že to bude chvíle, která završí a zpečetí jejich lásku a doufala jsem, že to bude hodně romantické. Ani mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak. A upínala jsem se k tomuto bodu celou dobu čtení! A pak přišla studená sprcha ve formě vynucené přeměny, která byla sice dramatická, ale naprosto nevyjadřovala pocity, které jsem chtěla zažít, a které jsem měla s Přeměnou s velkým P spojené. Edwardovy zuby nahradila injekční jehla a jeho náruč chladné operační lůžko (nepletu-li se). Jen jsem obrátila oči v sloup a málem jsem přestala číst, protože takhle jsem to opravdu nechtěla. No a tak jsem si dovolila to v ZK napravit a přesvědčit Edwarda, aby Bellu přeměnil z lásky k ní. Bella ho dokázala přesvědčit – aby taky ne! Vždyť její láska nezná hranic a Edward by musel být slepý, aby to neviděl.

Tohle tedy byly základní stavební kameny. Samozřejmě bylo od začátku jasné, že bude happy end, protože jsem jen chtěla, aby Edward bojoval s pokušením, nikoliv, aby s ním prohrál. Chvíli jsem váhala, jestli ho mám nechat podlehnout, dočasně. Chvíli jsem nevěděla. Ale nakonec jsem se rozhodla, že ano, že si i tohle s ním chci prožít. Chci ho vidět s červenýma očima, chci jeho prostřednictvím ochutnat lidskou krev, chci zažít jaké to je být upír. Opravdový. Tohle všechno mě nějak „zvráceně“ přitahovalo. Ale věděla jsem, že ho tak nenechám dlouho. Navíc, když se v něm ještě probudila taková silná nenávist sama k sobě a sám sobě se hnusil. Dlouho jsem na to nervy neměla. :-)

Potom vyvstal problém, jak ho přivést zpět, ale nemusela jsem nad tím dlouho přemýšlet. Hned mě napadla moudrá Esmé a Carlisle, kteří Edwardovi vysvětlí, že jim na něm záleží, i přesto, co on si o sobě myslí. A tím, co mu řekli tam pod molem u Lake Union, mi udělali radost.

A pak jsem zjistila, že se mi v hlavě vynořuje čím dál tím víc nápadů, které odporují originálu. Přeměna tedy nebude dramatická, ale romantická. To byla první věc. Hned potom mě napadlo, že Bella by mohla tentokrát opustit Edwarda. Důvodů by k tomu měla dost… Nevěděla jsem, jestli to udělá, ale měla jsem takový plán. A až ve chvíli, kdy na to skutečně došlo, jsem se přesvědčila, že to Bella opravdu dokázala udělat. S bolestí, ale láska a péče o Edwarda v ní prostě převládly. U Belly nic nového. Raději bude trpět sama, bez něj, než aby on měl trpět tím, že musí neustále „snášet“ její přítomnost.

Další věc naopak byla ta podmínka, kterou si Bella stanovila. (Ti, kteří nečetli opravenou 18. kapitolu, nechť si ji prosím přečtou, aby bylo jasné, o čem teď mluvím. Napsala jsem to blbě, ale z opravené verze je to myslím všechno už naprosto zřejmé). Nebude se s ním milovat, dokud nebudou oba stejní. Chtěla to prožít jako on. Chtěla mít jistotu, že dřív než udělá takový zásadní krok, bude k němu nevratně připoutaná svojí fyzickou podstatou. A zároveň mi tady z toho vyplývala možnost, jak Edwarda ještě trochu potrápit jako chlapa. :-) Ano, jsem horší než Aymon, přiznávám. Týrání Edwarda je/bylo moje hobby. :-) A tak jsem nechala Bellu, ať ho napíná jako strunu. A to, že si to nakonec rozmyslela a první milování si s ním prožila ještě jako člověk, to byl taky nápad okamžiku, se kterým jsem původně nepočítala. Ale samozřejmě – byla by to škoda, kdyby neměla šanci prožít si to ještě jako člověk. Prostě si to na poslední chvíli musela rozmyslet. :-)

V původním plánu jsem taky věděla, že Edward nad pokušením zpívající krve vyhraje. Ale nevěděla jsem jak. To mě stálo dost přemýšlení, ale nakonec jsem se ustálila na myšlence, že mu proti zpívající krvi pomůže sama zpívající krev. Dlouho jsem taky vymýšlela, jak se Edward k tomuto řešení dostane. Už málem vyrazil na cestu do mexických lesů v pohoří Sierra Madre… aby našel Craiga a od něj tuhle informaci zjistil. Už byli s Carlislem v letadle a následně v lesním tábořišti, kde Craig vedl samotářský život, když mě napadlo, že to bude Daylah, která mu přinese zprávu, kterou potřebuje. Ten nápad mě nadchnul, to bylo mnohem lepší, než cesta za Craigem. Craig se tedy v tu chvíli proměnil ze živého na mrtvého a Daylah svírala v ruce dopisy, které předala Edwardovi ve chvíli, kdy on se dozvěděl, o její lásce k němu.

Jo, mimochodem, asi tři dny poté, co jsem vymyslela, že Edward se vyléčí tím, že bude po troškách pít Bellinu krev, jsem se ve Vampire Diaries propracovala k dílům, ve kterých Stefan pije po troškách Eleninu krev, aby byl silnější! Tak jsem se cítila podvedená, protože já jsem na něco podobného přece přišla první! :-)

Marně vzpomínám, jak jsem vymyslela nové Edwardovy schopnosti. Vážně vůbec nevím, jak mě to napadlo. Jen vím, že jsem měla dojem, že z toho zlého, co si prožil, by mohlo vzejít něco dobrého. Že by se příběh mohl a měl převrátit z temnoty do světla. A nápad nové schopnosti byl na světě. Jen jsem chvíli nevěděla, jaká to ta nová schopnost bude! Váhala jsem a chvíli jsem psala o tom, že Edward umí ovládat myšlenky lidí. Ale za prvé se mi to zdálo jako příliš silný dar a za druhé jsem nechtěla kopírovat VD. A tak jsem, až během toho, co jsem psala závěrečný střet mezi Aymonem a Edwardem, tuto schopnost omezila na „pouhé“ odrážení myšlenek. V původním scénáři tedy Tyler k jejich stolu v jídelně přišel a začal se Belly vyptávat, jestli je v pohodě. A Edward ho silou myšlenek poslal pryč. To se tedy nakonec muselo změnit.

A co se týká Aymonovy smrti – to jsem věděla už delší dobu, že ho zabije jeho vlastní myšlenka. Že jakmile pomyslí na to, že Bellu teď zrovna zabije, umře sám. Věděla jsem, že Edward bude mít schopnost odstřelit bezprostřední myšlenku na zabití někoho na toho, koho ta myšlenka napadla. No a schopnost odrážení myšlenek, kterou jsem mu věnovala, se k tomuhle účelu výborně hodila, takže jedno zapadalo do druhého. Nicméně – plameny a bezvědomí se k tomu přidalo tak nějak samovolně, až když jsem to psala. Plameny se v mé fantasii objevily tak nějak najednou – a teprve potom mi došlo, že upír by přece měl shořet, aby byl mrtvý… No a bezvědomí… To prostě přišlo nějak samo. A udělalo mi radost, jak se s ním dalo hezky pracovat, protože mrtvý, živý a bezvědomý upír je prakticky totéž, že ano! A tudíž jeho rodina musela šílet strachy a nechápat. Navíc jsem nikdy neslyšela o upírovi v bezvědomí… :-)

Tak to by bylo asi tak to nejdůležitější… Doufám, že jsem nenudila!

Každopádně musím říct, že ačkoli jsem od začátku věděla základní body děje, nikdy jsem nevěděla, co přesně se mi z toho stane, až na všechny ty situace dojde. Bella mě neustále překvapovala svou statečností, kterou jsem neměla prvoplánově vymyšlenou. S tím přišla Bella sama. A svou ohromnou láskou. A během psaní mě napadaly další a další scény, které jsem s nimi chtěla zažít. Třeba zoufalý Edward u svého piana (to jsem si hned vzpomněla na analogii s Edwardem z Pretty Woman…) nebo stužkovací slavnost jinak (i když u té jsem měla vážné pochybnosti, jestli se do toho vůbec pouštět, aby to příliš nezdržovalo děj) nebo jejich výlet do knihovny, do divadla, na jejich louku…, scéna, kde je od sebe dělilo sklo domu, atd… (všechny romantické scény jsem psala vždy až když došlo na moment, kdy to chtělo proložit něčím hezkým a psaní hezkých scén mi dělalo radost…). Spoustu věcí jsem vymyslela až na poslední chvíli a to jenom proto, že mi tam „něco chybělo“. Třeba první telefonát od Alice, když Edward lovil v lese s Emmettem a Rosalií a Alice mezitím vybírala s Bellou svatební šaty, ten také vzniknul až v den publikování, ačkoli celá povídka byla „dopsaná“ ještě před zveřejněním Prologu.

Říkala jsem stručně, takže končím. :-) Jsem vděčná všem, komu se to líbilo, všem, kdo si to přečetli a taky vám děkuju za vaše názory, rozpravy a diskuze na téma „co by kdyby“, protože to mi ukázalo, jak hrozně relativně se to všechno dá vykládat a že jsou v té povídce věci, o kterých jsem sama neměla tušení. :-) Zároveň jsem díky tomu uviděla, jakými všemi možnými cestami by se celý děj také mohl odvíjet. Tolik všelijakých alternativ, že je není možné ani spočítat. Dalo by se to napsat úplně jinak!

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpívající krev - bonus: Povídka o povídce: