Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpívající krev - 9. kapitola - Aymon

22.11.2010 (08:30) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1995×

9. AYMON

U její postele stály dvě postavy. Jedna přitom se samolibým úsměvem svírala Bellu v náručí a držela jí ruku přes pusu, aby nemohla křičet. Druhá se na mě jen zálibně podívala. A oba si tu situaci zjevně vychutnávali.

Jeho oči hrály pobavenou krutostí. A hned vedle něj stála postava, která vypadala stejně zlověstně – její zjevné sebevědomí podtrhovalo dokonalé křivky jejího těla a její oči a záludný úsměv byly neobyčejně zneklidňující.

„Zdravíčko, Ede…“ promluvil Aymon. „Za tu dobu, co jsem tě neviděl, ses vůbec nezměnil. Jak to děláš? No pravda, možná trochu ten účes… a to oblečení taky není co bývalo…“ ležérně si pohrával se slovy, aby mě provokoval. „Takže, tohle je ta tvoje kráska? Pěkná… A jak voní – to musí být něco, co? Její blízkost, příjemné nebo nepříjemné, jak je to?"

„Pusť ji. Co tu vlastně chceš?“ obořil jsem se na něj.

„To jsi mě zklamal, taková neoriginální otázka. Na to mě už dávno přestalo bavit odpovídat. No a jestli myslíš, že můžu, tak ji pustím. Jen aby si ale nevzpomněla, že začne křičet?“

„Nezačne. Pusť ji.“ Přitom jsem Belle pohledem naznačil, ať raději nemluví. Naše oči se na okamžik setkaly a v těch jejích byl strach i odvaha.

Podíval se Belle do obličeje. „Rozkošná…“ konstatoval jen líně a sundal ruku z její pusy, přesto ji ale nepustil. „Hm, funguje to!“ řekl jako by ohromeně. „Nemohu ale odolat nepodržet si ten kvítek ještě chvilku v náručí. Když nad tím tak přemýšlím, vlastně, jinak bys asi neměl náladu na pokec, co?“

To uhádl. „Co tady děláš? Co chceš?“ zeptal jsem se ještě jednou důrazněji.

„Asi toho nenecháš, dokud ti neodpovím, co? Hmm… Nechci tu protivnou otázku poslouchat pořád dokola. Tak dobře: přišel jsem se podívat na starého kamaráda,“ řekl teatrálně. „Už je to tak dlouho, co jsme se neviděli… a ti samí lidé tam u nás už mě nebaví, řekl jsem si, že by to chtělo nějakou změnu. Co na tom, že tě nenávidím…, aspoň bude nějaké vzrůšo.“

„Mohl jsi klidně zůstat tam, kde jsi byl,“ zasyčel jsem.

„Nenamáhej se, na mě tyhle upíří móresy neplatí. A zůstat? Potom co mi Victoria řekla tu úžasnou novinku, že se nám Edward konečně zamiloval? Myslíš, že bych si mohl nechat ujít seznámení s tvojí „nevěstou“? Hm? To by se mi těžko žilo. A co by sis pomyslel ty – že ji nepřijdu ani pozdravit. To by ode mě nebylo hezké.“

Provokoval mě, ale nehodlal jsem mu na to skočit. To by bylo příliš snadné.

„A navíc jsem si říkal, že tady Daylah…“ ukázal směrem k druhé osobě, která ze mě celou tu dobu nespouštěla oči, „by si zasloužila něco hezkého ke svým 250. narozeninám. Napadlo mě, že ten vykládaný hřebínek, co patřil Lizbeth, by se k ní ohromně hodil. Udělala dobře, že si ho k tobě došla vyzvednout, že ano? V těch jejích havraních vlasech se to stříbro krásně vyjímá, nádhera.“

Mrknul jsem na ni, na Daylu, a zpozoroval jsem hřebínek zapíchnutý v jejích vlasech. Šlehnul jsem pohledem zpět na Aymona.

„Vlastně bych zapomněl, asi se neznáte, nemám pravdu? Takže Daylah je … výborná kamarádka, společnice, to uvidíš. Kdykoliv ochotná… pomoct… chápeš, nechci to tu moc rozmazávat, když tady máme takovou křehulinku – Bella se jmenuje, že ano?“ Bella se nesouhlasně zavrtěla v jeho sevření.

„Ách jo, tohle mě tak baví…“ rozněžnil se Aymon. „Tahle neposlušná vrtící se člověčí koťátka v mém náručí…, z toho jsem vždycky naměkko,“ pohlédl na Bellu. „Klidně se vrť, je to bezva,“ pobídl ji.

„Budu se ptát tak dlouho, dokud se to nedozvím,“ nedal jsem se odbýt. „Co chceš?“

Pomstu… pronikla ke mně jedna jeho myšlenka. Vzdychnul. „Ty ses vůbec nezměnil. Stejně otravný jako vždycky. Už jsem ti to ale řekl. Přišli jsme se sem s Daylou trochu pobavit, zjistit, co je nového, seznámit se s Bellou… A musím říct, že se nám tu líbí. Skvělé místo. A skvělí lidé. A tolik novinek! Chvíli nám trvalo, než jsme se zorientovali, ale tedy, nestačím zírat. Tvoje rodina se tedy opravdu rozrostla! A samé krásky a krasavci, zvláště Rosalie, radost pohledět. Asi tu vaši dietu taky zvážím, jde to na krásu? Proč jinak byste to dělali? Určitě ne proto, že vám lidská krev nechutná. Takovou neúctu k tak jedinečné tekutině byste si snad nedovolili... Nad tím budu muset ještě přemýšlet… Zdá se ale, že s tím máš celkem problémy poslední dobou, to je mi líto… Možná by ses měl začít shánět po něčem pořádném k zakousnutí, ne? Stačí říct, pomůžu ti, možná jsi vyšel ze cviku,“ zapíchl do mě pronikavý pohled plný nenávisti a hrozby.

„Pusť ji a vypadni!“ obořil jsem se na něj. Moje trpělivost nebyla bezmezná.

„Nebo co?“ zeptal se a málem si u toho zívnul. „No ale dobře, jak chceš,“ nečekaně pustil Bellu, která okamžitě přelezla postel a stoupla si vedle mě. Nedala na sobě znát strach. V tu chvíli stál Aymon přímo naproti mně a díval se mi do očí z několikacentimetrové vzdálenosti. „Doufám, že s tebou bude zábava,“ řekl pomalu a důrazně. „Pro začátek to docela ušlo. Tak zatím!“

O zlomek vteřiny jsme byli v pokoji sami. Sotva jsem mohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Horší chvíli si na vpád do našich životů vybrat nemohl! A v uších mi rezonovalo to jediné slovo, které jsem zaslechl a které nevyslovil nahlas. Otočil jsem se k Belle. „Jsi v pořádku?“

Bella přestala úzkostlivě kontrolovat svůj výraz a zatvářila se vyděšeně: „Jsem… a nejsem… nebo … jak dlouho mu může trvat, než s tím „seznamováním“ začne? Nedělám si iluze, že by to mohlo být příjemné… A co ona? Víš něco, co já ne? Vědí, že umíš číst myšlenky?“ sypala ze sebe proud otázek tak, jak se jí hrnuly na jazyk.

„Bello, Bello… ššššt…“ zarazil jsem ji. Prohrábla si vlasy gestem prozrazujícím bezradnost. Obejmul jsem ji a dal jsem tak nám oběma šanci se trochu uklidnit. „Ano, Aymon o mé schopnosti ví. Zřejmě proto nevím o moc víc než ty. Dával si velký pozor, aby mu nic neuniklo. Proto tolik mluvil a myslel jen na to, co říká. Na Daylu jsem neměl čas se soustředit… nevím nic… Aymonovi uniklo jen jedno slovo – pomsta.“

Bella ztuhla a podívala se na mě unaveně. „Co můžeme dělat?“

„Dokud nebudeme vědět víc, nic. Nicméně, alespoň známe svého protivníka. Už to není jen stín, je dobré vědět, o koho se jedná. O ní nic nevím, ale, Bello, od něj se nic dobrého čekat nedá. Jsem si jistý, že během těch let, co uplynuly od smrti Lizbeth, na nic nezapomněl. Má pocit, že mi něco dluží.

- - -

„Je mi líto, Edwarde,“ hlesla Alice. „Nemá jasný plán. Nevidím nic zvláštního v tvé budoucnosti. Ani v Bellině. A on se jen tak poflakuje po městě a… a nebo po lese. Nic zajímavého… Kdyby něco, samozřejmě ti řeknu…“

„Díky, Alice…“

Někdo musel Bellu hlídat. Jakou jsem měl jistotu, že hodlá jít jenom po mně? Tomu, co říkal, se nedalo věřit a jeho zákeřnost se nedala odhadnout. To nebezpečí jsem nemohl podceňovat. Moje rodina souhlasila s tím, že mi pomůže. Přestože jsem s Bellou trávil většinu času, někdy to jinak nešlo a musel jsem se obrátit na ostatní.

Rozběhl jsem se tedy na lov, zatímco s ní zůstával Jasper, ale po chvilce pátrání po nějaké kořisti jsem musel uznat, že se na to vůbec nesoustředím. Vzteky jsem praštil do stromu, až se mu nebohému odloupla kůra. Zatraceně! Přál jsem si, aby Aymon mohl zmizet tak náhle, jako se objevil. Abych se mohl probudit do nějaké reality, ve které by všechno bylo jinak. Bylo ale jasné, že nespím. O snění jsem si ale mohl akorát tak nechat zdát.

Popadala mě zlost. Nenáviděl jsem tu bezmoc – jenom poslušně čekat, co bude dál. Copak jsme byli jenom loutky, se kterými si on bude hrát, jak se mu zlíbí? Přesto jsem nemohl přijít na žádný způsob obrany – nevěděl jsem, čemu se bránit. Co chystá? Nevěděl jsem ani, kde ho hledat, zkoušel jsem ho stopovat, ale jeho stopa se ztrácela uprostřed lesa, jako by náhle zmizel.

Ani jsem se neuvědomil, že v ruce svírám větev a bezděky ji skrývaným napětím a vztekem drtím tak, že z ní odpadávají třísky.

V tom jsem ho uviděl a ucítil. A nejen jeho. Ta směs pachů, která ke mně dolétla, byla horší než jsem si vůbec kdy dokázal představit. Aymon, upír, člověk a krev.

„Ááále, koukám, že nemáš zrovna nejlepší náladu. Copak ti ta větvička udělala, co?“ zeptal se Aymon, evidentně v dobré náladě. Před sebou držel člověka, který sotva dýchal strachy.

Nehodlal jsem s ním hrát jakoukoli hru – mohl bych utéct. Otočil jsem se, za mnou zčistajasna stála Daylah – havraní vlasy rozpuštěné, oči ostré. Obdařila mě zářivým úsměvem. „Těší mě, Edwarde. Hodně jsem o tobě slyšela. Jestli chceš, tak poběž, nečekala bych, že mi hned budeš chtít vběhnout do náruče… Tím líp!“

„Daylo, ovládej se přece, to si nechte na potom,“ zasáhl Aymon, otočil jsem se zpátky. „Hele, tohohle jsem chytil a pak si vzpomněl na tebe. Přivedl jsem ti svačinku,“ pokračoval. „Stejně mám dojem, že jsi zrovna hledal něco k snědku, ne?“

„Nemusel ses obtěžovat,“ odpověděl jsem mu hrubě.

„Neboj, není zdejší, řady místních obyvatel tím neprořídnou… Nikdo se to nedozví. A neříkej, že nemáš chuť. Nebo jsi zapomněl jak na to? Chceš to ukázat?“

„Nech toho člověka jít!“ nesouhlasil jsem s tím, co chtěl udělat.

„Koukám, máš v tom zmatek. Sotva jsem ho chytil, mám ho zase pustit? Pravda, nedalo to sice moc práce, ale zase tu není tolik na výběr z těch, kteří jsou zdaleka. Takže…“ zatvářil se sladce, „na to zapomeň.“ Mluvil o něm, jako by tady nebyl, muž se jen klepal strachy, občas se pokusil vzepřít, samozřejmě bez výsledku. „Víš, co? Nebudeme to prodlužovat, podívej, jak se trápí. Takový strach, to není co závidět,“ podíval se na muže s předstíraným soucitem. „Daylo, dohlédni na něj, aby si třeba neusmyslel, že využije mé krátkodobé slabosti…“ A bez dalšího varování se muži zakousl do krku.

Ohromeně jsem vydechl a zůstal na něj fascinované zírat. V první chvíli mě přepadlo zhnusení, v té další… chtíč.  Nedokázal jsem to vidět přímo před sebou. Bylo to už tak dávno, co jsem něco podobného udělal! Hrdlo se mi sevřelo, a jako by v něm vyšlehly tisíce plamenů. Radši jsem nedýchal, i to mě bolelo. Nemohl jsem se přesto od toho pohledu odtrhnout. V ústech mi vyschlo a jed se spustil. O tomhle jsem v poslední době snil, ačkoli jsem to přiznal sotva sám sobě. Tohle jsem chtěl, po tom jsem toužil. Napít se, napít… z člověka. Mým tělem projela vlna křečí. Dolehla ke mně vůně krve.

Muž upadl do bezvědomí a Aymon se na mě potěšené podíval. „Hm, paráda! Ani jsem nedoufal, že to na tebe bude mít takový efekt. Slyšel jsem o tvém malém zbytečném trápení, ale je to opravdu tak zlé, Edwarde? Tak pojď, máš možnost.“

Vší silou jsem zatlačil všechny svoje zvrácené touhy kamsi do podzemí a odvrátil obličej. V tu ránu ležel muž na zemi a Aymon mě k němu přitáhl. Vzepřel jsem se mu a téměř se mi podařilo se mu vysmeknout a utéct, ale v tom u mě byla i Daylah a drželi mě oba dva. „Díky, kamarádko,“ špitl směrem k ní, „za odměnu ho můžeš chytit, kde chceš…“ slizce se na ni usmál.

Cože? Snažil jsem se pochopit… Její ruce ale zůstaly tam kde byly.

Aymon se ke mně sklonil. „Bohužel, lépe servírovat neumím. Dej si. Vidíš tu barvu? A cítíš tu vůni? Nádhera, co?“

Nemohl jsem odvrátit zrak od toho lákavého místa na jeho krku, po kterém stékaly proužky krve, a jen jsem naprázdno polknul. Přemýšlel jsem, jak dlouho vydržím vzdorovat. Nedokázal jsem jasně myslet. Rezignovaně jsem sklopil hlavu a snažil se to neudělat.

Aymon mi zasyčel přímo do ucha. „No, jak chceš.“ To bylo poprvé, co přešel do vážného tónu. „Jednou tě donutím. Ničí sebeovládání není dokonalé a ty navíc chceš. Nebude to tak těžké. Ta tvoje krasotinka pozná, co jsi zač. Znechutíš se jí…! S tím nepočítá, že by se z tebe mohlo stát monstrum, které vraždí lidi, že ne? Já ho z tebe udělám, když už mi náhoda tak pěkně zahrála do karet. Bude to o dost lepší, než ji jen tak zabít. Nemůžu se dočkat, až se na tebe nebude moci odporem ani podívat. Nevím, proč bys měl být šťastný, když jiným klidně svou samolibostí bereš i život… Tolik let jsem čekal, až ti to budu moci vrátit,“ sykl a odhodil mě stranou. Dopadl jsem na kus kamene. Ten náraz byl ostrý, nemohl jsem hned vstát. Zachvátila mě bolest.

Když jsem konečně vstal, nebyl tam nikdo, ani ten zraněný člověk.

Pokračování:
10. kapitola: Daylah

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpívající krev - 9. kapitola - Aymon: