Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpívající krev - 13. kapitola - Pád

30.11.2010 (20:30) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2135×

13. PÁD

Uvažoval jsem nad tím, nakolik vzali naše varování vážně. Neměli by pochybovat o naší síle. Ani o tom, že druhou šanci nedostanou, pokud se k nám opět přiblíží. Byl bych mnohem radši, kdyby se mi bývalo podařilo z jejich myslí vyčíst víc těsně předtím, než zmizeli.

Od té doby nikdo z nás nenarazil na jakoukoliv jejich stopu. Přesto mě občas popadala zvláštní nejistota. Lepší by bylo, kdyby zmizeli ze světa. V některých chvílích, kdy mě pronásledoval neklid, jsem přemýšlel nad správností Carlisleova rozhodnutí. Ačkoli jsem musel souhlasit s tím, že zabít je možné jen v případě bezprostředního ohrožení života. Jen v sebeobraně nebo při obraně svých blízkých. Jen tak mohlo být naše svědomí čisté. Nemohli jsme je zabít jen „pro jistotu“. Teď byl jejich osud v jejich rukou. Pokud se vrátí, vědí, co přijde. Aymonova zatvrzelost a zarytá nenávist mě ale vytrvale zneklidňovala.

V tom se mi do nosu opřela její vůně. Zavřel jsem oči a vychutnal si její sladkost i zrádnost. Měl jsem ji rád, ačkoli ve mně vždy probouzela chuť. A ta chuť pomalu a nenápadně rostla. Bella o tom věděla, přesto do mě vkládala stejné naděje jako kdykoliv předtím. Já jsem ale už odhadoval, kolik času zbývá do chvíle, kdy riziko, které jsem pro ni znamenal, bude neúnosné. Její vůně se koncentrovala každým dnem. Rozrývala mě jistota, že jednou už to bude moc. I přes Carlisleův pečlivý trénink a Bellinu podporu se věci nelepšily. Sevřel jsem v kapse obleku ampulku s krví a po milionté nenadšeně vzdychnul.

Objevila se ve dveřích a jen jsem vydechnul překvapením – byla tak krásná! Tak ohromně jí to slušelo ve večerních šatech, které jí v karmínových záhybech splývaly až na zem. Zdůrazňovaly její postavu, její výstřih, její nádherné křivky. Jen jsem zalapal po dechu. Vlasy jí v hebkých zvlněných vodopádech spadaly na odhalená ramena a zdobily je malé červené ozdůbky. Šperky v jejích uších a ve výstřihu odrážely světlo v podobě malých jiskřiček a kolem ramen měla omotaný průsvitný šál v barvě šatů.

Zíral jsem na n a ohromením nemohl promluvit. Její oči si mě chytily, chvíli na mě koukala a potom šokovaně vydechla. Nevím, kolik vteřin to vzájemné zírání mohlo zabrat.

„E-ehm…“ odkašlal si Charlie a já se vzpamatoval.  Zvedl jsem kytici, kterou jsem si pro ni přichystal a popošel k ní.

„Snažil jsem se vybrat… tu nejhezčí, ale vedle tebe by i ty nejkrásnější růže vypadaly bezvýrazně…“ řekl jsem a s mírnou úklonou jí květiny podal.

Za jejími zády se objevila Alice. Rozhodila rukama. „Tak co? Nádhera, že jo? Až na ty boty… Ale slíbila, že se přezuje, dohlídni na to, nebo mě raní!“

Podíval jsem se dolů, ale ve tmě pod šaty nebylo nic vidět. Bella zpod nich hned vystrčila špičku tenisky. „Nebudu riskovat, že se na těch podpatcích zase nějak znemožním…“

„To snad zvládnu, Alice, díky…“ odpověděl jsem se zrakem upřeným na lodičky s podpatky.

„Zvládneš, malinko jsem si to prověřila,“ pronesla Alice a otočila se k Belle. „Ukaž, dám ji do vázy a postavím ti ji do pokoje,“ brala Belle z rukou květy. „Edwarde tedy… krása. Jasper by se u tebe mohl inspirovat…“ říkala po cestě do kuchyně.

Podíval jsem se na Bellu. „Tak co? Připravena na velký svět?“

„Ne, ani trochu,“ odpověděla.

„Vypadá to, že je pro tebe snazší bojovat s upíry než se vydat do divadla…“

„Při tom na sobě alespoň nemusím mít tohle…“ prohrábla si šaty. „A tohle…“ ukázala na boty připravené na podlaze.

Usmál jsem se na ni něžně. „Bude se ti to líbit, uvidíš,“ její oči si mě zase přitáhly. Chvíli se na mě koukala a nic neříkala, potom se jen nadechla a sklonila hlavu. Raději jsem se podíval stranou, byla příliš krásná. Všechno na ní mě omračovalo.

„Bello…“ oslovil ji Charlie, „Víš o těch vraždách v Seattlu… Kdyby to nebylo zrovna divadlo na páté avenue… No, nemám zkrátka moc chuť tě vůbec pustit. Ale... se mnou se tam nepodíváš.“

„Dám na ni pozor,“ vstoupil jsem jim do rozhovoru.

„To právě nevím, jestli se mám bát víc nebo míň,“ ucedil Charlie.

- - -

„Proboha, copak jsi prezident?“ hrozila se polohlasně Bella, když nám uvaděčka otevřela dveře k jedné z nejlepších lóží.

„Jen jsem pro tebe chtěl to nejlepší. Zasloužíš si mnohem více rozmazlování než kolik jsi ho ochotna přijmout,“ usmál jsem se a ona raději vklouzla dovnitř, dveře za námi zaklaply.

Pomohl jsem jí se usadit a přitom jí vtisknul polibek na ruku. Už několikrát jsem to chtěl udělat dnešní večer. To prostředí, to jak vypadala… to všechno ve mně probouzelo vzpomínky na dobu, ve které jsem vyrostl. Bylo tak snadné zapadnout do starých kolejí.

Jen se na mě s pochopením podívala a potom řekla: „Jako před sto lety… Nevím, co mám dělat… A jestli bych tu vůbec měla být. Já a tyhle věci… etiketa, opera…“

„Jsem moc rád, že tu jsi. Ať už se ti to bude líbit nebo ne.“ Nápad to byl můj, ale dílo vybrala ona. Tenkrát jsem se usmál, když to řekla, mohlo mě to hned napadnout – Romeo a Julie. Vybrala to, co jí bylo blízké, co znala skoro doslova. „A kromě toho – tady je to něco úplně jiného než jen jako v knize, uvidíš.“

Hudebníci doladili své nástroje a ty utichly. Světla v sále zhasla a rozezněla se předehra.

Během sledování jsem držel Bellu za ruku a nemohl jsem si nevšimnout, že při silnějších scénách se zachvěla, vnímal jsem i tlukot jejího srdce a věděl jsem, že jí hudba a příběh pohltily.

Snažil jsem se vnímat příběh tak jako ona. Po několika marných pokusech jsem ale pochopil, že to nepůjde. Myšlenky mi příliš často zalétávaly k lidské vůni, která byla všude kolem. Musel jsem myslet na krev. Bylo to příliš dráždivé. V hlavě se mi jako němý film odehrávaly scény z uplynulých týdnů. Paměť mi automaticky přehrávala všechny ty situace, kterými jsem si musel projít. Můj mozek se stále vracel k jedinému tématu – napít se. Vyhladovění už nebylo jen fyzické, proniklo mi do mysli, zasáhlo mé podvědomí, myšlenky na krev mě přemáhaly častěji a častěji. Nechtěl jsem v tuhle chvíli vzpomínat na několik posledních nocí, kdy jsem bojoval sám se sebou. Kdy jsem váhal mezi tím, co je správné, a co ne. Co by bylo bezpečnější pro Bellu. Stále častěji jsem uvažoval nad návratem k mým dávným zvyklostem. Lákalo mě to. Přál jsem si, abych mohl. Byly chvíle, kdy jsem se přesvědčoval, že by to tak bylo bezpečnější. Skoncoval bych se svým pokušením, kterému jsem mohl tak lehce propadnout, a Aymonovi bych tím vyrazil zbraň z ruky.

Díval jsem se na postavy, které ztvárňovaly jeden z nejslavnějších příběhů světa, a nechtěl přitom vzpomínat na to, jak za mnou před několika dny opět přišla znepokojená Alice s tím, že její vize získávají až moc reálnou podobu. Bylo mi jasné, že mou budoucnost nyní sleduje mnohem pečlivěji. Přitom mě mírně zneklidňovalo vědomí, že jsem zde musel vypnout zvonění telefonu.

Znovu jsem se pokusil soustředit se na děj opery, ale nedařilo se mi to. Prosíval jsem vůně lidí, mísící se kolem mě, a představy, které ve mně vzbuzovaly, mě přemáhaly. Nedokázal jsem ty obrazy zahnat. Občas se ve mně všechno sevřelo potlačovanou touhou. Nakonec jsem začal jen doufat v to, že to snad brzo skončí a budeme moci jít. Rozhodl jsem se nedat na sobě nic znát, nechtěl jsem Belle zkazit večer, nechtěl jsem, aby cokoliv tušila.

Na konci představení se snažila zamaskovat stopy dojetí. Ačkoliv ten příběh znala, hudba jej dokázala ještě umocnit. Když se rozsvítila světla v sále, vyměnili jsme si úsměv.

„Zvláštní, proč to na mě působí děsivěji než dřív - oba umřeli, láskou jednoho k druhému…“ řekla se zvláštním pohledem v očích.

„Nehledej v tom, co v tom není,“ dokázal jsem jenom odpovědět. „Nicméně to vypadá, že bych mohl doufat, že bys do divadla dokázala jít víc než jednou v životě?“ ptal jsem se a přitom sám pochyboval, že bych podobnou návštěvu v současné chvíli byl schopen zopakovat.

Přikývla a usmála se. „Je to o dost jiné, než jsem čekala,“ přiznala. Nabídl jsem jí ruku a vstali jsme. Byl jsem rád, když jsme opustili prostory divadla plného lidí a zamířili na cestu domů. Vdechoval jsem relativně čistý venkovní vzduch.

- - -

Sešli jsme do poloprázdných podzemních garáží, kde touhle dobou už nikdo neparkoval, protože po setmění to bylo příliš nebezpečné místo. Mé auto stálo opuštěné mezi řadami podpěrných sloupů.

Bohužel jsem nemohl ani chvilku pochybovat o tom, že vidím dobře. Ten, kdo stál za mým autem, na opačné straně, než ze které jsme se blížili, a opíral se o jeho střechu, byl bezpochyby on. Sám. Všechno se ve mně napjalo a okamžitě jsem se rozhlédl – Daylah nikde nebyla a ani její pach jsem necítil.

Přepadla mě vlna odporu. Atmosféra večera se díky jeho přítomnosti prudce změnila. Pevně jsem chytil Bellu za ruku a schoval ji za sebe.

Přimhouřil oči. „Vypadáte skvostně. Dokonale. Mám co dělat vůbec si vzpomenout, proč jsem tady, když vás tak vidím,“ pronesl se svojí obvyklou ironií.

„Máš tu odvahu se zase ukázat?“ zavrčel jsem.

„Chvíli jsem ji hledal… a k vaší smůle našel. Navíc jsem v tom nevinně. Nemůžu za to, že jsem úplnou náhodou potkal tvého bratříčka, ze kterého jsem úplnou náhodou vymáčkl, kde tě můžu hledat. Moc se mu to nelíbilo a sdílností zrovna neoplýval. Nakonec jsem musela toho blonďatého skrčka malinko uklidit, aby hned neběžel za vaším papínkem. No, a když jsem to už věděl, nějak jsem se nemohl udržet se za tebou nestavit. Už jsem se nervoval, že vás tu nestihnu,“ naznačil úlevné vydechnutí, že se tak nestalo.

„Nehraj si se mnou a zmiz,“ měl jsem co dělat udržet svůj vztek.

„Sotva jsem přišel? No to ne! Ještě jsem se nestačil pokochat tvojí úchvatnou Bellou. Sotva kdy bude krásnější, přechází z ní zrak. Těší mě, že Vás opět vidím, slečno Swanová…“ obrátil se přímo na Bellu.

„Tu milou příležitost bych si radši nechala ujít,“ obdařila ho prvotřídně neupřímným úsměvem Bella.

„Tak nějak jsem si uvědomil, že zmeškala obě příležitosti, kdy se mohla podívat, jak vypadá tvá verze upíra lačnícího po krvi, potažmo po smrti nějakého ubohého, slabého člověka… Tak, jak jsem to mohl vidět já. A říkal jsem si, že to by mohl být větší zážitek než nějaké obyčejné divadlo… Oblečená na to je…“ uznale pokýval hlavou.

Neměl jsem náladu na žádnou další podobnou konfrontaci, příliš jasně jsem si uvědomoval svou slabost. „O podřadné scénáře nemáme zájem,“ řekl jsem temně a uvažoval, jak se ho co nejlépe zbavit. Být tu sám, mohl bych bojovat nebo ho ignorovat, ale s Bellou jsem to nemohl riskovat. Mohl by lehce využít její přítomnosti a zmocnit se jí.

„To byste ale téhle slečně neudělali… taková neúcta…“ sehnul se k zadnímu kolu mého auta a zvedl odtamtud hezkou dívku, zjevně v bezvědomí.

Bella sebou vyděšeně trhla a on to potěšeně okomentoval. „Jsem si říkal, že vás překvapím. Nemysleli jste si snad ani na chvíli, že bych přišel s pozváním na pozdní večeři a neměl co servírovat, že ne?" chvíli si nás prohlížel, jako by čekal na odpověď.

„No," nadechl se potom, „nebudeme to zdržovat… Dneska nemám náladu na průtahy…“ Bez dalšího varování jí prokousl hrdlo, vzal dívku do náruče a několika rychlými kroky byl u nás. Držel j přede mnou tak, abych viděl, jak jí z rány vytéká krev. Přistrčil ji přímo přede mě. „Dneska to uděláš, kamaráde,“ zatvářil se rozhodnutě. „Buď ty ochutnáš jí, nebo já ochutnám tu tvojí voňavou květinku.“ Dneska tě donutím, zaslechl jsem jeho ostře formulovanou myšlenku.

Díval jsem se na proužky krve, které sílily s každým úderem dívčina srdce, a odolával jsem vůni. Přitom jsem chránil Bellu za svými zády. Na ní záleželo nejvíc. „Edwarde, ne…“ zašeptala.

Snažil jsem se nevnímat otevřenou tepnu přímo před sebou a chtěl jsem ho přelstít. Moje mysl se ale proti mé vůli rozdvojila, nemohl jsem čistě myslet. Sám sebe jsem zrazoval ve chvíli, kdy se to nejméně hodilo.

„Hm? Máš chuť, co?“ okomentoval můj zmatek s potěšením. „No tak do toho, jdi už k čertu s tím věčným přemáháním.“

Nemohl jsem se na to dívat. Sklopil jsem zrak a uvažoval. Nebylo možné ani utéct, ani ujet, ani zaútočit. A nedokázal jsem myslet na nic dalšího… v hlavě mi pulsovalo jediné – krev, krev, krev… Potřeboval jsem utéct, pomalu se mi ujasňovalo, v jak špatné jsem situaci. Co jsem mohl dělat? Krev, krev, krev… Oči jsem zase zvedl a díval se na ty krásné červené proužky.

„No? Tak? Potřebuješ to… to už nezvládneš, Edwarde… Pokud se nemýlím, výcvik tvého taťky je dost vyčerpávající. To by nezvládl nikdo…“ promluvil podbízivě. Bella mi stiskla ruku. „Nemusíš to udělat.“ Všechno se ve mě napínalo, moje instinkty byly silné, drtivě silné, zastavoval se mi dech a zároveň se mi zrychloval.

Bella. Mohl jí ublížit! Nakolik jsem byl při smyslech, abych mu v tom dokázal zabránit? Byl jsem… napůl jako ve snu. Ta palčivá vůně kradla moji pozornost, zapomínal jsem se.

Aymon jedním prstem setřel stékající krůpěje z jejího krku a zastavil se s ním kousek od mého nosu. „Dej si aspoň pár kapek… nic na tom není.“ Krůpěj pomalu stékala ze špičky prstu dolů. Byl jsem tak blízko, tak neskutečně blízko k ní... k té omamné překrásné tekutině. Sváděla mě do pekel, posilovala tu temnou, černou, špatnou stránku ve mě. Zdálo se mi, že sám na sebe už nedosáhnu. Jako by se všechno ostatní rozostřilo a viděl jsem jen to. Jen krev. Potlačil jsem silný impuls se na ni vrhnout. Málem jsem to udělal. Byl jsem na samé hranici možného pokušení. Sváděla mě, hypnotizovala, vše na ní mě vábilo.

Díval se na mě upřeně a na tváři se mu rozprostíral potěšený zlomyslný škleb. Pokrčil rameny. „No, tak když nechceš…“ a požitkářsky olízl krev z prstu.

V tu chvíli jsem prohrál. Projela mnou vlna touhy a přestal jsem myslet. Moje vůle praskla a zmizela jako pára. Všechno, čeho jsem se poslední dny snažil držet, se ztratilo, nezbylo ve mě nic. Jen touha, jen chtíč, který jsem nedokázal zadržet. Nic jiného mi nezůstalo. Vrhl jsem se na dívku, zakousl se do nejkrásnější části jejího těla - měkkého krku s pulzující tepnou v něm a poprvé po tolika letech uhasil žár svých nejsilnějších instinktů. Společně s tekutinou, která stékala mým hrdlem, mé tělo zalévala rozkoš. Každý pór mého těla jako by se otevřel a jásal v ohňostroji síly a zvrhlé radosti. Na nic jsem nemyslel, jen se ztrácel ve vírech nekonečné černé slasti. Nevnímal jsem nic kolem mě.

„Edwarde!" Byly to Aliciny ruce, které mě od ní odtrhly dřív, než jsem stihl tu spalující žízeň utišit. Bezvládná dívka spadla na zem. „Nech ji! To nemůžeš!" mluvila ke mně důrazně a upírala na mě ostrý pohled.

Otočil jsem se na ní a zavrčel. „Nech mě!“ Měla mě nechat to udělat! Co tady vůbec dělá! Všechno se kolem mě míhalo jako ve snu. Hned potom se Aliciny oči upřely někam za mně. „Edwarde!“ křikla zděšením. Otočil jsem se a hned jsem pochopil svou neodpustitelnou chybu, ale bylo už pozdě.

Aymon svíral v rukou Bellu a ta vůně, kterou bych poznal mezi všemi, vůně Belliny krve, prořízla vzduch. Nic nemohlo být silnějšího než to, jak rychle mě zachvátila. Oči, které se na ni otočily, jako by nebyly moje. Vnímal jsem jenom červenou ránu na její ruce, kterou vytvořila čepel nože, který Aymon svíral v ruce.

„Co teď budeš dělat? Nic lepšího už ti nemůžu nabídnout než tvůj oblíbený koktejl..." zněla mi kdesi v hlavě jeho slova. Bez přemýšlení jsem zavrčel, přikrčil se k útoku - chtěl jsem to, její krev, tu sladkost, která se nedala vystihnout slovy. Neviděl jsem ji, její tvář, její děs a strach, viděl jsem jen její krev. Nesmyslné šílenství, které mě ovládalo nemělo mezí. Bylo úplné a bezbřehé. Přesto mě cosi donutilo zaváhat, kdesi zdálky se ozvala tupá bolest, varování. Hned potom mě zachytily dva páry rukou. „To ti nedovolím," zazněl za mnou ledový hlas mé sestry. „To nesmíš!" - hlas mého otce.

Jejich ruce mě držely pevně. V tu chvíli jsem ji uviděl, moji Bellu, jak se na mě dívá. Pohled, který pronikl mým vědomím a probudil ve mě střípek rozumu. Její oči. Plné bolesti a zmatku. Plné odporu a soucitu. Dívala se na mě upřeně a řekla tiše: „Edwarde, uteč, musíš utéct!"

Moje vědomí se pootevřelo. Věděl jsem, že má pravdu. Musel jsem odsud pryč. Zabil bych ji. Všechno krásné v ní, zničil bych život v ní, který jsem tak miloval. Pohled jejích očí a zvuk jejího hlasu mě donutil procitnout. Zároveň jsem věděl, že tu šanci jsem dostal jen proto, že mě zadržely ruce mých nejbližších. Věděl jsem ale, že ten cípek rozumu, který jsem svíral, dlouho neudržím. Ta vůně byla všude a vrážela se do mě jako jed. Musel jsem okamžitě pryč. Přestal jsem se vzpírat Carlisleovi s Alicí a pomalu jsem couvnul…

„Musím odsud, zachraňte ji…“ bylo jediné, co jsem dokázal říct. Zdrtilo mě vědomí, že tentokrát to nemůžu udělat sám. Byl jsem pro ni tím nejhorším nebezpečím. Byl jsem had, kterého si hřála na prsou. Odpad, špína, zlo, nestvůra.

Pustili mě a vyběhl jsem nejvyšší možnou rychlostí do ulic.

Pokračování:
14. kapitola - Temnota

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpívající krev - 13. kapitola - Pád: