Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpívající krev - 20. kapitola - Plameny

17.12.2010 (16:45) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2255×

20. PLAMENY

Zůstal jsem stát ve dveřích. Aymon držel v ruce malý lesklý a velmi ostrý lékařský nůž a Bellino zápěstí krvácelo. Seděla na židli, ruce měla připoutané k jejím postranicím a po dlani jí stékala krev do poháru stojícího na zemi. Když mě uviděla, vytratilo se z jejího obličeje zděšení a objevila se naděje. Zadíval jsem se na ni - tak bezmocnou, spoutanou a vystrašenou a měl jsem co dělat po něm bez rozmyslu neskočit.

Ale Aymon jí držel nůž na krku. „Nevíš, že je slušné zaklepat? A navíc odkdy hosté při příchodu ničí dveře…? To je ale chování…“ řekl se škodolibým úsměvem. „Nicméně jsem rád, že ti ta tvoje věštecká sestřička vyřídila, kde budu. Čirou náhodou se mi doneslo, že se jí sem tam do hlavy dostane nějaký ten obrázek. A musím říct, že je to nesmírně pohodlné. Nemusel jsem si vůbec lámat hlavu s pozvánkou na náš malý dýchánek.“

Zíral jsem na Bellino poranění a zachvátil mě vztek, že jsem nedokázal zabránit další její bolesti. Ta životodárná tekutina kapala do poháru, musel jsem jednat rychle, věděl jsem, že tohle krvácení by mohlo být nebezpečné.

„Věř, že tentokrát ti radím víc než dobře, pusť ji,“ řekl jsem temně a stručně.

Nepochyboval jsem, že ten pohár je určen pro mě a pocítil jsem úlevu. Aymon neví, že Bellina krev pro mě už neznamená pokušení. Bylo mi jasné, že to je karta, na kterou musím spoléhat a věděl jsem, že tuhle roli budu muset zahrát přesvědčivě. Zároveň jsem od prvního okamžiku ostražitě hlídal jeho myšlenky. Věděl jsem, že všechny jeho zlé úmysly musím zastavit, jakmile mi k tomu dá příležitost ve svých myšlenkách.

Zatvářil jsem se zděšeně a váhavě zároveň a přitom jsem těkal očima z nože na Bellině krku k poháru s krví.

„Ááá, vypadá to, že tě moje pohoštění láká,“ vysvětlil si Aymon moje váhání po svém. „Bezva. Radost dobrého hostitele. Je mi líto, že jsem ještě nestihl prostřít, ale tak nějak chápu, že si možná na tyhle formality moc nepotrpíš. Tak se neupejpej. Vím, že to krásně voní. A to je právě to – malý doušek na povzbuzení chuti... a pak uvidíš sám.“

Zdráhal jsem se, nemohl jsem k němu hned jít, ačkoli bych nic neudělal radši. Ale nechtěl jsem v něm vzbudit podezření. Zadržel jsem dech tak, jak bych to udělal, kdyby pro mě Bellina krev znamenala to pokušení, které Aymon očekával.

Okamžitě si toho všimnul. „Víš, že odmítat pohoštění není hezké? Věř tomu, že tentokrát se snažíš marně. Stejně to ta tvoje křehulinka má dneska spočítaný, ať budeš chtít nebo ne. A uděláš to sám, o to se postarám. Ani nevíš, jak moc mi záleží na tom, abys sis to pořádně užil. Dvakrát za život takovou lahůdku mít nebudeš. Tak co? Já bejt tebou, dal bych si loka,“ podíval se na mě a provokativně se ušklíbl. Potěšení a samolibost z něj přímo ukapávaly.

Ovládnul jsem další nával vzteku a bojovnosti a pomalu se blížil k poháru. Věděl jsem, že nebudu mít moc příležitostí získat převahu. Nepřestával jsem sledovat nejen jeho slova, ale i myšlenky. Cítil jsem, jak pečlivě mě hlídá a je připraven Belle znovu ublížit, kdybych se nezachoval podle očekávání.

Sklonil jsem se, pomalu a křečovitě zvedl pohár k ústům.  Zůstal na mně viset pohledem. Dvěma loky jsem pohár vypil a mrsknul s ním o stěnu.

„Chutnalo, lásko?“ zeptala se Bella.

Co to má znamenat? nechápal Aymon a já jsem věděl, že to je chvíle, kdy se jeho pozornost oslabila.  Moje příležitost. Prudkým pohybem jsem zaútočil.

Stáhnul jsem jeho ruku z Bellina hrdla a vykroutil mu nůž z ruky. Cinkl o zem. Hned na to jsem s ním praštil o stěnu, ze které tím nárazem opadaly zbytky zčernalé omítky, a přitlačil jsem ho pod krkem, aby se mi nemohl vytrhnout. Jeho výraz prozrazoval překvapení.

„Ano, děkuji, jako vždy…“ odpověděl jsem Belle a potom jsem se obrátil k Aymonovi: „Zapomněl jsi zavřít pusu, příteli.“

Nezmohl se na odpověď. Zadíval jsem se do jeho zrádného podlého obličeje: „Myslel sis, že to bude jednoduché, co? Spoléhal ses, že ji zabiju… Omyl. Mám pro tebe novinu. Její krev mě už neláká. Jak se zdá, jsou na světě ještě věci, které by tě mohly překvapit.“ Odpovědí mi byl jeho vzteklý výraz.

Slyšel jsem za sebou, jak kapky Belliny krve stále padají do prachu na zem. Věděl jsem, že není čas, věděl jsem, že to musím udělat rychle.  Zmítala sebou na staré židli, ke které byla připoutaná a snažila se osvobodit.

Ta holka mi nesmí utéct… pomyslel si Aymon, když uviděl její snahu. Musím ho… a ve stejnou chvíli, ve které dokončil svou myšlenku, se na mě prudce vrhl a praštil se mnou o zem tak, že jsem narazil hlavou o zeď. Před očima se mi objevila tma, ale po nějaké době jsem zase začal vidět. Aymon nade mnou klečel a přitlačoval mě vší silou k zemi. Jeho prsty mě jako ocelové kleště svíraly na krku. Nemohl jsem dýchat.

„Máš štěstí, že tě nemůžu hned zabít! Nejdřív se totiž musíš podívat, jak zabiju tu tvojí křepelku. Nechceš to udělat ty, udělám to sám, živá odsud neodejde. Tak jako jsem se já musel dívat na mrtvou Lisbeth, ty uvidíš umírat Bellu. Když musela umřít ona, umře i Bella.“

Ne, to neuděláš, postavil jsem se proti jeho záměru. Bellu nezabiješ.

Co jsem to ještě chtěl udělat? Dál mě tlačil k zemi, jeho síla nepolevila. Pokusil jsem se mu vytrhnout a využít zmatku, který v sobě má. Věděl jsem, že stejná věc - zabít Bellu - ho napadne za okamžik znovu. Stačí se rozhlédnout a pochopí situaci. Věděl jsem ale, že dokážu zastavit jeho bezprostřední útok, jakmile se k němu rozhodne.

A věděl jsem, že ho musím zabít.

Jeho sevření bylo ale příliš dokonalé, nedokázal jsem se vyprostit. Jen se potěšeně usmál, když ucítil mé trhnutí. „Myslíš, že tě jen tak pustím? To těžko.“ Potom uviděl Bellu, zápasící s pouty. Ahááá, výborný nápad. Zabiju Bellu, před jeho očima, když už jsem ji takhle spoutal. Že mě to nenapadlo hned… Umřela Lisbeth, umře i Bella. "Nový" nápad ho vzpamatoval. Pookřál.

Sklonil se nade mě. „Bella umře, tak jako Lisbeth. Nedovedeš si představit, jak moc jsem ji miloval. Byl jsem ochotný kvůli ní snášet i její lásku k tobě, ty zmetku. Jen abych mohl být tam, kde byla ona. Od ní bych se nechal třeba i zabít, kdyby si to přála…“

„Na to byla moc dobrá, ale kdyby ano, rád bych jí vyhověl“ procedil jsem sípavě skrz stlačené hrdlo, „bez tebe by bylo na světě líp. A promiň, ale sotva můžu věřit, že bys byl vůbec schopný někoho doopravdy milovat… Nevíš, co to je! Ty chudáku, kdybys věděl! Chtěl jsem tě toho ušetřit, ale na rozdíl od tebe jsem slyšel její myšlenky, když s tebou musela na přání svého otce trávit čas. Aymone, dělalo se jí z tebe špatně, nesnášela tě! Měl bys to slyšet, abys konečně pochopil, jak jsi ubohý.“

„Lžeš! Nemysli si, že mě jen tak lehce oklameš. Mě neodradíš, dlužím ti její smrt!“

„Lžu? Když myslíš… Byla tak dobrá! Ani náhodou by s tebou nevydržela, i kdybys ji snad nějak podle donutil. Byla to ona, kvůli komu jsem tenkrát přestal zabíjet lidi. Prosvětlila můj život, ačkoli jsem jí nemohl její lásku vrátit. Ale díky ní jsem chtěl být lepší. Na rozdíl od tebe jsem ji chápal. To ona mi dala to dobré.“

„Zabiju tě, zabiju, hned po Belle!“ V očích mu plála bolest a zaslepená zuřivost.

„Další omyl, dneska zabiju já tebe. Věděl jsi, co tě čeká, neměl ses vracet,“ pokusil jsem se znovu dostat z jeho sevření, ale držel mě příliš pevně.

„To si ještě povíme,“ řekl a ještě víc mě přitlačil k zemi, vědomý si své převahy. Hned potom se natáhl pro nůž ležící na zemi. Bella je stále svázaná, stačí se k ní dostat a bude zase krotký jako beránek… pomyslel si.

To neuděláš… zarazil jsem jeho myšlenku, kterou okamžitě zapomněl, nůž ovšem v jeho ruce zůstal. Musel jsem odvést jeho pozornost dřív, než ho stejná věc napadne znova. Bella mezitím dál zápolila s páskami, které ji poutaly k židli. V jejích očích se zračila hrůza. Nemohl jsem se na to koukat, věděl jsem, že nemohu ty mučivé chvíle prodlužovat. Vzepřel jsem se proti němu vší silou, uvolnil se z jeho sevření a odhodil ho na protější stěnu, která tvrdým nárazem popraskala. V tu chvíli jsem byl u něj, vrčel jsem a skláněl se k jeho hrdlu. Tohle byl jeho konec.

Než jsem to ale stihl udělat, opřely se o mě jeho ruce a odtlačily mě. Jeho obratnost byla překvapivá. Jedním chvatem mě opět znehybnil.

„Koukám, že v lecčems máš ještě mezery. Vojenskou akademii jsi nejspíš ve svém vzdělávání vynechal, co?“ zatvářil se spokojeně. „Dobrá zpráva pro mě. Naštěstí mám oproti tobě jisté zkušenosti z boje, o kterých ty nic nevíš.“

„Taky o mě leccos nevíš…“ zasyčel jsem.

„Mně se zdá, že vím všechno, co v téhle chvíli potřebuju vědět. Nejsi tak dobrý, jak si myslíš. A teď dovol, abych tě na chvíli dostal ze hry, potřebuju mít volné ruce. Až se probereš, nebudeš se stačit divit.“ Prolétl jsem vzduchem a narazil hlavou o popraskanou stěnu. Stěna se zřítila, když jsem ji prorazil a staré kameny a cihly mě zasypaly. Před očima se mi opět zatemnilo. Uslyšel jsem Bellin výkřik. „Edwarde!"

Přemohla mě bolest, moje tělo tím nárazem popraskalo, a ačkoli jsem se nemohl hýbat, moje vědomí, moje mysl zůstala nepostižena. Dál jsem slyšel jeho myšlenky.

„Teď je řada na tobě, kvítečku. Až se tvůj hrdina probere, bude se už moci jenom dívat, jak umíráš,“ mluvil Aymon úlisně k Belle a v jeho mysli jsem viděl její vyděšený výraz.

Otevřel jsem oči, které zatím viděly jen nejasně. Jeho temnou postavu, jak se nad ni sklání. Nemohl jsem se hnout, mé tělo neposlouchalo rozkazy, které jsem mu posílal. Regenerace ještě nebyla úplná.

„Podívejme, on pořád žije. Začínám mít pocit, že je nesmrtelný,“ uchechtl se směrem k Belle a potom promluvil ke mně: „Tak teď se dobře dívej.“ Jeho hlas zněl mrazivě. Její krev bude určitě skvělá, nakonec mám tu příležitost sám ochutnat… jeho sladkou Bellu… a ZABÍT JI. Sklonil se k ní a vycenil zuby.

NNNEEE!!! Odrazil jsem jeho myšlenku ostře a dal do toho veškerou svoji sílu. Veškerá moje energie, odhodlání a vůle se ve mně spojily v jeden proud a ten vylétl k němu, aby ho zastavil. To nesměl, nemohl udělat. To se nesmělo stát.

V tu chvíli vzduch nečekaně proťala ohlušující rána a zároveň s ní moje vědomí ochablo.

Aymon se zastavil uprostřed pohybu a vyšlehly z něj plameny. Bella opět vykřikla zděšením.

Udělal pár vrávoravých kroků směrem do prostoru. Viděl jsem jeho obličej, jeho utrpení, muka bolesti, které mu způsoboval žár rudého ohně, dokud z jeho pohledu nezmizel život a nenahradila ho prázdnota smrti, když se zřítil na zem v blízkosti Belly. Musím jít pomoct nebo uhoří, pomyslel jsem si slabě, ale nenašel jsem sílu vstát.

Jen mlhavě jsem chápal, co se děje. Zachvátila mě ohromná únava, neskutečné vyčerpání. Chtěl jsem dostat Bellu pryč od plamenů, ale moje tělo stále nereagovalo. Ovládla mě nepochopitelná slabost. Těsně předtím, než jsem upadl do bezvědomí, viděl jsem rozmazanou postavu Carlislea, jak Belle pomáhá. A potom už jen bezbarvé a beztvaré nic.

- - -

Otevřel jsem oči a zjistil jsem, že opět vidím. Okamžitě se mi vrátily vzpomínky na všechno, co se stalo. Probral jsem se na posteli ve svém pokoji, u které seděla Esmé a tvářila se ustaraně. Když viděla, že jsem otevřel oči, její výraz okamžitě ovládla radost a nesmírná úleva.

„Edwarde!“ vydechla, „ty žiješ! Nevěděli jsme… Jak se cítíš?“

Moje první myšlenka ale patřila jinam. „Co Bella, kde je Bella, je v pořádku?“

„Ano… úplně v pořádku, Carlisle ji ošetřil a ta rána se rychle zahojí. Všechen čas tráví tady, ale teď si šla odpočinout dolů, je tam s ní Alice.“

Posadil jsem se na posteli. „Musím ji vidět.“

„Jsi si jistý, jsi v pořádku?“ podívala se na mě ustaraně Esmé.

Pohladil jsem ji. „Neboj se, nic mi není. Musím jít dolů.“ Rozešel jsem se ke schodům a Esmé mě následovala.

Bella se choulila v Alicině náručí a vypadala vyčerpaně. Alice ji hladila ve vlasech. Jakmile mě ale Bella uviděla, rozběhla se ke mně a padla mi do náručí. Její paže mě objaly, její vlasy kolem ní zvířily její vůni a přitiskla se ke mně celý svým tělem. Její objetí bylo nádherné a tisknul jsem se k ní stejně jako ona ke mně. Bella, moje Bella, je v pořádku, je u mě.

„Edwarde!“ Po tváři jí tekly slzy štěstí. „Nevěděla jsem, nevěděli jsme, jestli žiješ nebo ne… Vypadal jsi… úplně bez života. Málem jsem to nepřežila, tak strašně jsem se o tebe bála.“ Za jejími zády jsem viděl Alici, jak se na mě šťastně usmívá.

Pohladil jsem Bellu ve vlasech. „Neboj se, miláčku. Všechno je v pořádku, nic mi není.“ Vzpomněl jsem si jak Aymona zachvátily plameny. „A už ti nikdo nebude ubližovat, skončilo to. Jsi v pořádku?“

„Teď už ano…“ Chytila obě mé ruce do svých dlaní a sevřela je. Můj zrak mimoděk padl na obvaz kolem jejího zápěstí. „Nedovedeš si představit, jak hrozné to čekání bylo…“ pokračovala. „Minuty byly jako celé roky! A ani Carlisle nic nedovedl říct…“

Carlisle se zrovna v tu chvíli objevil v místnosti. Oba jsme se na něj otočili. „Edwarde, díkybohu,“ řekl jen. „To byly hodiny hrůzy, nedokázal jsem odhadnout, co s tebou je! Upír přece nemůže ztratit vědomí. Nedovedu si to vysvětlit. Co se tam stalo? Udělal jsi něco? Ty něco z toho chápeš?“

„Vím jenom to, co si pamatuju… nic víc.“

„A to je co?“ ptal se Carlisle. Oči všech se na mě upřely. Ucítil jsem, jak se Bella v mém náručí zachvěla a podíval jsem se na ni. „Nechceš si raději sednout?“ zeptal jsem se jí a odešli jsme k sedačce. Všichni ostatní nás následovali.

„Když jsem propadl tou zdí a nemohl se pohnout, slyšel jsem jeho myšlenky. A když se mi podařilo otevřít oči, uslyšel jsem ve své hlavě jeho jasný záměr ji… zabít.“ Podíval jsem se omluvně na Bellu. „Všechno se ve mně v tu chvíli vzepjalo proti tomu. Nemohl jsem mu to dovolit! Ale ani já jsem nečekal to, co se stalo potom. Ucítil jsem sílu, která prolétla vzduchem. Nebyla vidět, ale já ji jasně vnímal. Bylo to… jako bych po něm hodil hořící kouli. Ozvala se ta rána… a v tu chvíli se objevily plameny.“ Zakroutil jsem hlavou.

Všichni byli zticha. Prohlížel jsem si jejich tváře a najednou jsem měl pocit, že jsem pochopil. To ale přece… Sám jsem odmítal uvěřit.

Carlisle se na mě díval upřeně a mračil se. Jeho myšlenky vířily. Snažil se pochopit, stejně jako já. Znělo to šíleně, ale musel jsem to říct.

„Carlisle… myslím…“ nebyl jsem si jistý, jestli to mám říct nahlas. „Myslím, že ho zabila jeho vlastní špatná myšlenka.“

Všichni se na mě podívali očima široce otevřenýma. Musel jsem se pokusit to vysvětlit.

„Nevěděl jsem, že se to stane. Ale slyšel jsem jeho úmysl zabít a veškerou svou sílu jsem postavil proti tomu… a pak ta rána… a pak se to stalo.“

„Jeho vlastní myšlenka, myšlenka na zabíjení, ho spálila! Myslíš, že by to mohlo být skutečně tak?“ žasnul Carlisle a vyslovil nahlas to, co se honilo hlavami všech.

„Jiné vysvětlení nemám. A… cítil jsem to. Tu energii, která se do něj opřela. Kromě toho… stálo mě to veškerou moji vnitřní sílu. Cítil jsem se tak slabý, tak vyčerpaný… navzdory tomu, že nemůžeme být unavení. Tohle bylo jiné. Jako by všechno uvnitř mě zmizelo, smrsklo se… a potom jsem ztratil vědomí.“

Carlisle se zamyslel. „Synu, věřím tomu, že je to tak jak říkáš. Je-li myšlenka, kterou odrazíš, příliš zlá, může se proměnit v oheň a obrátit se proti jejímu tvůrci. V životě by mě nic podobného nenapadlo a těžko bych tomu mohl uvěřit, kdybych nevěděl, co se tam stalo.“

„Neuvěřitelné…“ vydechla Alice. „Edwarde, překonáváš všechno!“

„Jsem si jistá, že nikdo tobě podobný neexistuje,“ řekla Esmé. „Jestli je to tak, všechny tvé jedinečné schopnosti a síly se propojily.“

„Teď jsi doopravdy podobný andělu,“ hlesla Bella a pomalu na mě obrátila svůj pohled, zatímco všichni ostatní se zadívali přímo na mě.

Mírně jsem zakroutil hlavou. Stěží jsem to všechno dokázal pochopit, ale s jistotou jsem věděl, že tím se další cesta teprve začala.



Pokračování:
Epilog

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpívající krev - 20. kapitola - Plameny: