Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpívající krev - 18. kapitola - Nová síla

12.12.2010 (13:30) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2066×

18. NOVÁ SÍLA


„Já vím, že je to vzrušující, ale nezapomínej jíst,“ musel jsem ji napomenout, když jsme spolu seděli u obvyklého stolu v jídelně a ona mi vyprávěla o posledních hodinách, ve kterých se z ní a ze všech spolužáků jejich učitelé dle jejích slov pokoušeli „sedřít kůži“. Byla tak roztomilá. Snažil jsem se vzpomenout na svoji první maturitu a na to, jaké to tenkrát bylo. Pamatoval jsem si docela jasně, že jsem měl podobné pocity.

„Nedělej si ze mě legraci,“ střelila po mně pohledem.

„Nedělám,“ usmál jsem se. „Jen bys měla jíst. Jsi slabá, i když ta infuze od Carlislea ti malinko pomohla.“

Její výraz zvážněl. „Všechno vypadá tak v pořádku, co?“

Přikývl jsem a pochopil jsem, co tím myslí.  Bylo to jen zdánlivé, stále nad námi visela Aymonova hrozba.

Od té doby, co se Cullen vrátil, drží se ho Bella zase jako klíště. Dokonce už je tak bledá jako on. Nechápu, co na něm vidí.. Bez něj tu byl rozhodně lepší vzduch…. Slyšel jsem za sebou Tylerův vnitřní hlas. Zřejmě se stále nemohl smířit s tím, že Bella patří ke mně a ne k němu.

„Aymonovi bohužel nevidíme do karet a netuším, kde ho hledat. Nicméně ani on nezná naše karty…“ díval jsem se na Bellu povzbudivě.

Kdo ví, co za tím vším je – proč je tak bílá? Nevypadá vůbec dobře. Nikdo kromě ní a té jejich podezřelé rodiny tak nevypadá. Měl bych se vážně ujistit, že je všechno v pořádku. Vůbec se mi to nelíbí. Pořád se jí na to ptám a nikdy mi pořádně neodpověděla… pokračoval Tyler ve svých úvahách. Obrátil jsem oči v sloup, už mě to začalo otravovat, a otočil se na něj.

„Co je?“ zeptala se Bella a nakoukla mi přes rameno. Tyler se snažil chovat nenápadně a já se ho na dálku pokusil odradit výhružným pohledem.

„Ale, Tyler… zmatkuje, nic nového. Nejspíš sem přijde.“

„Otrava… už zase? On si snad nedá pokoj. To už je tenhle týden potřetí, ne?“ pronesla Bella nenadšeně.

Jdu k nim a tentokrát tu odpověď dostanu, rozhodl se a rozešel se směrem k nám.

Ne, to nedělej, pomyslel jsem si otráveně protisměrně k jeho záměru.

Zničehonic se zastavil. Jsem blázen? Kámoši jsou támhle, tímhle směrem bych málem narazil na Cullena. Kam to jdu? Uslyšel jsem náhlou změnu jeho myšlenek. Zapomněl snad, co chtěl ještě před chvíli udělat? Zapochyboval jsem o jeho duševním zdraví. Změnil směr a přidal se ke své partičce.

„Co to bylo?“ ptala se Bella, která ho celou tu dobu přes moje rameno sledovala. „Zničehonic si to rozmyslel?“ Dívala se na mě tázavě, věděla, že jsem sledoval jeho myšlenky.

„No jo,“ přisvědčil jsem a nechápal jsem to o nic víc než ona. „Prostě najednou to vzdal…“ Mávnul jsem rukou v nechápavém gestu.

- - -

„Dobře tedy, překonám se. Cathy mi sice leze na nervy, ale nějak to vydržím,“ řekla Bella a přitiskla se blíž ke mně na posteli v jejím pokoji. Bylo už dost pozdě, venku byla tma. Na sobě neměla skoro nic – jen pyžamko z jemné látky. „Bello…“ řekl jsem překvapeně a hned potom se přinutil soustředit na knihu. Zjevně si neuvědomovala svou svůdnost, které na mě bylo za poslední dny čím dál tím víc. Nyní to bylo tak jiné – beze strachu, že by mě její krev ve chvíli, ve které bych přestal myslet, zlákala. Nyní jsem věděl, že bych jí nemohl ublížit…

Zadíval jsem se zase do stránek Na východ od ráje a našel místo, kde jsem skončil. Nestihl jsem ale přečíst ani odstavec, když jsem zaslechl Charlieho kroky na schodech. Nebyl jsem sám, i Bella je slyšela. „Charlie…“ vydechla a zajela pod peřinu. Charlie se ale zastavil za dveřmi. Měl bych ji jít zkontrolovat, ještě nedávno vypadala tak vyčerpaně… kdo ví, co se zase dělo mezi ní a tím jejím týpkem…  Ale měl bych jí pořád lézt do pokoje jako malé holce? Občas si připadám fakt divně…honilo se Charliemu hlavou.

Vyčkával jsem, jak se rozhodne, neměl jsem nejmenší chuť se zvedat z Belliny příjemné postele. Věděl jsem, že vždycky budu mít dost času se ukrýt – jako už tolikrát kdy jsem neměl v jejím pokoji co dělat.

Ale co – pro klid a jistotu… stačí ty nerváky, co mám pořád v práci – mrknu na ni a hned půjdu…rozhodl se.

Ne, Charlie, to vážně není nutný… pomyslel jsem si, když se mi do hlavy dostala jeho poslední myšlenka, jako bych snad čekal, že mě uslyší. Bleskově jsem si stoupnul do stínu za dveřmi a čekal, až se otevřou dveře.

Jsem snad blázen? Co tu vůbec dělám? Tam tedy rozhodně jít nechci, co bych hledal v jejím pokoji? Dole běží zápas, reklamy už skončily… A hned potom jsem slyšel, jak se jeho kroky vzdalují. Nic jsem nechápal. Jak to, že si to najednou tak rozmyslel? Co ho k tomu přimělo? „Fmf…“ uniklo mi ze rtů, když jsem nad tím zakroutil hlavou.

„Odešel?“ zeptala se nechápavě Bella a vyhrabala se z pod deky.

„Jo.“

„Divný, nezdá se ti?“ Tím to trefila. Charlie neměl ve zvyku takhle prudce měnit svoje úmysly.

„Rozmyslel si to,“ řekl jsem sice jako by nic, ale nedávalo mi to smysl. Chápal jsem to ještě míň než Bella.

- - -

„Je to něco naprosto ojedinělého, unikátního,“ uzavřel Carlisle.

„Už toho začínám mít dost. Proč vždycky on a já nikdy?“ zachmuřil se Emmett, zatímco Alice se na mě zírala s očima navrch hlavy. I celý zbytek rodiny si procházel něčím podobným, každý po svém.

„Překonal jsi to nejhorší pokušení a nejhorší past, do které může upír spadnout. Nedovedu si to vysvětlit jinak než právě díky tomu, a možná i díky účinkům Belliny krve, se tvoje smysly ještě zbystřily. Jako by postoupily na novou úroveň. Mělo se v tobě zdokonalit to zlé, místo toho se ale vytříbilo to dobré! To nikdo nemohl čekat, o ničem podobném jsem nikdy neslyšel!“

Během posledních týdnů  jsem občas míval dojem, že se celý svět zbláznil a lidi vlastně nevědí, co chtějí, než mi došlo, že jsem to já, kdo nechtěně a nevědomě zastavuje jejich myšlenky. Když jsem to pochopil, zůstal jsem šokovaně zírat a Carlisle o tom nyní rozvíjel svoji teorii.

„Nejspíš jsi jediný na světě. Dovedeš odvrátit záměry lidí při pouhém kontaktu s konkrétní myšlenkou. Edwarde, uvědomuješ si, jak je taková schopnost nebezpečná? Nesmíš toho zneužívat ve svůj prospěch, to by nebylo správné.“

„Já vím… já vím…“ tohle jsem si doopravdy uvědomoval až moc dobře. Vlastně jsem už nějakou dobu přemýšlel nad tím, jak těžké bude tuhle novou schopnost zvládnout.  Bylo tak snadné ji používat, kolikrát jsem si uvědomil až potom, že jsem to zase udělal. „To taky nechci.“

„Pche…“ uchechtl se pobaveně Emmett, „… to si umím představit. Budeš nevinnost sama, jasně…“

„U tebe udělám výjimku,“ vrátil jsem mu to.

„Ještě že jsi to zrovna ty, kdo tu schopnost má,“ usmála se Esmé. „Nechci si vůbec představovat, že by podobného dokázal někdo, kdo by toho jen zneužíval… Ty to ale zvládneš. Tak jako jsi zvládnul i jiné, daleko horší věci.“

Než jsem stihl odpovědět, byla u mě Alice a objala mě. „Edwarde, to je… skvělý. Zasloužíš si to,“ řekla dojatě. „Ale nejsme tvoje loutky, jasný? Esmé ti možná věří, ale opovaž se si něco zkusit!“ dodala a pokusila se o varovný výraz…

- - -

Chvíli jsem si ji prohlížel a nemohl jsem se té nádhery nasytit. Ležela na dece uprostřed naší louky a slunce jí ve vlasech vykreslovalo měděné a bronzové odlesky. Bylo to tak málokdy, co jsem ji vídal za slunečných dní. Barvu jejích vlasů a očí doplňovaly žluté a oranžové drobné kvítky lučních travin, které byly rozeseté po celé louce jako každý rok touhle dobou.

Obrátila se na dece na záda a podepřela se na loktech. „Proč jsi přestal číst?“ zeptala se.

Nepřiznal jsem svoje okouzlení. „Jen mi tak došlo – proč vlastně čtu pořád já? Vždyť ty už jsi v pořádku… Dávno bys to zvládla sama!“ zatvářil jsem se naoko pohoršeně.

„Říkala jsem si, kdy tě to napadne…“ šibalsky se zamračila.

„Aha – to jsi celá ty! A nic neřekneš!“ Potvůrka.

„Mně se ale tak líbí poslouchat tvůj hlas…“ zavrněla. „Tu knihu už mám beztak dávno přečtenou…“

„Cože?“ vykulil jsem na ni oči. „A to říkáš až teď? To tady takhle ztrácíme čas?“

„To není žádné ztrácení času…“ ohradila se. „Je mi u toho tak příjemně…“

Zavřel jsem knihu a odložil ji. Posunul jsem se na dece o kousek blíž, naklonil se k ní a lehce se dotknul svými rty jejího ucha. „Říkáš příjemně?“ zeptal jsem se.

„Edwarde…!“ vydechla a zachvěla se. „Nech toho nebo z tebe budu jednou mít smrt.“

„To bych nerad,“ zašeptal jsem jí do vlasů a dotknul se rty jejího krku.

Zalapala po dechu a řekla rozpačitě: „Navíc víš, jak to je.“

„No právě, že vím… A pořád doufám, že by to tak nemuselo být. Pořád doufám, že se mi podaří tě přesvědčit.“ odtáhl jsem se. „Měl bych to ale o dost jednodušší, kdyby to fungovalo i na tebe. Máš jediný štěstí, že tvoje myšlenky neslyším. Obávám se, že by byly chvíle, kdy bych toho mírně zneužil…“ řekl jsem a věděl jsem, že mě nemůže chápat.

„Co myslíš, kdyby fungovalo?“

Zvážněl jsem a posadil se. Ona to bezděky udělala také. „Víš, Bello, to všechno za poslední dobu – Tyler v jídelně a nebo Charlie před dveřmi tvého pokoje, to nebyly náhody.“

„Co? Nerozumím…“

„Tyler se nechtěl otočit a odejít k svému stolu. A Charlie nechtěl pustit kliku tvého pokoje a odejít zpátky dolů. Tedy, nechtěli by, pokud bych tam nebyl já.“

„Tak, teď to chápu ještě míň. Nemohl bys mluvit nějak… jasněji?“

„To já jsem je donutil. Odvrátil jsem jejich myšlenky. Kdybych to neudělal, Tyler by se do mě nejspíš pustil a Charlie…“

„Cože?“ nenechala mě domluvit. „Chceš říct, že dokážeš odrážet cizí myšlenky?“

„Ano,“ řekl jsem poměrně ztěžka a čekal jsem na její reakci.

„Cože? Jak? Proč jsi mi to neřekl…“

„Nevěděl jsem to. Nikdy dřív jsem to neuměl. A nějakou dobu jsem sám nevěděl, co se děje, uvědomil jsem si to až potom. Vlastně to teprve začínám chápat… Ze začátku to bylo jen hrozně matoucí. Vlastně pořád ještě tak trochu je.“

Chvíli mi trvalo, než jsem jí všechno vysvětlil, hltala každé mé slovo a nesnažila se skrývat své překvapení a svůj úžas.

„Chvíli mi bude trvat, než tomu uvěřím, měj se mnou trpělivost.“ žádala mě a její srdce, které se po té novině rozběhlo, se pomalu uklidňovalo. „Ještě, že na mě to nefunguje!“ oddechla si a já musel jen chápavě přikývnout.

„Je to díky tobě,“ zdůraznil jsem. „Je to dar, který přišel současně s tvou krví.“

Jen se na mě tiše dívala. Moje vděčnost za celou její existenci a její neuvěřitelnou přítomnost v mém životě nebrala mezí. Stlačila mě další vlna bezmezné lásky k ní. I po tak dlouhé době jsem stále nebyl schopen uvěřit, že jsem ji našel.

Sklonil jsem se a políbil ji, pozvolna, na rty. Její srdce se rozběhlo a byla to ona, kdo přitiskl své rty na mé s větší důrazností. Zajela mi prsty do vlasů a z jejích doteků jsem poznal, jak rychle se propadá do objetí vášně, která i mě okamžitě vtáhla. Líbal jsem ji hladově a vdechoval její vůni, která už mě pokoušela jen jedním, tím nejsladším způsobem. Zvednul jsem ji a posadil si ji do klína, okamžitě se na mě přitiskla a mě ovládlo omamné zatmění, kterému jsem vždy dřív tak namáhavě musel vzdorovat. Teď už jsem nemusel… Poddával jsem se tomu a laskal její rty jazykem. Rukama jsem ji hladil v pase a na bocích a obával se toho, co přijde… Co udělá ona. Jako už několikrát předtím. Očekával jsem, kdy ji zastaví její umíněnost.

Ztuhnula a mírně se ode mě odtáhla. „Udělej to, Edwarde,“ zamumlala téměř nesrozumitelně mezi rychlými výdechy. „Nespoléhej na to, že to jednou vzdám. Proměň mě. Chci ti patřit víc, než si myslíš, kdy už to konečně pochopíš. Chci ti patřit víc než, jak se k sobě mohou připoutat lidé, víc než jen slibem, srdcem, duší… Udělej to. Víš, že je to moje podmínka…“

Už několik dní jsem na to myslel. Věděl jsem, že její rozhodnutí je neoblomné. Byla si jím stoprocentně jistá. I já jsem toužil k ní patřit, všemi myslitelnými způsoby. A věděl jsem, co musím říct. Chtěl jsem to říct už dávno, ale nevěděl jsem jak.

Něco mě utvrdilo v tom, že teď je ta správná chvíle. Měl jsem ta slova na jazyku a vyschlo mi v krku. Nadechl jsem se a odpověděl jí: „Proměním tě.  Ne kvůli té tvé zatracené podmínce. Už prostě vím, že to je správné. Zahnala jsi moje pochybnosti… Vidím jasně, že jsi se rozhodla.“

Zůstala na mě zírat, úplně bez pohnutí. Vypadala tak roztomile. Zkameněla úžasem a zapomněla i dýchat.

„Proměním tě. Ano. Vím, že máš pravdu,“ zopakoval jsem raději ještě jednou.

Padla mi kolem krku a šťastně se rozvzlykala. Něžně jsem ji obejmul a když moje ruce spočívaly na jejích zádech, zašeptal do jejích vlasů: „Miluju tě tak moc jako ty mě. Miluju tě víc, než je vůbec možné. A chci k tobě patřit stejně jako ty ke mně. Má to tak být.“

Podívala se mi do tváře, jako by chtěla něco říct, ale místo toho znovu vtiskla hlavu na moje rameno a opět mě šťastně sevřela. „Konečně…“

Jenže já věděl, že musím říct ještě něco. Něco, co jsem nedokázal vyhnat z hlavy už tak dlouho. Něco, o čem ona neměla tušení. Položil jsem ruce na její ramena a jemně ji odtlačil, abych se jí mohl podívat do očí, a vzal jsem její ruku do svých dlaní. Nevěděl jsem ale jak to říct.

„Cítím to stejně jako ty. Patříme k sobě, a tak je to správně.“ Na okamžik jsem se odmlčel. „A byl bych neskutečně šťastný… Prosím, Bello, vezmeš si mě?“

Přestala plakat a zároveň i dýchat. Ohromeně se na mě podívala, neschopna slova. Její oči chvíli nevěřícně bloumaly po mém obličeji a já se stejným způsobem ztrácel v pohledu na ni. Potom se na mě zpříma zadívala a usmála se: „Ano.“

Všechno štěstí světa se spojilo v jednom okamžiku na jednom místě ve vesmíru. V ní a ve mně.

Dorrianě k dnešním narozeninám. Opozděně, ale přece. Všechno nej! :-)

Pokračování:
19. kapitola - Vzkaz

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpívající krev - 18. kapitola - Nová síla: