Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpátky do Forks - kapitola 9.

08.12.2009 (19:45) • Anglicanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1122×

„Přineste mi prosím děti,“ křikla Nessie dolů do obýváku.

V mžiku oka už stál Jasper s Alicí po boku u postele a podával neochotně a opatrně živý váleček Nessie.

„Opatrně,“ šeptl jí.

„Ach,“ vydechla Renesmé, když holčičku poprvé uviděla. „A chlapečka,“ řekla směrem k Rose, už s nataženou rukou.

Vložila jí ho tam a pomohla jí se pořádně uvelebit.

Nessie si láskyplně prohlížela jejich božské tvářičky a ony jí pohledy oplácely. Vypadalo to, jako by se znali všichni tři už léta a teď se viděli po velice dlouhé době.

„Ahoj,“ šeptla k nim. „Já jsem vaše máma.“

„No, tak když to všichni přežili…“ Emmett významně střelil pohledem Jacobovým směrem a ten se jen zašklebil. „…Tak můžem bouchnout šampáňo!“ po těch slovech se mu ve tváři objevil výraz, jako když dítě poprvé vidí rozsvěcený vánoční stromeček.

„Emmette, já na alkohol nemam ani pomyšlení. Pochybuju, že bys ho chtěl vypít sám,“ odvětil mu Jacob a zase stočil svoji pozornost na Nessie a dítka.

„Proč ne?! Nebo můžeme jít do hospody! Teď je na to nejlepší doba.“

„Nech hospodu nepokoji. Slibuju ti, že tam pak půjdu s tebou, ale teď se chci nejdřív dozvědět, jaká budou jména. Sklapni!“ okřikla jsem ho, když jsem viděla, že už chce něco říct. Byla jsem si jistá, že toho slibu budu za chvíli litovat. Když jsem to například řekla, Edward a Jasper na mě vyvalili oči – to není dobré znamení.

„Tak jak se budou jmenovat?“ Alice si netrpělivě poskočila.

„Co bys řekl na Alexandra?“ otočila se na Jacoba.

„Dobře. Ty si pojmenuj kluka, já si pojmenuju holku.“

„Ne, to ne. Na holku mám vymyšlený něco fakt dobrýho,“ zavrtěla hlavou.

„V tom případě nebude Alexandr, ale Ian,“ zářivě se na ni usmál. „Co máš ty?“

Nessie se tvářila trochu naštvaně, že jí byl Alexandr zatržen, ale hned se zase otřepala a byla ochotná smlouvat.

„Řeknu ti to, když mi dovolíš kluka pojmenovat Alexandr.“

„Dobře, ale v tom případě se holčička bude jmenovat Jane,“ jeho úsměv se ještě víc roztáhnul.

„Originalita!“ Emmett uznale poplácal Jacoba po rameni. Podle toho, jak se Edward zatvářil bych řekla, že to bylo myšleno ironicky, ale Jacobovi to náladu nezkazilo.

„No jo, vyhrál jsi. Ian a Sophia. To je kombinace. Spokojenej?“

„Ani nevíš, jak.“

„A my hlasovat nebudeme?“ zeptala se trochu smutně Alice.

„Děláš si legraci? Emmett by určitě říkal tý malý Keksíček,“ odpověděl jí Edward a zasmál se vlastnímu vtipu, stejně jako všichni kromě Emmetta.

„Bello, něco jsi mi slíbila.“

Povzdechla jsem si. „Není na to ještě brzy?“

„Vůbec ne. Teď tam přichází všichni, s kterými je legrace.“

„Aha. A nepočkáme, až se trochu zřídí?“ marně jsem doufala. Chtěla jsem být s těmi malými.

„Ani omylem. Kam já patřím, Bello? To si myslíš, že do nějaký skupiny, která jde jen na jedno pivo? Bude osm. Máme nejvyšší čas vyrazit.“ Došel ke mně, nechal mě rychle se rozloučit se s Edwardem a už mě táhnul do garáže.

Chtěla jsem být s těmi prcky. Co když se objeví jejich dar a já tam zrovna nebudu? Místo toho, abych byla s novorozeným vnukem a vnučkou, budu v nějaký zchátralý hospodě s jejich novým prastrýčkem. Úžasný!

„Emmette, prosím. Nemůžeme vyjet až zítra?“ Věděla jsem, že je to marná snaha, ale zkusit jsem to přece musela.

„Ne. Pamatuj si tohle: po třech panácích se lidem obyčejně už dělají… No, prostě se začnou trochu motat. Nevím, jak to vypadá. Já se obyčejně bavím jen s lidmi, kteří mají v sobě minimálně litr vodky. To potom padají, zakopávají... No, pamatuješ si přece, jak vypadá takový člověk ještě ze života, ne?“ horlivě mi vysvětloval.

„Jasně, že to vím.“

Nastoupili jsme do mého autíčka a vyjeli.

„Emmette, je to nutné? Víš, fakt bych chtěla být u toho, až udělají nějaké poprvé, když jsem nemohla u Nessie. Budu s tebou jezdit třeba příští rok každý den celý měsíc, ale teď to prosím otoč.“

„Nepřichází v úvahu. Vždycky, když beru někoho poprvé, je to největší sranda. Pak to už je takový… Uvidíš, budeš se bavit,“ říkal chlácholivě a poplácal mě rukou po rameni.

„No, to je bezva.“ Naštvaně jsem si založila ruce na prsou a dívala se dopředu na cestu. Pak mě ale napadla otázka, v mém případě docela důležitá.

„Emmette, proč se Jasper tak bojí těch tvých radovánek s opilci?“

„Jasper nám změknul. Od mašiny na trhání bych fakt očekával, že bude mít k tomuhle jinej přístup. Není to nic strašného. Prostě tam budeme pár hodin a tu je konec. Můj limit jsou tři hodiny. Kdykoliv dál si můžeš říct, že chceš pryč a já tě hned uposlechnu, ano?“ dodal, když viděl, jak se tvářím.

„Dobře. Co mám dělat?“ rezignovaně jsem si povzdechla. Co mi ještě zbývá? Když už, tak pořádně.

Moje reakce ho očividně potěšila.

„Kopneš do sebe panáků kolik chceš, ale neopiješ se do němoty. Moje oblíbená hra je, kolik toho kdo vypije nejvíc. V tom vždy vyhrávám. Zahraješ si taky?“

„Jasně. Tak dělej, kolik přesně?“

„Vypiješ to, co ti dám a až ti šlápnu na nohu, začneš ze pomalu trochu motat, ano?“

Na znamení souhlasu jsem si povzdechla.

„S námi alkohol asi nic nedělá, co?“

„A kdo jinej by to měl vědět líp? Vsadím se, že neexistuje horší upír, než jsem já.“ Zasmál se. „Bello! Hele, až někdo řekne, abys nám zatancovala, zatancuješ? Budeš tam totiž určitě jako jediná ženská.“

„Děláš si legraci?! Otoč to! DĚLEJ!!!“ zahřměla jsem a v tom malém prostoru to zvlášť dobře vyznělo, protože Emmett se nepatrně přikrčil.

„Tak dobře, tohle dělat nemusíš. Stačí?“

„Ani zdaleka ne.“

„Uvolni všechno svoje nemravné chování a vypusť ze sebe tu tygřici, Bello.“ Hravě na mě zavrčel a šťouchnul prstem do žeber.

„Nechtěj, aby se ta tygřice uvolnila až moc. Slyšel jsi někdy o přidušeném upírovi?“

„No, vlastně ne a ani si nemyslím, že to jde, ale… já ti Bello věřím, že bys to dokázala… ale nemohla bys být trochu milejší?“

Nebezpečně jsem na něj zavrčela a dívala se na druhou stranu.

„Já si myslel, že to, kvůli čemu je tvoje oblíbené zvíře tygr je, že ty jsi jako tygřice. Tohle ale platí jen pro Edwarda, co?“ škádlivě se pousmál a rozchechtal na plné kolo.

Zabalila jsem ruce v pevné pěstičky a jednu mu vrazila přímo do ramene. Pak ještě jednu a ještě… Letěly po něm velice rychle a přesně. Úplně jsem se přestala ovládat. Ani jsem pořádně nevěděla, co dělám, dokud Emmett ze sebe nevydal přidušené au. Sedla jsem si pořádně a naštvaně mlčela.

„Rozluč se i se známkou nějaké tygřice ve mně. Už chápu, proč ti Rose každý druhý večer zakazuje přístup do svého pokoje.“

Potichu si mumlal nadávky na to, že ho zmlátí ženská, ještě ho uráží a on přijde pozdě. Byl naprosto nadšený, stejně jako já.

Za pár minut jsme už byli na místě.

„Dupneš mi prosím na nohu?“ zeptala jsem se ho otráveně.

„Jasně, sestřičko,“ zářivě se usmál a podržel mi dveře.

Uvnitř nás přivítal nehorázný randál.

„Emmett!!! Emmett si dokonce přivedl i posilu, jo? Emmette, předveď, co umí!“ volal na nás od největšího stolu plného lidí nějaký chlap s knírem.

Emmett se tomu zasmál a šťouchnul mě do zad, abych šla dál.

„Tome! Ruce pryč, tuhle jsem si jen půjčil,“ Em upozornil chlápka, co si mě prohlížel od hlavy až k patě.

Celá hospoda byla zařízená ve starém stylu. Tahle nějak prý vypadaly podniky v starých kovbojkách. Všechno bylo ze dřeva, světlo bylo příjemně nažloutlé, nikde nebylo ani stopy po dnešní vymakané technice.

„No nestůj tam, zlato. Pojď ke mně!“ křikl na mě jeden, strašně zřízený chlápek, kterému se na prstě blýskal prsten.

Neposlechla jsem a sedla si vedle toho hromotluka, co se bavil s tím Tomem.

„Zahrajeme si? Je to na tebe.“

„Když jinak nedáš… Bello, nechtěla by sis zahrát?“ zeptal se mě Emmett a v očích mu blýskala jiskra.

„No, proto tu jsem, ne?“

Od stolu se ozval vítězoslavný pokřik.

„Budeme hrát to kdo vypije víc?“ šeptala jsem Emmettovi, který se přidal k ostatním.

„Přesně. A to se obvykle váže taky na sázku, takže se neuraž až řeknou, že budou chtít striptýz.“

Znova jsem ho praštila pěstí do ramene a čekala, co se bude dít.

„Takže, co takhle zahrát si se mnou?“ zeptal se mě chlápek, jen o maličko menší, než je Emmett.

„Dobře.“

Další výkřik. Divila bych se, kdyby tohle neslyšeli až v Seatlu.

„Takže, ten, který prohraje zaplatí všechno pití a bude dělat všechno, co po něm výherce bude žádat celou hodinu.

Otráveně jsem si povzdechla. „Co popijeme?“

„Vodku,“ rozhodl po krátké pomlce.

„Tak kde je to pití?!“ zařval na celou hospůdku Emmett a muži se zase rozjásali.

„Jak se jmenuje?“ zašeptala jsem zase Emmettovi.

„Jerry James. Do toho se skutečně hodně vejde,“ prohodil uznale Emmett.

Vypadal jako býk, vypuštěný z ohrady, pořádně rozzuřený. Musel mít síly za dva a taky hodně velkou výdrž.

„Emmett nám o tobě vyprávěl, krásko. A říkal taky, že máš fakt tuhej kořínek, tak jsme na tebe nasadili těžší kalibr,“ Tom pokynul k Jerry Jamesovi.

„Jak…?“

„Alice…“ odpověděl mi Em a čekal, co to se mnou udělá.

Ale nic. Byla jsem celkem klidná.

„Nese se pití!“ zahřměl hospodský a šel ke stolu s velkým tácem, plným malých panáčků, naplněných čirou páchnoucí tekutinou.

„Bojíš se?“ usmál se na mě Jerry James a sednul si naproti mně.

„Ne. A ty?“ usmála jsem se na něj ještě víc. To bude legrace, až vyhraju.

„Jasně, že ne. Dáma má přednost,“ pokynul k malým skleničkám.

Vzala jsem si do ruky jednu a přičichla k obsahu v ní. Smrdělo to silnou vůní. Dlouho jsem se nerozmýšlela a kopla to do sebe. Cítila jsem, jak mi to stéká útrobami, ale to bylo všechno. Byla bych schopná toho vypít litr, aniž bych měla nějakou závrať nebo i něco horšího. Postavila jsem skleničku zpátky na tác a otočila ji dnem nahoru, jak jsem to vítala ve starých filmech.

Zase všichni zaječeli.

Jerry James se mi soustředěně díval do očí, vzal si skleničku, natáhl to do sebe a otřásl se. Napodobil mě a postavil ji dnem nahoru.

Před hospodou jsem zaslechla předení motoru, ale nevěnovala jsem tomu pozornost.

Bez komentářů jsem vypila svoji skleničku a pokusila se o úšklebek. Vodka prý pálí v krku.

Dveře do hospody se najednou rozletěli a dovnitř vešli Edward a kupodivu i Jasper, který se hospod skoro štítí.

„Edward a Jasper jsou tu taky!“ zajásal Tom a všech patnáct mužů s ním.

Spadl mi kámen ze srdce, když jsem Edwarda viděla. Měl ve tváři jenom vztek na Emmetta a úlevu, že mě vidí.

„Taky se rádi pobavíte?“ zeptal se jich Emmett.

„Ani nevíš jak rádi,“ zasyčel Edward a posadil se na židli vedle mě.

„Jsi na řadě,“ usmála jsem se na Jerry Jamese a sledovala, jak hltá pro něj pálící tekutinu. Pobaveně jsem ho pozorovala.

***

„Emmette, jedeme,“ zavelela jsem. Snažila jsem se dělat, že každou chvíli můžu ztratit rovnováhu, i když mi tak nebylo.

„Počkej chvíli.“

„Ty tu klidně buď, ale já jedu.“

„Jaspere, pojedeš s námi, nebo budeš čekat na opilého Emmetta?“ Edward se maličko zatvářil, když říkal to opilého, ale nikdo si ničeho nevšiml, jelikož všichni počítali hvězdy nad hlavou.

„Jedu s vámi,“ odpověděl, když si porovnal možnosti.

Vyšli jsme před hospodu a chtěli nastoupit do Edwardova stříbrného auta, když se Jasper najednou vymluvil, že se potřebuje napít a že poběží. Nic jsme na to neřekli a odjeli.

„Stalo se něco za ty tři hodiny, co jsem tam nebyla? Volali?“ střílela jsem otázky.

„Nic. Myslím, že kdyby se objevil nějaký dar, zavolali by.“

„Není to neuvěřitelné?“

„Ani nevíš, jak. Stejně mi ale neleze do hlavy, že otěhotněla až po dvou stech letech. Vždyť po celou dobu, co na to měla Nessie věk…“ odmlčel se a sledoval mě. Zapnul automatického řidiče, aby se na to mohl vybodnout a věnovat se jen mně.

„Mně to taky přišlo divný. Co myslíš, že budou mít ti malí za dar?“

„Nevím, ale myslím, že to bude něco se zvířaty. Přece jen jejich otec je čokl. Ale možná to taky bude kombinace těch dvou… Nechám se překvapit.“

„Co jiného ti zbývá?“ zeptala jsem se ho se zdviženým obočím.

„No, hned teď bych jim mohl zavolat a zeptat se,“ řekl prostě. Otočil se na mě, usmál se a vtiskl takový polibek, až jsem zalapala po chybějícím dechu.

„Není auto moc malé na naše hrátky?“ zeptala jsem se ho laškovně.

„Kdo říká, že to musíme dělat v autě?“ provokativně se na mě usmál.

„Nepřemlouvej mě. Chci je vidět!“ rozčílila jsem se. „Štve mě, že ty přesně víš, co na mě platí. Jak to děláš? Ne, neodpovídej, ale šlápni na plyn. Prosím!“ sepjala jsem ruce.

Vypnul automatického řidiče a sešlápnul to na sto šedesátku.

„Lepší?“

„Mnohem.“

„Dostanu odměnu?“

„Až tam budeme. Nechci tě přece rozptylovat,“ usmála jsem se na něj.

„Už jsem ti někdy řekla, jak moc tě miluju?“ zasněně jsem se ho zeptala.

„Nevím. Nějak si to nepamatuju. Připomněla bys mi to?“

„Miluju tě, miluju tě, miluju tě…“ šeptala jsem mu do ucha.

***

Konečně jsme tam dojeli. Edward schválně prodlužoval jízdu, aby mě vyprovokoval. Nepovedlo se mu to však, protože jsem mu prostě sedla do klína a řídila. A tak se nedopatřením stalo, že jsme dojeli domů o tři hodiny později, než jsme původně plánovali.

„Ale, co že jdete tak pozdě? Přejeli jste zajíčka a vystrojili mu řádný pohřeb, co?“ zavolal na nás Emmett.

„Emmette, sklapni. Jak se mají mrňousové?“ Vběhli jsme společně s Edwardem dovnitř a našli Alici a Rose, jak stojí u sebe, Jasper stál vedle nich, Esmé pobíhala kolem a nosila nudličky syrového masa a dětičky se dotýkaly toho druhého maličkými prstíčky. Jako by se lechtaly a dokonce i vydávaly takový zvuk.

„Jsou úplně v pohodě. Koukej, Bello, tohle je fakt něco!“ vyzvala mě Rose. Položila Iana na zem a Alice ji napodobila.

Maličké dětičky rázem zmizely a na jejich místech se zjevili ke kolenům vysoký vlci. Sophia byla sněhově bílá, na rozdíl od Iana, který měl kožich černočerný. Skákaly po sobě, kousaly se. Sophia si nás všimla a přišla nás očichat.

„Teda, Sophie! Vyrostla. Myslím jako mimino. Za šest hodin kolik?“

„Pět centimetrů. Carlisle si myslí, že je to ten Jacobův růstový spurt, podpořený ještě tím Nessiiným. Za necelé dva dny budou už vysocí sto osmdesát centimetrů, pokud se to neuklidní.“

„To je strašné.“

„Co konkrétně?“ tázavě se na mě Rose podívala.

„Co? Budou ochuzeni o celé dětství. To,“ odpověděl jí naštvaně Edward.

„Proč se hned rozčiluješ?“

„Slyším jenom jejich každou druhou myšlenku,“ objasnil nakvašeně. „Jako bys mi nestačila v tomhle případě ty.“

Potichu jsem na něj zavrčela. „Kde je Nessie?“

„Ve svém pokoji, spí,“ odpověděla Alice a snažila se chytit Iana, ale při tom ho nepolekat svojí teplotou, pohybující se kolem bodu mrazu.

Natáhla jsem ruku k Sophiinu čumáku a po pár vteřinách očichávání jsem ji podrbala za uchem. Měla hustý kožich, akorát na chladné teploty například v severní Kanadě. Její srst byla jemná a pro mě i horká. Byla jen o trochu chladnější než Nessie, ale stejně to byla vysoká teplota.

Vložila mi hlavu do dlaně a nechala se drbat. Zavřela oči. Očividně si ten pocit užívala.

No, to je úžasné. Moje vnoučata jsou vlci, velice roztomilý vlci. Jestli jsou takhle velcí i když jsou ještě miminka, jak velcí budou za pár let? Nedokázala jsem si to představit. Jacob přímo růst nepřestal, ale zpomalilo to. Jeden centimetr naroste za padesát let. Kéž by to takhle bylo i s těmi dětmi!

Všichni v místnosti zpozorněli, včetně mě, a zaposlouchali se do blížících se kroků. Byla to přirozená rychlost, naše přirozená rychlost. Kroky se zdá se snažily běžet co nejrychleji. Nebo že by to byla jejich přirozená rychlost? Neřešila jsem to, protože kdosi zaťukal na dveře a odstoupil od nich o krok.

Carlisle šel otevřít.

„Dobrý den. Promiňte, kdo jste?“ otázal se ho formálně.

„Dobrý den. Znám vaše… velkou část vaší rodiny. Potřebujeme pomoct,“ řekl zoufalým, ale pevným hlasem, odhodlaným pro to udělat všechno.

Moje shrnutí

Autor: Anglicanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do Forks - kapitola 9.: