Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpěv sirény - 4. kapitola

17.03.2010 (09:15) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3115×

Když tak o tom přemýšlím, jak asi chutná duše vlkodlaka?

V duchu jsem se oblízla, nestává se každý den, že narazím na někoho tak výjimečného. Vlkodlaka jsem vlastně ani nikdy neochutnala, nikdy jsem žádného nepřipravila o život, ale… všechno je jednou poprvé.

Já vím, že bych to neměla dělat, byl jako můj bratr. Byl můj nejlepší přítel… Podržel mě, když jsem byla na dně. Měla jsem ho moc ráda… kdysi a to bylo velmi dávno. Před mnoha lety jsme možná byli i víc než jen přátelé. Ale vše, co jsem k němu cítila je dávno pryč. Vše vychladlo jako mé chladné srdce. Neměla bych ho zabít, ale co mám dělat, když si prostě nemůžu pomoct? Když je to tak lákavé a neodolatelné.

„Jsi to ty?“ zeptala jsem se, tentokrát již s úsměvem. Tyhle tři dny si užiji s mou minulostí a velice se na to těším.

„Bello, ty žiješ,“ vydechl omámeným hlasem. Byl nadšený, div nevyskočil z auta a nesnažil se mě objat.

„V rámci možností,“ usmála jsem se na něj. Bylo tak těžké, nepoddat se vzpomínkám.

„Bello!“ zakřičel a tentokrát už opravdu vyskočil a objal mě. Téměř mě dusil, sice jsem byla zvyklá, že nepotřebuji tolik kyslíku, ale tohle už se nedalo vydržet.

„Nechápu to, utopila ses po skoku z útesu a i kdyby si to přežila… je to už tolik let. Jak?“ ptal  se koktavě a stále mě mačkal.

„Du- dusíš mě!“ řekla jsem do jeho hrudi… Po vteřině jsem opět stála na nohou a z plných plic jsem se nadechla.

„Jsi to opravdu ty? Po tolika letech… Vždyť jsi zemřela… Jak? Co jsi?“ ptal se nadšeně. Asi by nebyl tak nadšený, když bych mu řekla, že si ho chci dát jako předkrm.

„Dám ti jednu radu, nesnaž se to pochopit,“ řekla jsem tiše, protože jsem nechtěla, aby zjistil čím jsem, že jsem vrah.

„Ale…“ vypadlo z něj, ale já ho přerušila.

„Na otázky bude dost času později. Nechceš se se mnou projet. Někam daleko, kde nás nebude nikdo rušit,“ žádala jsem prosebným tónem a téměř hypnotizujícím pohledem jsem se na něj zadívala.

„Eh, tak jo. Nastup si,“ vypadlo z něj po chvíli.

„Děkuji,“ šeptala jsem a nastoupila na místo spolujezdce.

„Chyběl jsi mi,“ řekla jsem s úsměvem a hned na to jsme vyrazili vstříc posledním zážitkům Jakobova života.

Za jízdy Jacob vůbec nepromluvil, ale já věděla, že měl spoustu otázek, na které nemohl znát odpověď. Přeci žil v představě, že jsem mrtvá… no, prakticky jsem, ale bije mi srdce a v mých žilách proudí krev, sice ledová a slaná, ale proudí.

Musela jsem zemřít, abych mohla získat tento nový život, který mi dává téměř vše, po čem jsem kdy toužila… Jsem nesmrtelná, samozřejmě můžu zemřít, ale nikdy nemohu zestárnout. Existuje jen jediná věc, která by mě mohla zničit, jen jedna a já doufám, že mě to nikdy nepostihne.

Na tyto otázky nemohl znát odpověď, protože existence našeho druhu je chráněná ještě lépe, než upíří. Nikdo o nás neví, kolují pouze pověsti a legendy… těm dnes nikdo nevěří. Možná by měli začít, protože ani netuší, kolik legend a pověstí může být pravdivých… kolik mýtických bytostí chodí mezi nimi… upíři, vlkodlaci, sirény, co potkám příště?

Nechám se překvapit, třeba to bude zábava, ale prozatím hodlám zůstat u svého podmořského života.

Nejeli jsme ani příliš dlouho, celá cesta trvala maximálně patnáct minut a pak jsme zastavili u lesa, kde končila cesta. Jakmile se motor utišil, vylezla jsem z auta a posadila se do trávy u cesty. Nevadilo mi, že byla mokrá, aby naopak, já milovala vodu.

„Stále nemůžu uvěřit, že jsi to opravdu ty, že stále žiješ…že se mi to jen nezdá,“ řekl Jacob šťastným hlasem a sedl si vedle mě.

„Taky nemůžu uvěřit, že jsem tě po tolika letech našla,“ odpověděla jsem mu a usmála se na ně.

„Moc rád tě zase vidím,“ řekl a objal mě kolem ramen.

„Taky,“ šeptla jsem do větru.

„Bello, jak jsi dokázala přežít tolik let? Co jsi?“ zeptal se tentokrát vážnějším hlasem.

„Věř mi, že to nechceš vědět,“ řekla jsem sklesle.

„Bells, já jsem zvyklí na podivnosti, jsem vlkodlak. Rozhodně neuteču s křikem,“ zasmál se.

„Nejsem člověk, Jacobe. A už pěknou řádku let,“ řekla jsem tiše a Jacob se mi zahleděl do očí.

„Jestli sis nevšimla, taky nejsem zrovna člověk na jedničku… Moment, ty, tvoje oči. Jsou modré,“ řekl a lehce se zamračil. Rychle jsem sklopila zrak a stále na sobě cítila ten jeho pohled.

„Nedívej se tak na mě, nedívej se na mě, jako bych byla nějaké zrůda,“ zašeptala jsem naschvál zoufalým hláskem.

„Nejsi zrůda,“ snažil se mě ukonejšit.

„Vážně? Jsi si tím opravdu tak jistý, že nejsem zrůda?“

Tak, co? Líbil se vám díl??

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpěv sirény - 4. kapitola: