Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpívající krev - 11. kapitola - Spojenci

27.11.2010 (08:00) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1982×

11. SPOJENCI

Neměl jsem na vybranou, musel jsem s ní o tom promluvit, dřív než by to mohl udělat Aymon.

„Takže to udělala? Vyhrála nad tebou?“ ptala se a lehce se chvěla.

Jen jsem přikývnul. Bella se na mě podívala očima plnýma bolesti, nabrala vzduch do plic a bylo vidět, že sbírá sílu, aby to vyslovila. „Políbila tě?“

Chvíli jsem na ni koukal, nedokázal jsem přitakat, podíval jsem se do země.

Bella nervózně přešlápla a prohrábla si vlasy. „To … nevím, co mám říct. Je to příliš složité… hrozné…. Ta představa, Edwarde…,“ hlas se jí zlomil. „Promiň, potřebuju být chvíli sama. Nechoď za mnou.“ Otočila se a vyběhla z prázdné třídy, ve které jsme zůstali přes volnou hodinu. Na chodbě před třídou jsem slyšel její kroky, jak se vzdalují, a tichý vzlyk.

Chtěl jsem ji zastavit, ale nemohl jsem. Raději jsem rychle zavolal Alici, která se za ní hned vydala. Nesměla zůstat sama.

Rozhlédl jsem se po zdech kolem sebe. Tohle bylo horší než cokoliv, takový druh bolesti, provinění, sebezatracování, vzteku, bezmoci… Nenáviděl jsem sebe a nenáviděl jsem jeho. Běsnil jsem při představě, že začíná vyhrávat. Mojí chybou!!!  Všechno se ve mně svíralo, musel jsem myslet na Bellu a přál jsem si, abych se mohl nějak omluvit, aby vůbec existovala nějaká omluva…

Mohl bych proměnit celou třídu v hromádku třísek a zkrouceného železa – vzteky jsem skoro neviděl. Musel jsem ven…

Vystřelil jsem z hlavního vchodu a málem jsem vrazil do Aymona, když se mi objevil přímo v cestě. Nemohl jsem uvěřit, že má tu drzost mi přijít na oči. Jako první impuls bych ho nejradši roztrhal, ale prostranství před školou bylo plné lidí. Zůstal jsem stát a zkoušel zadržovat nadávky, které se mi draly na jazyk. Neměl jsem chuť mu připravit potěšení z výhry.

„Kam ten spěch?“ zeptal se lehkým konverzačním tónem. „Nejdřív tu proběhne Bella, chudinka celá uslzená, hned za ní ta tvoje třapatá sestřička a teď ty… Děje se snad něco?“ ptal se ironicky.

To poslední, na co jsem měl náladu, bylo se s ním vybavovat. „Nebudu s tebou ztrácet čas. Uhni.“ Mohl jsem mu utéct, ale jakoukoli lidskou rychlost by bez problémů zvládnul taky a naše přirozená rychlost zde nepřipadala v úvahu. Rozešel jsem se tedy aspoň rychlým krokem směrem z prostranství.

Připojil se ke mně. „Ale já bych s tebou nějakou tu chvilku docela ztratil. Jsem se přišel zeptat, jak se ti líbila Daylah? Extra třída, co říkáš? Má to všechno v malíčku. Ona sama se z tebe jenom rozplývala.“

Střelil jsem po něm pohledem. „Můžeš jí vyřídit, že jestli se ještě objeví, je to její konec.“

„Haha…“ zasmál se, „takových už bylo… a všichni si dali říct.“

Zastavil jsem se a ostře jsem se na něj podíval. „Myslíš si, že jsi neporazitelný, co?“ ušklíbl jsem se a vši silou ho odstrčil. Narazil do podezdívky u schodů, která mírně popraskala.

„No, to nebylo špatný, Edo. To bylo pro slzičky tvé Belly?“

Neovládnul jsem se a chytil ho pod krkem. „Moje trpělivost má svoje meze. Zničím tě. Radši by sis měl přát, aby ti tvůj plán nevyšel.“

Obratně se mi vysmekl. „Hm… A já už se bál, že se s tebou pořádně nepobavím. Skoro to vypadalo, že se ani nerozzlobíš. Takhle je to mnohem lepší.“ Na tváři mu přitom pohrával pobavený úsměv.

„K čemu ty hry, Aymone?“ sykl jsem na něj z těsné blízkosti, z očí mi lítaly blesky. „Proč mě rovnou nezabiješ? Mě a nebo ji? Nebo oba?“

Očima mu prolétla čirá nenávist, zášť. „To by bylo moc jednoduché. Na to jsi příliš odporný. Lizbeth si taky nejdřív prošla peklem, než jsi ji donutil to udělat. A čekal jsem na tuhle příležitost dost dlouho na to, abych to skončil za pár chvil.“

Moje ruce zase bezděky vylétly k jeho hrdlu, ale zastavil můj pohyb v polovině.  Zůstali jsme stát v bojovné pozici.

„Doufám, že si nemyslíš, že bys mě mohl přeprat. Radši to nezkoušej, nebo mě přepadne chuť se bránit a pak by ti to mohlo přijít líto. Neumím být pořád tak krotký jako ty.“ Mezi našimi pohledy to jiskřilo.

Vytrhl jsem své ruce z jeho, prudce se otočil a odcházel. V zádech jsem cítil jeho potěšený úsměv a jako slizký had se kolem mě ovíjely jeho myšlenky plné samolibé spokojenosti.

- - -

Kolem bylo takové prázdno. Nesnesitelné prázdno. A tma. Nejen v místnosti, ale i uvnitř mě. Dával jsem Belle čas, který potřebovala a mohl jsem jenom čekat, co bude dál. Neustále jsem musel myslet na to, čím si asi prochází. Jak jí je? Co si myslí? Co si myslí o mně? Co o Daylah? Jak hodně se trápí? V duchu jsem k ní stále mluvil a neustále jsem přemáhal nutkání jít za ní. Podařilo se mi vysvětlit jí, jaká to byla situace? Mohla vůbec kdy pochopit, jaké to je, ocitnout se ve spárech sukuby? Věřila, že tyhle bytosti dokážou člověka vášní spálit? A jakou váhu tomu přikládala? Dovedla vůbec myslet na cokoliv?

Moje úvahy lítaly od jednoho extrému k druhému, bylo to zničující. Přál jsem si alespoň tušit, co se jí honí hlavou… Tušit, jak se cítí… Napadlo mě požádat Jaspera, aby to zjistil, ale tak krajní řešení nebylo na místě. Měla nárok na svůj prostor, měla nárok na to se s tím vypořádat. Zasloužil jsem si tu nejistotu, která mě teď ničila.

Mohl jsem jenom doufat, že mi odpustí.

Otevřel jsem klavír, abych zahnal samotu. Chtěl jsem jí být blíž – okamžitě jsem si vzpomněl na její ukolébavku. Pod poklopem klaviatury na mě ale čekala další Carlisleova nástraha. Jak absurdní. Jako by toho na mě bylo málo. Tak tak jsem se držel nad vodou, abych se nezbláznil… v tuhle chvíli jsem měl pocit, že se to stane. Neměl jsem před vším tím šílenstvím úniku. Musel jsem opět unést tíhu téhle chvíle. Zíral jsem na injekční stříkačku naplněnou krví a měl jsem pocit, jako by ve mně všechno umřelo. Už jsem nemohl dál. Byl jsem jako lev zavřený v kleci. A na těch pár metrech, které mi zbývaly k životu, jsem neustále zakopával. Kolem mě bylo nejtemnější temno, ve kterém dnešní den nesvítilo ani to jediné zářivé světlo, které mě vždy drželo při životě – Bella.

Myšlenka na ni byla příliš silná. Vztekle jsem hrábnul na klaviaturu a stříkačka odlétla kamsi do kouta. Přitom se ozvalo pár tónů. Snažil jsem se nevnímat pach krve, který naplňoval místnost. Byl slabý, ale byl tu.

Začal jsem nahodile stlačovat jednotlivé klávesy. Z klavíru se ozývaly tóny, tak jasné, přesně vyladěné, každý z nich znal přesně své místo. Bylo to v ostrém kontrastu se zmatkem, ve kterém jsem vězel. Libozvučnost  a krása těch tónů mě zaujala, začal jsem hrát, ukolébavku, moje prsty jako by samy hladily klaviaturu. Tentokrát se ukolébavka sama nesla v pomalém rytmu, trudně a ztěžka. Nedokázal jsem do ní vložit obvyklou náladu, která v ní měla být. Na to jsem byl příliš mimo sebe, příliš roztříštěný. A ty tóny, jeden po druhém, jenom zesilovaly zmatek a tíhu, která mě přemáhala.

Poslední tóny zanikly v tichu. Ta chvíle byla příliš tíživá. Skutky a události posledních dní, celý ten boj, ten nekonečný vysilující zápas, všechny zlé okolnosti, které stály proti mně, proti nám, to všechno na mě dolehlo svojí stotunovou vahou. Neměl jsem další sílu, nezbývalo toho ve mně moc ze sebe samého tak, jak jsem se znal. V co jsem se to proměnil? Co se to stalo? Proč tomu všemu nemůžu odolat? Moji protivníci si mi zdáli být silnější než já. Měl jsem chuť to vzdát, zbavit se toho napětí, nesnesitelného vyčerpání. K čemu to bylo? Jednou to stejně udělám… Jak dlouho se ještě udržím před tím vším? Nejsem svatý… nemám nadpozemskou sílu vzdorovat.

Opřel jsem se lokty o hranu horní desky klavíru a zabořil hlavu do dlaní, přičemž jsem v prstech sevřel chomáče svých vlasů. Zíral jsem na černé a bílé šmouhy klaviatury pod sebou a chvilku jsem si přál nebýt. Už jsem necítil ani zoufalství, ani vztek, jen strašlivé vyčerpání, které jsem chtěl ukončit. Na chvíli jsem si přál mít možnost podlehnout všem těm pokušením, které mě udolávaly. Přál jsem si mít volnou cestu, všechno hodit za hlavu a alespoň okamžik se cítit volně.

Netvor po té myšlence hrábnul všemi deseti. Udělej to. Proč se vlastně nenapiješ? Co je na tom zlého? Je to tvoje přirozenost, lidé si také neodpírají jídlo a pití… celý svět tak funguje, jenom ty ne… A když to uděláš, budeš silnější, budeš se tomu všemu moci lépe postavit…

Byl jsem slabý, zesláblý jak dítě. Moje vůle visela na vlásku, potřebovala si odpočinout, ztrácela se mi. Bezmyšlenkovitě jsem se otočil do kouta, kde se válela stříkačka s krví. Nemyslel jsem, jen jsem vstal a zvedl ji. Nebylo nic, co by mě přivedlo k vědomí, co by mi vrátilo sílu. Díval jsem se na tu tekutinu, jako bych ji viděl poprvé a věděl jsem, že ji vypiju. Nemusel jsem se rozhodovat, bylo rozhodnuto. A tak jsem nespěchal, vpíjel se do té věci, která v sobě nesla tak zásadní význam a snažil se to pochopit. Zmáčkl jsem píst a na její špičce se objevila krůpěj krve. Zavřel jsem oči. Byla tak krásná, její vůně, její barva, její jiskření… Centimetry prostoru, které zůstávaly mezi ní a mými rty, ubývaly, už jsem cítil její chuť na svém jazyku…

V tom se otevřely dveře do salónu. „Edwarde…?“ uslyšel jsem svoje jméno vyřčené tím nejkrásnějším hlasem na světě. V tom hlase bylo znát překvapení.

Podíval jsem se na ni, na anděla, stojícího ve dveřích. Byla z ní vidět jen silueta, díky světlu, které zářilo v chodbě. Dlouze jsem vydechl, svěsil ruce. „Bello…“ řekl jsem unaveným hlasem.

Vstoupila do tmy a zavřela za sebou dveře. Přišla až ke mně a vzala mi stříkačku z ruky. „To je…“

„… krev,“ dokončil jsem za ní.

Stoupla si k oknu a švihla s tím předmětem někam do černa. Potom se ke mně otočila. „Edwarde… nenechám tě v tom. Nemůžu a nechci,“ řekla jednoduše a vzala mě za ruku. Pomalu jsem ji objal, připadal jsem si neskutečně. Jestli všechno doteď byla pravda, tohle už musí být sen. Nebo nebe.

V jejím objetí jsem najednou cítil neuvěřitelnou sílu. Jak jsem jen mohl zapomenout? „Bello, znamenáš pro mě všechno, všechno na světě, jsi jen ty a cokoliv ostatního je proti tobě úplně malé, bezvýznamné…“

„Já vím…“ řekla. „Vím, vím vlastně všechno, jen jsem na chvíli… nedokázala uvažovat. To nejhorší, co bych mohla teď udělat, by bylo se na tebe zlobit. Nechat si ublížit, tak jak to Aymon chtěl. Láska přece není boj, tak jak to předvedla Daylah. Ty jsi nechtěl a ona tě donutila. Je to pro ni tak snadné. Dokáže překonat i tu nejzarytější nenávist a odpor. Ale nepodaří se jí, jim, abych tě přestala milovat. To nejde. I kdyby si sebou Aymon přivedl třeba celý zástup těch nejprotivnějších stvůr. Nemá šanci,“ zavrtěla hlavou. „Snaží se z tebe udělat to, co nejsi. Ale já tě znám a nenechám si tě vzít. Máme jen jedinou možnost jak nad nimi vyhrát – musíme proti nim bojovat spolu. A já budu bojovat, za tebe. Nedovolím jim, aby tě zlomili.“

„Bello, proboha, Bello, jsi tak úžasná!“ zašeptal jsem. Nemohl jsem uvěřit svým uším, svým smyslům.

„Ne, nejsem. Jen vím, co musím. To tvoje síla je obdivuhodná. Vidím, jak tě to vyčerpává a stále se držíš, nechápu, jak to děláš. Já na tvém místě, už dávno bych skončila v pekle. Chci, abys věděl, že cokoliv uděláš, budu stát za tebou. Jen nesmíš přestat bojovat, nesmíš se přestat bránit. Nesmíš to vzdát. To by mě zabilo, nedokážu si představit nic horšího…“

V tu chvíli jsem věděl, že to nevzdám. I kdyby měl Aymon dobré karty. „Bello, bez tebe bych to nedokázal. Jsi jediná síla, která mi zbývá. Dokud tu jsi, nemůžu to vzdát. Jsi všechno, co mám.“  Sevřel jsem ji pevně v náručí.

„Edwarde…,“ zvedla ke mně oči. „Co jsi to před chvílí… Co jsi zamýšlel s tou stříkačkou?“ zamračila se.

„Málem jsem to vzdal,“ řekl jsem stručně a výstižně.

Jen pokývala hlavou. „Musíme se bránit. Chci, aby to skončilo co nejdřív.“

Oba jsem si v tu chvíli uvědomovali, že to, co nás mělo rozdělit, nás ještě více spojilo.

Pokračování:
12. kapitola - Odveta

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpívající krev - 11. kapitola - Spojenci: