Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpátky do Forks - kapitola 4.

08.11.2009 (21:30) • Anglicanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1296×

Stála jsem v obývacím pokoji a dívala se oknem na západ slunce, schovaného pod mraky a v duchu si říkala, proč to nesleduju venku, ale pak mě Alice vytrhla ze zamyšlení.

„Nessie? Víš, jak jste chtěli obnovit slib? Co kdybychom to udělali ve Francii?“ vychrlila na ni všechno, co se jí za tu vteřinu nahromadilo na jazyku.

Zrovna měla v puse rohlík, tak pomalu přežvykovala a přitom přemýšlela. Carlisle není jediný, koho umí Renesmé mistrovsky naštvat.

Alice má prostě smůlu – kdyby Nessie nebyla její slepé místo, zařídila by si všechno hned, jako to dělala se všemi ostatními. I když pochybuju, že si už všechno nezařídila. Kdo odmítnul svatbu ve Francii?

„Hmm… Nevím. Co bys řekl ty?“ otočila se po minutě váhání na Jacoba.

Alice si pocupkávala špičkou levé nohy do dřevěné podlahy, ale nikdo si jí nevšímal.

„Mně… se ten nápad docela líbí. Počkat! Hodláte koupit další dům? Protože ten byt v Paříži je tak maximálně pro dvě osoby a vy víte, že já a Nessie potřebujeme prostoru třikrát víc, než vy, že jo?“ ujišťoval se rychle. Plácnul sebou do křesla a v ruce pevně svíral sendvič, jako by se bál, že by mu to snad někdo tady snědl – směšné! Jeho sendvičů se odmítá dotknout i Nessie.

„Ne. Vždyť máme ještě vilu poblíž města Bordeaux, ne? Fakt nechápu, kde bys chtěl v Paříži uspořádat maličkou a skromnou svatbu v přírodě a k tomu všemu ještě aby si jí nikdo nevšiml. Čokle, opravdu by ti neuškodilo, kdybys tu svoji hezkou hlavičku trochu používal. A navíc, ten byt v Paříži používáme jen, když se chce Alice podívat na přehlídky,“ odvětila mu Rose a když chválila tu jeho hezkou lavičku, popleskala ho po tváři takovou silou, kterou by klidně mohla rozbít zeď.

To ho muselo opravdu bolet, ale nedal ve tváři nic znát a jen se k ní otočil.

„Bloncko, běž si naleštit vlasy, no běž. My tady polemizujeme o věcech, které ta tvoje hezká hlavička opravdu chápat nemůže,“ odpověděl jí s naoko milým a přátelským úsměvem.

Naštvala se, otočila a odkráčela.

Jacob se pro sebe potěšeně usmíval a zase ukousl velké sousto.

„No?“ zeptala se Alice nedočkavě Nessie a přitáhla tak na sebe veškerou pozornost v místnosti.

„Dobře,“ pokrčila rameny a dál se věnovala svému rohlíku.

„No paráda! Mám tu letenky na zítra ráno. Zavolejte někdo Carlisleovi, aby zavolal do školy nahlásit, že tam nebudeme celý týden a ať si zařídí volno v nemocnici. Jdu na nákup. Bello, jdeš se mnou?“ otočila se mně čelem.

„Jo, jasně. Hned tam budu,“ otočila jsem se k Nessie, vtiskla jí polibek na tvář, chvíli si ji podržela v náručí, a pak vystartovala za Alicí do sklepa.

Dnes už se velké obchodní centra dělají jen proto, aby si lidé měli jak ukrátit dlouhou chvíli. Když ale člověk potřebuje něco narychlo koupit, musí mít portál. To je takový kotouč, zabudovaný do země. Ten už má skoro každý. K portálu je přidělaný počítač, ve kterém si najdete potřebný obchod, zadáte míry člověka, pro koho je oblečení určeno, vyberete si z jejich nabídky a oni vám ho s pomocí portálu doručí. Trvá to asi pět minut, než se všechny buňky přemístí na jiné místo, ale opravdu to funguje. Dokud se ty buňky načítají, kupec zaplatí přes internet a všichni jsou spokojeni. Přišli na to vědci asi před sedmdesáti lety a dostali za to Nobelovu cenu a já nevím, co ještě. Ten objev rozhodně patří k jedněm z největších objevů za posledních tisíc let.

Alice tam naťukala nejdříve míry Esmé, pak Carlislea, Edwarda, Jacoba, Nessie, Rose, mě a nakonec taky sebe. Pomáhala jsem jí jen vybírat, ale jinak jsem byla svým způsobem v tomhle ohledu nanic. Učila jsem se ale. Už jsem věděla, že v módě je stříbrná, nosí se boty na podpatku, dává se přednost přímým čarám – žádné doplňky a mnoho dalších neužitečných znalostí.

Když jsme si všechno vybraly a oni nám to posílali, nastala fáze, kvůli které jsem tohle všechno trpěla – přenos. Tohle mě nevím proč fascinuje. Buňky začnou nejdříve tvořit jen matný obrys, který postupně nabírá na tloušťce a zvětšuje se, dokud se tu před námi nezjeví hotové oblečení, poskládané do úhledných hromádek a navrch je přiložena ještě účtenka o délce mojí nohy, od pasu až ke kotníkům, někdy i delší.

Alice si radostně poskočila, že se to povedlo, vzala to do ruky, já jí pomohla se zbývajícími dvěma hromadami a dívala se, jak se v těch dvou vysokých komíncích, které nesla, dočista ztrácí, jak je maličká. Odnesly jsme to nahoru, tam ale už řekla, že si sbalí sama. Prý má svůj systém, který bych určitě zkazila – tomu jsem se musela zasmát.

Šla jsem do obývacího pokoje a sledovala, jak Edward neúnavně hraje moji ukolébavku, přechází do Esméiny oblíbené písně a hraje dál a dál písně, o kterých jsem nevěděla ani jak se jmenují. Rozhodně to byla pastva pro oči, jen ho sledovat. Z nenadání přestal.

„Jdeme na louku?“ zeptal se, ve tváři uličnický úsměv.

„No, díkybohu!“ ozval se Jacob ze svého a Nessiina. „Aspoň někdo má ohledy vůči ostatním, že, Emmette.“

„Jdeme.“ Táhla jsem ho pomalu do lesa, ale nevydržel to, hodil si mě na záda a zase se rozběhl.

Měli jsme několik hodin jen pro sebe, což jsme se samozřejmě snažili využít, jak nejlépe jsme dokázali. Ve Francii nic takového nebude. Tam budou samé přípravy na svatbu a všechno kolem toho.

Sedla jsem si tam do trávy, on vedle mě, lehce jsem ho políbila a on navázal na to, co jsme dělali včera…

„Musíme už jít,“ povzdechla jsem si. Za několik hodin odlétáme, takže se musíme připravit. Jemně mě políbil, vstal a šel si hledat oblečení, stejně jako já. Za vteřinu jsme byli připravení a mohli vyrazit.

Doma nás Alice přivítala s oblečením do letadla v rukou a se slovy, že si musíme pospíšit. Poslechli jsme ji. Když jsem vycházela z domu, viděla jsem Emmetta a Carlislea, jak se snaží co nejvýhodněji vměstnat pět kufrů do jednoho velkého auta a dvou maličkých, kam bych řekla, že se skoro nevejde ani jeden. Když konečně skončili, mohli jsme vyrazit vstříc svatbě a francouzskému vínu – fuj!

Na letišti to šlo rychle. Dali jsme zavazadla, prošli pasovou a „kapsovou“ kontrolou… Ta kapsová kontrola mě baví nejvíc. Člověk si stoupne do malé skleněné místnosti, počítač rentgenem zjistí, co má po kapsách a nakonec může odejít. Klaustrofobici mají holt smůlu. Nastoupili jsme do letadla a čekali, až se zdvihne. Když jsme byli konečně připraveni, letadlo se zvedlo kolmo k zemi a vystřelilo nečekaně velkou rychlostí k našemu cíli. Díky tomuhle se octneme na místě za asi sedm hodin a po celou dobu si budeme moci užívat pohodlí letadla a rychlé obsluhy.

Do Francie jsme opravdu dorazili jen za asi sedm hodin, a to jsme ještě měli zpoždění.

„Bereme si taxíky?“ zeptala se Nessie.

„Jo. Bloncko, tobě to jde nejlíp. Zastavila bys jeden prosím? Třeba tenhle!“ Jacob ukázal na taxík, ve kterém seděl tlustý řidič a prohlížel si ji od hora dolů. „Třeba ukecáš ještě i cenu.“

„Zastav si ho sám, čokle,“ naštvala se a šla k nejbližšímu, kde seděla nějaká žena. Rychle něco zašvitořila francouzsky a pokynula Emmettovi, aby narval kufr do auta.

Mlčky ji poslechl a nastoupil.

„Jedem s vámi.“ Nessie si rychle nastoupila, po ní si tam sedla Rose a Jacob se znechuceně díval na to místo vedle ní. „Dělej, Jacobe!“ křikla na něj.

Zašklebil se, ale sedle si tam a ještě než odjeli jsem slyšela, jak Jacob nadává, že tu je příšerný smrad a Emmett se mu směje, že to rozhodně není nic v porovnání s tím, co je Jacob schopný vyloučit.

Ta žena se zlostně dívala na ty dva a snad se bála, aby se v tak malém prostoru i neporvali.

„Jedeme sami a bereme si dva kufry,“ řekla jsem, abych prolomila nastalé ticho.

„Dobře,“ odpověděla mi Alice a vzala do ruky kufr.

„Zlato, tohle je na tebe moc těžký,“ Jasper jí ho zase hned vyškubnul a jí něco došlo. „Jdem si najít taxi,“ zavelel a mávnul na právě projíždějící auto.

Vytáhla jsem si držák u kufru a táhla ho k taxíku, kde seděl ten rozvalitý pán.

„Dobrý den. Mohli bychom si nastoupit?“ zeptala jsem se ho francouzsky otevřeným okýnkem.

Jen přikývnul.

„A mohla bych ten kufr dát prosím dozadu na sedadlo?“ ptala jsem se plynně.

Zase jen přikývnul.

Edward už dával kufr dozadu a otevřel mi dveře, abych si sedla na zadní sedadlo. Poslechla jsem ho a on mi tam ještě dal i kufr o velikosti jedné velké plazmové televize tak, aby na mě nespadl. Sám si sedl dopředu a vysvětlil řidiči cestu.

Ten ji naťukal do počítače v místě, kde dříve stával volant a uvelebil se v sedadle, zatímco my už jsme vyjížděli z parkovacího místa.

Naštěstí bylo oblačno a Alice předpověděla, že to tak bude celý týden, zatímco u nás ve Forks bude hezky a slunečno, čemuž se mi ani nechtělo věřit. Byla to opravdu šťastná náhoda, i když bych si ráda užila trochu sluníčka a Nessie se mnou myslím souhlasila.

Domů jsme přijeli asi za dvě hodiny, zaplatili jsme, vystoupili si a hned za námi přijeli Esmé, Carlisle, Jasper a Alice. Odtáhli jsme domů kufry a Alice, samozřejmě, začala hned vybalovat a tahat Nessie ven, že si musí vybrat šaty na obřad. Měla pochybnosti, že kdyby to udělala doma, Jacob by byl v pokušení se na šaty podívat do počítače. Možná začíná být paranoidní. Odvezla ji do centra města Bordeaux, ale já náladu na nákupy neměla.

Sedla jsem si na kámen před domem a pozorovala ho. Měl slonovinově bílou fasádu, celou západní stěnu prosklenou, na přední straně velké masité dveře, které říkaly, že za nimi je bezpečí domova a doslova vábily k tomu, aby si je člověk pohladil. Před domem měla Esmé velkou zahradu, upravenou přesně ve francouzském stylu – keře všech velikostí a tvarů, zastřihnuté do nejrůznějších bytostí a věcí, tvořily labyrint, s travnatým kobercem. Celý dům byl obklopen ze tří stran lesem a z jedné vysokou skálou, na které jsem zrovna vysedávala.

Všimla jsem si, že Rose právě vyšla z domu a zamávala jsem jí, aby přišla sem. Byla u mě za několik desetin sekundy.

„Pojď mi prosím dělat společnost,“ zaprosila jsem a sledovala, jak se jí po krásné tváři rozlil upřímný úsměv. Sedla si vedle mě a sledovala, jak se na nebi hromadí mraky jako cukrová vata.

„Líbí se ti tu?“ zeptala jsem se jí.

„Jasně, že jo. Mám ráda, když je to všechno takhle pěkně upořádaný, jako třeba tamta zahrádka,“ ukázala směrem k nedalekému domku, obklopenému kvítím, co tvořilo nejrůznější ornamenty. „A tobě?“

„Líbí, ale Anglii mám radši.“

„Proč?“ zdálo se, jako bych ji chtěla urazit tím, že se mi něco líbí víc, než tohle.

„Anglie je taková… různorodá. Nenajdeš dva stejné stromy, ale tady se mi zdá všechno tak moc spořádané a dokonalé…“ zavrtěla jsem hlavou.

„Asi máš pravdu. Anglie je různorodá,“ přikývla a zadívala se pro změnu na dům.

„Jak moc Jacoba nenávidíš?“ otočila jsem se k ní a upřela do ní pohled.

„No, zezačátku, když byla Nessie ještě malá, jsem ho nasnášela, ne nenáviděla, nesnášela. V tom je rozdíl. Ale teď ho beru jako nedělitelný kus rodiny a to, že mi jde někdy pořádně na nervy s tím nemá co dělat,“ odpověděla. Takhle velkou upřímnost jsem od ní nečekala.

„Přiznej se. Že ty ho máš ráda jako bratra.“

„Mladšího. Ti jsou stejně otravní, jako je on,“ nevěřícně zavrtěla nad tím hlavou a zasmála se.

„Mně… leze na nervy jen, když leze na nervy Edwardovi. Pak vrčí a to se mi nelíbí. Myslím, že Edward takhle reaguje, když o ní přemýšlí jenom kvůli tomu, že Nessie je jeho dcera a on ji zrovna dvakrát netouží vidět při sexu,“ dumala jsem.

„To dá rozum,“ znovu přikývla a řekla trochu hlasitěji směrem k domu: „Má pravdu, Edwarde?“

Hudba ustala, slyšela jsem, jak vstal, zamířil k oknu, odvětil, že je, vrátil se zpět a hrál, jako bychom ho ani nevyrušily.

„Nechtěla bys sis tentokrát vystudovat psychologii?“ zeptala jsem se jí. Zdálo se, že lidem docela rozumí.

„No, já ještě nad tímhle moc nepřemýšlela, ale možná jo. Nebude to tak strašný, myslím,“ zadívala se zase k nebi a sledovala, jak se snáší k zemi maličké kapky vody. „Co budeš studovat ty?“

„Nemám ponětí. Myslela jsem, jestli bych si nemohla tentokrát střihnout optika, co myslíš?“

„Optik? Jako že se pořád díváš jen do očí, sedíš v ordinaci a rozdáváš čočky? No, přijde mi to takový… nezáživný. Přemýšlela jsi o chirurgii?“

„Jasně, ale co když neodolám? To by byl docela průšvih,“ zamračila jsem se do země.

„Ty bys to zvládla,“ objala mě jednou paží kolem ramen a dál už jen mlčela. Seděly jsme tam a dívaly se, jak za mraky zapadá slunce, dokud nevyskočila na nohy. „Jdu lovit. A ty?“

„Hmm, tak dobře,“ opravdu jsem si potřebovala zalovit. „Jde ještě někdo?“

„Já ne, díky. Když si jdu po rajčatech zalovit, většinou mám nadýmání,“ řekl Jacob a Emmett se zvučně rozesmál.

„Já jdu,“ řekl a pocuchal Jakobovi vlasy na temeni.

„Já to říkám jen proto, že vás mám tak rád, víte,“ argumentoval Jacob. „Taky bych mohl jít a vy byste tu museli mít připravený všude na každym kroku osvěžovače vzduchu.“

„Jasně. Haf, haf,“ rozesmál se zase Emmett.

„Fakt nechápu, co je na mě tak zajímavého, že si pořád myslíte, že jsem domácí mazlíček,“ viděla jsem přes skleněnou stěnu, jak sedí v křesle a nevěřícně kroutí hlavou.

„To je proto, že jsi tak roztomilý,“ odpověděl mu Edward a od srdce se zasmál.

Emmett vyšel ven a rozběhl se do lesa. Rychle jsme ho dohonily a lovily společně s ním. Jako vždycky, předem si nárokoval všechny medvědy, které tu objevíme, ale řekla bych, že jich tu opravdu moc nebude. To mu nevadilo, on chtěl prostě medvěda.

Ulovila jsem několik srn, jednoho velkého jelena a byla jsem plná, Rose měla taky podobné skóre, ale Emmett ne a ne skončit.

„Emmette, nepřeháníš to trochu?“ zeptala jsem se, když už jsme byli venku přes tři hodiny.

„Ne, vůbec. Počkej,“ poskočil si, aby mohl procenit, kolik se do něj ještě vejde tím, že mu to tam bude šplouchat. „Dám si ještě jednu srnu, nebo něco takovýho.“

„Dobře, já jdu.“

„Počkej, jdu s tebou,“ dohonila mě Rose. „Už mě s ním lov přestává bavit. On je prostě nenažranec,“ pokrčila rameny. V očích jsem jí viděla, jak náhle zbystřily – něco ji napadlo. „Prosím tě, Bello, počkej tu, jo? Hned se vrátím,“ odběhla a půl minuty se nevracela, než se konečně zjevila v křoví.

„Kde jsi byla?“ podivila jsem se.

„Obstarat Jakobovi dárek. Ten dávkovač pytlíků na psí exkrementy mi dal trochu zabrat,“ usmála se na mě a sledovala, jak protáčím oči. Jejich nadšení pro naschvály pro toho druhého snad nikdy neopadne.

Rozběhly jsme se domů a asi sto metrů od něj jsme slyšely Alici, jak mluví k Jakobovi, Carlisleovi a Edwardovi.

„Chlapi – ven, ženský – sem,“ gestikulovala rukama.

„Že tu nesmí být manžel, to pochopím. Ale otec? Odkdy?“ díval se na ni vyjeveně Edward.

Vešly jsme zadním vchodem a přitáhly na sebe pozornost.

„Co se děje?“ vypadlo Rose hned z úst.

„Kde máte Emmetta?“ zeptal se nás Jacob a otázky si nevšímal.

„Ještě se láduje. Co se děje?“ zopakovala jsem otázku a skoro ve stejnou chvíli se dveře otevřely zase a vešel Emmett, promočený až na kost.

„Byla tam řeka,“ dodal na vysvětlenou, když si všiml mého zkoumavého pohledu.

„Alice chce, abychom šli pryč. Mohla bys mi prosím říct, co máme podle tebe celou noc dělat?“ otočil se zpátky k ní Edward.

„Udělat si výlet do Bordeaux nebo Paříže. Jsem si jistá, že najdete nějaký noční klub, nebo tak něco. Emmette, můžeš se zase zkusit opít,“ navrhla Alice a podívala se na něj. „A taky si můžeš zajít do hospody.“ Hospoda, rovná se místo, ke kterému Emmett chová hluboké city.

Rose vycítila příležitost, přistoupila k Jakobovi, neklonila se k němu, jelikož zrovna seděl v jeho oblíbeném křesle a vytáhla malý pytlíček z výstřihu.

„Neudělej to na gauč,“ připomněla mu a šla se postavit k Emmettovu boku. Dívala se na Jacoba s neskrývanou radostí, jak si pytlík prohlíží s podivným výrazem, krčí rameny a vstává z křesla.

Edward se najednou rozesmál tomu, co Jacob očividně hodlal udělat a k němu se přidala i Alice, jelikož pochopila.

„Fuj, ty prase!“ vyprskla na něj Rose, když jí došlo, co chce udělat.

„Dárku se využít musí a stejně cítím nějaký tlak… No, nic. Uvidíme se později,“ zářivě se usmál a prošel kolem nás k zadnímu východu.

„Jeden z krku, čtyři zbývají,“ zatrylkovala Alice.

„Tak pohyb,“ zvolal Carlisle rezignovaně.

„To ne! Tak ať jdou někam ony, ne? Nehodlají to přece dělat tady,“ vykřikl Jasper zděšeně. Pochopila jsem až později, proč nechce s Emmettem nikam jít z jeho vyprávění o Emmettovi a čtyřech opilých.

„Jdeme, je to prohraný,“ zavelel Edward směrem k Jasperovi a sledoval, jak smutně svěsil ramena a odkráčel si pro bundu. „Jdeme na lov?“

„Já zrovna byl a mám plnou nádrž, tak mě neotravuj s tím, že bychom mohli jít na lov,“ promluvil Emmett a pohladil si plné břicho.

„Mně je jedno, kam jdete. Prostě VEN!“ zahřměla Alice.

Moje shrnutí

Autor: Anglicanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do Forks - kapitola 4.: