Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpívající krev - 19. kapitola - Vzkaz

15.12.2010 (16:15) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2000×

19. VZKAZ

„Je to rodinný šperk,“ řekl jsem a navlékl jí na prst třpytivý prsten, který jsem u sebe schovával po celé ty roky, a nyní jsem byl nesmírně šťastný, že jím mohu ozdobit právě její ruku. Stále a znovu jsem měl v její přítomnosti pocit neskutečna. „Bello, netušíš, jak moc to pro mě znamená. Nemůžu uvěřit, že jsme zasnoubení.“

Usmála se. „To já taky ne. Nikdy mě nenapadlo, že bych se mohla vdát tak brzo. Nikdy mě nenapadlo, že až mě někdo jednou požádá o ruku, padnu mu kolem krku… Ale v mém životě je už tak všechno úplně jinak, než jsem si vždycky myslela. Změnil jsi celý můj svět a už si nedokážu představit, že bych se musela a mohla vrátit k tomu, co bylo dřív. Dřív jsem netušila, jak moc dokážu být šťastná.“

„Bello, můj andílku…“ musel jsem ji sevřít v náručí.

Zavrtěla se. „Edwarde… a tahle postel… je vážně krásná! Zvláštní představa, že u tebe budu mít kde spát… Že u tebe vůbec budu moci spát…“ zatvářila se ohromeně a malinko laškovně, čímž mi vyrazila dech. Tohle že je moje Bella?

„Hm…“ zamyslel jsem se a myšlenky se mi neposlušně rozutekly. „… spát…“ nadzvedl jsem obočí. V tu chvíli bych dal ruku do ohně za to, že se cítím na vlas stejně jako každý obyčejný muž. Její přítomnost mě, kromě štěstí, které mi přinášela, nepřestávala provokovat. Byly chvíle, ve kterých bych si ji ukradl, bez ohledu na cokoliv.

Otočila se na posteli na břicho, nadzvedla se na loktech, ohnula nohy v kolenou a ve vzduchu překřížila paty, přičemž na mě mrkla koutkem oka. Neobyčejně tak vynikly některé její křivky. „Bello…“ řekl jsem varovně a raději jsem vstal a prošel se po pokoji. Snažil jsem se na ni nedívat.

„Copak?“ zeptala se nevinně, ale já moc dobře věděl, že ví, o čem mluvím. Nečekala na mou odpověď. „Chci si jenom být jistá, že si to nerozmyslíš…“

Přišel jsem k ní a přejel lehce křivku jejích zad a jejího zadečku. Dotýkat se jí a přitom nedotýkat… Všechno ve mně bylo napjaté. „Řekl jsem přece, že to udělám. Tak proč tohle všechno?“

Otočila se na bok a já se opět ztratil v těch nebezpečných křivkách siluety jejího těla. Raději jsem zase vstal a poodešel. „Já ti věřím. Vím, že to uděláš.“ Dívala se na mě pozorně. „Ale nejdřív ti chci patřit. Chci s tebou být svázaná, chci žít v tvém světě. Chci se za tebe vdát a chci být jako ty… Chci to vnímat jako ty. A…“ sklonila hlavu jako by se chtěla k něčemu přiznat… „Ani nevíš, jak moc… tě chci.“ vydechla a srdce se jí rozbušilo. „Nejsi v tom sám.“ zašeptala.

Vstala a zastavila moje přecházení po pokoji. Objala mě zezadu, ruce mi položila na břicho a vytáhla košili z mých kalhot. Ruce zasunula pod ní a hladila mě na břiše. Když ale její ruce začaly nebezpečně klesat, zastavil jsem je. Obešel jsem ji, chytil ji za ramena, aby se ke mně nemohla otočit a postavil se za ní. Odhrnul jsem vlasy z jejího krku a políbil ji na ucho a potom na krk. Zavřela oči a vydechla. Tak jako ona, i já jsem se dotýkal nahé pokožky pod její blůzkou. Zaklonila hlavu a celá se mírně prohnula a přitiskla se ke mně. Zasténal jsem, když jsem ucítil měkkost jejího těla, kterým mě uměla tak drtivě mučit. Pootočila se a vyhledala mé rty. Už zase jsem se utápěl v kouzelném žáru, který ve mně dokázala probudit. Zapomněl jsem na všechna svoje přesvědčení a předsevzetí a chtěl jsem ji. Jako obvykle se ale náhle proměnila v nehybný kámen.

Pomalu jsem se donutil otevřít oči. Tohle mě jednou zabije. „Netušil jsem, že tvoje sebeovládání může být tak neotřesitelné,“ řekl jsem s obdivem.

„Měla jsem od koho se učit, vzpomínáš?“ řekla udýchaně.

„Hm… raději si ani nepředstavuju život s tebou, až z tebe bude upírka… Viděl jsem dost…“ radši jsem tu větu nedokončil. Tohle téma by mohlo být nebezpečné.

Mírně se začervenala. „Co tím chceš říct?“

„Nebudu ti napovídat. Promiň, ale vyhrává pud sebezáchovy,“ musel jsem se zasmát.

Také se usmála a potom se zamyslela: „ Bude to jiné?“

Přikývl jsem.

„Jak jiné?“

„Prostě jiné. Jako všechno. Bude se ti zdát, že žiješ úplně v jiném světě než dosud. Lidskými slovy to není možné popsat.“

„Uvidím svět tvýma očima… A všechno pro mě bude stejné jako pro tebe…“

Moje staré pochybnosti se na okamžik vrátily. „Jsi si tím jistá? Nechceš si to přece jenom rozmyslet?“

„Ani náhodou,“ odpověděla něžně a zavrtěla hlavou.

- - -

„Tak co, už půjdeš? Emmett s Rosalií by uvítali doprovod a tvoje černé oči mluví za všechno. Koukej zapadnout do lesa a Bellu mi dneska nech!“ dorážela na mě Alice, podobně jako už několik posledních dní

Ač nerad, musel jsem souhlasit. Žízeň už byla sotva snesitelná. „Občas býváš otravná, ale až takhle?“

Zamávala mi před očima svatebními katalogy. „Mám k tomu důvod.“

Musel jsem se zasmát. Celá Alice. A představil jsem si Bellu, jak se probírá stránkami plnými svatebních šatů. „Dobře, ale dáš na ní pozor,“ řekl jsem už skoro automaticky. Vytrvalé hlídání Belly už patřilo k běžným součástem našeho života.

Zaběhl jsem do lesa zrovna ve chvíli, kdy Alice spokojeně házela katalogy do kufru svého auta na cestě za ní.

- - -

Vzadu mezi stromy přeběhl jelen a já jsem vyrazil jeho směrem.

„Sakra, už zase je první…“ slyšel jsem za sebou Emmetta, jak nadává, než jsem se mu vzdálil a nechal jeho i Rosalii, aby si našli vlastní kořist. V tom se mi ale v kapse rozvibroval telefon. Alice. Ovládlo mě zděšení - hovory od Alice mohly znamenat i to nejhorší - a rychle jsem hovor vzal.

„Edwarde, nemůžu pořádně vybírat šaty, když nevím, kde bude svatba!“ Ulevilo se mi a vydechl jsem. A zároveň jsem část svojí pozornosti zaměřil zpět na jelena, který byl na dobré cestě se mi ztratit. „Bella mi to nechce říct, že prý to bude překvapení a že prý taky nemusím všechno vybírat já, ale to se vážně nedá takhle! Jestli mi to neřeknete, budu muset vybrat šaty jako by se měla vdávat na hradě v Karpatech, protože to je místo, které bych vybrala já!“

„Alice!“ zazněl z druhé strany Bellin výhružný hlas. „Prosím tě, polož to a přestaň vyvádět!“

„Alice, proboha… jak mám lovit a přitom telefonovat? Nemohlo by to počkat?“ ozval jsem se. Navíc jsem nevěděl, co říct. Místo jsme sice vybrali, ale chtěli jsme si to zatím nechat pro sebe.

„No, to by tedy nemohlo," odpověděla rázně Alice. „Máme to tu rozdělaný. A musíš uznat, že například do kostela se hodí úplně jiné šaty, než třeba do azalkového parku! Takhle nemůžu pracovat.“

„Ech…“ zastavil jsem se a přešlápnul. Jelen se zastavil, nevěděl o mě a tak začal v klidu a nerušeně okusovat výhonky. Tak nějak jsem si nepředstavoval, že budu muset uvažovat nad tím, kam se hodí a nehodí které šaty… Navíc teď!

„Alice!!!“ zazněla opět z druhé strany Bella. „Edwarde, promiň, já to tu nějak zvládnu,“ ozvalo se hlasem tak jasným, že jsem nepochyboval, že se Belle podařilo přiblížit k mikrofonu. „Dobře si pochutnej a na tohle klidně zapomeň, jo? Alice, jestli to ihned nezavěsíš, vyberu si šaty sama!“ Cvak. Tú-tú-tú.

Ulevilo se mi. Odlepil jsem telefon od ucha a zadíval se na něj jako bych se chtěl přesvědčit, že se mi to jenom nezdálo. Pak jsem jen nevěřícně zakroutil hlavou a zasunul ho do kapsy. Moje myšlenky se obrátily zpět k jelenovi.

- - -

Jeho krev mi stékala hrdlem, když se mi zase rozezněl mobil. Co zase? Dneska to vypadalo na velmi rušné odpoledne.  Samozřejmě Alice. Neochotně jsem přestal pít a zvedl to.

„On ji unese, Edwarde, nedokážu tomu zabránit!“ její hlas v telefonu zněl vyděšeně.

„Cože? Jak?“

„Jednoduše si pro ni přijde domů a pozve ji ven…“

„Cože?“ nechápal jsem. „Nepůjde s ním přece. Navíc jsi tam ty… Nenecháš ho ji odvést!“

„Je chytřejší než si myslíš. Jestli s ním nepůjde, chce zabít Charlieho! A je to ještě složitější…“

„Tak mu v tom zabraň, v jednom i v druhém!“ nenechal jsem ji domluvit.

„Edwarde, poslouchej mě, chvilku. Nemůžu dělat vůbec nic, a přesto nesmíme ztrácet čas. Bella nechce, aby se Charlie cokoliv dozvěděl. A nechce riskovat jeho život! Snažila jsem se ji přesvědčit, ale zuří, nedovolí mi to, nemůžu zasáhnout.“

Představoval jsem si Bellu, jak s Aymonem prostě jen tak odejde a dál se bude vše odvíjet tak, jak bude chtít on. „To ne!“ rozběhl jsem se směrem k Charlieho domku, telefon u ucha. A stále jsem to nechápal.

„Jak víš, co by udělal, kdyby s ním Bella neodešla? Máš snad dvě vize najednou nebo… nechápu to!“

„To je právě to. Je tak mazaný! Poslal mi skrz tu vizi vzkaz. Věděl, že to uvidím. Nevím, jak se to dozvěděl, ale už ví o mé schopnosti! A viděla jsem to všechno, tak jasně! Charlie si bude myslet, že je její známý z Jacksonvillu a řekne mu, že o jeho návštěvě Bella už ví ode mě! Chápeš? A když ho nechá s Bellou o samotě, jednoduše jí poví, ať jde s ním nebo, že to odnese Charlie. A počítá s tím, že tohle všechno uvidím a uslyším. Edwarde, neměl by vůbec problém  mu opravdu něco udělat… Nerozmýšlel by se.“

To mi vyrazilo dech, začalo mi to připomínat komplikovanou šachovou partii. Jeho plán byl promyšlený. „Viděla jsi, co udělá potom?“

„Ne, zatím ne… Snažím se, ale je to strašně nejasné. Chvíli vidím řeku, chvíli starý dům, chvíli jakýsi sklep nebo co… Sám neví, co udělá! Nepochybuji, že je to záměr. Ale vidím ho s Bellou v autě. Ona s ním odjede!“

„Nesmíš ho spustit z očí, jednou se rozhodnout musí, jsem na cestě k vám!“ Běžel jsem nejvyšší rychlostí a doufal, že tam stihnu dorazit ještě dřív, než ji odvede a jeho záměr odvrátit. Tohle mu tedy vyšlo! Být s ní já, neměl by šanci! Donutil bych ho zapomenout na celý den odporný plán a než by si zase vzpomněl, situace by se obrátila proti němu. Ale věděl jsem, že nemám naději. Alicina vize mluvila jasně. Bella s ním odjede. To vědomí bylo mrazivé.

Když jsem tam doběhl, byla tam už jen Alice. Stála ve stromech za Charlieho domem a na tváři měla nepřítomný výraz, zahleděný do budoucnosti. Potom se nespokojeně probrala a podívala se na mě. „Nic. Vidím jen samé silnice… Jsou pryč. Bella se nebránila a dokonce odjeli jejím autem.“ Rozhlédl jsem se – místo, kde parkovala, bylo opravdu prázdné.

Ochromovala mě hrůza z toho, co bude dál. Vlny vzteku mě nutily zatínat svaly a veškerou mou bojovnost jen posilovala nenávist k tomu odpornému slizkému hadovi. Nedokázal jsem vůbec myslet na to, co všechno by ho mohlo napadnout. Ovládla mě příšerná nejistota a strach. V téhle hrozné chvíli jsme nemohli dělat nic jiného, než čekat, až se rozhodne. Neměli jsme žádnou stopu. Neklidně jsem přecházel sem a tam, všechno se ve mně stahovalo a vřelo a sledoval jsem Alici.

Procitla z dalšího transu. „To je strašné!!!“ řekla vyděšeně. „Je to ten starý vyhořelý dům uprostřed lesa za řekou. Chce tam Bellu spoutat a počká, dokud nepřijdeš. Určitě spoléhá na to, že ti o tom řeknu!“ Nečekali jsme ani vteřinu a vyrazili jsme tím směrem. Věděl jsem, že v tu chvíli děláme jen to, co on sám chtěl, ale neměli jsme na vybranou. Nemohli jsme ji tam nechat. Nesnesl jsem pomyšlení, že by měla být v jeho rukou jen o minutu déle, než bylo nutné. Že vůbec byla v jeho rukou.

Běžel jsem a vyhýbal se stromům. Co všechno Aymon ví? Jak zjistil, že Alice vidí budoucnost? Při pomyšlení na různé varianty jeho dalších tahů mě mrazilo. V uších jsem stále slyšel jeho výhružky.

Polorozpadlý zčernalý dům se před námi konečně objevil. Věděli jsme, že jsou uvnitř, před ním stál její náklaďáček. Všechno se ve mně sevřelo, když jsem uviděl tenhle důkaz hrozivé situace. Bella byla uvnitř, s ním.

Už zdálky jsem zaslechl část jejich rozhovoru a jeho myšlenky.

Tu špinavou práci s potěšením nechám na něj. To bude pohled! Nemůžu se dočkat! „Bello, omlouvám se za tu bolest, ale víš, bylo to tak trochu nevyhnutelné. Není slušné čekat návštěvu a nic pro ni nepřipravit.“

Ztuhnul jsem nenávistí a vzedmula se ve mně vlna zuřivosti. Ve vzduchu jsem ucítil Bellinu krev. Alicin výraz se změnil. „Edwarde, já nemůžu…“ zaváhala.

„Přiveď Carlislea, obávám se, že Bella bude potřebovat ošetřit,“ řekl jsem a sevřela mě úzkost. Vůně její krve byla příliš silná na to, aby se mohlo jednat jen o malou ranku.

Dál jsem neváhal ani okamžik a vtrhl jsem dovnitř tak prudce, že se ztrouchnivělé dveře domku rozpadly na několik kusů. Propíchl jsem nenávistnýma očima jeho sebevědomý úsměv.

Pokračování:
20. kapitola - Plameny

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpívající krev - 19. kapitola - Vzkaz: