Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpěv sirény - 13. kapitola

05.05.2010 (10:45) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2885×

Šla jsem pomalým krokem k autu, které Anne před krátkou chvíli sehnala. Lehce jsem se usmívala a Cullenovi jsem nechávala stát za sebou. Nechávala jsem se tam stát, plné bolesti, lítosti, smutku. Přesně tak jsem to potřebovala. Stále jsem si vybavovala jejich obličeje, byli tak překvapení, jako by nedokázali uvěřit ničemu z toho, co jsem jim řekla. Nenávidím je, tak ať si to užijí stejně jako já.

Měla jsem šílenou potřebu ohlédnout se, ještě jednou se podívat na jejich změtené obličeje, vidět tu bolest, ale neudělala jsem to, ba naopak jsem ještě přidala do kroku. Nechtěla jsem jim dát důvod, aby si mylně mysleli, že mi na nich ještě záleží jako na rodině. Ano, sice mi na nich záleželo, ale nebyli pro mě přátelé, natož rodina. Svým činem u mě poklesli velmi hluboko, na pouhý objekt pomsty. Pouze objekty, ke kterým nikdy nepřestanu cítit tu nenávist.

Pomalu jsem vklouzla dveřmi do auta, tiše je za sebou zabouchla a s úsměvem jsem pohlédla na hocha, který seděl za volantem. Nadechla jsem se a lehce pootevřela ústa, ze který se začaly drát z počátku téměř neslyšitelné tóny, ale pak zesílily a rozjasnily se.

„Jeď do nemocnice,“ rozezněl se můj tichý zpěv, který mu dal jasný příkaz, který nedokázal nesplnit a přesně při doznívání posledního tónu sešlápl plyn.

„Plán vychází dokonale,“ zašeptala jsem se zlověstným úsměvem na rtech k Anne.

„Jestli to takto půjde dál, bude o svou smrt škemrat ještě dříve než jsme počítaly,“ odvětila ledovým hlasem.

„Bude trpět jako ještě nikdy. Bude litovat svého rozhodnutí mě opustit, že mě kdy potkal. Jak já se těším,“ řekla jsem s velmi znatelným nadšením.

„Už teď lituje a to o tvé přítomnosti ví teprve sotva půl hodiny. Je slabý, nevydrží ten nátlak příliš dlouho,“ zasyčela znechuceně a měla k tomu důvod… Je to moje dcera, nenávidí každého, kdo mi ublížil.

Odvrátila jsem pohled a vyhlédla z okna. Za devadesát let se toho tolik změnilo, ubylo zeleně – to bylo vidět nejvíce. Všude byla jen posmutnělá šedá, stromy ustupovaly civilizaci.

Lidé, hloupé to bytosti, si nikdy nezačnou plně vážit přírody, která jediná jim dovoluje žít.

Hloupí lidé, nikdy se ničeho neváží. Jak mohli zničit tak krásný svět? Všude bylo tolik překrásných stromů a teď? Teď je všude jen beton, ocel, jen smutná šedá. Kam zmizela ta krásná příroda? Kam zmizely všechny ty květiny, které zde kdysi rostly… lidé si nedokáží vážit věcí, které mají. A že pro ně byly důležité zjistí, až když o ně přijdou. Já mám svůj svět, nikdy bych si ho nedokázala takto zničit.

Ještě několik minut jsme mlčky seděly a obě hleděly z oken auta. Těch několik okamžiků jsem si ještě jednou procházela svůj plán, který musel být dokonale naplánovaný, jinak by nevyšel. Promýšlela jsem si každé své slovo, které jsem měla v jejich přítomnosti vypustit z úst, každý výraz ve tváři, v očích. Vše muselo být dokonalé pokud jsem na něj do posledního okamžiku nechtěla použít svou moc, chtěla jsem, aby za mnou přišel dobrovolně a škemral o odpuštění. Tolik let jsem čekala na okamžik, kdy jeho tělo opustí život, který již žil příliš mnoho let, musí to být dokonalé, bez jediné chyby, která by vše dokázala dokonale zničit.

Z mého přemýšlení mě vytrhnul až zvuk brzd, když jsme zastavili před nemocnicí. Rychle jsem vystoupila, otevřela dveře řidiče a usmála se na hocha za volantem.

„Děkuji, byl jsi nám velice nápomocný,“ zašeptala jsem mile a pak s připravila na svůj neodolatelný zpěv.

„Vrať se zpět do školy, zapomeň na naše setkání, na to, že existujeme. Žij opět svůj život a užívej si svých dní na tomto světě. Rozuměl jsi mi?“ zpívala jsem pro lidské ucho až příliš vábivé tóny. Musela jsem ho nechat zapomenout, věděla jsem, že mu Edward bude nahlížet do mysli, ale já nechtěla, aby zjistil příliš brzy pravou podstatu mé existence. Chtěla jsem si to nechat na úplný konec, jako zlatý hřeb.

„Ano,“ zašeptal nepřítomně a já se jen usmála.

„Nyní jeď,“dozpívala jsem poslední tón, zabouchal dveře auta a společně s Anne zamířila ke hlavnímu vchodu nemocnice.

Měla jsem vyvinutější smysly, než obyčejný člověk, sice se nevyrovnaly upířím, ale již při prvních nádech v okolí nemocnice jsem ucítila podivnou vůni dezinfekce. Musela jsem se podivit, že Carlisle dobrovolně pracuje v něčem tak… smradlavém. Vždyť má ještě citlivější čich než já. Ale oni nikdy nebyli normální, nikdy nebudou. Normální bytosti by nedokázaly tolik ublížit a dělat, že se to nikdy nestalo.

Posledním krokem jsem zároveň s Anne prošla obrovskými prosklenými dveřmi a pach dezinfekce ještě zesílil. Letmo jsem se rozhlédla a pak se jistými kroky vydala na recepci, za kterou seděla postarší paní, podle cedulky se jmenovala Miriam Sinková. Měla již prošedivělé vlasy, ale na její tváři bylo opravdu minimum vrásek, no jo – moderní technologie dělají zázraky, to za mých časů nebylo. Dnes je možné téměř vše.

Zastavila jsem se těsně před zeleným pultem a usmála se na ni, musela jsem vypadat mile.

„Prosím vás, kde bych mohla najít ordinaci doktora Carlislea Cullena?“ řekla jsem v rychlosti, Miriam posmutněla.

„Doktor Cullen má ordinaci ve třetím patře, od výtahu zahnete vpravo na oddělení onkologie s pokročilým stádiem, tuším, že to jsem osmé dveře zleva,“ řekla tiše, možná to měla souvislost z jeho oborem. Tak onkologie? Zajímavé, za celých devadesát let nenašli vhodný lék.

„Díky,“ odvětila jsem a rychlým krokem se vydala k výtahu, ze kterého právě vystoupil hlouček lidí.

„Tohle zvládneš sama,“ zašeptala mi Anne, já jí jen kývla a ona se odpojila, přece jen si musela najít vhodnou oběť i pro sebe. Musela jsem si pospíšit, jelikož již nastupovali další a já se do něj chtěla ještě vmáčknout. Dala jsem se do rychlejšího běhu a na poslední chvíli vlehla do nepříliš prostorné kabiny. Zmáčkla jsem si tlačítko potřebného patra a když se zavřely dveře, nastalo to trapné ticho, kdy nikdo nepromluvil.

Po několika málo vteřinách se dveře otevřely v pátém patře a já společně ještě se dvěma lidmi vystoupila. Rozhlédla jsem se. „Od výtahu zahnete vpravo, osmé dveře z leva,“ řekla mi na recepci a já neměla nejmenší důvod proč neposlechnout. Otočila jsem se napravo a vydaly se do chodby, prošla jsem pod cedulí na které stálo Onkologické oddělení – pokročilé stádium, litovala jsem lidi, kteří  touto nemocí opravdu trpěli a tím byli odsouzeni k brzké, bolestivé smrti.

Rychlým krokem jsem procházela kolem lidí, kteří na mě zvědavě koukali, zřejmě proto, že mě tady nikdy neviděli. Znali se navzájem, setkávali se tady každý týden, aby podstoupili chemoterapii či jiný druh léčby.

Šla jsem podél zdi a sledovala cedulky se jmény na dveřích, bylo zde tolik různých doktorů, každý se specializoval na něco jiného. Po několika metrech jsem se zastavila u dveří, na kterých bylo Carlisleovo jméno. Tiše jsem zaklepala a čekala.

„Dále,“ ozval se jeho hlas a já tiše vešla dovnitř. Seděl u svého stolu, který byl natočený k oknu, neviděl mě. Zřejmě ani nedýchal, jelikož mou identitu nezaregistroval. K mému štěstí.

„Posaďte se a řekněte mi své jméno,“ řekl a stále seděl za svým stolem. Rychle jsem a se posadila a ještě si v hlavě obrovskou rychlostí prolétla svůj plán.

„Jméno? To bude trochu problém. Já nemám jméno. Už je to devadesát let, co jsem zemřela,“ začala jsem poměrně chladným hlasem. Rychle se otočil na své židli a na jeho tváři se objevilo překvapení, úžas a radost. Jak se může radovat?!

„To není možné,“ vydechl omámeně a já se zamračila.

„Taky si říkám… Jak jste se vůbec mohli vrátit po tom, co se stalo?! Jak jste se mohli vrátit na místo, kde jste jedné lidské dívce vyrvali srdce z těla a nechali ji pomalu umírat?“ křičela jsem, ale nebylo to tak hlasité, aby to slyšeli ostatní lidé v nemocnici. přeci jen mi ještě trochu záleželo na zachování tajemství.

„Jsi to opravdu ty? Jak?“ ptal se stále nevěřícně, jako bych před chvílí nic neřekla.

„Jak se můžeš takto ptát, jako by se nic nestalo? Stalo se a bylo toho hodně! Ty, vaše rodina jste mi zničili život. Prostě jste jen odešli bez rozloučení, vysvětlení… Byli jste má rodina a odešli jste. Byli jste moje všechno, váš odchod mě zničil pomalu a bolestivě,“ z křiku jsem přešla do zoufalého šeptání.

„Nechtěli jsme ti ublížit. Chtěli jsme pro tebe lidský život bez zrůd, jako jsme my,“ oponoval a v očích se již objevila bolest.

„A to váš nenapadlo zeptat se mě na můj názor? Co když jsem nechtěla obyčejný lidský život, co když jsem chtěla být po zbytek věčnosti s bytostmi, které jsme milovala? Co když jsem prostě chtěla, aby v mém životě byl happy end?“ křičela jsem a při pohledu do očí, ve kterých byla vidět ta lítost, všechna ta dobrota jsem zadržovala slzy… On mlvil pravdu, chtěl pro mě to nejlepší... ale nevyšlo mu to! Nemohlo mě to odradit od mé pomsty.

U minulé kapitoly jsem dostala upozornění, že uspěchávám děj. Snažila jsem se to zlepšit, ale posuďte sami, jestli se mi to odařilo. =D

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpěv sirény - 13. kapitola: