Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpátky do Forks - kapitola 7.

25.11.2009 (13:30) • Anglicanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1184×

„Ach, budu tlustá,“ zanaříkala Nessie. Stála před zrcadlem ve svém pokoji a prohlížela si v něm tu velikou vybouleninu, jako jsem dělala já jako těhotná. Hladila si ji. Viděla jsem v tom lásku, ale i zlost. Bezpochyby by se dítěte nikdy nevzdala, ale kdyby mohla, myslím, že by mu vynadala, že tak rychle roste.

Carlisle si myslí, že za to může ten Jacobův růstový spurt. Podle jeho výpočtů, by miminko mělo dosáhnout normální velikosti za asi tři dny, ale tady je máloco normální. Prý se tohle dá mnohem lépe vypočítávat, než Nessie, když byla ještě v mé děloze. Teď aspoň tušíme, čemu čelíme.

„Nebudeš. Víš, jak velký pupek měla já?“ chlácholivě jsem ji pohladila po ruce.

„Ale tebe pak přeměnili. U mě to tak lehce asi nepůjde, ne?“ povzdechla si a znova láskyplně přejela bříško. „Mám tě hrozně ráda, drobku, ale působíš mi starosti.“

„Nebuď ve stresu; není to dobré pro dítě. Budete v pořádku, uvidíš. Jak mu budete říkat?“

„Přemýšlela jsem o několika jménech, ale nevím, jestli se budou líbit Jacobovi. Jsou trochu neobyčejná, starší. Taková jména mám ráda.“

„Jaká například? Kdyby to byla holka?“

„Victoria…“ zasekla se uprostřed věty, když si vzpomněla, jaké máme pěkné vzpomínky na zrovna takovou Victorii.

„Na to rychle zapomeň, děvenko. A taky na jména Caius, James nebo Laurent. A Demetri bys taky mohla vynechat. Nelíbí se mi.“

„Zredukovala jsi mi seznam od základů,“ žertem mi vyčítala. Přešla pokoj a posadila se na velkou francouzskou postel. „Líbí se mi Helena, nebo Sofie. Vždyť víš, jak moc mám ráda starověké Řecko. Taky se mi líbí Afrodita, ale… bylo by to divný,“ znova si povzdechla a zadívala se do rohu.

„Líbí se mi Helena.“ Chviličku jsme mlčely a já ji jednou rukou objímala, než konečně prolomila ticho.

„Mám strach. Z porodu. Co když dopadne špatně?“ hlas se jí zatřásl panikou.

Objala jsem ji pevněji, ale mlčela. Bála jsem se jí lhát a slibovat, že všechno bude v pořádku. Nemělo by to cenu. Ona ví, že nebezpečí je obrovské. Stejně jako jsem to věděla já, ale ona se také nehodlá vzdát dítěte. Je statečná… jsme statečné.

Z koutku oka jí vyskočily slzy a valily se po narůžovělé tváři, až k bradě. Odloučily se od ní a spadly jí přímo do klína.

„Chceš tabletu?“ zeptala jsem se jí. Před nějakou dobou vymysleli vědci tablety, po kterých člověku přestanou slzet oči.

Zakroutila hlavou a vydala přidušený vzlyk. Natáhla ruce a pevně mě jimi objala. Rozvzlykala se mi do ramene a já byla úplně bezmocná.

Mohla jsem jen žalovat s ní, což jsem taky udělala. Zabořila jsem jí hlavu do vlasů a vdechovala tu krásnou, jemně lidskou vůni, zatímco mě každých několik vteřin dostihl jeden vzlyk.

„Rose, nech toho. Škyt. Tam nic nenajdeš,“ po tisící jí to Nessie připomněla.

Rosalie se nehodlala na Nessie jen dívat. První den proklepla všechny knihy, které jsme měli v domě, jak ty vázané, tak taky elektronické a když nenašla nic, sedla k počítači. Seděla tam každý den celý den a potají nám vyčítala, že nic neděláme.

„Nessie, neprovokuj! Bez práce nejsou koláče,“ argumentovala a něco diktovala počítači.

„Kdy už přijdou chlapi! Bez nich je tady hrozná nuda,“ zanaříkala Nessie a omluvně se na mě podívala. „Promiň, ale je to pravda.“

Chlapi a Esmé si vyjeli na lov. Všichni pokládají za nezodpovědné, nechávat Nessie samotnou teď, když nikdy nevíme, kdy by to mohlo prasknout, a to doslova.

„Nevím. A co jméno pro kluka?“ vrátila jsem se k starému tématu.

„William. Charlie. David. Nevím, co si z toho vybrat,“ zakňučela a zase mi položila hlavu na chladné a tvrdé rameno.

„Charlie proto, že se ti to tak líbí, nebo proto, že to byl tvůj dědeček. Promiň, ale jsem strašně zvědavá,“ pokrčila jsem rameny.

„Nostalgie.“

„Líbí se ti jméno Renesmé?“ vyhrkla jsem rychle, ani jsem se nad tím nezamyslela.

„Jo. Je to neobyčejné. Mám ráda neobyčejné a výstřední věci.“

„Aha. Přemýšlela jsem, jestli jsem tehdy vybrala správně, víš. Tehdy jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, jestli se ti to bude za nějaký čas líbit. Hlavě jsem nevěděla, jestli nějaký čas vůbec mít budeš. Je to matoucí. Ale ty máš tátu. Ten myšlenky mrňouse přečte a řekne ti, co se mu líbí,“ zasmála jsem se nad absurditou, že by Edward seděl celý den vede Nessiina břicha a luštil myšlenky toho dítěte.

Také se zasmála a položila mi ruku na tvář – komunikovala. Přenesla na mě vlnu štěstí a pohody a náklonnosti ke mně. To, co slovy popsat nedokázala. Lásku. Lásku ke mně, k dítěti, poděkování. Poděkování za všechno, co jsme pro ni udělali a co ještě děláme.

„Miluju tě, Nessie. Nessie, Nessie, Nessie…“ šeptala jsem, až jsem zaslechla, jak někdo přeskakuje řeku. Pohnula jsem se a ani si neuvědomovala, že slunce už zapadá a Nessie spí jako dudek. Něžně jsem ji položila na polštář a přikryla dekou.

„Konečně. Už jsem si myslel, že postele se nedočkám,“ zíval Jacob.

„Čokle, nevcházej do domu dřív, než si pořádně neutřeš tlapy a nevydrbeš kožich,“ zahřměla Rose.

„No jo, no jo.“

„Nepotřebuješ pomoct?“ cítila jsem v jejím hlase skrytý plán.

„No…“ ani to nestihl doříct.

Stála jsem na schodišti, abych se podívala, co mu chce udělat. Viděla jsem, jak upíří rychlostí vyletěla z domu a zabláceného Jacoba táhne za sebou, zvedá ho do výšky, ten se kupodivu nebrání a vhazuje ho rovnou do široké řeky. Na tváři se jí mihnul spokojený výraz, dokud se Jacob nevzpamatoval a nepocákal ji vodou. Ta sprška dostřelila dokonce až k domu. Teď byl příjemně potěšený on. Rose se nahrbila a ulomila ze solidně vypadajícího stromu jako nic obrovskou větev a mrštila jí po něm. Dál jsem to už sledovat nemusela. Přeskočila jsem zábradlí schodiště a přeletěla místnost, abych se co nejrychleji dostala do náruče svého milého, která mi už byla vstřícně otevřená.

„Nepůjdeme na louku? Nebyli jsme tam od návratu domů,“ zašeptal mi Edward do ucha.

„Ano, počkej jen okamžik,“ poprosila jsem. „Jacobe? Jak se má smečka?“ překvapilo mě, že jsem si na ně vzpomněla až teď.

Vyšel z vody a úsměv se mu vytratil z tváře stejně rychle, jako před náma zvířata.

„Všichni jsou mrtví, až na Setha a Leu. Seth žije sám, má přátele a Leah si našla vlkodlaka. Ale takovýho takovýho pravýho. Toho bys měla fakt vidět. Je hustej!“ zamyslel se.

„Bezva! Štěně si našlo vzor v podobě pravýho vlkodlaka. Ty pako!“ Rose ho zase praštila větví po hlavě. „A ještě chceš, abychom se s ním seznámili! Přeskočilo ti snad?!“

„No jo, vlastně, pardon.“ Uvědomil si, že vlkodlaci nemají většího nepřítele, než jsou upíři. Jacobovi to holt myslí trochu pomaleji.

„To byl on? Myslím Setha. Ten, co chodí na Charlieho hrob,“ vysvětlil Edward.

„Ach!“ Charlie. Na něj jsem ani nepomyslela. To kvůli Nessie. Mám o ni takový strach…

„Jdeme?“ zeptal se mě Edward a táhnul za ruku k lesu. Jako vždy si mě vysadil na záda, jak on rád říká na koníčka, a rozběhl se lesem jako neřízená střela. Na louku jsme doběhli za necelé dvě minuty.

„Mám strach,“ zašeptala jsem mu do hrudi, když jsem ho objímala a on mě.

„Já vím, já taky. Ale zvládneme to. Nebude to tak komplikované, jako u tebe. Zaprvé, už víme, jak to zhruba vypadá. Zadruhé, Nessie se stále ještě drží. Ty už jsi se stejně velkou boulí byla vyhublá. Zvládne to. Uvidíš. Nessie je silná,“ šeptal mi ta chlácholivá slova do vlasů.

Řídké mraky protnul náhlý paprsek světla a osvětlil dokonale kulatou louku a třpytivou kůži mého manžela a udělala ho tak snad ještě krásnějším. Všechna nádhera louky se vedle něj ztrácela, stejně jako můj zájem louku sledovat.

Natáhla jsem se k němu a políbila ho a on polibek mi opětoval. Chytil mě kolem pasu a putovali jsme do trávy, která byla na zdejší poměry nezvykle suchá. Zajel prsty pod moje bílé tričko s dlouhými rukávy a postupoval poličku výš a výš. Každý centimetr odhalené kůže zlíbal a já se kvůli němu otřásla. Ne zimou, to dá rozum.

Rychle jsem mu přetáhla triko přes hlavu a hbitými prsty rozepínala kalhoty.

Obratně se na mě překulil a zabránil mi tak ho dále svlékat. Teď byl na řadě on. Nebezpečně pomalu mi zase nadzvedával triko, až konečně došel k podprsence, kterou na přední straně roztrhl – kdo by se páral se zapínáním na zádech, že? Když jsem konečně byla nahoře svlečená a on mi pečlivě zulíbával každý odhalený kousíček kůže, zavrčela jsem na něj.

Mezi polibky se potichu zasmál, ale pokračoval dál, jako by si toho nevšiml.

Snažila jsem se překulit na něj, ale nedovolil mi to. Pevně mě držel a nechtěl povolit. Ještě pořád měl na sobě kalhoty, zatímco já tam ležela už skoro celá svlečená – Edward se  kalhoty nikdy moc nepáře a prostě je svleče. Kalhotky dokončil přetrháním a ležela jsem tam před ním tak, jak mě pánbůh stvořil.

Tělem mi pulzoval zvláštní pocit. Kdybych byla člověk, řekla bych, že mám husinu. Tenhle pocit jsem měla vždy těsně před milováním. Nedočkavost a touha. Je to tak naplňující, že při tom nikdy nedokážu přemýšlet. Zajímalo by mě, jak to cítí on.

Jeho tělo se najednou napjalo a nepokračovalo dál, jako to obvykle rádo dělá.

„Děje se něco?“ můj jazyk předběhl myšlenky.

Zaslechla jsem velice rychlý dusot. Takový jsem ještě u nikoho neslyšela. Byl pomalejší než Edwardův, rychlejší než můj, kroky nebyly moc dlouhé, pohyboval se na špičkách a mířil přímo na naši louku.

Rychlostí světla jsem vstala a oblékla se. Nechtěla jsem přece, aby mě někdo viděl tak, jak může jen Edward a on o to určitě taky nestál.

Instinktivně se postavil přede mě a čekal, co se z lesa vynoří. Dýchal zrychleně, ne rychle, ale nepatrně rychleji než normálně. Vzal mě za ruku a něžně mi tam dělal konejšivá kolečka. Bál se o mě, i když věděl, že se mi nic prostě stát nemůže.

Kroky se blížily a blížily. Jako by jejich majitel přesně věděl, kam míří. Z opačného směru kudy jsme přišli, se vyřítil William. Měl rozevláté plavé vlasy a rozepnutou modrou košili. Zdál se upřímně překvapený, že nás tu vidí. V jeho tváři se prolínalo rozrušení, okouzlení a šok. Nemožná kombinace.

„Ach, pardon. Nenechte se rušit,“ promluvil a na patě se otočil, aby mohl zase vběhnout do lesa.

Tázavě jsem se podívala na Edwarda a v myšlenkách mu poslala otázku, na co William myslel.

„Bylo mu trapně, ale jinak nic. Chtěl se jen provětrat,“ pokrčil rameny a naklonil hlavu blíž k mému krku, aby mě tam mohl něžně zlíbat.

„Miluju tě, víš to, že?“

„Ano,“ zašeptal mi do kůže.

„Tak zase. Miluju tě.“

„I já tebe.“

„Možná bychom se měli vrátit. Upřímně, jsem nervózní, když nevím, co se s Nessie děje. Promiň,“ přemlouvala jsem ho šeptem.

„Dobře. Tohle mi ovšem splatíš, nemysli si. Až se to narodí, tři dny nebudeš ničí, než moje. Ani Alice nebude mít nárok,“ stanovoval si pravidla. Teda chci vidět, jak to s ní smluví.

„Platí. Teď mě ale vezmi na záda, ať už jsme doma.“

„Ano, paní učitelko,“ zasmál se svému vtípku.

Doma jsme byli rekordně rychle. Ale jen co jsme se přiblížili ke dveřím, málem mi spadla dolní čelist.

„Nessie, nech to mletý maso. To mám na lasagne,“ kárala ji Esmé.

Vřítila jsem se do kuchyně jako tornádo, ale z toho, co jsem tam viděla, mi bylo zle i na upíra. Myslela jsem si, že můj žaludek to nevydrží a horem vyvrhne několik kamenů.

Nessie si pomalu vkládala jednu červenou nudličku do úst a pomalu přežvykovala. Vzala si druhou a pokračovala, dokud jí to nevytrhla Esmé z rukou.

„Chce to maso,“ vydechl chápavě, ale přesto trochu znechuceně Edward.

„Jo. Mám na maso šílenou chuť. A mlíko. Nemáme tu asi tak… deset litrů?“ obrátila se na Esmé, která na ni dál topě zírala a nedokázala věřit svým uším ani očím. Nessie nečekala na odpověď a šla rovnou po čichu. Otevřela spíž, ve které na podlaze ležela mléka plná krabice. Hladově vzala jedno do ruky a obratně otevřela.

„Nessie, kroť se trochu, jo?“ varovala jsem ji. „Takovéhle chutě jsem jako těhotná neměla ani já.“

„Jenže já nejsem člověk a nejsem těhotná s upírem, tak toho nech.“ Hladově zase nahnula krabici a hltala její obsah.

„Dobře, tak si to pij i jez,“ zamumlala naštvaně Esmé. Lasagne dělala nejraději, ale takhle tu není nikdo, kdo by je jedl, když Nessie se dala na syrovou stravu.

„Ach, fuj! Nessie!“ zahulákal na ni Emmett, když vešel do kuchyně a viděl ji, jak si střídavě bere do ruky maso a mléko. „Kolikrát ti mám říkat, abys nejedla, když jsem nablízku? Co to jíš?!“

„Potřebuju proteiny,“ odpověděla vyhýbavě, omluvně se na něj podívala a s táckem, plným mletého masa si šla ustlat do obýváku.

„Za pár dní to bude,“ zašeptala jsem na ty tři, co se mnou zůstali v kuchyni.

„To jo. Už má pupek jako ten starý fotbalový míč. No vzpomínáte si. Dnes už dělají takový divný míče…“ zamyslel se Emmett nad starými časy. „V každym případě s tebou souhlasím a dojdu připravit porodní sál,“ v očích se mu rozžehla jiskra a on odletěl na Carlisleovy pracovny.

Pevně jsem zamkla Edwarda do svého náručí a vzlykala.

Chlácholivě mi hladil záda a líbal mě do vlasů. On na tom nebyl o nic lépe, než já, ale aspoň se dokázal nesesypat.

„Tohle je jako co?!“ zeptal se Jacob naštvaně Emmetta pár hodin po našem krátkém rozhovoru. Ozývalo se to z Carlisleovy druhé pracovny.

„Co je? Já nevěděl, jestli to bude holka nebo kluk, tak to je oboupohlavní,“ hájil se.

Vylétla jsem po Edwardově boku nahoru, abych se podívala, co se děje.

Cerlisleův domácí operační sál měl všechen svůj nábytek pečlivě zabalený do průhledných obalů a byl celý nabarvený na zeleno, měl žlutý strop a po stěnách se ve výšce očí střídaly červené a modré nápisy Vítej na světě! a Ahoj, mamino!

„Emmette, něco ti vysvětlím,“ Jacob mluvil přehnaně pomalu, jako by se obával, že ho Emmett nepochopí. „Připravit sál, znamená umýt a vydezinfikovat všechny skalpely a takovéhle prkotiny, které tu v našem případě budou na nic. Chápeš? Do toho nespadá žádné malování, ani nic podobného!“

„Díky, strýčku! To je nádhera,“ vzdychla Nessie a z oka jí vytekla slzička. Rychle ji setřela. Poslední dobou byla šíleně přecitlivělá.

„Líbí se ti to?“ zaradoval se Emmett jako malé dítě.

„No počkej si Emmette na Carlislea. Ten bude… příjemně překvapen,“ vložila se do toho Alice s širokým úsměvem na rtech, vedle o hlavu vyššího smějícího se Jaspera. Láskyplně ji pohladil po tváři a táhl dolů do obývacího pokoje.

Takhle to bylo každý den. Emmett provedl nějakou hloupost a pak to musel zase předělávat. Dokonce byl ochotný jít s Alicí na nákup maličkých oblečků pro miminko, aby odčinil to, že obsah jejího šatníku (druhá největší místnosti v domě) celý vytáhl ven a ten pak zmoknul. Prý chtěl jen, aby miminko mělo svoji vlastní přebalovaní místnost. Už se chystal zavést tam ventilaci, když tam vlítla rozzuřená Alice a chytila ho pod krkem. Opravdu by se mohl aspoň snažit přemýšlet.

Nessiino břicho se každým dne zvětšovalo a zvětšovalo. Bylo nenormálně velké. Každou hodinu naříkala mezi sousty syrového masa, že praskne, jestli to tak bude pokračovat. Komunikovala s ním, zpívala mu písničky, vyprávěla pohádky. Edward dokonce zachytil i nějakou jeho myšlenku, ale bylo to velice slabé. Carlisle tím byl naprosto uchvácen. Říkal, že to dítě se učí už, když je v děloze. Jasper cítil odněkud strach a lásku zároveň, ale nedokázal nikdy určit, kde přesně je to působiště. Bylo to prý bylo velice silné, skoro jako by tam děti byly dvě. To zažehlo Carlisleovy výzkumy.

Snažil se poslouchat, jestli neuslyší tlukot srdce, ale nic. Lůno bylo moc tvrdé a neproniknutelné. Nessie a Rose se začaly strachovat, jak se dítě dostane přes něj ven.

Nedokázala jsem se na to dívat. Často jsem utíkala z domu, abych unikla myšlenkám na umírající dceru, ale nikdy se mi to nepovedlo.

Vždy mě dostihly a šeptaly mi, že Nessie je každou hodinou smrti blíž a blíž. Že dítě se možná opravdu ven nedostane. Že Nessie by mohla vykrvácet. Bylo mi jí líto. Bylo mi líto sebe sama. Bylo mi líto všech, co tohle sledují.

Moje shrnutí

Autor: Anglicanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do Forks - kapitola 7.: