Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpěv sirény - 15. kapitola

23.05.2010 (14:00) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3136×

Už jsem na louce seděla dobrých pět minut, když jsem za sebou uslyšela tiché zapraskání větviček a slabý vítr ke mně dovál vůni, kterou bych poznala kdykoli.

„Dalo se čekat, že tady přijdeš. Ale já se opět musím zeptat… Jak se tady můžeš po tom, co se stalo vrátit?!“ křikla jsem a zvedla hlavu. Viděla jsem ho, stál na okraji louky a se zmučeným výrazem ve tváři mě pozoroval. Při pohledu na něj se mi opět vybavily ty bolestivé vzpomínky, které dokázaly způsobit nesnesitelnou bolest, ta však ve vteřině přešla do zloby, zuřivosti, nenávisti a touhy po pomstě. Rychle jsem vyskočila na nohy a upřeně, ale zároveň obezřetně ho sledovala a pomalu kolem něj začala kroužit.

Ta nenávist, která mě naplňovala… Cítila jsem, jak pomalý tep mého chladného srdce stoupá pod vlivem nenávisti a zuřivosti, kterou jsem cítila. Musela jsem se velmi snažit, abych se dokázala ovládnout, abych na něj nepoužila svůj hlas a nezabila ho hned teď… naštěstí mé sebeovládání se za všechny ty roky značně zlepšilo.

„Bello…“ začal tichým hlasem, bylo v něm zoufalství…

„Žádné Bello! Když už mě chceš oslovit, tak Isabello. Už nikdy od tebe nechci slyšet jméno, kterým mi říkají přátele a rodina… ty do žádné z těch skupin nepatříš! Už jsem ti to říkala a upíři mají skvělou paměť, tak nedělej, že si to nepamatuješ!“ přerušila jsem ho hned nenávistným křikem.

„Prosím. Nech mě to všechno vysvětlit, nech mě říct ti pravdu,“ prosil zoufale a udělal jeden krok a tím zmenšil vzdálenost mezi námi.

„Pravdu?“ zeptala jsem se překvapeně a poté se zasmála tichým hysterickým smíchem.

„Tak ty bys mi chtěl říct pravdu? Opravdu? Tolikrát jsi mi lhal, když jsi tvrdil, že jsem tvé vše, že život beze mne by neměl smysl. Lhal jsi mi pokaždé, když… když jsi mi řekl, že mě miluješ. Ty si vážně myslíš, že bych ti po tolika lžích byla schopná uvěřit?“ řekla jsem naoko zoufalým, leč pohrdavým hlasem.

„Dej mi šanci, prosím. Nežádám nic jiného, jen ti chci říct pravdu,“ prosil dál a já se v duchu smála. Tento nátlak již nedokáže vydržet příliš dlouho, jak již řekla Anne, je slabý.

„Ty po mě chceš další šanci? Další šanci! Celé ty měsíce, kdy jsem byla nucena být bez tebe, kdy jsem trpěla… každý den v nich jsem ti dávala novou a novou. Každý den jsem seděla před oknem a doufala, že tě zahlédnu. Že se vrátíš, najednou se objevíš v mém pokoji a řekneš, že mě miluješ a život beze mne pro tebe byl utrpení.

Ale nestalo se to, nevrátil ses k dívce, které jsi vzal vše… a já stále čekala a dávala ti nové a nové šance k návratu, žádné jsi nikdy nevyužil. Co tě přimělo v k myšlence, že bych byla ochotná dát ti ještě jednu jedinou? Proč bych dávala šanci pouhému lháři?“ ptala jsem se a při těch vzpomínkách mi oči zalily chladné slané slzy. Nemohla jsem si dovolit plakat, nemohla jsem si dovolit uronit jedinou slzy a odhalit svou bolest…

„Až potkáš člověka, který ti ublížil, směj se, ať nevidí, jak tě to bolí...“

„Prosím, nech mě říct svou verzi příběhu,“ řekl zoufale a podíval se mi do očí. Neodpověděla jsem, vlastně jsem toho nejspíše ani nebyla schopná. Neodpověděla jsem a tím mu dala prostor. Zhluboka se nedechl, aby mohl mluvit a já ho sledovala s ledově chladným výrazem v obličeji.

„Ano… Lhal jsem a toho nikdy nepřestanu litovat, protože tehdy jsem udělal tu největší chybu své existence. Nikdy jsem nelhal, když jsem ti tvrdil, že tě miluji, že jsi můj život. Nikdy si nedokáži odpustit, že jsem ti lhal a tvrdil opak. Tehdy, když jsem na tvou otázku odpověděl záporně… byl jsem zklamaný, připravoval jsem se, že ti to budu muset hodiny opakovat a přesvědčovat tě, že právě ona lež je pravdou. Ale ty, ty jsi mi uvěřila hned. Nikdy jsem to nechápal, tolikrát jsem ti před tím říkal, že tě miluji a když jsem jedinkrát řekl opak, uvěřila jsi tak rychle.

A pak jsem odešel… Od tebe, od rodiny, chtěl jsem být sám. Nesnesl jsem zoufalé myšlenky svých sourozenců a rodičů. Žil jsem jako zvíře a každou svou myšlenku věnoval tobě. Mnohokrát jsem tehdy přemýšlel, jestli jsem udělal správně, jestli mé rozhodnutí nemylo marné. Doufal jsem, že sis našla někoho, s kým jsi šťastná, někoho, kdo je pro tebe lepší než já.

Mnohokrát jsem se chtěl vrátit s myšlenkou, že se jen podívám, jak se ti daří. Že se jen z dálky podívám do tvých očí, z okraje lesa pohlédnu do tvého pokoje. Několikrát jsem již byl v půli cesty, ale otočil jsem se, protože kdybych tě tam uviděl, už bych nebyl schopen odejít a nechat tě žít tvým životem, který měl být jiný než ten, ve kterém žiji já. Ale žít bez tebe, to bylo nemožné a po několika měsících jsem se vydal do Forks, ale ty, už bylo příliš pozdě, byla jsi mrtvá a jediné, co mi po tobě zbylo, byl tvůj hrob… Jednou jsem ti řekl, že jsem neměl v plánu žít ve světě, kde ty neexistuješ. Rozhodl jsem se jet do Itálie, nechat ze zabít, ale Alice mi to nedovolila…“ skončil a já ze sebe téměř nebyla schopna vypravit jedinou hlásku.

Přerývaně jsem dýchala a snažila se s tím vyrovnat. Jeho slova, jeho pravdivá slova mi rozbouřeně poletovala hlavou, způsobovala mi v ní chaos a já se nedokázala soustředit.

„Vrátil ses pro mě,“ zašeptala jsem  tiše zoufalým bolestným hlasem, ovšem tentokrát to nebyly hrané emoce, tohle bylo doopravdy. Bolest, která byla do teď utlumená a uschována hluboko uvnitř mého ledového srdce, byla najednou tak silná, jako nikdy. Už to nebylo tlumeno mou existencí, tohle už nedokázalo nic utlumit.

„Bello?“ zeptal se o opět udělal pár kroků blíže ke mně. Já udělala několik kroků dozadu, nechtěla zmenšovat vzdálenost mezi námi.

„Ale vrátil jsi se pozdě, příliš pozdě. Já už nejsem stejná jako tehdy. Už nejsem ta samá bytost, protože bolest, ta strašná nesnesitelná bolest mě změnila. Už nejsem člověk. Naše láska měla být věčná, ale teď… teď už žádná láska není, nikdy nebude,“ šeptala jsem poněkud zmateně, ale přesto z mého hlasu byla tolik zřetelná ta bolest, kterou jsem nedokázala ovládnout a dál jsem couvala.

„Pokus se mi dát šanci,“ žádal s nadějí v očích. Přál by si, aby vše bylo jako dřív, ale to je nemožné.

„Tolikrát jsi mě zklamal a já ti ty šance dávala znovu a znovu, ale dál už to nedokážu,“ odvětila jsem s omluvným podtónem. Opět jsem trochu couvla a nespouštěla z něj pohled.

„Bello, prosím,“ prosil dál, ale já už nemohla dál.

„Neříkej mi tak, ta Bella, kterou jsi znal je mrtvá, byl jsi u jejího hrobu. Zabil jsi ji,“ šeptala jsem k němu a soustředila se, aby mi neutekla ani jediná ze slz, které jsem měla v očích, protože jsem stále nechtěla, aby zjistil čím doopravdy jsem.

„Prosím, nechci tě opět ztratit…“ řekl a svou upíří rychlostí přiběhl ke mně.

„Nemůžeš mě ztratit, už tehdy jsi mě zahodil a od té doby jsi mě zpět nezískal,“

Naplňovala mě zklamání a bolest, nic víc…

Zklamání z toho, že to nejlepší, co jsem kdy mě je přímo přede mnou, prosí o můj návrat a já nedokážu a zároveň nemůžu říct ano. Nemůžu přejít to, co se stalo, nedokáži zapomenout na tu ukrutnou bolest, kterou mi způsobil. A i kdybych dokázala, tak to co jsem, siréna, ta nedokáže milovat, siréna je stroj na zabíjení. To, co jsem mi nedovolí kývnout na to, abych se k němu vrátila. Ani by to nebylo možné, na břehu mohu zůstat jen pouhé tři dny. Díky tomu, co jsem, se nechci vrátit.

Bolest… ach ano, cítila jsem, tu obrovskou díru v hrudi, která ještě nedávno byla zacelená. Nyní to bylo, jako by ji někdo opět násilím otevřel a nechal je krvácet. Nikdy jsem necítila nic horšího.

Se slzami v očích jsem couvla ještě o několik  kroků a díky tomu se ocitla ve stínu stromů. Zbývalo jen pár metrů. Další krok.

„Prosím, neodcházej. Já… já,“ snažil se ze sebe vysoukat, ale já ho přerušila.

„Stojím jen pár kroků od hranice s vlkodlaky, já vím. Nemůžeš jít za mnou dál, já vím a proto to dělám,“ zašeptala jsem se zmučeným výrazem a dlouhým krokem ji překročila.

„Odpusť mi všechno tu bolest, kterou jsem ti způsobil,“ zaprosil opět.

„Já ti nejsem schopná odpustit, promiň, že to nedokáži," řekla jsem jen a dál se vzdalovala a nechávala ho tam stát. Stále se na mě díval jeho zklamanýma očima, které stále doufaly, že změním své rozhodnutí a vrátím se, ale doufaly marně. Jejich pohled mě ničil a prohluboval díru v mé hrudi.

„Naše láska měla být věčná,“ zašeptal naposledy.

„Škoda, že není,“ doplnila jsem a odvrátila se od něj, ale stále jsem na svých zádech cítila jeho pohled.

Pocítila jsem na svých tvářích chladné slzy, které po nic stékaly a pár vteřin později se měnily v mořské perly. V nejkrásnější perly, jaké lidské oko kdy dokázalo spatřit. Škoda jen, že lidé netuší, jak bytosti, které je stvořily trpí, že netuší, že ty perly, ze kterých vyrábí tak krásné šperky, jsou slzy plné utrpení a bolesti.

Ano, byly to stejné perly, jako ta, která se mi houpala na stříbrném náramku, který volně vysel na mém zápěstí. Kdysi byly dvě, ale se smrtí Jacoba již zbyla jen jediná.

Jedna  perla… jedna slza plna vzpomínek. Slza, která mi ho neustále  připomíná.

Tak co? Myslíte si, že bude Happy end nebo ne?

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpěv sirény - 15. kapitola: