Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpívající krev - 17. kapitola - Terapie

10.12.2010 (15:30) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2369×

17. TERAPIE

„Těžko bys snesl ten pohled,“ mluvila Alice v telefonu. „Bella se trápí. Občas ji zahlédnu a… je jako tělo bez duše. Nesmíš ji tak nechat! Nevím, nad čím váháš! Přijeď sem za ní, ona tě vyslechne. Věř tomu, že to pro ní nebude tak těžké, jak si myslíš! Co bys udělal ty na jejím místě?“

V tom měla pravdu, neváhal bych. Přesto jsem se necítil dobře, že na ni mám mít nějaké další nároky. A ještě k tomu takovéhle. „Uvědomuješ si, co po ní mám chtít? Aby mi darovala svou krev! Navíc tolik, že z toho sama zeslábne… Má si procházet další bolestí? I tak už toho pro mě udělala příliš!“

„To si myslíš ty. Ona může mít jiná měřítka… Ona má jiná měřítka. Koukej přijet, nebo jí to povím sama. A bude se divit, proč jsi za ní v takové situaci nepřišel sám. Ona neví, že je všechno jinak. Měl bys jí dát naději, nebo se utrápí. Miluje tě tak moc, že tě dokázala opustit, aby ti dala šanci! Nerozčiluj mě! Jestli ti na ní záleží, okamžitě přijeď!“

Alice měla pravdu. Byla tu nová naděje. Mohl jsem jenom doufat, že bude stejně tak důležitá pro ni, jako byla pro mě. Byla to naděje, která mohla zbořit tu zeď mezi námi, která by tam nikdy nestála, nebýt všech těch nešťastných okolností. Ať jsem chtěl nebo nechtěl, přestal jsem váhat. V této situaci bylo správnější po ní žádat příliš, než nežádat nic. Měla o tom vědět, měla dostat možnost se rozhodnout.

„Edwarde!“ přerušila Alice moje mlčení. „Ať už jsi tu.“ Na druhé straně se ozvalo cvaknutí.

- - -

„Věděla jsem, že přijedeš,“ obdařila mě úsměvem Alice, když jsme se poprvé uviděli v Jacksonville. „Viděla jsem to už, než jsem zavěsila.“

„Tím jsem si byl jistý,“ odpověděl jsem.

„Jak jinak… Hele, slunce už zapadlo, jdeme, Bella je doma. Mohla bych u nich zazvonit a pozvat ji ven, co říkáš?“

„Alice, jsi hodná, ale raději bych to udělal sám.“

„Tak se mi líbíš,“ řekla s potěšením.

- - -

„Edwarde?“ hlesla Bella, když otevřela dveře domu a uviděla mě. Ve tváři se jí objevila bolest a znervózněla. „Co tu chceš?“ Její otázka nezněla nepřátelsky, spíš bolestivě.

„Bello, snažím se respektovat tvoji volbu a i přesto, že jsem celou tu dobu nemyslel na nic jiného, než jak tě zase vidět, nepřišel bych za tebou, pokud by k tomu nebyl důvod. Potřebuju s tebou mluvit.“

Váhavě udělala krok zpět a pustila mě dovnitř. „Můžeš jít dál, jsem doma sama.“

Vstoupil jsem dovnitř a zadíval se na ni, do jejích oči, které mi tak chyběly. V tu chvíli jsem zapomněl mluvit. Tak dlouho jsem je neviděl! Tak strašně mi chyběly.

„Ne…“ uhnula pohledem. „Nedívej se.“

„Ano.“ Neudržel jsem se a musel jsem ji obejmout. Nedívala se na mě, nečekala to, ale jakmile ucítila můj dotyk, přimkla se ke mně. Tím se napětí, které mezi námi viselo ve vzduchu, uvolnilo.

Nebránila se, opřela se do mé náruče a začala vzlykat. „Jestli jsi mě přijel jenom zase znova trápit, nepřežiju to. Řekni, že ne.“

„Ne… Sám v to nedoufám o nic míň než ty. Situace se změnila a teď bude záležet hlavně na tobě. Ale, neplač, prosím.“ Její srdce klopýtalo, měl jsem o ni strach. Přiměl jsem ji posadit na schody v hale a sám se posadil vedle ní, abych ji mohl držet.

Podívala se na mě a utřela si slzy. „Proč na mě? Tomu nerozumím…“

Nevěděl jsem, jak začít. Nadechl jsem se: „Potom, co jsi odešla, jsme se s Carlislem pustili do hledání něčeho, čehokoliv, co by mohlo tu hrůzu ukončit. Nedokážu být bez tebe, chci se toho zbavit… a najednou jsem si uvědomil, že jestli vůbec existuje nějaký způsob, jak to porazit, přijdu na něj. A Bello… vypadá to, že ten způsob existuje. A neměli jsme o něm doteď ani tušení.“ A hned potom jsem jí řekl všechno, co jsem věděl.

Dívala se na mě šokovaně. „Moje krev by tě mohla vyléčit? Moje krev?“ ptala se udiveně, jako by nemohla uvěřit.

Musel jsem to vyslovit, pro nás, pro oba: „Nemám na výběr, než tě požádat, jestli bys to neudělala. Bez záruky, že to bude fungovat. Pravděpodobně tu žádná jiná šance není."

V tu chvíli po mně skočila a pevně mě objala, tak pevně, že jsem ucítil její stisk víc, než bych si pomyslel. „Už jsem přestala doufat a teď tohle, to je tak… úžasné!“ mluvila a napůl se smála, napůl brečela. „Jak se vůbec můžeš ptát, jestli to udělám? Vyzkoušela bych cokoliv, co by nám mohlo pomoci dostat se z tohohle pekla… Život bez tebe tak bolí!“

Zachvátila ji vlna radosti a prudkého štěstí. „Bello, vždycky, vždycky mě překvapíš… Ze kterého nebe jsi přišla na zem? Jsi neuvěřitelná, tak neuvěřitelná!“ šťastně jsem šeptal do jejích vlasů a doufal jsem, že ta vůně, která mě obklopovala, už brzy bude mít jen jeden význam.

- - -

„Doufám, že jste si to už ujasnili a večer to zase nebude jinak,“ mračil se Charlie, když jsem přijel vyzvednout Bellu druhý den po jejím návratu do Forks. „Na takové přemety nejsem zvědavý. Pár týdnů tady, pár týdnů tam…“

„Tati, už to bude dobré, slibuji…“ řekla rozpačitě Bella.

„No, jen neslibuj,“ zadíval se na ni a potom na mě. „A ty se opovaž jí zase něco udělat. Už tak toho bylo dost. Mějte se, děti!“ Zacvakl za sebou dveře.

V jeho očích jsem byl padouch, který Bellu neustále uváděl do nebezpečí. A když ne do nebezpečí, našel jsem si jiné způsoby, jak ji ničit. Bella zůstala chvíli viset pohledem na zabouchnutých dveřích, a potom na mě koukla omluvně a provinile zároveň, ale nic neřekla.

„Tak co si dáme dneska, abychom Charlieho nezklamali? Nějaké to zranění nebo nějaké to drama? “ pokusil jsem se zlehčit situaci a pokračovat v kolejích, které nám nastavil Charlie.

Bella do mě dloubla. „To není vtipný.“ Přesto se ale rošťácky usmála. „No, kdyby věděl, co nás čeká zrovna za chvíli…“ zakoulela očima.

Jenom jsem pozvedl obočí. „To jo. To je snad lepší, když si myslí, co si myslí.“

Bella vzdychla. „Jestli to ale vyjde, tak bychom snad aspoň jednu hrůzu mohli vypustit. Tak jedem,“ nasedla do auta.

Brzy jsme byli v Carlisleově pracovně a on držel v ruce jehlu. Všechno se ve mně sevřelo při pomyšlení, co bude následovat. Opustil jsem místnost, věděl jsem, že u toho nemůžu být. Zašel jsem vedle do knihovny a chvíli počkal. Můj pohled přitom spočíval na hromádce těch důležitých dopisů, které nyní odpočívaly v přihrádce knihovny. Prohlížel jsem si je a už po několikáté zadoufal, že mluvily pravdu.

Ve dveřích se objevil Carlisle a s ním do pokoje vstoupila opojná, divoká vůně Belliny krve. Celé mé tělo se napjalo, když mi podával malou úzkou skleničku s její krví. Chvíli jsem zaváhal a ruce se mi zatřásly. Nedokázal jsem si představit, co to se mnou udělá. V krku mě ale nesnesitelně pálilo a všechno se ve mně svíralo, nemohl jsem dlouho uvažovat. Přitiskl jsem sklo ke svým rtům a vzápětí ucítil tu nejkrásnější, nejpodmanivější chuť na svém jazyku. Jen jsem slastně vydechl.

Jakmile jsem tu velmi malou dávku její krve dopil, nedostavilo se obvyklé šílenství, jak jsem ho znal kdykoli dřív. Místo toho mě přepadl klid a dokonce něco jako únava. Každá částečka mého těla se uvolnila, a jako by si po dlouhé době napětí vydechla. Nemohl jsem tomu uvěřit, bylo to tak nezvyklé, tak osvobozující! A byl to zcela nový druh pocitu, nikdy dřív jsem nic podobného nezažil. Překvapeně jsem se usmál.

Carlisle se také usmál, když viděl uvolněný výraz v mé tváři a jen nevěřícně kroutil hlavou. „Mohlo mě to napadnout už dřív. Platí to o tolika věcech, co jich je na světě. O bylinkách, jedech, lécích… v malé dávce mohou pomáhat, ve velké potom zabíjí. Tohle je zdá se dost podobné. Ten samý princip! A stejně neuvěřitelné. Měli jsme to celou dobu před nosem, stačilo se jen zamyslet.“

Nemohl jsem promluvit, stěží jsem to chápal. Vlna uvolnění pomalu slábla, ale stále jsem se cítil velmi dobře. Bella! Čekala vedle v místnosti, napjatá. Musel jsem za ní.

Stála opřená o Carlisleův stůl, ruce složené přes prsa a dívala se strnule do země. Za stolem seděla Esmé, ale zjevně neměly moc náladu si povídat. Když jsem vstoupil, Esmé vstala a obě na mě upřely zrak.

Přišel jsem až k Belle, abych ji objal. Esmé znervózněla a sledovala mě ostrým pohledem. „Ne, neublížím jí. Není čeho se bát,“ řekl jsem, abych ji uklidnil.

Podíval jsem se na Bellu. „Tvoje krev, takhle, nepálí, ale hladí. Zdá se, že to funguje. Děkuju, děkuju!“

- - -

„Už dál, prosím, nečti, nemůžu to poslouchat,“ poprosila mě. „Ta Cathy je tak špatná… Když o ní čteš, musím myslet na Aymona…“

Odložil jsem tedy Na východ od ráje na stůl. „Takhle se ale k maturitě těžko připravíš…“

Ležela na posteli ve svém pokoji, zatímco venku ubíhaly teplé jarní dny, a byla bělejší a studenější než obvykle. Věděl jsem, že je to ztrátou krve, která se zatím nedala nahradit, a že je to všechno díky mně. Proto jsem pro ni dělal všechno, co jsem mohl, abych jí to usnadnil. Pomáhal jsem jí s učením, s čímkoli, co jsem viděl, že je pro ni namáhavé. Obdivoval jsem ji, že se s tím dokáže vypořádat. Pro ni bylo určitě mnohem horší tím procházet, než pro mě mé výčitky. Ale oba jsme věděli, že je to už skoro u konce – mnoho věcí se změnilo. Sám jsem odebíral Belle krev a její vůně, ani chuť už zdaleka nebyla tak silná. Nepřemáhala mě. Vrátil jsem se ke krvi zvířat, jinou jsem už nepotřeboval. A moje oči získaly zpět svojí zlatohnědou barvu, stejnou jako měli i ostatní z mé rodiny. Jen místy v nich byly tenké červené nitky. Vrátil jsem se do školy, po delší době, kterou jsem podle oficiální verze strávil na léčení ve Washingtonu.

„Připravím, neboj,“ řekla slabě. „Už to brzo skončí,“ usmála se na mě.

„Já vím. Už nějakou dobu na to myslím. Tvoje krev mě už téměř neláká, dovedu se ovládat a dokonce je to snadnější než dříve – po tom všem.“

Dívala se na mě upřeně, a potom se zeptala: „Ano? Potom bych chtěla něco vyzkoušet, jestli dovolíš. Pokud se to povede, víme, že je konec,“ nadzvedla se na posteli

„Co tím myslíš?“

Neodpověděla, jen sáhla pro jednu z jehel, kterou měla ukrytou v šuplíku. Jak v jejím, tak v mém pokoji jsme jich vždy měli několik k dispozici. Pochopil jsem, co chce asi udělat, a zhrozil jsem se. „Ne, to ne, Bello. To nedělej.“

„Proč? Máš pochybnosti? Ráda bych se jich už všech zbavila… Jednou pro vždy.“

Zamyslel jsem se. Neměl jsem pochybnosti. Věděl jsem, že jsem s tím skoncoval. Věděl jsem, že tahle touha už mě nepřemůže. „Ne, nemám,“ odpověděl jsem po pravdě.

„Tak potom…“ píchla se do prstu a na jeho špičce vyskočila červená krůpěj. Natáhla ke mně ruku a čekala.

Na tu vůni jsem byl už zvyklý, příjemně mě pohladila. Zavřel jsem oči a tu krůpěj slíznul. Nedostavilo se nic. Ani běžná únava a podivná ospalost jako obvykle – po tolika dávkách za poslední týdny nemohla taková kapička představovat žádné pokušení. Ale především – Bella se mnou byla v bezpečí, v naprostém bezpečí.

„Bello,“ vydechl jsem a mírně se usmál. „Už ti nikdy neublížím, už se nebudeš muset se mnou bát.“

Šťastně se usmála. „Je to za námi… Miluju tě.“

Nadzvednul jsem ji z postele, a když mi spočívala v náručí, vtiskl jsem jí polibek.

„Edwarde,“ řekla zamyšleně, když mě donutila ji zase položit a posadit se vedle ní, „tolik k sobě patříme. Ta krev, to je další věc, která nás spojila. Jsme k sobě tolik připoutaní! Nejen, že můj život by bez tebe neměl cenu, nejen, že to, co cítím, je skutečná láska, která překonává všechno… ale navíc jsem byla stvořena tak, aby tě má krev nejdřív lákala… a potom tě uzdravila. Tohle je víc než blízkost obyčejných lidí. Jsem část tebe a ty jsi část mě. A už se téměř dotýkám tvého světa. Moje krev ti pomohla a teď tvoří tvoji součást.“

„Je mi líto, že tu nebyla jiná možnost.“

„Ale ne, nechápeš, co chci říct,“ vzdechla a podepřela se na loktech. „Já… jsem za to ráda! Chci ti být tak blízko, jak jen to je možné. A není to jen prchavý nápad holky, která neví, o co se tu jedná. Chci být součást tvého světa. A vím, co mě to bude stát. Vím, že to není zadarmo. Přede mnou ale byli jiní, kteří si tím taky prošli. Nemůžeš už říct, že nevím, co je to žít život upíra… Viděla jsem už dost… Proměň mě.“

„Bello!“ zděsil jsem se a nechtěl jsem dál poslouchat, co mi říká. „Bello, prosím, nemluv tak… Jsi krásná taková, jaká jsi…“

Podívala se na mě zpříma a v jejím pohledu byla síla, kterou jsem tam nikdy dřív neviděl. „Neodmítej mě, je to moje rozhodnutí. Chci být jako ty. Ačkoli jsou v mém životě další důležité věci, nic není důležitější. A já si vybírám život s tebou. Myslíš, že máš právo to rozhodovat za mě? Všechno, co jsi řekl, a kolikrát jsi to řekl, mě nedokázalo odradit. Ani to, co jsem viděla na vlastní oči. Ani všechna možná vyprávění z vašich životů. Vím, co chci.“

„Bello…“ Její vyznání bylo tak přesvědčivé, tak upřímné a hluboké. Byl jsem zmatený. Pomalu jsem cítil, jak ve mně starost o její budoucnost a moje vlastní vize toho, co by pro ni bylo nejlepší, uvadá pod tíhou a důrazností jejího rozhodnutí.

Ještě jednou odhodlaně pohlédla do mých očí. „Chci tvoji lásku. Ta pro mě znamená víc. Víc, než cokoli. Proměň mě.“

Děkuju vám všem, mé milé a věrně čtenářky, za to, že to čtete, a že vás to ještě neomrzelo. Vaše jména už si všechna pamatuju a myslím na ně, a zároveň se na ně opět těším se zveřejněním každé další kapitolky. Na všechny z vás a na vaše názory budu čekat i tentokrát: Janebka, Julie, Zuzka88, bb119, Vanesska, AMO, Jinka, Dorriana, LiaC, eElis, Jula, gabina, MirushQka, Carlie, Makinka. Děkuju, bez vás a i bez těch ostatních, kteří čtou a nevyjadřují se, by to nemělo smysl!

Pokračování:
18. kapitola - Nová síla

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpívající krev - 17. kapitola - Terapie: