Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpátky do Forks - kapitola 5.

15.11.2009 (10:30) • Anglicanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1270×

„Tak jo. Dáme se do příprav,“ zavelela spokojeně Alice, když všechny muže konečně vyhnala z domu a byla si jistá tím, že jsou dostatečně daleko, aby nás slyšeli. Zasedla do čela stolu v jídelně, pokynula nám, abychom se přidaly a Nessie se měla posadit naproti ní. Na to si Alice prostě potrpí. Otevřela velkou krabici, kde byly všude uložené katalogy nejrůznějších firem, které se specializovaly na svatby. „Malou nebo velkou?“ promluvila k Nessie.

Zmateně se podívala po ostatních. „To jako že když bude velká, budeme tam všichni a když malá, bude tam jen polovina?“ zvednutým prstem přitom kreslila kruh do vzduchu.

Alice zkameněla, což se rozhodně nestává moc často. Ještě pořád si pořádně nezvykla, že Nessie a Jacob jsou její slepá místa. „Dobře, tuhle otázku přeskočíme. Datum?“ pokračovala a mile se při tom usmívala, ale my všechny jsme věděly, že pod tím milým úsměvem se ve skutečnosti skrývá krotící se ďábel, co jen nechce vystrašit nevěstu.

„Hmm… Co takhle pozítří?“ zase podívala po ostatních a hledala v nás oporu, ve mně obzvlášť.

„Alice,“ spletla jsem prsty dohromady a ruce postavila na stůl. „Myslíš, že je opravdu tak moc nutné přistupovat k té svatbě jako k obchodu, nebo je to jen starý zvyk?“

„Bello, jen se snažím udržet se v profesionálních mezích. Kdybych se nechovala tak, jak se chovám, určitě byste k tomuto úkolu uspořádat svatbu – a ne obyčejnou, ale dokonalou – přistupovaly zcela jinak, žertovaly byste a nechtěly se soustředit na práci. Z mé strany je to pouhá nutnost,“ pokrčila rameny a vyndala z krabice první katalog.

„Dnes jsme byly s Nessie nakupovat šaty, ale nenašly jsme nic zvláštního. Budeme to muset vzít podomácku,“ maličko se zamračila. „Má tu někdo nějaké návrhy?“

„Hmm, co takhle sukně po kolena, upnutý korzet, špagetová ramínka…“ Esmé se zadívala do dálky, jak přemýšlela nad tou kombinací.

„A dole by mohla mít bílé boty na vysokých jehlách,“ dokončila za ni Rose a také se zasněně zahleděla do dálky, nebo přesněji do levého, horního rohu místnosti.

Alice pomalu přikyvovala, jak nad tím přemýšlela. „To by šlo. Co si myslíš ty, Nessie?“

Upoutala na ni všechnu pozornost v místnosti.

„Mě se to líbí. Ale sukně bude nabíraná, vypadá to pak líp. A taky bude mít minimálně tři vrstvy,“ přikládala rychle za sebou kritéria.

Alice jen přikývla a všechno si to pečlivě uložila do své neomylné paměti. „Co účes?“

„Jako má March Simphsnová,“ vyhrkla nadšeně Rose a okamžitě se tomu jako jediná v místnosti začala smál a postupně se k ní přidávaly i ostatní… jen dokud jsme nespatřily naštvanou Alici, jak na všechny zírá.

Nessie se nepatrně začervenala.

„Dobře. Ale bude mnohem nižší a budeš jí ho dělat ty, jasný?“ ukázala na Rose a ta na ni vyvalila oči, že s tím vtipem souhlasí. „Po svatbě půjdete do hotelu?“

„Jo. Můžeme mít zase velký apartmá s výhledem na město?“ ta představa ji očividně nadchla.

„Jistě,“ odvětila jí Alice a přitom se nepatrně zašklebila, jako by se někdy stalo, že by jí nějaký požadavek nesplnila. „Co dál?“

„Snídaně do postele, pět hvězdiček, chci tam být…jednu noc. Pak pojedeme sem. A…“ jako by se bála to vyslovit, „chci si sbalit sama.“

V místnosti nastalo hrobové ticho, jak Alice přemítala nad odpovědí.

Rose se uchechtla. „Děvenko, tohle se ti ukecat nesvede.“

„Rose má pravdu,“ Alice se na Nessie zářivě usmála a dívala se, jak naštvaně založila ruce na prsou.

„Alice,“ zažadonila. „Aspoň jednou, prosím. Vždyť je to moje svatba, ne?“ dodala a zamračila se.

„Alice, tentokrát bys mohla opravdu trochu slevit ze svých nároků,“ domlouvala jí Esmé chlácholivým hlasem.

„No jo,“ zamumlala rezignovaně a vytáhla další katalog z krabice a zamyšleně si ho prohlížela. „Hele, co mám,“ obličej se jí náhle rozjasnil a poslala po kluzké desce stolu katalog k Nessie. „Jaký byste chtěli dort?“

Prohlédla si obálku a na ní byl několikapatrový dort s ženichem a nevěstou na vrchu, co když se zapnou, tančí valčík v doprovodu hudby, která vede zpod dortu (přehrávač se vsune pod stůl). Otevřela náhodnou stranu a tam se objevil nízký, ale dlouhý dort, pak tam byl bohatě zdobený, až skoro nevypadal ani jako dort… a pak, po všech zbytečně velkých a monstrózních, se tam zjevil jeden, docela jednoduchý, čistě bílý, nahoře, jak je zvykem, stál pár, tu a tam zdobený několika růžičkami z marcipánu.

„Ten se mi líbí,“ řekla jsem rychle, aby nevybírala už nic jiného.

„Beru tenhle,“ poslala zase katalog zpátky Alici, aby si zapsala jméno dortu a aby ho také schválila.

Jen kývla hlavou.

„Máš ještě pořád podvazek?“ zeptala se jí Rose.

„Jasně. To je něco bílého… a půjčeného,“ dodala rychle, když zaslechla Alicino zasyčení. Ten podvazek jí půjčila před několika desetiletími a ještě pořád jí ho nevrátila.

„Máš ještě pořád ty hřebeny do vlasů, ještě z mé svatby,“ připomněla jsem jí.

„Jé, já je nechala doma,“ plácla se do čela.

„A proto tu máš svoji milující matku,“ zářivě jsem se na ni usmála.

„Děkuju,“ řekla mi upřímně a objala mě.

„Nemáš zač. To je něco starého a modrého. Už jen něco nového,“ přemýšlela jsem nad tou absurditou, že jsem v tom seznamu něco vynechala.

„A to budou šaty. Jsme komplet,“ zaradovala se Alice a zatančila si pro sebe vítězný tanec, kterým uvolnila atmosféru v místnosti a Esmé se tomu zasmála.

„Co oddávající?“ zeptala se Nessie a žasla, že jsme ten detail vynechaly.

„Vyber si mezi Emmettem a Jasperem, ale ujišťuju tě předem – Jasper si to na triko nevezme,“ řekla vážným hlasem. „Zajímalo by mě, jestli se ho ta vojna někdy pustí,“ jako i Rose a Esmé se zase zadívala do dálky a přemítala. „Ne, nepustí,“ odpověděla si sama na otázku a rezignovaně povzdechla.

„Tak tohle byla nejkratší dlouho plánovaná příprava na svatbu,“ zatleskala Rose a vstala ze židle.

„O hotelu taky nebudu vědět nic předem?“ ujišťovala se Nessie.

„Ne. Vždyť víš, že je to vždy překvapení,“ odpověděla jsem jí.

„Ach, to je pech, nevědět nic o mojí vlastní svatbě,“ povzdechla si smutně svěsila ramena.

„Nemáš ponětí, jaké to bylo, když jsem měla mít svatbu já. Alice se zcela ujala organizace a mně nedovolila si ani prohlédnout výzdobu,“ zavrtěla jsem hlavou a provrtala dotyčnou pohledem.

Stále tam seděla, oči sklopené na desku stolu. „Poděkuješ mi konečně za to, že jsem ti uspořádala tu velkou svatbu nebo ne?“

Slib, který jsem tehdy dala, jsem skutečně tvrdohlavě dodržovala. Slíbila jsem jí, zrovna když jsem měla vztek až po uši, že jí to budu příštích sto let vyčítat. To jsem bohužel nesvedla ani pět minut po svatbě, tak jsem tvrdohlavě mlčela, ale myslím, že teď je ta nejvhodnější chvíle. Navíc se mi ji teď podaří překvapit.

„Alice?“ přiskočila jsem k ní a přitáhla jsem si ji do pevného náručí. „Děkuju, děkuju, děkuju, tisíckrát děkuju za tu překrásnou svatbu.“

„Fakt? No jasně. Já říkala, že se jednoho dne umoudříš,“ rozesmála se krásným smíchem, co mi vždy utkví v hlavě, jako když se tam člověku zasekne nějaká písnička.

„Jdu spát,“ zavolala na nás Nessie a odešla po vysokém schodišti do ložnice.

„Dobrou, uvidíme se zítra,“ křikla jsem na ni. Za mnou se ozvalo ještě sborové popřání hezkých snů, než vešla do ložnice a zcela vyčerpaná padla na postel.

„Jdu hledat hotel,“ řekla Alice a vstala. „Ach, o kolik by to všechno bylo jednodušší, kdybych viděla jejich budoucnost,“ bolestně se ušklíbla. Možná, že si na to začala už i zvykat, ale stále to těžce nesla, že je ochuzená o svoji přirozenost.

Sedla jsem si ke klavíru a potichu hrála melodii, která patřila k těm, o kterých jsem nevěděla, jak se jmenují, ale velice jsem si je oblíbila.

Byla zezačátku pomalá, její rychlost se stupňovala, až dosáhla vyvrcholení a zase se uchýlila k pomalejším notám. Ta píseň mi doslova laskala uši, jak byla líbezná a zároveň chytlavá. Tohle mohl vymyslet jedině génius a mě napadlo, jestli to náhodou nebyl můj manžel. On přece tak rád skládal skladby a líně jsem přemýšlela, zatímco jsem hrála, jestli jim ještě dá jako dárek CDčko s nahranými písněmi, vedle toho auta pro Jacoba. Pak jsem se ale zasekla.

Co jim dám já? Řeknu, že to auto je společný dárek, ale to mi neprojde. Každý dává svoje.

Možná koupit jim nějaký zážitek, uchechtla jsem se nad volbou slov. Zájezd do podmořského hotelu, který se před několika lety otevřel – to je ono.

„Rose? Tušíš, čeho se Jacob bojí?“ zeptala jsem se jí a podívala se do křesla, postaveného co nejdál od místa, kde obyčejně sedal Jacob, do jejího půvabného obličeje. Vzhlédla od knihy (začala číst teprve před šedesáti lety, kdy opravdu uznala, že ve dne se nedá dělat nic jiného) a tázavě se na mě podívala.

„Ne. Ty to snad víš?“ rozzářila se nad tou myšlenkou. „Proč to chceš vědět?“

„Jen tak,“ zalhala jsem, přišla jsem k nízkému konferenčnímu stolku, vzala si papír a tužku, pro případ, že by Nessie poslouchala, a psala:

Chci jim koupit týden v tom novém hotelu pod vodou. Prý je to zajímavé.

Pochopila, chviličku se kousala do jazyka, než napsala odpověď.

Aha. A ty opravdu netušíš, čeho se náš čokl bojí?

Ne. Proto se tě přece ptám, jestli se nebojí vody, víš. Co jim dáš ty?

Chvíli si s našpulenými rty nad tím zauvažovala, než odpověděla.

Víš, že ještě ani nevím? Myslela jsem seskok padákem, ale jestli se Nessie bojí výšek, čím si nejsem jistá, tak nemá cenu to kupovat. Co si myslíš ty?

Nessie se nebojí, ale u Jacoba máš reálnou šanci-

Pomyslela jsem, jak moc byl ochotný, ještě když jsem byla člověk, skákat z útesů v La Push.

– ne nemáš. Promiň, ale opravdu nevím. Budeš muset prozkoušet věci postupně. Neboj, ty na to přijdeš.

Povzbudivě jsem se na ni usmála a oplatila mi to úšklebkem.

„Kdo ví, kolik ale budu muset do toho investovat.“ V očích jí náhle zakřesala jiskřička naděje.

Požádám tu novou ve škole, co má ten dar.

Jen jsem se tomu zasmála a vzala si papír.

To bys asi měla doufat, že na ni bude působit tvoje kouzlo osobnosti, jinak máš smůlu.

Zasmála se společně se mnou, ale v očích jsem jí pořád viděla, že nad tím plánem vážně uvažuje.

Moje shrnutí

Autor: Anglicanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do Forks - kapitola 5.: