Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpívající krev - 15. kapitola - Rozhodnutí

06.12.2010 (08:15) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2181×

15. ROZHODNUTÍ

Utápěl jsem se v jejích očích plných lásky a pochopení. Nebála se mých očí zářících červenou barvou, kterou v nich nikdy dříve neviděla. Ve skle, které stálo mezi námi, jsem viděl odraz svého obličeje a uvědomoval jsem si, jak velmi barva mých očí změnila můj výraz. Nedíval jsem se ale na svůj odraz, nýbrž na ni. Stála na druhé straně obrovského skla, které tvořilo stěnu naší haly. Usmála se, zvedla ruku a přitiskla dlaň k okenní tabulce. Zvedl jsem svoji ruku a přiložil ji ke sklu v místě, kde se opírala ta její. Naše dlaně se tak zdánlivě dotýkaly.

Přišla za mnou. Byl to její nápad. Ještě za ní svítila nezhasnutá světla jejího náklaďáčku, jak ho nechala stát u nás před domem. Nemohli jsme se zatím setkat, ale takhle… to bylo bezpečné. Přes sklo mě nemohla lákat. Nemohli jsme spolu sice mluvit, ale slova pro tentokrát nebyla nevyhnutelně nutná. Pohled do jejích očí, její úsměv a všechno, co jsem dokázal vidět v její tváři, mi řeklo hodně.

Dívali jsme se jeden na druhého a zdálo se mi, že jsem ji neviděl snad sto let. A její krása a osobnost zračící se v jejích očích mě opět omráčily. Byla tak nádherná! A bylo tak neskutečně úchvatné ji zase vidět – po tom, co jsem byl přesvědčen, že už se jí nikdy nebudu moci podívat do očí.

Pohledem jsem jí sliboval, že přijdu, jakmile to bude možné. A ona mě o to pohledem žádala. V její přítomnosti jsem si naplno uvědomoval, jak moc chci být s ní. Tak jako dřív. V době, kdy byly věci ještě jednodušší.

Nakonec mi naznačila přes sklo polibek a sledoval jsem světla jejího náklaďáčku, dokud nezmizela daleko na cestě.

Věci začaly být jasné. Moje rodina a Bella mi pomohly se vzpamatovat. Soustředil jsem se především na Bellu a na to, jak ji ochránit.

Moje rodina ji stále hlídala, vždy byl někdo, kdo sledoval její okolí. Aymonovu hrozbu jsme nebrali na lehkou váhu, ačkoli jsme nevěděli, co přesně se má stát. Aliciny vize mlčely v mojí i v Bellině budoucnosti. Alice stále jen opakovala, že nevidí nic zvláštního. Přesto, anebo právě proto, jsme nechtěli nechat nic náhodě. Aymon nás už několikrát překvapil.

Po několika dnech jsem si uvědomil, že krev od Carlislea mi dává sílu a volnost, nepřemáhala mě žízeň. Po dlouhé době jsem věděl, co udělám. Když jsem se napil krve, nebylo ve mně žádné napětí. Byla to falešná výhoda v jinak celkově naprosto neutěšené situaci, nicméně mi dávala chvíle oddechu. Ten nezvyklý zdánlivý klid mě téměř znervózňoval.

Uvědomil jsem si, že se konečně natolik ovládám, že mohu jít za ní. Neváhal jsem ani okamžik. Věděl jsem, že bude na cestě ze školy a rozhodl se na ni počkat u silnice, nedaleko odbočky k naší louce – zdálo se mi to tak dávno, co jsme tam byli naposledy. Jako by to bylo v  minulém životě.

Počasí nebylo špatné, nepršelo, vlastně nepršelo už několik dní a před dvěma dny dokonce svítilo slunce, a byl to jeden z těch teplých dní blížícího se jara.

Když jsem ji slyšel přijíždět, postavil jsem se jí do cesty. Vykulila oči, okamžitě sešlápla brzdu a zastavila na kraji silnice. „Edwarde!“ řekla jen a nevěřícně na mě koukala. Vystoupila, a než jsem ji stačil zarazit, objímala mě vší silou uprostřed prázdné silnice v lesích. „Bello!“ vydechl jsem překvapeně.

Projel mnou strach, že bych jí mohl v takové těsné blízkosti přece jenom nějak ublížit, nevěděl jsem, jak budu po tom všem reagovat na její vůni, ale ve vteřině jsem zjistil, že moje instinkty byly otupené poslední dávkou lidské krve. Sevřel jsem ji v náručí.

- - -

Mezi seschlou travou z minulého podzimu začínaly vyrážet nové zelené výhonky. Tráva a zem byla navzdory suchým dnům vlhká, a tak jsme seděli proti sobě na velkém kameni na kraji louky.

Bella si vychutnávala vůni přírody kolem. „Zdá se mi to nebo je to opravdu?“ vzdechla.

„Na to samé jsem se chtěl zeptat já tebe.“

„Nejspíš se nám to zdá…“ uzavřela to. „Ale já se nechci probudit. Teď ne. Ta doba bez tebe byla… dlouhá. Nekonečná! Chyběl jsi mi. A nejhorší bylo nevědět, co s tebou je… a hlavně co bude. Co uděláš. Jestli se vrátíš! Měla jsem pocit, že umřu a nemohla jsem dělat nic, jen čekat. Když jsem se dozvěděla, že tě Esmé s Carlisleem přivedli zpět, byla jsem tak šťastná…!“

Hrdlo se mi stáhlo, sotva jsem se mohl nadechnout. Byla neuvěřitelná. A já jsem v těch temných dnech podcenil její lásku, její osobnost. „Bello… i přes to, že tě vidím před sebou, nemůžu tomu uvěřit. Po tom co jsem udělal… co jsi viděla… co jsem chtěl udělat tobě, jak se mnou můžeš chtít být?“

„Vážně nejsem hloupá a vím, koho miluju. Nic víc na tom není! Ta možnost tu vždycky byla, i když minimální. A vím, co se s tebou v poslední době děje. Přesto se tě nedokážu vzdát. Pro tohle ne. Žít bez tebe by bylo horší než umřít. A kromě toho ti věřím. Neudělal bys to. Viděla jsem ti to v očích…“ Její hlas se chvěl. „Těsně předtím, než tě Alice a Carlisle chytili, se tvůj výraz změnil. Vím, že máš vůli. Že to neuděláš. Nikdy.“

Měl jsem chuť vylítnout, ale ovládl jsem se. „Kde bereš tu jistotu? Nedovedeš si představit, jak neuvěřitelně těžké to je. Nedokáže to úplně pochopit ani moje rodina, upíři. A zdá se, že všechno selhává… Nelze s tím bojovat tak, jak jsme zvyklí. Přes veškerou snahu tu chuť nedokážu potlačit. Ani když jsem byl novorozený, to nebylo tak těžké. A nyní… podívej se na mě. Musím pít lidskou krev. Je to silnější než já. Chci, ale zatím jsem to nedokázal porazit… Nevím jak.“

Dotkla se mé tváře a zastavila se pohledem na mých očích. Uhnul jsem pohledem.

„Ne, nezavírej je přede mnou,“ řekla tiše. „Chtěla bych ti umět pomoct.“

„To nemůžeš,“ konstatoval jsem. „Jak bys mohla – ta krev volá mě, ne tebe. To pokušení tu bude stále, všude kolem. Leda by lidská krev přestala existovat, pak bych měl klid,“ musel jsem se zasmát při takové absurdní myšlence.

Taky se zasmála. „Jasně, upíři všude kolem…“

Tíživost chvíle díky tomu na chvíli zlehkla, ale na Bellinu tvář se rychle vrátil vážný výraz. „To spíš já bych se měla divit, jak ty můžeš chtít být se mnou, přes to přese všechno, co to pro tebe znamená. Přes to, že ti svou přítomností ten boj jen ztěžuji. To já za všechno můžu. Kvůli mně najdeš klid jenom, když piješ lidskou krev! Musí to být nesnesitelné. A stejně… jsi tu. To nikdy nepochopím.“

Vložil jsem jí ruku do vlasů. „Chvíle s tebou jsou to nejkrásnější, co mám, o tom nikdy nepochybuj. I kdyby mě to mělo stát všechny síly, chci být s tebou. Jednou to musí skončit, jednou to bude jinak. Jiná možnost není. A prozatím -“ nedokončil jsem. Všechno už bylo řečeno tolikrát… a bezvýchodnost situace přesto zůstávala.

Nesnadnost a zamotanost naší situace mezi námi visela ve vzduchu. To všechno, co se nám v té chvíli honilo hlavou, jsme už probrali snad tisíckrát. Bella jen vzdychla a stulila se ke mně do náruče. Opřela se o mě zády a zadívala se přes louku. „Co mám udělat, abys mě proměnil… Všechno by se tím změnilo. Proč to nechceš vidět?“ řekla unaveně.

„Protože vidím to, co ty ne. Protože dokážu ocenit věci, které ty sotva vnímáš. Cenu lidského života, jeho přirozenost… A protože nechci, aby se z tebe stalo to, co ze mě.“

Obejmul jsem ji a položil své dlaně na její bříško. Snažil jsem se nevnímat elektrizující impulsy, které mnou přitom projely. Položila své dlaně přes mé a chvíli jsme seděli nehnutě, ponořeni v myšlenkách. Vychutnával jsem si hebké dotyky jejích vlasů na své tváři a nadechoval její vůni, která ve mně probouzela především lásku a něhu. Potom začala pomalu svými prsty hladit mé ruce. „To je…“ hlesla a mírně se pohnula, uchopila mé dlaně do svých a rozevřela mou náruč, aby se z ní vyprostila, „… tak…“ pokračovala a otočila se na mě, „… k nevydržení!“ dokončila větu a bez dalšího varování mě políbila. Ovládlo mě sladké opojení jejích doteků.

- - -

„Carlisle, to nestačí,“ mluvil jsem na něj a pomalu ztrácel trpělivost. Jak můžu vysvětlit nevysvětlitelné? „Zvířata prostě nestačí. Myslíš, že bys to dokázal vzít jako hotovou věc? Nevím, jak to mám říct, abys to pochopil. Je mi to líto, sám bych si přál, aby to tak nebylo. Zvířecí krev zažene pálení v hrdle, ale neuklidní mě. Stejně ji chci, krev lidí. Nedokážu bez ní dlouho být, aniž bych nezačal ztrácet kontrolu. Nikam to nevede…“ rozhodil jsem rukama.

V tu chvíli se otevřely dveře a v nich stála Esmé s Bellou. Esmé se usmála. „Máš návštěvu…“

Carlisle se jen otočil. Necháme na to na jindy, promluvil ke mně myšlenkou, připojil se k Esmé a zavřely se za nimi dveře.

Bella zůstala stát u dveří, rozešel jsem se k ní, ale udělala směrem ke mně gesto, které mě zastavilo.

„Zůstaň, kde jsi,“ řekla a mě zamrazilo. Něco tady bylo špatně. Upřel jsem na ni pohled.

„Edwarde,“ řekla a kousla se do rtu. Ztuhnul jsem. Došlo mi, že nechci slyšet, co chce říct. Ať to bylo cokoli, bylo to zlé.

Nadechla se. „Konečně jsem pochopila, co musím udělat. Záleží na jiných věcech, než jsem si dosud myslela… Ty svůj boj nikdy nevyhraješ, dokud tu budu.“

„Bello, to nesmíš, tak nemluv!“ ovládlo mě zděšení.

Mávla rukou a přerušila mě. „Nikdo by nedokázal vzdorovat ustavičnému pokušení. Krev lidí tě láká proto, že tu jsem já. Nechápu, že jsem to neviděla už dávno. Nemůžu s tebou zůstat. Nechci ti přinášet ustavičné trápení, které nebere konce.“

„Ne, Bello, v tom to není. Zůstaň! Jedině tak, jedině díky tobě, s tím vůbec dokážu bojovat!“ řekl jsem tak vážně a tak důrazně jak to jen šlo. Zděšení z jejích slov mě stlačovalo ohromnou silou.

„Jedině díky mně s tím vůbec musíš bojovat,“ odpověděla smutně. „Odejdu a nebudeš muset. Co s tím můžeme dělat, ty nebo já? Proti tomu, co je už dávno napsáno někde ve hvězdách, nic nezmůžeme. Ten osud, proti kterému stojíme, je silnější než my. Co my proti němu…“ hlas se jí na konci zadrhnul, když jí do očí vstoupily slzy. „Máme jen dvě možnosti, proměnu nebo nic…“ Hned ale máchla rukou ve vzduchu na znamení nesouhlasu: „Ale ne, nemá to být způsob, jak tě donutit, abys mě proměnil. Má to být způsob, jak…“ odmlčela se. Zrychleně dýchala, její srdce bušilo. "...jak ti to ulehčit. Nechci, aby nad tebou Aymon vyhrál, nechci, aby tě využil, zlomil. Jen ať si myslí, že vyhrál... že jsem odešla kvůli němu. Ať si třeba myslí, že jsem tě přestala milovat, mně je to jedno, i když nic nemůže být dál od pravdy," zase se odmlčela. „Ve skutečnosti to ale musím udělat kvůli tobě - pro tebe to tak bude lepší! Nechci, aby tě zlomila touha po krvi. Tu musíš porazit! A právě proto musím odejít - abys to dokázal, abys měl vůbec nějakou šanci!"

Udělal jsem další krok k ní. Nechtěl jsem slyšet, co říká. Její slova byla jako ostré čepele. Nemohl jsem uvěřit, že by mohla odejít! Nechtěl jsem chápat, že by tohle mohly být poslední chvíle, kdy ji vidím. Odmítal jsem to.

„Nechoď ke mně,“ řekla plačtivě. „Musíš mě nechat to udělat. Rozhodla jsem se. Poslední dny jsem přemýšlela a je to dobré rozhodnutí. Chci, abys vyhrál. Chci, abys byl tím, kým jsi. A to, jaká jsem, ti to nedovolí.“

Bolest z jejích slov a z jejích slz mě zabíjela. „Bello! Proboha, to nemůžeš! Bez tebe to bude ještě horší. A neplač…!“ Nedovedl jsem si představit, že budu bez ní, co to, proboha, chtěla udělat?!!!

„Nemůžu takhle dál. Nemůžu s tebou zůstávat a ustavičně tě ničit. Nesnesu to. Teď mám sílu to udělat, neber mi ji. Vrátím se k mámě, už o tom ví. Charlie na mě čeká před domem, jedeme na letiště. Řekla jsem mu, že jsme se… rozešli… a že nedokážu dál zůstat tam, kde jsi ty.“

Nechápal jsem, stěží jsem dokázal přemýšlet. „Ne, ne, ne… Prosím, nechoď, nic nemůže být horší než to, že bys odešla!“ přemlouval jsem ji a zároveň si uvědomoval, že bych ji měl nechat jít. Věděl jsem, jak těžké to musí být zůstávat s upírem, s tím, co se ze mě stalo…

Zase se zhluboka nadechla. „Hodně štěstí, Edwarde. A prosím, nejezdi za mnou. Chci to tak. A pochop, že nemáme na výběr. Nechci ti ubližovat, to ubližuje mně.“ otočila se a odešla.

V tu chvíli jsem stál u ní a držel ji za ramena. „Nepustím tě, nemůžeš odejít, Bello, prosím ne!“

Sklopila zrak a na zem ukáply dvě slzy. Nebránila se mi, byla jako hadrová loutka. „Nedrž mě, prosím…“ zavzlykala. „Nech mě jít. Chci odejít, nedokážu to dál snášet, zkus to pochopit…“ podívala se na mě zoufalýma očima a pomalu položila ruce na ty moje, aby se uvolnila. Povolil jsem sevření.

Otočila se, vzduch proťal její ostrý vzlyk a rozběhla se ze schodů.

Pokračování:
16. kapitola - Východisko

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpívající krev - 15. kapitola - Rozhodnutí: