Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpívající krev - 14. kapitola - Temnota

04.12.2010 (09:15) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2399×

14. TEMNOTA

Snaží se kličkovat, kočička… Tyhle hry, to žeru! Už je to snad týden, co jsem si nezahrál. Tahle to nepřežije, zabiju ji, děvku… a rozdám si to s ní, nic jiného si nezaslouží, špinavá prolhaná krysa, jako každá ženská…

Sledoval jsem jeho myšlenky. Tohle dokázalo moje pološílené vědomí zachytit velmi dobře. Jeho zlo mi přišlo přímo do rány. Ještě netušil, že to bude on, kdo dnešního dne zemře, ne ona.

Její strach se mi líbí, je vyděšená, bojí se mě… Má proč…

Sledoval jsem ho od chvíle, co jsem vyběhl z garáží a našel nejrychlejší cestu z ulic plných lidí. Utekl jsem lidem, a přesto jsem věděl, že budu muset někoho zabít. Na téměř prázdné neudržované a částečně zarostlé ploše na kraji Seattlu jsem ho uslyšel. On netušil, že já vím, co je zač, a nevěděl, že i já třeštím potřebou zabíjet. Moje tělo bylo jako v ohni – krev té mladé dívky v garážích rozdráždila všechno zlé a nebylo jí dost. Žízeň mě zachvacovala jako horečka.

Vrhl jsem se na něj zrovna ve chvíli, kdy se vyděšená dívka krčila ve špinavém koutě domu, stojícího na kraji prostranství. Zahnal ji tam a hodlal si užít. Stiskl jsem ho pod krkem.

„Běž, uteč, já si s ním poradím,“ řekl jsem dívce a snažil jsem se skrýt zvířecí touhu lovce, která mě přemáhala. Zatvářila se vyděšeně a šťastně zároveň a zmizela ve tmě.

Chytil jsem toho chlapa za ramena, otočil ho směrem k sobě. Třásl se strachy a vypadal žalostně. Cítil v mých rukou sílu, kterou nedokázal překonat. „Bojíš se?“ zavrčel jsem na něj. „Měl bych tě děsit. Za všechny tvoje oběti. Měl bys umřít hrůzou. Máš ale štěstí, umřeš rychle.“ Sklonil jsem se a nenasytně prokousl jeho hrdlo. Ten odporný chlap se chvíli zmítal než upadl do bezvědomí. Jeho krev hladila mé hrdlo a zaplavovala mé vědomí extatickými vlnami ukojení.

- - -

Denní světlo ozařovalo jeviště, na kterém se proplétaly cestičky tisíců lidí. Město si žilo svůj život a já jsem měl pocit, že ten život mi byl na míle vzdálený. Byl jsem tu jen proto, abych ho ničil. Mým údělem, mým peklem, bylo životy lidí likvidovat.

Bunda toho chlapa ze včerejší noci mi byla velká. Kalhoty v pase držel pásek, přesto mi plandaly kolem nohou. Nezáleželo ale na tom jak vypadám. Nenáviděl jsem se za to co jsem udělal a za to, co budu muset udělat znova a znova. Odpor a hnus k sobě samému byl nezměrný. Jeho krev uhasila žízeň a místo ní mě teď spalovala nenávist, beznaděj a zoufalství.

Prohrál jsem, prohrál jsem sám se sebou, i s Aymonem. A prohrál jsem… Bellu. Při pomyšlení na ni mi bylo jako na elektrickém křesle. Co s ní bylo? Byla naživu? Zachránil jsem ji sám před sebou, ale nedokázal jsem ji zachránit z rukou toho odporného slizkého bastarda. Dokázal to Carlisle s Alicí? Nezabil ji? Mohl to udělat, to jsem věděl až příliš dobře a ta představa mě propalovala jako žhavé železo. Nedokázal jsem na to myslet.

Přál jsem si mít možnost si ověřit, že je živá. Doufal jsem v to. Ale v tomhle stavu jsem se k ní nemohl ani přiblížit. Nemohl jsem se vrátit do Forks a ujistit se, že se v jejím okně večer svítí. Nemohl jsem riskovat, že znovu ucítím její vůni. Na to jsem se příliš neovládal. Příliš jsem se nenáviděl na to, abych o sobě vůbec mohl uvažovat jako o někom, kdo by měl to právo vystoupit ze stínu a ukázat svou tvář.

Vrátil jsem se alespoň na místo, kde jsem ji viděl naposledy. Doufal jsem, že bych tam mohl nalézt nějakou stopu, něco co by mi naznačilo, jak to tam dopadlo. Na zemi byly stopy krve té mladé dívky, jinak nic. Moje auto tam nebylo. Snažil jsem se vzpomenout, co přesně se událo, ale v paměti jsem měl jen rozmazané šmouhy, nedokázal jsem si to přesně poskládat. Další umrtvující vlna zoufalství a vzteku nad tím, čím jsem se stal, mě přinutila praštit do sloupu, u kterého jsem stál. Mírně popraskal a na jeho omítce jsem uviděl nápis Alicinou rukou: Bella žije. A pod tím Carlisleův rukopis: Přijď domů. Opřel jsem se o sloup a vydechl úlevou. Bella byla na živu. Temnotu, ve které jsem vězel, prořízl záblesk světla. Ať jsem sám byl jakkoli odporný, její život bylo to jediné na čem doopravdy záleželo.

Zadíval jsem se na Carlisleův nápis a zvažoval jsem, co udělám. Představa se vrátit byla lákavá. Nedokázal jsem si ale představit, jak bych mohl pošpinit svojí odporností to světlé místo, které se podařilo Carlisleovi a Esmé vytvořit ve Forks – náš dům, náš domov, kam nedosahovala upíří zrůdnost. Nedovedl jsem si představit, že bych ji tam vnesl, jako černý zapáchající mazlavý šmír na bílé plátno. Nezasloužil jsem si světlo jejich lásky. Zradil jsem všechno, v co jsme věřili, o co jsme usilovali. Stal se ze mě netvor.

Mám vůbec nějakou šanci být stejný jako dřív? Mohu to ještě vůbec nějak porazit? To, co mě ovládalo a proti čemu jsem byl bezmocný?

Potuloval jsem se deštivými ulicemi a k večeru jsem zalezl pod molo v docích u Lake Union. Přál jsem si, abych se mohl ztratit. Přál jsem si naprostou samotu, vytržení ze světa. Už jsem nemohl cítit ani záporné pocity, které mě celý den sžíraly a ubíjely. Byl jsem vyčerpaný, na dně.

- - -

Dny ubíhaly a už jsem nepočítal, kolikrát jsem musel uhasit svou žízeň. V hlavě mě pálilo vědomí, které jsem nechtěl vnímat, přesto jsem před ním neměl úniku. Nemyslet! Chtěl jsem to dokázat – nemyslet. Utíkal jsem do myslí lidí ve městě, abych nemusel snášet svoje vlastní myšlenky. Světlo a tma, dny a noci mi přitom splývaly v jedno, čas ztratil svoji podstatu.

Seděl jsem na studené zemi, opíral jsem se o železný sloup podpírající molo, nohy skrčené, hlavu v dlaních a díval se na vlny jezera. Na hladině se odrážela světla noci a já nechtěl myslet na nic jiného, než na ty vlnící se odlesky. Cokoliv jiného by mě zabilo.

V tom jsem ucítil známou vůni. Byla tady. Otočil jsem se. Křivka dokonalé postavy se rýsovala do noci. Daylah. Jen jsem si hořce odfrkl, otočil se zpět a opět jsem ponořil svůj zrak do zvlněné hladiny. Co chce? Zdá se jí, že ještě nemám dost?

Její kroky se zastavily u mě. „Ani mě nepozdravíš?“

Ani jsem se nehnul, jen jsem dál zíral před sebe.

„Přišla jsem tě potěšit v tvé samotě. Jsi tak opuštěný… jak žalostný pohled.“

„Potěšit…“ zopakoval jsem s úšklebkem. „Tak si posluž.“ Co mi ještě mohla vzít? Neměl jsem nic. Ke všemu, co jsem byl dřív, se mi navždy zavřely dveře.

„Příjemná změna oproti našemu prvnímu setkání… Nečekala bych, že příště moji společnost tak uvítáš.“

Uvítám? Všechno mi bylo jedno. Nic horšího se už nemohlo stát, větší a hlubší dno, než to, ke kterému jsem byl přilepený nesmírnou vahou, už neexistovalo.

Špičkou boty podkopla chodidla mých skrčených nohou a natáhla je. Jednou nohou mě překročila a postavila se přede mě. Její boky byly v úrovni mých očí. Zavlnila se a rukou obkroužila své ženské křivky. Jako bych ji nevnímal, jako by byla vzduch. Nedokázal jsem si vůbec představit, že by na mě mohla mít nějaký vliv. Všechno uvnitř mě bylo mrtvé, netečné. Jen jsem se pokřiveně usmál nad její pošetilostí.

Klekla si a obkročmo se mi vtiskla do klína. Přitom mi prsty zvedla bradu a donutila mě obrátit na ni pohled. „To se na mě ani nepodíváš?“ řekla. Její oči – málem bych zapomněl. Ten spalující, vtíravý, hypnotizující pohled. Uhnul jsem očima, nechtěl jsem se na to dívat.

„Ale copak, copak? Nelíbím se ti snad? Jen se podívej…“ znova otočila mou hlavu k sobě. „Moc ti toho nezůstalo, ale tohle můžeš mít celkem snadno. Nemusíš odmítat.“ Svými dlouhými prsty objala svá ňadra a stiskla je. Přitom se zavlnila na mém klíně.

Hloupá reakce mého těla mě zaskočila. Ve svých slabinách jsem ucítil příliv touhy… „No, to je lepší, koloušku…“ pochválila si, když to ucítila. Zajela mi svými prsty za krk, zaklonila mou hlavu a začala mě líbat. Bylo mi nepohodlně, ale byl jsem příliš vyčerpaný a příliš zničený na to, abych dokázal bojovat, abych vůbec dokázal cítit dostatečný odpor k ní, k tomu, co se děje a co se má stát. Na čem vlastně záleželo? Měl jsem víc důvodů to udělat než neudělat.

Líbal jsem ji zpět a moje vůle byla tak slabá, že mě přízemní touhy mého těla začaly ovládat. Nebránil jsem se jim. Dlaněmi jsem objal křivky schovávající se v jejím výstřihu a cítil jsem smyslné vlnění jejích boků klouzajících po mém klíně, který zachvacovaly vlny vzrušení. Nevnímal jsem nic, jen tu odpornou povrchní žádost. Můj dech se zkrátil. Chtěl jsem ji - bylo by to tak snadné. Sevřel jsem pevně její boky a přitisknul si ji blíž.

„Dám ti to, co chceš, a vezmu si, co chci já…“ zašeptala mi do ucha. Mírně se odtáhla a její prsty mi sjely do klína, kde vyhledaly hrbolek na mých kalhotách. V tu chvíli jako by mě ale zaplavila vlna světla, jako by se tma kolem mě proměnila v oslnivou záři, která bolí do očí. V mé hlavě jsem najednou uviděl Bellu – mojí krásnou, neskutečně krásnou a nyní neskutečně vzdálenou Bellu, ve sluneční záři na naší louce. V tu chvíli jsem pochopil, že veškerá láska k ní ve mně stále žije s nezmírněnou silou, ačkoliv je zakryta tím nejčernějším poklopem temnoty, ve které vězím. Ohromeně jsem pochopil: láska k ní je přese všechno - navzdory všemu, co mě mělo zničit - to nejsilnější, co dokážu cítit!

V tu ránu jsem se zvednul a odstrčil vší silou Daylah stranou. Prolétla vzduchem a dopadla na nohy, ladně jako kočka. „Daylo, kliď se odsud, nedostaneš to, co chceš. Vím, že to těžko dovedeš pochopit, ale některé síly na světě, jsou silnější než ty. Tuhle zeď neprorazíš. Ani teď, ani nikdy jindy.“

V hlavě jsem slyšel její ohromení. Nechápala, co se děje.  Cože?!!! To se mi ještě nestalo! Měla jsem ho přeci! Byl na lopatkách…! To není možně!

„Je to možné. Prohrála jsi a věř mi, že nemáš nejmenší šanci. Ztrať se odsud, ať tě nemusím zabít.“ Uvědomil jsem si zároveň, že ji vlastně nechci zabít. Bylo mi jí líto.

„Miluješ ji tak moc?“ zeptala se s očima široce otevřenýma údivem.

Krátce jsem se podíval do země, potom zpátky na ni a neodpověděl jsem.

Dívala se na mě. Neuvěřitelné. Nádherné. Taková síla! Nevycházela z úžasu. Zapíchla pohled do země. „Gratuluju, Edwarde. Ani nevíš, co máš,“ řekla nakonec slabě, podívala se stranou a v příští okamžik zmizela.

Zůstal jsem sám. Zabořil jsem hlavu do dlaní a pevně zavřel oči. V hlavě mě už zase pálilo. Byl jsem tak sám a tak strašně moc jsem miloval. Lásku k ní by mi nic na světě nedokázalo vyrvat.

Najednou jsem si uvědomil, že dvě věci nyní ovládají můj svět. Dvě věci, které jsem z hlavy dostat nedokázal: nenávist k Aymonovi a všepřekonávající lásku k Belle, která jakoby ještě zesílila, když se mi nedostižně vzdálila.

- - -

„Vím, že se nenávidíš, ale sebelítost ti nepomůže,“ mluvil ke mně Carlisle. „Nemyslel sis doufám, že bychom tě tu nechali svému osudu. Vezmeme tě domů, ať se ti to líbí nebo ne.“

„Opravdu chceš, abych zničil váš život, váš domov? Chceš ve svém životě zabijácké monstrum? Už nejsem ten Edward, nejsem tvůj syn, Carlisle. To všechno… mě změnilo, zničilo,“ říkal jsem bezvýrazně.

Carlisle a Esmé stáli přede mnou a snažili se mě přesvědčit k návratu domů. Vedle nás šplouchala voda jezera a obklopovala nás vlezlá vlhkost, která ten den téměř tvořila mlhu. Mnoho světla sem, na břeh pod doky, který představoval po několik posledních dní můj nový domov, nedopadalo.

„Ještě jsi neprohrál, Edwarde. Záleží jen na tobě. Chceš snad takhle už zůstat po zbytek tvého života? Dovedeš si představit takhle další desetiletí, století… kdo ví, jak dlouho?“

„Nedokážu, ale záleží na tom? Závisím na krvi, nemám na výběr. Nedokážu jí vzdorovat, chceš se o tom snad ještě dál přesvědčovat?“

„Chci, já ano. A chci, abys bojoval. Prohraješ jenom, když si dovolíš prohrát.“

Copak to pořád nechápal?. „Nemám sílu, už nemám sílu…!“ zakřičel jsem na něj hlasem plným zoufalství.

Esmé skousla rty a potom promluvila svým měkkým hlasem. „Chceš ztratit i nás? Chceš se nás zříct? Pokud se rozhodneš ztratit sám sebe, ani my se nebudeme mít čeho chytit. Pokud nás od sebe odstrčíš, nebudeme ti moci být nablízku, tak jak bychom si přáli.“

Její slova projela mým nitrem jako nejostřejší čepel. Nedokázal jsem si představit, že ztratím všechno. I svou rodinu. Ta byla vždy tím, co mi zůstávalo, vždy jediným bodem, o který jsem se mohl opřít, i když jsem jinak přišel o všechno. Ale co jsem mohl dělat. „Není to na mě. Nemůžu o tom rozhodovat. Nedokážu tomu poručit.“

„Edwarde… my přece víme kdo jsi,“ pokračovala Esmé. „Zdá se, že v téhle chvíli to víme lépe než ty. Dovol nám se o tebe postarat. Potřebuješ nás. A my tebe. Nezáleží na tom, co se stalo, co jsi udělal.“

„Nechci vás děsit k smrti, ubližovat vám, ničit…“

„Tak potom to nedělej,“ řekla Esmé láskyplně.

Zasténal  jsem zoufalstvím, když její láska, oddanost a podpora pronikla do černé mrazivé a ohavné temnoty ve mně. Její cit byl příliš silný.

Carlisle mě vzal za rameno a navedl mě do auta, které čekalo poblíž. Vyrazili jsme zpět do Forks.

- - -

„A Bella? Jak jí je? Je v pořádku?“ položil jsem ve tmě auta cestou domů nejpalčivější otázku. Otázku, na kterou jsem myslel po celou dobu mého osamění.

„Carlisle s Alicí ji tu noc odvezli domů a omluvili se Charliemu. Carlisle ošetřil její ruku a bohužel jsme to museli svést na její nešikovnost,“ podívala se na mě omluvně Esmé z vedlejšího sedadla v autě. „Edwarde, stále se po tobě ptá. Drží se jen díky Alici, která ji neustále ujišťuje, že ti nic není  a je stále s ní.“

„Ptá se … po mě?“ nemohl jsem uvěřit. „Po tom všem? Neviděla snad dost?“ Jak na mě vůbec může pomyslet bez odporu? Nechápal jsem.

„Miluje tě,“ odpověděla Esmé jednoduše. „Jaké další vysvětlení bys chtěl slyšet? Neměl bys ji podceňovat.“

Všechno bylo jinak než jsem si myslel. Opět mi měla dokazovat, že její láska je silnější, než jsem čekal. „Překonala dokonce i…“ zakroutil jsem hlavou. „Jsem tak hloupý, ale je tak těžké, nemožné uvěřit něčemu takovému.“

Esmé přikývla. „Měl bys za ni bojovat. Bez tebe je jako tělo bez duše. Neztrať ji.“

- - -

Vše mi bylo jasné – Carlisleův plán. Zajistí mi krev, lidskou krev v transfúzních sáčcích, aby mě udržel v klidu a během doby se pokusíme vrátit se k té zvířecí. Začal jsem si opět přát se toho zbavit, a to byl podle Carlislea pokrok. Ale moje víra v to, že by se to mohlo povést, byla jen mizivá. Potřeba lidské krve byla příliš veliká a kromě toho jsem neviděl jediný způsob jak ji zmírnit. Uspokojit ji mohlo jen jediné – krev lidí. Byl to obrovský rozdíl mezi tím, jaké to bylo dřív. Dřív mi zvířecí krev nechutnala, ale zasytila. Teď nešlo jen o to, o sytost nebo hlad. Šlo o závislost, nedokázal jsem bez ní existovat. Bylo to těžko pochopitelné i pro členy mé rodiny. Ani jeden z nich nikdy nebyl v podobné situaci. Nikdo z nich nestál proti síle a účinkům zpívající krve, kterou měl dovoleno pouze ochutnat a po zbytek času po ní musel neustále toužit.

Byl jsem vděčný své rodině za jejich pomoc a podporu, ale stát nepřetržitě tváří v tvář jim všem, kteří ke mně tvořili tak prudký kontrast, bylo vyčerpávající.

„Edwarde…“ mluvila ke mně Alice, „…je nejvyšší čas, abys to konečně pochopil. Už s tebou vážně začínám ztrácet trpělivost. Mě nezáleží na tom, jakou krev piješ, ale na tom, co s tím chceš udělat. A nemáš jedinou šanci se vzdát, já ti to nedovolím. Budu tě chodit otravovat tak dlouho, až se za prvé smíříš s tím, že jsi teď takový jaký jsi, za druhé začneš dělat všechno proto, aby se to změnilo, nehledě na to, jak nemožné se ti to zdá, a za třetí – co Bella? Stále se po tobě ptá. Musíš dokázat za ní jít!“

„Nic bych neudělal radši. Ale nemůžu ji ohrožovat. Zatím to nejde. Řekla jsi jí to?“ vzdychl jsem.

„Jistě, že ano,“ řekla o něco mírnějším tónem. „Ví, že musí počkat… a čekání je pro ní snadnější, než nejistota, kterou se trápila předtím. Ale musíš dál bojovat. Vím, že je to těžké. Ale dokud se budeš bránit, budeš to stále ty. A já o tebe nechci přijít,“ řekla upřímně.

Vzdychl jsem a potom se usmál. „Já o tebe, o vás, taky ne…“

Ve vzduchu mezi námi se rozprostřelo ticho. Nadechl jsem se a dodal: „Díky, že jsi za mnou přišla… Díky tobě, a Carlisleovi, se nestalo nic horšího.“

„Když jsem to uviděla ve své hlavě, zděsila jsem se. Telefon jsi mi nebral, věděla jsem, že musím okamžitě za tebou. Jediný kdo byl v té době ještě doma byl Carlisle, neváhali jsme ani vteřinu a vyrazili, nemohli jsme čekat na ostatní…“

Kývnul jsem, moje vděčnost byla bezmezná.

„Nemohla jsem ho nechat, aby tě donutil to udělat!!! Ty, Bella, na obou z vás mi příliš záleží… Nesnesla bych, kdyby měla přijít o vás o oba… Vím, že kdybys….“ Nedokončila větu, bylo příliš těžké o tom mluvit. Kdybych jí ublížil, zabil ji, nezůstal bych tady ani sám. Nedokázal bych žít. „Málem jsem umřela strachy, že to nestihnu,“ pokračovala. „Nebyl vůbec čas, zjistila jsem to pozdě. Bylo to tak těsné, tak těsné!“ otřásla se při té vzpomínce.

Podobné úvahy byly k nevydržení. „Co… se stalo potom?“ zeptal jsem se.

„Nebylo to vůbec dobré, když jsi odešel,“ přiznala a podívala se na mě smutně. „Všude byla krev, nebylo lehké ji nevnímat. A Aymon… držel Bellu. Díval se za tebou, jak odcházíš a Carlisle té chvilky využil. Kdyby to neudělal hned, později už by to nešlo. Byl obdivuhodně duchapřítomný. V tu chvíli byla Aymonova pozornost ještě rozptýlená, nestihl se na nás začít plně soustředit. Carlisle se na něj vrhl a vylomil mu z ruky nůž. Ale Aymon měl další zbraň – svoje zuby. Zareagovala jsem dostatečně rychle, díkybohu, a zabránila mu, aby ji kousnul. Bella byla nakonec volná, ale… nemohli jsme ho zabít, jak jsme slíbili. Nebylo nás dost na to to udělat a zároveň ochránit Bellu. Kéž bychom tu možnost měli!“

Znechuceně jsem sykl při myšlence na něj. „Udělali jste toho i tak tolik…!“

„A Edwarde… Než odešel, řekl…“ zarazila se, „… promiň, nedokážu to říct nahlas. …“ …Postarám se o to, aby zemřela. A bude to on sám, kdo ji s potěšením zabije, přehrála mi ve své hlavě vzpomínku na jeho slova v tu osudnou noc.

Ztuhnul jsem. Moje nenávist k němu nemohla být silnější.

„Není to dostatečný důvod se na to připravit? Edwarde, nemůžeš si dovolit ztrácet čas slabostí, nemáš na výběr. Nesmíš to vzdávat. On se vrátí a zkusí to znovu. Půjde o její život. Pochopil, že jinou možnost nemá. Pochopil, že váš vztah nezničí, že Bella bude vždy na tvé straně, ať udělá cokoliv. Edwarde, musíš se mu postavit!“

Věděl jsem, že má pravdu. Že to neskončilo. Že víc než na tom, kdo nebo co jsem, záleželo na tom, jestli ji dokážu ochránit.

Ucítil jsem novou sílu, která mě mírně nadzvedla ze dna. Kdybych sám pro sebe už žádnou sílu mít neměl, pro ni jí byla vždy spousta. Pro ni bych dokázal cokoliv.

Pokračování:
15. kapitola - Rozhodnutí

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpívající krev - 14. kapitola - Temnota: