Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpívající krev - 7. kapitola - Stín

17.11.2010 (09:30) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1936×

7. STÍN

„Takže…“ řekla Bella vyčerpaně cestou zpátky do Forks po tom, co jsem jí všechno vysvětlil, „… díky tomu, že jsi mě zachránil před proměnou, před Jamesovým jedem, jsi ztratil kontrolu! Všechny ty roky snahy odolávat krvi přišly nazmar… a musíš začít znovu od začátku! Měl jsi to tenkrát nechat tak, jak to je…“

„To bych neudělal ani tak! Ale nevěděl jsem to. Nikdo to nevěděl, ani Carlisle. Věř mi, tohle se nestává tak často. A je to o to horší, že jsem tvou krev mohl jen… ochutnat – od té doby na ni myslím … a toužím po ní znova a znova. Úměrně tomu po jakékoliv krvi…“ zašklebil jsem se. Tenhle rozhovor byl absurdní – jak se dá říct někomu, na kom mi záleží víc než na komkoliv jiném, že ho chci zabít? Ale ještě horší byl strach z toho, že se rozhodne pro to nejrozumnější řešení – odejít. Měla by, nic nebylo zjevnější – a to rozhodnutí bylo jen a jen na ní.

Bella se na chvíli odmlčela a potom se tiše zeptala: „Jak moc se mám bát? Jak moc jsi… nebezpečný?“

„Vždycky se máš bát, ale nyní je riziko…“ vzdychl jsem, „několikanásobně vyšší. Sám nevím, s čím můžu počítat.  Nechci ti ublížit, nic bych si tolik nevyčítal… ale, kdyby se… zatraceně… Jak mám s tebou mluvit o tvé krvi, o tvém životě a smrti? To je tak… morbidní. Je mi to líto.“

„Jen mluv dál, potřebuju to vědět…“ řekla vyrovnaně. Její klid mě překvapil.

„Toho člověka jsem málem zabil, viděla jsi to sama. Je to zlé. Kdyby se tobě něco stalo, stačila by… troška tvé krve,“ pevně jsem stisknul rty i volant, „a obávám se, že bych ti ublížil. Její vůně je omračující – dokázala by mě přimět to udělat. “

Mlčela a jen se dívala před sebe.

„Kdyby ses třeba… kousla do rtu nebo se odřela nebo… já nevím, ale stačilo by velmi málo, vůbec si nedokážu představit, že bych tě mohl nezabít. To mě na tom všem děsí ze všeho nejvíc. Vůbec bych tu s tebou neměl být! Ani ty se mnou. Je to hazardní hra. Kdyby se něco stalo…“

Skočila mi do řeči. „To vůbec neříkej. Už tak je situace dost zlá, ale tohle… by bylo ještě horší. I kdybys byl ještě stokrát nebezpečnější, nedokázala bych si představit být bez tebe… Nevidět tě, necítit tě vedle sebe…“ v jejím hlase zaznívala panika. „Žádná síla na světě není dost silná na to, aby mě od tebe oddělila. Nic není děsivější než život bez tebe – v té chvíli by ztratil cenu.“

„Bello!“ Na okamžik jsem pevně zavřel oči - navzdory veškerému rozumu mě zaplavila vlna štěstí. I přes to, přese všechno, chtěla zůstat! „Miluješ mě tak moc…! Nezasloužím si to. Není to správné,“ sundal jsem jednu ruku z volantu a chytil její ruku do své, přitom jsem trochu zpomalil, abych ji moc neděsil.

Pevně ji stiskla a sevřela ji i svou druhou dlaní. „Je to správné. Žádné riziko mě od tebe neodežene. Prostě bych nemohla… odejít. To bych nepřežila. Bez tebe… A už o tom nikdy nemluv! Všechno ostatní snesu, tohle ale ne,“ otřásla se.

Ztěžka jsem se nadechl, musel jsem to říct: „Měl bych se snažit tě chránit, neměla bys být v takovém ohrožení… Samozřejmě mě snad už stokrát napadlo, že bych se měl ztratit z tvého života, abys byla v bezpečí…“ nedokončil jsem, vpadla mi do řeči.

„To nesmíš! Nad něčím takovým nesmíš ani přemýšlet. Už nikdy nic takového neříkej! Ta bolest… to by mě zabilo, Edwarde, myslím to vážně. Nic by mi tolik neublížilo!“

Zastavil jsem auto na kraji cesty, nemohl jsem pokračovat a sledovat silnici, potřeboval jsem se dívat na ni. „Bello…“ začal jsem, ale potom jsem vystoupil, obešel auto, vyndal ji ven, posadil ji na přední kapotu a postavil se před ni. „Takhle je to lepší, teď na tebe vidím.“

Plaše se usmála a dívala se mi upřeně do očí. V jejích očích jsem se ztrácel, miloval jsem jejich pohled, miloval jsem na ní všechno. „Nikdy nepochopím,“ pokračoval jsem, „čím jsem si tě zasloužil. Jsi vzácnější než cokoli, ojedinělá, výjimečná… Občas mívám pocit, že mávnu rukou a ty zmizíš, jsi jako sen.“

„Nezmizím. Miluju tě,“ její řasy se zvedaly k mým očím. „Zabij mě nebo ne… zůstanu s tebou.“

Jenom jsem ohromeně vydechl a zakroutil hlavou. „Já tebe miluju víc.“ Ta láska, co jsem cítil, byla nezměrná, neskutečná.

O něco později jsme zastavili před jejím domem. Zabouchla dveře a opřela se o ně. „Musím jít… Charlie už je určitě nervózní…“

Místo odpovědi jsem ztuhnul, napjaly se mi všechny svaly v těle a pevně jsem ji chytil. „Teď ne!“ zíral jsem upřeně mezi větve stromů kolem domu.

Otočila hlavu taky tím směrem: „Co se děje?“

Za větvemi se pohnul černý stín a zašustilo listí. „Zatraceně…“ zanadával jsem. „Ten upír z mého pokoje! Viděl nás a utekl do lesa… Takže jsem se nemýlil – sleduje nás!“ Její pohled byl nyní vyděšený. „Co sakra chce? Nemůžu tě teď nechat samotnou…“

„Ale já musím jít…“

„Dobře, nezdržuj se moc dole… počkám na tebe v tvém pokoji, obávám se, že dneska nebudeš mít na výběr, jestli chceš strávit noc v mé společnosti a nebo ne…“

- - -

Situace další dny se trochu uklidnila, sledoval jsem to, ale ten pach jsem nikde jinde nezjistil. Přesto jsem ale věděl, že je to jen otázka času a všechny smysly jsem měl napjaté. Přál jsem si alespoň tušit, co ten „stín“ chce, proč nás sleduje, k čemu se chystá… Ta nevědomost a nejistota byla zdrcující, neuběhla hodina, kdy bych se úplně zbytečně nesnažil na to přijít. Moje myšlenky se stále točily kolem něj. Přesto další dny ubíhaly bez dalších podobných událostí. Měl jsem začít doufat, že už ho nikdy neuvidím a neucítím? Nebo jsem se měl připravovat na střetnutí s ním? Mohl jsem jen bezmocně čekat, bylo to ubíjející.

Koukal jsem z okna a uvědomil si, že jsem na okamžik zapomněl na pokušení, které stálo v misce za mnou na stole. Tyhle myšlenky, které mi naháněly strach, mě donutily na chvilku zapomenout na sladkou vůni, která se mi už nějakou dobu, jako ostatně každý den, snažila vyvrtat díru do hlavy a spálit mě na prach. Po těch pár prchavých okamžicích se ale moje pozornost k té vůni vrátila, nedalo se před ní uniknout na dlouho. Znovu se do mě opřela svou silou a já se ji znovu pokoušel překonat.

V tom konečně přišel Carlisle, aby mě pro dnešek z mého útrpného vězení osvobodil. Zavřel misku s krví a otevřel okno, ke kterému jsem se hned postavil. Alespoň trochu úleva.

Carlisle si stoupnul vedle mě a vložil mi do ruky známou ampulku s krví. Tentokrát vypadal rozhodnutě. „Už je to dlouho a zatím jsi nezklamal, bráníš se úspěšně a zůstáváš to stále ty. Nech si to tedy u sebe, je čas. Zvláště potom, co se stalo v Port Angeles. Toho muže jsi taky nezabil, to něco znamená…“

Ušklíbl jsem se nad jeho neopodstatněnou důvěrou. „To Bella… Nebýt tam ona…“

„Bella by tě nezastavila, kdybys sám nechtěl. To moc dobře víš,“ utnul mě příkře Carlisle. „Tak už přestaň s těmi výmluvami a vezmi si to. Ovládáš se lépe, než si myslíš, ačkoliv vím, že tě to stojí veškeré možné úsilí. Vím, že je to vyčerpávající a právě proto si to musíš vzít.“

Otevřel jsem dlaň, ve které jsem měl ampulku a prohlížel si ji. Pochopil jsem, že má pravdu. Jestli s tím chci bojovat, musím tomu stát tváří v tvář. Nemá smysl to prodlužovat. Na chvíli jsem v sobě ucítil nový příliv síly i vůle s tím bojovat a uvěřil jsem, že bych to mohl porazit. Ta ampulka mi měla sílu dávat, ne brát, záleželo to na mně. „Dobře. Díky.“

Esmé, která mi dnes dělala strážce, a stála nedaleko od nás, se usmála. „Vím, že to dokážeš.“ V jejích očích bylo skálopevné přesvědčení. Zadíval jsem se na ni a zadoufal jsem, že ji nezklamu. Jak si mohla být tak jistá, když já sám jsem ani netušil?

- - -

Bylo uprostřed noci a bez hnutí jsem už několik hodin ležel vedle Belly v její posteli. Zadíval jsem se na její noční stolek a na titul knihy, kterou měla rozečtenou – Kráska a zvíře. Trefné… Nemusel jsem dlouho přemýšlet, jak na ten titul asi přišla.

Celou noc se neklidně vrtěla, nedivil jsem se tomu, i na ni toho bylo poslední dobou dost. Občas ze spaní vzdychla nebo polohlasně vykřikla. Stejně jako teď.  Přál jsem si umět ty zlé sny nějak zahnat. Vzal jsem ji aspoň za ruku, ale házela sebou dál, až se probudila. Chvíli vypadala zmateně a vystrašeně, ale když viděla, že je všechno v pořádku, uklidnila se, položila cíp deky na mou hruď a na ten cíp svoji hlavu.

„Klidně spi, do rána je ještě dost času…“ řekl jsem tiše a objal ji kolem ramen.

„Nemůžu spát…“ postěžovala si. „Oči mě pálí a zavírají se, ale když usnu, mám sny, kterých se bojím. Kéž bych nemusela vůbec spát…“

Zajel jsem prsty do jejích hebkých vlasů a prohraboval se jimi. Přemýšlel jsem, co mám říct.

„Bojím se…“ přerušila ticho, „že to všechno nedopadne dobře. Je tolik možností, co se může stát. Bojím se, že nás něco rozdělí. Tvoje upíří vášně nebo ten stín, který se tu objevil... Co když mi budeš moc nebezpečný a nepůjde to? Nebo co když on přišel proto, aby nás zničil? Proč pořád musí všechno stát proti nám? Navíc nemám jak se bránit, jsem tak slabá… proti upírům.“

„Jsem tu já a Alice. Ta sleduje tvoji budoucnost a hlídá tě. A já tě vždycky budu bránit, před čímkoli.“

„No právě,“ vzdychla a posadila se na posteli. „I před sebou… Co když to nakonec nepůjde jinak a budeš mě muset opustit? Nebo já tebe?“

Na to jsem neměl odpověď, budoucnost jsem neznal. Sám bych dal nevím co za to do ní vidět alespoň na chvíli.

Podívala se na mě, nadechla se a srdce jí začalo rychleji tlouct. „Měla bych být upír.“

Málem jsem obrátil oči v sloup. Už to tu bylo zase. „To není dobrý nápad,“ zopakoval jsem jako už několikrát předtím.

„Je,“ odporovala. „Když se proměním, nebudu tě lákat, pokušení z mé krve bude pryč. A budu mít dost síly se bránit – těm druhým, ať chtějí cokoliv…“

„Bello…“ posadil jsem se taky, abych na ni lépe viděl. „Copak ti to nestačilo… Neviděla jsi dost? V Port Angeles? Nebylo to dostatečně děsivé? V upírech je zlo, ať se nám to líbí nebo ne. Jsme odporná stvoření, chceme zabíjet, dělá nám to dobře. Doufal jsem, že nemusí dojít na nejhorší, abys pochopila, jak strašné to je být upírem. Chceš zabíjet lidi? Chceš neustále toužit po něčí smrti? A nebo tomu chceš bez ustání vzdorovat, celou věčnost? Není před tím úniku! Ani nevíš, jak bych si to přál, alespoň na hodinu, na chvíli…“

„To se dá překonat…“

„Dá, ale za jakou cenu… Nikdy už nebudeš patřit mezi lidi. Nikdy už nebudeš člověk. A nikdy,  nikdy, to nepřekonáš úplně. Jen navenek.“

Sklopila hlavu a v obličeji se jí objevily pochybnosti.

„Tak vidíš…“ řekl jsem, když jsem pochopil, že si svým rozhodnutím není jistá.

„Ale… jak jinak můžu zůstat s tebou? Jak jinak se nemám pořád něčeho bát?“

Pohladil jsem jí po tváři. „Nemusíš se obětovat jenom proto, abys mi to usnadnila. A proto, že se bojíš. Koneckonců ani nevíme, co se děje. A strach v žádném případě není důvod pro takové rozhodnutí. Ta změna je nevratná – až to bude za námi, nebude možné to vrátit…“

Zklamaně stiskla rty a zůstala zamyšlená.

„Měla bys raději spát. Budu u tebe, a kdyby se něco mělo stát, Alice o tom bude vědět, neboj se… nic se ti nestane.“

Položila si zase na mě hlavu a přitiskla se ke mně. Mírně se přitom zachvěla zimou. Odsunul jsem se. „Počkej, dojdu pro deku, aby ses nemusela třást, hned jsem zpátky.“

Vyšel jsem z pokoje do chodby a došel až ke skříni, ve které byla deka, kterou jsme, když to bylo nutné, používali jako izolaci mezi jejím teplem a mým chladem. V tu chvíli jsem ucítil v kapse vibrující telefon. Podíval jsem se na displej – Alice.  Bella!!! Zaplavilo mě zděšení. Neztrácel jsem čas a vrazil do dveří jejího pokoje.

U její postele stály dvě postavy. Jedna přitom se samolibým úsměvem svírala Bellu v náručí a držela jí ruku přes pusu, aby nemohla křičet. Druhá se na mě jen zálibně podívala. A oba si tu situaci zjevně vychutnávali.

Pokračování:
8. kapitola - 1922

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpívající krev - 7. kapitola - Stín: