Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpátky do Forks - kapitola 8.

29.11.2009 (14:30) • Anglicanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1222×

Podle Carlisleových propočtů je dnes poslední den Nessiina těhotenství. Varoval nás, že jsou velice suběktivní, že to tak vůbec být nemusí. Ale pokud to nebude dnes, jak Emmett chytře upozornil, Nessie praskne. Plod ji zardousí, bude větší než ona, její trup.

Jasper nervózně pochodoval po pokoji a snažil se rozprostřít kolem sebe klid a harmonii, ale protože my mu s tím zrovna dvakrát nepomáhali a jemu to nešlo, byl rozhořčený a vydal se na krátký pětiminutový lov do lesa.

Emmett, Rose a Alice neustále stáli u Nessiiny pohovky, na které pořád spala, a dívali se. Prostě se dívali. Emmett a Rose na ni jen zírali a při každém pohybu sebou trhli, jako by čekali, kdy to konečně přijde.

Alice se urputně snažila prolomit tu hradbu, která dělí její dar od Nessie, marně však. Co chvíli se jí obličej zkřivil do soustředivé grimasy, aby se mohl za pár vteřin zase rezignovaně roztáhnout. Štvalo ji, že pro svoji neteř nemůže udělat víc, než že se bude dívat. Alice se na to dívala skoro jako na diskriminaci. Kdyby byl v takové situaci kdokoliv kromě Jacoba, dokázala by mu pomoci tím, že by mu aspoň řekla, kdy to přijde, co přijde. Takhle ale měla výčitky svědomí.

Jacob stál opodál. Nemohl se na ni ani dívat, stejně jako to nedokázal Edward, když šlo o mě. Jeho tvář byla zkřivená bolestí nad tím, že to jsou možná její poslední hodiny. Nedalo se s ním být v jedné místnosti, aby na dotyčného nepřešel ten smutek a strach.

Já a Edward jsme si stoupli poblíž Jacoba a uklidňovali ho, ovšem bez úspěchu. Skoro se mi klepaly ruce, kousala jsem si nehet palce na levé ruce, Edwardova náruč mě neuklidňovala.

„Edwarde,“ promluvil Jacob toho dne kolem šesté večer. „Edwarde, prosím…“ Sděloval mu něco v myšlenkách. Vybral si zrovna chvíli, kdy Nessie tvrdě spala. V jeho tváři se zračilo odhodlání a bolest zároveň.

„Ne, ty bys to pro mě po těch létech taky neudělal,“ odvětil mu rázně, v jeho očích byla však kapka soucitu.

„O co jde?“ Naštvalo mě, že si takhle povídají a já nemůžu vyluštit ani přibližně o čem. Co kdyby to byla nějaká volovina?

„To nic, miláčku. Nedělej si s tím starosti. Jacob mě jen prosí o absurditu,“ usmál se na mě a pevně mě sevřel ve svém ocelovém náručí.

„No… Nebuď si tím tak jistej. Myslím, že by to pro mě nebyl problém,“ odpověděl mu kousavě Jacob. „Já těžko můžu jít k Volturiovým a říct: Nehelfli byste mi?“ Vložil si hlavu do dlaní a potichu trucoval.

V mé mysli to rojilo vším možným. Nejdříve jsem uvažovala, co mohl Jacob po Edwardovi chtít, že to odmítl udělat. Jakmile ale zmínil Volturiovi, ztuhla jsem a došlo mi to. Jacob by tam šel ze stejného důvodu, jako tam před léty šel Edward. Nechtěl by existovat ve světě, kde není Renesmé. Spáchal by sebevraždu.

„Co to plácáš, Jacobe!“ Zuřivě jsem ho plácla dlaní po hlavě, hustě porostlé černými vlasy. „Ona to přežije a tebe zabiju já, jestli se necháš zabít.“

„No to je úžasný. Teď mi na krk dejcháš ty. No jo. Když tu není Nessie, aby mě kontrolovala, vždycky tu jsi ty. Podívej. Pochybuju, že ty bys chtěla žít bez něj,“ ukázal na Edwarda. „Takže proč bych já měl žít bez ní? Spoléhám na vás, že se o to štěně postaráte.“

„Jacobe, věř jí trochu. Je silná, silnější, než jsem byla já. Ona to zvládne,“ ujišťovala jsem ho.

Zase ztěžka dopadl na schody a díval se na gauč, kde ležela ona. Nepřítomně si mnul levou rukou vlasy a co chvíli vzdychl. Byl na něj těžký pohled. Po pěti minutách mlčení vstal a šel si kleknout k Nessiině hlavě, aby se díval, jak nehybně a poklidně spí, i s tím velkým břichem. Položil na něj ruku a zase vzdychnul.

Náhle Nessie otevřela oči a z úst jí nechtěně uniklo bolestné zasyčení. Rychle se chytila břicha, jako by se ujišťovala, že tam je.

Všichni k ní přiletěli, aby se podívali, co se s ní děje. Carlisle vyšel z pracovny a díval se na to ze schodiště, kde měl výhled na všechny kouty místnosti.

Nessie se natáhla a přehodila dlouhé nohy přes opěradlo. Skoro to vypadalo, jako by se protahovala po dlouhém spánku, nebýt žalostného skučení, které jí nekontrolovaně utíkalo z pusy. Pak se najednou uvolnila, měla však stále zrychlené dýchání.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě Rose.

Jacob po ní střelil pohledem, který přesně říkal, co si o ní myslí.

„Dovol, bloncko. Jak by mohla být v pořádku, když to z ní trčí jako… jako… jako pupínek z něčí tváře?“ Trochu se nad tím přirovnáním zamyslel a asi usoudil, že bylo opravdu hloupé a měla jsem dokonce i dojem, že se na jeho tváři objevil maličký kousek růžové.

„Čokle, neurážej ji. Ta analogie s pupínkem byla fakt pitomá. Viděl jsi někdy takhle velký pupínek?“ vyjela na něj a řekla bych, že ani pořádně nevěděla, co říká.

V tom Nessie popadl záchvat smíchu z toho, co Rose řekla. Svíjela se a vypadala jako blázen. Pomalu utichala a z tváře se jí vytratil i úsměv.

„Au,“ řekla prostě, jako by to bylo normální slovíčko, které pronáší každodenně. „Au. Au, au, au, au! Carlisle!“ zakřičela na něj do patra. „Něco se děje.“

„Nessie. Posaď se, ano? Kde… Chce už ven?“ zeptal se rozpálený Emmett.

Nessie se chytala za břicho a zrychleně dýchala. Měla strach, viděla jsem jí to na očích.

Jacob ji rychle popadl a odnesl do operačního sálu, kde ji jemně položil na chladný stůl, pokrytý látkou. Ruce se mu klepaly a oči nevěděly, kam dřív skočit.

Nessie se stále svíjela v silných bolestech, které nechtěly utichat, dokud jí Carlisle nestříknul do žil jakousi bezbarvou tekutinu. Okamžitě strnula – dnešní medicína. Oči se jí pomalu zavřely. Vypadala skoro jako když spí, byla stejně krásná.

„Všichni ven, ty Edwarde, dovnitř. Budu potřebovat tvoje ruce,“ komandoval Carlisle rozčíleně a tlačil nás všechny ze dveří.

Edward mě letmo ještě políbil na čelo a rychle spěchal k dezinfekčním prostředkům na ruce.

„Zavolejte, jestli budete potřebovat pomoc!“ zakřičela jsem ještě, než se stačily zabouchnout dveře za Alicí.

Jacob se zmučeně sesunul po zdi k zemi a rychle utíral slzy jako by doufal, že jsme si jich nevšimli. Byl skoro úplně na dně a jediné, co mu ještě pomáhalo dýchat byla naděje, která žila v každém z nás, jen někde slaběji, než jinde.

Přisedla jsem si k němu a ovinula ruce kolem jeho hrudníku. V tu chvíli mi bylo jedno, jestli smrdí jako mokrý pes. Prostě to byl někdo, komu jsem bezmezně věřila, milovala ho jako vlastního bratra a někdo, kdo potřeboval pomoc, útěchu. Zavrtala jsem svůj obličej do jeho ramene a vzlykala.

Všichni nás napodobili. Jasper se objímal s Alicí, která měla jednu ruku ovinutou ještě kolem Esméina ramene, které se otřásalo vzlyky, Emmett seděl na podlaze úplně sám a díval se odevzdaně na strop. Jediná Rose stále pochodovala před dveřmi a každou chvíli se dívala, jestli je někdo skutečně otevřel, nebo se jí to jen zdálo. Ale možná to bylo taky něco jiného. Po pár minutách pochodování se ozvalo Edwardovo zlostné zasyčení: „Rose, nech toho, prosím.“ Tak si tedy sedla k Emmettovi a čekala, stejně jako všichni ostatní.

Čtyři minuty, patnáct vteřin. Čtyři minuty, šestnáct vteřin. Čtyři minuty, sedmnáct vteřin, počítala jsem si. Pomáhalo mi to určit, kolik času uběhlo. Zdálo se mi to jako celá věčnost.

Konečně se ozval Edwardův hlas: „Bello, pojď sem, prosím.“

Trvalo mi jen desetinu vteřiny, než jsem rozrazila dveře a viděla něco, co nemohl nikdo z nás čekat.

Edward měl plné ruce. V každé sebou cekal maličký uzlíček. Dvojčátka.

„Bello, pospěš si. Nevím, jak mají dobře vyvinutý obraný systém,“ upozorňoval mě Carlisle trpělivým, ale přesto naléhavým hlasem. Neuvěřitelné, co všechno doktoři se svým tónem dokáží vyčarovat.

Rychle jsem si namazala ruce dezinfekcí, stejně jako to udělal předtím Edward, vyhrnula si rukávy, šáhla pro připravené bílé prostěradlo a zamotala do něj jedno z dětí. Odnesla jsem drobečka k umyvadlu, napuštěném teplou vodou.

To dítě vůbec neplakalo. Bylo klidné, celé ulepené od krve. Bylo překrásné. Pod tou krvavou pokrývkou bych tipovala, že jsou hodně světlé hnědé vlasy, skoro blond, pleť byla snědá, tmavší, než má Nessie, ale světlejší, než má Jacob. Mělo to krásný špičatý nosánek, maličké ručičky. Zakmitalo víčky a pod nimi se objevily krásně zelené oči. Bylo překrásné, dokonalé.

Pomalu a opatrně jsem stáhla špinavé prostěradlo a zlehka omývala dítě v teplé vodě. Snažila jsem se ji moc nevylekat – byla to holčička. Za pár minut byla čistá jako ze škatulky.

U druhého umyvadla Edward už dokončil omývání a bral si další čisté prostěradlo.

Vzala jsem si ze stejné hromádky a rozhlédla se po místnosti.

Carlisle asi zaceloval Nessiiny rány, nebo by se taky dalo říkat zkoumal. Nessie ještě nikdy neměla ani odřeninu. Nevěřícně zamrkal a podíval se na nás.

„Ono to samo srostlo,“ zašeptal a vrátil se zpět k jejím tělu. „Byla tam několikacentimetrová rána, hluboká rána, a ona je to pryč. Dokonce nemá ani jizvu.“

„Žije?“ ozval se nedočkavě Jacob z chodby.

„Jo, ale je ještě pořád slabá.“

Pod stolem byla velká červená kaluž, ve který si doktor právě máchal svoje oblíbené boty, nad stolem byla jedna velká lampa, pak bylo několik menších rovnoměrně rozděleno po celé místnosti, dveře zůstávaly stále pevně zavřené, ale já slyšela, jak Rose uvažuje, jestli má, nebo ne. Váhavě dávala a zase sundávala ruku z kliky, dokud Jacob zkrátka rázně nevkročil dovnitř.

Ztuhnul, když viděl Nessie celou zamazanou od své vlastní krve a tu louži pod stolem. Při takovém pohledu by každý člověk opravdu těžko věřil, že člověk na stole přežil. O děti se skoro nestaral, pro něj byla hlavní Nessie. Láskyplně jí třel ruku a šeptal slova, která doufal, že ji probudí.

„Páni, dvojčata!“ zajásala Alice, jakmile vešla a hned přiskočila k nám.

Jaspera jsem tu nikde neviděla – asi nechtěl riskovat, že se nepřemůže při takovém množství krve.

„Kluk a holka,“ odpověděl jí Edward. Z jeho hlasu je vidět, že je na ně opravdu pyšný a že si je oblíbil oba dva i za tu vteřinu, co je držel.

„Páni! Rose, já si beru tu holčinu, ty si vem kluka. Ty jsi měla přece minule Nessie, ne?“

„Ale vždyť já nic nenamítám!“ Natáhla ruce k Edwardovi, svírajícímu maličký uzlíček prostěradel.

Přiskočila jsem i s dítětem k Rose, abych se podívala, jak kluk vypadá.

Měl úplně černé vlasy a pomněnkově modré oči. Nosík měl stejně špičatý, pleť byla úplně bílá a ručičky o nic větší, než měla holčička. Byl překrásný, naprosto dokonalý. Jen se musím zeptat Edwarda, kdo v jeho rodině měl modré oči, protože si nějak nepamatuju, že by se zmiňoval.

Alice mi rychle a obratně vzala z ruky můj váleček a láskyplně ho chovala.

„Pojďte někam jinam. Tady to úplně šíleně smrdí krví,“ připomněla Rose a otočila se k odchodu.

Zvláštní. Já nic necítila. Možná to bylo tím, jak jsem zjistila už první den své upíří existence, že Nessie mi nevoní jako jídlo. Vlastně ji vůbec necítím.

Esmé už uklízela tu krev ze země. Nemohla jsem ji v tom nechat, samozřejmě. Chudák se snažila dýchat co nejméně a přesto si nebyla jistá. Ta krev je určitě velkým pokušením pro všechny, kromě mě.

„Esmé, pomůžu ti. Jacobe, odnes Nessie do pokoje, ať si trochu odpočine v klidu.“ Sama jsem se chopila maličkého vysavače a vysávala krev z podlahy. Nakapala jsem tam ještě trochu nějakého roztoku, který s krví a podlahou udělá to samé, co olej s vodou – vyplave nahoru, úplně. Byly to samostatné bubliny, které stačilo vysát a podlaha se zase leskla.

Esmé mě celou dobu pozorovala a měla výčitky svědomí, že skoro nedokázala odolat.

Chlácholivě jsem ji pohladila po zádech. Vždyť za to nemohla.

„Jsem zvědavá na ty děti,“ řekla zamyšleně. „Přemýšlím, jaké budou mít dary, jestli nějaké vůbec mít budou, že.“

„Obě dvě jsou ale kouzelné,“ zaradovala jsem se. „Jak se cítíš jako prababička?“

Pokývala hlavou. „Je to dobrý pocit. Přemýšlela jsi vůbec o možnosti, že by to mohla být dvojčata?“

Zakroutila jsem hlavou. „Pojď, nebo nám je rozeberou.“ Tryskem jsem vyrazila dolů do obýváku a viděla, jak jeden váleček drží Rose, druhý Alice a všichni se kolem nich naklánějí, aby lépe viděli ten zázrak. Dva lidé tu ale chyběli.

Jacoba jsem slyšela vzlykat u nohou Nessiiny postele. Trvalo to jen pár vteřin. Zase se dal dohromady a přešel několik kroků. Dotkl se něčeho jemného a hebkého, její tváře, a šeptal zamilovaná slova. Pro něj bylo důležité, aby přežila ona, jako že přežije. Děti byly jeho druhá starost, tím jsem si byla jistá.

Protlačila jsem se mezi Edwarda a Emmetta, abych na děti viděla. Chytila jsem svého milence kolem pasu, málem se mi totiž podlomila kolena. Už předtím jsem se vzdala naděje, že budu mít vůbec dítě. Myslela jsem, že mě Edward prostě promění. Pak přišla ale Nessie a všechno se rázem změnilo, k lepšímu samozřejmě. To, že budu babička, se zcela vymykalo zákonům přírody.

Ty děti, moje vnoučata, byly snad ještě hezčí, než předtím. Zmateně kmitaly očky z jedné strany na druhou a byly úplně zticha.

Na schodišti se objevil Jasper. Váhavě se přibližoval, jako by těm prckům nevěřil. Konečně byl u hloučku a váhavě se naklonil přes Alici k holčičce. Jeho ruka, dvakrát větší, než její hlava, se dotkla buclaté tvářičky.

Holčička sebou cukla a vydala ze sebe zvuk, co se silně podobal zavrčení. Dokonce na něj vycenila i dvě řady perlově bílých zoubků, stejných, jako měla Nessie.

Těch dětí se ještě nikdo nedotkl tak, jako teď on. Já i Edward jsme na ně šahali, když ještě nebyly úplně probuzené z toho několikadenního spánku. Tehdy si toho určitě ještě nevšímaly. To musí být ten Jacobův pud, řekla jsem si.

Jasper ucukl a vyškubl holčičku z Aliciných rukou, aby byla co nejdál od ní.

„Jaspere, vždyť je to jen malé miminko,“ chlácholila ho Alice a už se k němu přibližovala.

Všichni jsme vyjeveně koukali, co chce udělat.

Holčička se Jasperovi cukala v rukách, i když ji držel pevně, jak se normálně drží miminko, a pořád na něj cenila svoje tesáky. Zdálo se, že má mnohem větší sílu, než mají normálně miminka.

„Klid,“ šeptl Jasper směrem k dítěti a nás zavalil vlnou pohody.

Dítě sebou naposled cuklo a upřelo zelené oči do těch Jasperových. Jako by…

„Ach, Jaspere. Pamatuješ si, jak jsi se snažil identifikovat ty emoce, co vycházely z břicha? Poznává tvůj hlas,“ zasmál se Edward a přistoupil i se mnou blíž.

Jasper na něj nechápavě zíral. Zrovna člověka s praxí v zabíjecím průmyslu, který je schopen stejnou měrou nenávidět jako milovat, zabíjet jako líbat, si zamiluje ještě nenarozené dítě. Nemohl tomu uvěřit, na to jsem přišla i bez Edwardových schopností. Vyjeveně se na dítě díval a ani nemukal. Sledoval ty velká Edwardova zelená kukadla a ona mu ten pohled oplácela.

„Alice, na chviličku si ji půjčím, jo?“ řekl, jako by se jednalo o knihu a ne dítě. Stoupnul si k oknu a stále se jí díval do očí, jako by pro něj měla nějakou přitažlivou sílu.

Alice přišla k němu a opřela si hlavu o svalnatou paži. Neviděla jsem jí do tváře, ale byla pootočená k dítěti. Určitě se na ni dívala stejně zasněně, jako on.

Otočila jsem se k Rose a chlapečkovi. Snažil se dosáhnout ručkou na její dlouhé blonďaté vlasy a přitom se šťastně usmíval. Rozhodně měli více sil, než mají normální novorozeňata.

Rose se na něj dívala jako na syna, kterého nikdy neměla. Ale pokud si ještě chvilku počká, třeba těch dětí na pečování bude víc.

„To je nádhera!“ šeptala mu Rose a Esmé se k ní nakláněla, aby na něj lépe viděla. Obě měli ve tváři takový okouzlený výraz.

„Jdu se podívat na Nessie,“ řekla jsem ostatním a Edward mě následoval. Bylo to vlastně varování pro Jacoba, aby se vzmužil, než tam přijdeme.

Otevřela jsem dveře do pokoje. Na velké francouzské posteli ležela Nessie, stále oči zavřené a v křesle na druhém konci pokoje seděl Jacob. Sledoval ji zoufalým pohledem.

„Asi ještě nic, co? No ták, Jacobe, je v pořádku, probudí se a ty bys měl jít vidět svoje vlastní děti. Jsou okouzlující! Uvidíš. Bude to stejné, jako když jsi poprvé spatřil Nessie,“ přemlouvala jsem ho.

Hořce se na mě usmál. Vstal a přešel ke dveřím.

„Tak se tu zatím mějte,“ popřál nám a sletěl dolů, aby se podíval na svoje potomstvo, kvůli kterému byla celá rodina očarovaná.

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„Ptej se na cokoliv chceš. Vždyť víš, že já ti nic krýt nedokážu,“ šeptal mi do vlasů.

„Kdo měl ve tvé rodině modré oči?“

Nahlas se zasmál. „Myslím si, že dědeček z tátovy strany, ale nejsem si jistý. Můj táta měj takové světle šedé, skoro špinavě bílé.“

„Aha.“ Přitiskla jsem se mu na hruď  a sledovala Nessie na posteli. Přistoupila jsem k ní a za sebou táhla Edwarda. Slyšela jsem její pomalý tlukot srdce. Teď už tu byly celkem čtyři v celém domě. Dotkla jsem se její tváře a potají doufala, že ji ten ledový dotek probudí.

Její srdce v reakci na dotek trochu poskočilo, ale dál stejně tlouklo. Její čokoládově hnědé oči se zjevily spot dlouhých řas.

„Nessie. Nessie, broučku,“ Edward ji polohlasem nutil se probudit.

Dotkla jsem se její ruky, abych viděla, na co myslí.

Nic, vůbec nic. Měla zvláštní pocity, takové jako popisují lidé, že mají po opití se. Něco trochu slabšího, než je kocovina. Pak si pomalu začala vzpomínat na tu bolest, kterou měla. Všechno to šlo postupně, až se konečně dobrala k tomu, proč leží na měkké posteli na prostěradlech, přikrytá dalšími. Otevřela oči. V místnosti byla skoro tma, takže jí nepřekáželo žádné světlo, aby nám zpříma pohlédla do očí.

Nadechla se, jako by chtěla něco říct. „Mami, kde je?“

„Neboj se, je v bezpečí. Jak je tobě? Bolí tě ještě hlava? Nechceš vodu nebo něco? Co břicho?“ předběhl mě Edward a zasypal ji otázkami.

„Jsem v pohodě. Kde je?“

„Nessie, jsou dvě,“ sdělila jsem jí co nejopatrněji a sledovala, jak jí obličej ovládl čirý úžas. „Holčička a chlapeček. Musíš je vidět.“

Pochopila mě špatně a už se snažila vyskočit z postele, kam ji zase rychle a něžně přirazil Jacob.

„Ty žiješ, lásko. Neboj se, všechno je v pořádku. Měl jsem o tebe hrozný strach.“ Vtiskl jí mezi slovy polibek do vlasů.

„Miluju tě. Přineste mi prosím děti!“ křikla dolů do obýváku.

Moje shrnutí

Autor: Anglicanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do Forks - kapitola 8.: