Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpívající krev - 16. kapitola - Východisko

07.12.2010 (20:15) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2197×

16. VÝCHODISKO

Opřel jsem se o zábradlí a zachytil poslední pohled na to, jak se jí rozevlály vlasy, když seběhla po schodech. Její pláč a její kroky ztichly, když se za ní zabouchly dveře v hale a potom už nic. Jen prázdno. Strašlivé prázdno!

Stlačila mě ohromná bolest a zděšení. Všechno se ve mně zkroutilo. Zůstal jsem stát jako bez života a přemáhal jsem chuť se za ní rozběhnout. Zdrtila mě jistota, že to neudělám. Nemůžu udělat. Nechtěla to, rozhodla se mě opustit a neměl jsem jak jí to rozmluvit. Nemohl jsem nic! Snad jedině ji zadržet násilím. Ačkoli jsem nedokázal pochopit, jak to mohla udělat, věděl jsem, že to udělala. A propíchlo mě tisíc žhavých jehel, když jsem si uvědomil, že odjede. Že ji nemohu zadržet. Uslyšel jsem zvuk odjíždějícího auta, drásavý, nejstrašnější zvuk.

Moje oči neviděly a všechny ty příšerné myšlenky se mi vpalovaly do hlavy. A jedna, ta nejhorší, nejhrůznější, stála nad všemi ostatními: Bella byla pryč.

Zachvátila mě beznadějná nicota. Na všem ostatním přestalo záležet. Všechny ostatní věci přestaly mít smysl. Všechno bylo stejně bezvýznamné, bez hodnoty – tma nebo světlo, láska nebo nenávist, černá nebo bílá… všechno splývalo v jednolité šedivé hmotě. Ani jedna součást vesmíru neměla důvod dál existovat.

- - -

Ty dny jsem si připadal, že žiju ve vzduchoprázdnu. Nechápal jsem, nemohl pochopit.  Bez ní byl můj svět neskutečně nicotný.  Už nevím kolikátý den mé myšlenky ustavičně narážely na stěnu, kterou mezi námi Bella postavila. Nemohl jsem myslet na nic jiného, než jak ji získat zpět. Věděl jsem jen to, že to musím dokázat. Nemohl jsem bez ní být. Jediné, co mě drželo nad vodou, bylo vědomí, že by se vrátila, kdybych se toho dokázal zbavit. Vědomí, že neodešla dobrovolně, ale že ji k tomu donutily okolnosti. Usilovně jsem se držel naděje, že znovu budeme spolu. Nějak.

Ale neměl jsem nejmenší tušení, co mohu dělat. Vyzkoušel jsem už všechno. Moje síla a odhodlání však nestačilo. A nic jiného jsem v rukou neměl. Jen zoufalství, bezmoc a beznaděj.

To, co nás rozdělovalo, jsem nyní nenáviděl ještě víc. Každé vzepjetí temných sil jsem tou nenávistí v sobě okamžitě spálil. Moje neschopnost se ovládnout už nadělala tolik škod, neměl jsem nejmenší chuť dovolit cokoliv dalšího. Natož, aby nás to od sebe navždy rozdělilo. Moje vnitřní síla vzrostla, ale brzo jsem pochopil, že jenom po dobu, po kterou mě ovládal vztek a kdy pálila bolest. Ve chvílích, které nebyly tak napjaté, se síla mých instinktů zase vracela naplno.

Na zvířecí krvi jsem vydržel několik dní, ale potom mé instinkty zvítězily a znovu jsem tomu podlehl. Nenáviděl jsem tu krev, která mě k sobě poutala, a která mě oddělovala od veškerého světla v mém životě. Tolik jsem si přál ji nepotřebovat, zlomit to prokletí, před kterým jsem neměl úniku. Moje závislost, bezpodmínečná a krutá, mi brala všechno. Snažil jsem se nemyslet na Belliny slzy a na to, jak prožívá tyto dny v Jacskonville ona sama, protože pro mě každý den bez ní byl nekonečný a nesnesl jsem pohled do budoucna, ve kterém jsem prozatím neviděl nic, čeho by se dalo chytit.

Na mysl mi stále přicházelo jedno řešení, které jsem ale vší silou odmítal. Proměna. Proměna, o kterou mě ona opakovaně žádala. Nemohl jsem ji ale proměnit, zničit ji, jen proto, že jsem ji chtěl mít u sebe.  Bella na tohle nebyla připravená. Na věčně zatracení a odpornost upířího života, tak temného oproti tomu lidskému. Chtěla, abych jí ublížil, byla tak dobrá – všeho by se vzdala… Tak moc jsem ji právě před tím chtěl uchránit. Zarýval jsem nehty do desky stolu, u kterého jsem seděl, až se v něm udělaly prohlubně, a přísahal si, že musí existovat ještě jiné řešení.

Nemohl jsem ani pomoci naší rodině, která nadále Bellu hlídala, bez jejího vědomí. Nemohli jsme podceňovat Aymonovy výhrůžky, že ji zabije. Nepochyboval jsem o tom, že to bude chtít udělat. Moje rodina, kromě Rosalie, souhlasila s tím, že prozatím budeme Bellu chránit i v Jacksonville. Ubíjelo mě, že jsem tam nemohl jet sám – byl jsem příliš nebezpečný lidem a neobešel bych se bez krve od Carlislea, tak stupidní důvody! – a tak to byla Alice, kdo tam odletěl. Přinejmenším mě uklidňovala jistota, že její dohled bude velmi spolehlivý. A mohl jsem doufat, že díky tomu neviditelnému spojení budu vědět, že je Bella v pořádku. A možná i něco o jejím životě, kterého jsem se nesměl účastnit.

„Musíme už něco vymyslet, takhle to dál nejde. Jsme na mrtvém bodě,“ mluvil jsem s Carlisleem. „Nemohu ztrácet další dny, do nekonečna… Metody, které známe, a které dobře fungují za normální situace, tady jednoduše nestačí. Přesto ale musí být nějaký způsob, jak nad tím zvítězit. Musí!“ Docházela mi trpělivost. Jenom moje snaha nestačila. Musel jsem bohužel uznat, že v Bellině nepřítomnosti toho pokušení bylo méně, ale přesto to nestačilo.

Carlisle se zamyšleným pohledem díval na můj další záchvat vzteku. „Vím, že je to těžké, ale nemáme odkud čerpat. Za dlouhou dobu existence upírů jich nebylo moc, kteří se museli postavit tomu čemu ty.“

„Ale někdo takový přece byl! Někdo si už musel projít tím, čím já… Musíme vypátrat všechny, kteří o tom něco vědí,“ rozhodl jsem se náhle zjistit co nejvíce. „Musíme o tom vědět všechno. I proti zpívající krvi musí být možné bojovat.“

Carlisle jenom pokýval hlavou. „Máš pravdu, nevíme toho dost. Ale můžeme jenom doufat, že se nám podaří zjistit víc.“ Položil mi ruku na rameno. „Pokud nějaký způsob existuje, přijdeme na něj.“

- - -

Craig. To bylo jméno, na kterém nyní všechno záviselo. Carlisle strávil každou volnou chvíli následujících několika dní a nocí ve své knihovně, ve které bylo shromážděno všechno, co se mu podařilo sesbírat za desetiletí svého života. A především se soustředil na všechno, co mu zůstalo z doby, kterou strávil ve službách Volturiových. Dle jeho slov tenkrát strávil hodně nocí opisováním příběhů, které se mu dostaly pod kůži. Vrátil se k příběhu o Lotrecovi, jediném upírovi, o kterém věděl, že se podobným způsobem potkal s pokušením zpívající krve. Jiné kličky osudu ho potom dovedly k soudu Volturiových, kteří ukončili jeho život. A ve výpovědích, které byly tenkrát zapsány, byla zmínka o zpívající krvi. Zmínka, která nám dala alespoň stopu, když ne odpověď.

Dál už byly jen informace týkající se příběhu, kvůli kterému se ocitl před Volturiovými. A to byl jiný příběh. Pro nás byl podstatný jen tenhle úryvek. A jméno Craig.

„Musíme ho najít. On to ví,“ zformuloval Carlisle to, co bylo zjevné. „Zeptáme se všech svých přátel a známých a budeme doufat, že ho někdo bude znát. A když ne, najdeme ho jinak…“

„Snad je ještě naživu,“ dodal jsem.

- - -

Následující dny jsme strávili hledáním a kontaktováním našich přátel. A potom nezbývalo než čekat. Čekat na spásu v podobě jejich odpovědí a doufat, že někdo někdy slyšel jméno Craig a nebo, že někdo alespoň zná někoho, kdo by nás k němu mohl dovést. To čekání se vleklo a nejistý výsledek mě ubíjel. Navíc to mohlo trvat řadu dní, týdnů, měsíců…! To pomyšlení bylo nesnesitelné.

Stejně jako další sáčky krve, které jsem od Carlislea potřeboval. Sžíral mě odpor pokaždé, když jsem to musel udělat, nenáviděl jsem to a potřeboval zároveň. A ačkoli jsem věděl, že mé naděje na úspěch jsou mizivé, stále jsem se pokoušel nahradit lidskou krev krví zvířat.

- - -

Když jsem se tentokrát vracel z lesa, pod mým oknem stála Daylah. Zrovna ona! Neměl jsem nejmenší chuť se s ní setkat. Copak to posledně nepochopila? Vzájemně jsme se ucítili a podívali se jeden na druhého. Zastavil jsem se ještě mezi stromy a uvažoval, jestli se raději nemám vrátit odkud jsem přišel.

„Neboj se mě, už ti neublížím. Nechci už pomáhat Aymonovi, všechno se změnilo,“ řekla tiše a udělala pár kroků ke mně. Její hlas zněl jinak. Upřímně. Nesnažila se si se mnou hrát jako při našem posledním setkání. „Nechtěla jsem ti znovu bez pozvání vlézt do pokoje, proto čekám tady. Chci se ti omluvit.“

Nebyla to lest. Její myšlenky potvrzovaly to, co říkala. Přišel jsem až k ní a zadíval se jí do tváře. Zastavila se na mých očích. Jsou tak krásné, i když jsou červené. Přesto v nich je něco… hlubokého. Jak to, že jsem si toho nevšimla hned? Nechápal jsem, co mají její myšlenky znamenat.

„Omluvit?“ zeptal jsem se stručně.

„Nejsi takový jak o tobě Aymon vyprávěl. Vím, že jsi nemohl za Lisbethinu smrt. Ty nechceš zabíjet, nikoho, ani kvůli sobě. Vidím to. Potom, co jsem viděla a pochopila v Seattlu… od té doby jsem tu a tajně tě sleduji. Ne přímo – nechtěla jsem, abys o tom věděl. Ne kvůli Aymonovi, ale z vlastního zájmu,“ Tak nečekaného, pomyslela si a nevím, jestli se mi to zdálo, ale jako by se na její tváři objevily rozpaky.

„A vidím tvůj boj s tím, co nemůžeš porazit,“ sklopila zrak. „Nezasloužíš si žádný trest za Lisbethinu smrt, nemáš na tom žádný podíl. Naopak. Jsi … neobyčejný. A Bella taky,…“ Až příliš dobrá, abych s ní mohla a chtěla soupeřit.

Nemohl jsem té proměně uvěřit. Nebyla to Daylah, tak jak jsem si ji pamatoval – démonická, svůdná dračice s očima, ve kterých jí hořely ohně. Teď byla… krotká a neobyčejně krásná. Podobnou krásu jsem ještě nikdy neviděl. Krásu zbavenou špatnosti.

„Edwarde,…“ Jak příjemné je vyslovit to jméno, které nedokážu vyhnat z hlavy! Edwarde, Edwarde… pomyslela si… „vím, co hledáte. Craig je mrtvý, ale tady máš, co potřebuješ. Craigovy dopisy z roku 1882.“ Do rukou mi vložila balík starých otrhaných papírů převázaných stuhou. „Doufám, že ti pomůžou.“ Potom na balíček položila i stříbrný hřebínek do vlasů. „A tohle by mělo zůstat u tebe.“

„Děkuju…“ sevřel jsem balíček v ruce a na okamžik mezi námi zavládlo ticho. „Kde jsi k nim přišla? Proč to vůbec děláš?“

Proč to dělám? To nechceš vědět. To ti nemůžu říct… Sama se na to bojím pomyslet. Nikdy jsem nepotkala nikoho, jako jsi ty…

Zíral jsem na ni a mimoděk se mi zatajil dech. Její myšlenky, jejich směr… to bylo tak nečekané! Dívala se na mě a v očích jí zasvítilo pochopení.

Ty to stejně víš, viď… Slyšíš všechno, co si myslím… Víš to snad dokonce líp než já… Je to tak?

Jen jsem přikývnul. Dívala se na mě a její oči byly neuvěřitelně něžné.

Kéž bych si mohla vzít jeden tvůj opravdový polibek! Já jí tak závidím! pomyslela si hořce a řekla: „Promiň, radši půjdu. Doufám, že jsem ti pomohla.“  Dlouze se na mě zadívala… Ani polibek na rozloučenou nesmím mít… Její myšlenky byly prudké a bolestivé. A její oči přetékaly citem.

Hned nato se náhle točila se a v tu chvíli byla pryč, zůstaly po ní jen stopy v trávě.

Nechápavě jsem se podíval na balíček, který jsem držel v rukou a pocítil jsem vděčnost k bytosti, kterou jsem ještě před chvílí nenáviděl. „Děkuju, Daylo…“ zašeptal jsem.

Ty staré listy pro mě mohly mít cenu zlata. Ze všech sil jsem zadoufal, že je to ono. Popadlo mě vzrušení a za několik sekund jsem stál u Carlislea v pracovně.

- - -

Nebylo, co dál hledat. Bylo to před námi černé na bílém.  Uvnitř zažloutlých dopisů bylo přesně to, co jsme hledali. Byly to dopisy Arrianně, jeho životní lásce – ženě, kvůli níž se sám Craig musel, podobně jako já, vyrovnat s vábením zpívající krve. V Craigově případě ale příběh skončil pro něj nešťastně, Arrianna se rozhodla, že nechce žít upíří život a našla své konečné štěstí mezi lidmi. Se svým manželem potom měla tři děti, u jejichž dětí se tyto podivné dopisy zachovaly a my je díky tomu nyní mohli držet v rukou.

Podlaha našeho obýváku byla zaházena obálkami a papíry pokrytými zahnědlým inkoustem, který se kroutil v linkách starobylého písma. Uprostřed toho jsme seděli já, Carlisle a Esmé a každý z nás držel v ruce nějakou část korespondence. Kromě spousty romantických stránek, nad kterými se Esmé během čtení rozněžňovala, jsme objevili i pasáže, které mohly být tím, co jsme potřebovali vědět už dávno. Informace byly v dopisech rozházené, ale daly se poskládat v jednolitý celek. Začínalo mi to dávat smysl. Začínalo mi být jasné, co musím udělat.

V jednom z dopisů byla zmíněna následující legenda, po věky šířená mezi upíry jen vyprávěním. Craig ji ale zapsal do jednoho ze svých dopisů, v době, kdy jeho situace byla obtížná a kdy sám hledal řešení, podobně jako my.

To společně s dalšími vysvětleními v dopise znamenalo jediné – překonat tu sílu, která mě ovládala díky moci zpívající krve, jsem mohl pouze malými dávkami Belliny krve, každý den. Tak jako to udělal Craig. Jeho zkušenosti v dopisech hovořily jasně. Dalo se tam nalézt všechno o tom, co a jak udělal a i všechno o tom, jak vábení Arrianiny krve v jeho mysli postupně sláblo. Po celou dobu terapie byl od ní izolován – bál se sám sebe. Ale pokračoval v psaní dopisů, které je spojovaly. Nakonec měl dost sil se k ní vrátit a pro nás tím příběh končil.

„Ale to je víc, než se denně vytvoří,“ prohlásil Carlisle když si přečetl kolik krve denně je třeba.

„Já vím,“ řekl jsem zasmušile. „To jí může ublížit.“

„Neublíží. Krvetvorba se dá podpořit, mohl bych jí pomoci. A Arrianna to taky dokázala a nic se jí nestalo, i bez pomoci lékařů.“

Díval jsem se do země a tvářil jsem se chmurně. Takové řešení jsem si nechtěl připustit. A to přesto, že jsem věděl, že je to řešení jediné. Proč zrovna tohle? Zároveň jsem ale cítil vděčnost za tu naději, která se před námi objevila. Naději, kterou ale bude třeba splatit krví.

Bella toho už pro mě vytrpěla tolik, mohl jsem po ní chtít ještě něco dalšího?! Zmítaly mnou pochybnosti, nesouhlas, rozpor. Jak bych jí to mohl vůbec říct? Co by se stalo, kdybych se u ní, navzdory jejímu přání, objevil a ještě k tomu ji žádal o něco takového? To bylo nepředstavitelné, absurdní.

Zabořil jsem zklamaně hlavu do dlaní. „Mám po Belle chtít, aby se kvůli mně zase obětovala…? To nemůžu…“

Esmé vzdychla a promluvila měkce: „Ne vše, co tak vypadá, je doopravdy oběť, Edwarde.“

Pokračování:
17. kapitola - Terapie

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpívající krev - 16. kapitola - Východisko: