Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpátky do Forks - kapitola 3.

06.11.2009 (10:00) • Anglicanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1709×

Nessie, Jacob a já jsme seděli v Edwardově autě a měli jsme namířeno do nové školy.

„Mám vám zase říkat jmény, mami? Asi jo. A jaký je příběh teď?“ Ještě jsme o tom nemluvili, ale dojít jí to mohlo.

„Adoptovali nás Whiteovi, Jasper a Rosalie jsou Haleovi, jako vždycky, Edward, Alice a já jsme sourozenci, jako vždycky, Jacob s námi nemá žádné rodové svazky, jako vždycky, a ty a Bella jste dvojčata, jako vždycky. Co na tom ještě pořád nechápeš, proboha!“ odpověděl jí Emmett naštvaně. Vždy byl nešťastný z toho, že musí zase hrát toho šestnáctiletého, když je mu mnohem, mnohem víc a nesnášel představu toho, že by si zopakoval učivo ještě jednou. Minule mu Jasper odpověděl opakování – matka moudrosti a Emmett mu div neutrhnul hlavu.

Alice se zvonivě zasmála. Zrovna nás s Jasperem na motorce předjeli.

„Jenom mi přijde divný, že táta s Alicí jsou taky dvojčata, když si nejsou ani trochu podobní,“ argumentovala a vůbec si nevšimla Emmettova tónu. Tohle spolu řešili vždy, když jsme začínali další školu.

„Dobře, Edward nebude s námi mít nic společného, jo?“ snažil se ukončit debatu na tohle téma.

„Ale ty a Alice si taky nejste kdovíjak podobní,“ brblala si umanutě Nessie a z Rosaliina červeného BMW se ozvalo Emmettovo hluboké zavrčení. Bylo to pro ni znamení, aby okamžitě sklapla, jinak jí Emmett udělá nějaký ošklivý naschvál.

Zajeli jsme velkou branou na pozemek, celý pokrytý zeleným rostlinstvem a uprostřed jsme spatřili vekou, čtyřpatrovou, šedou, moderní budovu, která nahradila stávající komplex malých budov. K hlavnímu vchodu vedl široký betonový chodník a schody, na kterých na pláštěnkách vysedávali studenti a se zájmem v očích si nás prohlíželi. Před budovou stálo velké parkoviště, na kterém se u svých aut vybavovali rodiče studentů, které přišli podpořit první školní den. Tam jsme zaparkovali ty dvě auta a jednu motorku (Jasper schválně vybral tu nejlepší) a vydali se dovnitř. Museli jsme samozřejmě pár minut počkat venku, jako i ostatní studenti.

Chytla jsem se Edwarda kolem pasu, aby bylo vidět, že ten je jen a jen můj, ale stejně vzbudil zájem holek kvůli kráse, za co se jim ani moc nedivím. Tohle tedy Alice viděla?

Ze všech stran jsem slyšela samé chvály na Emmettovu svalnatou, Jasperovu vysokou, Jakobovu „akorát“ a Edwardovu sexy postavu. Ten poslední komentář ve mně vzbudil netvora, který se potřeboval vyhrabat na povrch a rozdrápat někomu hrdlo, konkrétně vysoké brunetě s maličko výraznějším nosem, než by měl být, ale dokázalo to vyhovět nárokům krásy.

Edward si mě přitáhl ještě blíž, kvůli hloučku kluků, kteří se dívali naším směrem. Opravdu měli na výběr široký sortiment: maličká černovláska pro ty s nižší postavou, vysoká blondýna pro odvážlivce, stejně vysoké hnědovlasé děvče s růžovými tvářičkami a líbezným obličejem a bruneta střední postavy, bílá jako stěna, ale stejně pekelně krásná, jako ty ostatní. Nepochybně by se na nás vrhli hned, nebýt těch smrtelně nebezpečně vypadajících mladíků, stojích vedle nás a něžně se nás dotýkajících. To odradí skoro každého.

Edward to už nesnesl a naklonil se blíž, aby mě mohl něžně políbit. Obemknula jsem ruce kolem jeho krku a užívala si ten pocit. Když po několika vteřinách přestal, zvědavě jsem se na něj podívala.

„Netušila jsem, že tak moc žárlíš,“ posmívala jsem se, ale přitom mu do nebe děkovala.

„Nemáš ponětí,“ zase mě políbil, tentokrát ale o něco kratší dobu.

Rose s Emmettem nás napodobili, ale mnohem vášnivěji, jako to udělali před bitvou, která se nikdy neuskutečnila, proti Arově gardě. Alice a Jasper naproti nim se jen drželi za ruce, bez mrknutí se jeden druhému dívali do očí a nepokládali za nutnost ukazovat všem, jak moc se milují. Jacob si Nessie přitáhl blíž do náručí a jen jí vtisknul polibek na temeno a ona ho na oplátku políbila letmě na tvář.

Pak jsem ale ztuhla, stejně jako všichni ostatní. Z nějaké vyhřáté místnosti - auta -  vystoupili původci té vůně, čímž ji ještě posílili.Vůně nemohla patřit nikomu jinému, než nějakým upírům, zcela neznámým. Byli dva, tím jsem si byla také jistá.

Všichni jsme střelili pohledy k tomu místu, kde stáli dva kluci, nebo spíš muži, vedle sebe a dívali se také naším směrem, oči jim z důlků málem vypadly. Oba měli svalnaté vysoké tělo a v obličejích byli velice krásní, ale s bohem vedle mě se to rovnat nemohlo. Udělali váhavý krok k nám, který přešel do rychlé a plavné chůze. Ze několik vteřin stáli tři metry od nás a obezřetně nás sledovali zlatýma očima – vegetariáni.

Ticho prolomil ten vyšší blonďák.

„Ahoj. Co tu chcete?“ Měl velice hluboký a zvučný hlas, ale ten Emmettův byl mnohem přátelštější a dobrosrdečnější.

„Od vás nic. Jen koexistovat s lidmi, to je všechno. Myslím, že máte stejné úmysly,“ odvětil jim Emmett a poukázal na barvu jejich očí.

Bavili se tiše, akorát, aby je neslyšel žádný člověk, ale dost nahlas, aby to vypadalo politicky, formalita. Přihlížející na nás koukali a vůbec nechápali, o co se přesně jedná, což byl hlavní cíl. Dokonce jsem i zaslechla, jak někdo šeptá, že by to bylo úžasný, kdyby se tu najednou rozpoutala rvačka. Já doufala spíše v přesný opak.

„Myslím, že do toho, co tady děláme my, vám nic není,“ promluvil nepatrně menší hnědovlasý kluk, stejně svalnatý, jako ten předešlý. Postavami mi velice připomínali Jaspera a Emmetta.

„V tom případě nechápu, o čem se tady bavíme, jestli nám není nic do toho, co tady chcete vy a vám není nic do toho, co tady chceme my. O nepřátele nestojíme,“ vložil se do toho Edward.

„Pojďme někam jinam to vyřešit. Času máme dost,“ navrhla jsem. Jejich oči po mně střely a oči toho hnědovlasého kluka v sobě měly jen opovržení, ale ten blonďák se na mě díval se značným zájmem v nich.

Edward na něj potichu zavrčel a probodával ho zlostným pohledem. Zatáhl si mě nepatrně za záda, aby mě ochránil před jeho pohledy a bezpochyby i myšlenkami. „Ji nech být,“ sykl na něj zlostně.

Jen pokrčil rameny. „Dobře, ale má pravdu. Pojďte,“ zavelel a zamířil si to za roh.

Následovali jsme ho a vyčkávali, co se dále bude dít.

Nenápadně, když jsem myslela, že mě nikdo nevidí, jsem do Edwarda šťouchla loktem, aby se choval slušně. Sám to řekl – o nepřátele nestojíme.

Podíval se na mě ochranitelským pohledem, ale byl tak nějak zranitelný. Pohladila jsem ho po hrudi a pokračovala dál v cestě.

Zastavil se za rohem a otočil se čelem k nám. Ten hnědovlasý ho rychle dohnal a stoupnul si několik metrů od něj, aby měl rozhled na všechny členy rodiny.

„Tohle je Hart a já jsem William,“ ujal se představování blonďák. William byl nesporně příjemnější, než Hart.

„Já jsem Edward, tohle je Bella, Emmett, Rosalie, Jasper, Alice, Renesmé a Jacob. Těší nás,“ ukázal na každého a nakonec dal ještě i zdvořilostní obrat. Aspoň se snažil slušně se chovat.

Oba dva si prohlédli Jacoba s trochu znechuceným výrazem, ale jinak se na nic neptali. Zřejmě to považovali nejen za neslušné, ale i nebezpečné.

„To i nás. Jak dlouho se tu zdržíte?“ odsekl Hart.

„Několik let, možná takových… pět nebo šest,“ odpověděla mu Alice. „A vy?“ usmála se na něj. Tohle si snad ani nezasloužil.

„Teprve jsme se přistěhovali, takže asi stejně. Do jaké budete chodit třídy?“ předběhl Harta  jeho blonďatý přítel. Asi si také nechtěl zadělávat problémy, a navíc u pětkrát větší rodiny.

„Emmett, Jasper a já budeme chodit do druháku, ostatní do prváku,“ odpověděla Rose chladným a egoistickým hlasem.

„Aha. No, myslím, že se uvidíme na obědě,“ ušklíbl se na posledním slově, „takže zatím.“ William mi věnoval jen letmý pohled, ale pak se otočil a s Hartem po boku se jako jeden vydali směrem ke vchodu.

„Ježíš,“ zděsila se Nessie. „Co to bylo?“

„Nic,“ lhala jsem jí. Ten William nahradí myslím Mika, co se týče Edwardových pocitů a z Harta se mi ježí chlupy, obrazně řečeno a myslím, že stejný názor se mnou sdílela i Nessie.

„Jdeme. Za minutu začnou vycházet učitelé pro nové žáky. Vy byste už měli jít do sekretariátu,“ připomněla Alice a odtančila a my jsme šli rychle za ní, abychom hned první den nepřišli pozdě.

Opravdu, za minutu přesně se otevřely dveře a vyšel vysoký a trochu rozložitější plešatící pán v saku a rukou držel seznam žáků. Jeho obličeji vévodilo široké čelo, pod kterým se usadilo bujné našedlé obočí a jeho tváře mi lehce připomněly velké torby křečka, do kterých si vždy strká potravu, což bylo ve srovnání se zbytkem těla komické.

Po boku mu stála jen o maličko menší žena. Měla dlouhé světle blond vlasy, přesně takové, jako měla Lauren, ale tyhle byly spíše kudrnaté, ne tak rovné. A i v obličeji měla nějaké podobné rysy… Ale to přece není možné! okřikla jsem se nevěřícně.

„Dobrý den! Vítejte v naší Střední škole ve Forks…“ ředitel odříkával zpaměti text, který určitě recitoval každý rok. Vůbec jsem ho neposlouchala, zbystřela jsem teprve když řekl, že bude číst seznam jmen. Když přečetl skoro všechny, jako že jich moc nebylo, přišla řada na nás. My jsme tu zbyli, kromě rodičů, kteří už pomalu odjížděli, už jako poslední. „Alice Mary White, Edward Anthony White, Isabella Marie White, Jacob White a Renesmé Carlie White, pojďte prosím sem,“ vyzval nás.

Dostali jsme od nich rozvrh hodin a mapku školy a měli jsme se odebrat na první hodinu. Shodou okolností jsme měli všichni angličtinu. Sedli jsme si do posledních lavic a mlčeli… nebo to tak aspoň vypadalo.

Nessie se na mě otočila z předposlední lavice v řadě u oken a jen se dotkla mého prstu. Zlepšila se – nemusela se dotýkat jen obličeje, ale jakékoli části těla, což je nesporně výhodnější. Je to mnohem nenápadnější, než někomu pořád šahat na tvář.

Poslala mi obličeje těch upírů a všechno to podbarvila úzkostí, jako by byli nějak nebezpeční.

Chlácholivě jsem jí poplácala po ruce a doufala, že na mě není poznat, že sdílím stejné pocity. Bála jsem se jich ale z jiného důvodu. Co když o mě William bude chtít bojovat s Edwardem kvůli zjevné sympatii, kterou ke mně pociťoval? To bych nepřežila. Ale možná to také nic nebude. Rychle jsem ho chytila za ruku a podívala se na něj. Byl krásný, jako vždy.

Do učebny vešel nízký plešatící učitel v saku. „Dobrý den,“ postavil se před tabuli. „Vítám vás na Střední škole ve Forks. Já jsem pan učitel Johnson a budu vás tu učit angličtinu. Pusťme se tedy do práce,“ přisedl si ke katedře a vytáhl ze šuplíku štos papírů. „Rozdejte je prosím… tak,“ dal papíry nějakému klukovi. „Toto je seznam povinné četby. U každé knížky máte napsán i datum, do kdy to máte přinést, ano?“ vysvětloval.

Ten kluk se dostal i k naší lavici. Byl středně vysoký, měl hnědé vlasy, byl bledý a nezdálo se, že by byl neohrabaný. Nikoho mi nepřipomínal, co byla nesporně úleva. Pomalu si prohlédl Nessie a Jacoba, položil jim na stůl seznam, přišel k nám, zasekl se, když viděl odstín naší pleti a zdálo se, že se trochu i vyděsil kvůli Edwardovu bojovnému pohledu, který nasazoval vždy, když se ke mně přiblížil nějaký kluk, co není šťastně ženatý. Rychle položil papíry před nás a přešel k Alici, kde ho očividně spokojilo to, že sedí úplně sama. On zdá se neviděl, jak se s Jasperem drží za ruce a váhavě se na ni usmál – důkaz, že když je holka krásná a sedí sama, je klukovi úplně jedno, jestli mu instinkt radí, aby utekl.

Alice mu to oplatila stejnou mincí, ale víc už se o něj nezajímala a pročítala si papír, rychle samozřejmě.

„Teď bych si rád napsal zasedací pořádek,“ rozhodl učitel a šel k prvnímu stolku před katedrou. Zeptal se toho kluka, zapsal, zeptal se souseda, zapsal a takhle pokračoval řadou dál, dokud nedošel k Jakobovi a Nessie.

„Renesmé White,“ představila se.

Zasekl se u jména, ale zapsal ho a vůbec to nekomentoval.

„Jacob White,“ maličko se ušklíbnul. Na něj to rozhodně nepasovalo, spíš to bylo ironické.

Učitel se zamračil, ale dál zapisoval.

„Isabella White,“ řekla jsem mu a čekala na jeho reakci.

„Vy jste…“ nechal nás dokončit větu.

„Adoptovaní sourozenci,“ odpověděla mu Alice, aby bylo jasné, že i ona patří do té hry.

„Aha,“ vědoucně přikývl. „Dále?“

„Edward White.“

„To jsou neobvyklá jména,“ podotkl. Teď se dávala jména úplně jiná, jako je například zrovna Hart, ale některá opravdu oblíbená jména přežila dodnes, jako je třeba Tom, Joe nebo James.

Jen jsem se na něj zářivě usmála.

„Já jsem Alice White,“ zašvitořila vysokým zvonivým hláskem.

Přešel k další lavici a už nás nechal být. Takhle to zhruba bylo každou hodinu – učitel si zapisoval zasedací pořádek, podivil se nad stejnými jmény a pak pokračoval v tom, co chtěl dělat. Na trigonometrii si ovšem pan učitel Smith usmyslel, že se musíme představit. Museli jsme říct, jak se jmenujeme, jaké jsou naše zájmy a ještě něco o sobě.

„Jmenuji se Isabella White. Je mi patnáct. Hraju na klavír, hodně čtu a snažím se mít dobré výsledky ve škole,“ řekla jsem já. Ale mohla jsem to udělat líp.

S celou rodinou jsme se sešli až na obědě, nebo by se také dalo říct na požírání odporných lidských blafů, fuj!

Přišla jsem k okýnku, který připomíná malý výtah na jídlo, zmáčkla knoflík, na kterém byl obrázek zeleniny, vhodila několik mincí do otvoru a z toho mini-výtahu vylezla miska na táce, plná zelených a červených věcí, o kterých už jsem vlastně zapomněla, jak chutnají. Sedla jsem si ke stolu, ke kterému dříve sedávala rodina Cullenova, nebo kde ten stůl aspoň stál. Odtamtud byl hezký výhled na celou jídelnu.

Po mě tam přišli i ostatní.

„Jak jste si užili první den?“ zeptal se nás Emmett.

„Bezva. Taky po vás chtěl Smith, abyste se představili?“ zamračila se Nessie.

„Jasně. Nikomu to nedělalo problémy, teda, pokud nepočítám to, jak se tam Jasperovi nechtělo,“ zasmál se. „Šeptem jsem ho přemlouval pět vteřin, než vstal a konečně se umoudřil. Já jsem se tam málem rozchechtal, chápete, a učitel na mě koukal jak na nějakého magora. To jste měli vidět,“ zase se zachechtal a šťouchnul prstem do brokolice. „Sakra! Ono se to ještě hýbe!“ napodobil vysoký hlásek a zkřivil obličej strachem.

Nessie se tomu kupodivu zasmála. Tohle dělal každých deset let - je to jeho rituál, kdykoliv přijdeme na novou školu a ještě pořád ho neomrzelo to opakovat, ale nás omrzelo to poslouchat.

„Nesměj se mi. Bello, ty mě určitě pochopíš,“ Jasper se zamračil.

„Ne, to teda ne. Já nechci být středem pozornosti, protože vím, jak jsem… nešikovná, pokud se jedná o proslovy a tak. Tvoje snaha být mimo pozornost ostatních je naprosto iracionální,“ domlouvala jsem mu.

„Ale on se na to dívá z vojenského hlediska, chápeš? Kdyby byl středem pozornosti, přišel by o strategickou výhodu,“ vysvětlovala mi Rose.

„Aha. To ho to ještě nepustilo?“

„Nemluvte o mně, jako bych tu nebyl, jo?“ napomenul nás.

„Tak nám tedy vysvětli, proč nechceš být nikdy středem pozornosti svými vlastními slovy,“ navrhla Alice. „Promiň, ale mě to taky zajímá,“ řekla, když spatřila jeho výraz. Díky ní se na něj otočily všechny tváře a dívaly se na něj a čekaly, co z něj vypadne.

„Rose má pravdu,“ zamumlal, když už ticho bylo trapné a Emmett měl co dělat, aby se nepotrhal smíchy nad jeho rozpaky.

„A ani to nebolelo,“ pochválil ho Edward a usmál se na něj pokřiveným úsměvem.

V tu chvíli vstoupili do místnosti William a Hart a za nimi šla jedna dívka, asi stejně stará, jako my. Ona bude asi s nimi, protože se k nám dostala vůně, kterou jsem ráno cítila jen velmi okrajově, skoro jako by patřila k jejich vlastní vůni. Možná je proměnil stejný upír.

Byla opravdu hezká, vysoká a hubená černovláska, ovšemže zlatooká a ladná. Hodně mi to připomínalo tok nějaké řeky, která se hbitě vlní mezi stromy a kameny. Opravdu byla krásná, ale na Rosalii neměla.

Vzali si jídlo a sedli ke stolu na druhém konci jídelny. Vůbec spolu nekomunikovali, jen se dívali na podnosy. Ta holka vypadala, jako by se na něco soustředila.

Rychle jsem natáhla štít přes naši skupinu a stáhla štít ze své mysli.

Na co se ta holka soustředí? zeptala jsem se Edwarda poplašeně a honem zase štít stáhla na sebe, ale ten velký jsem tam nechala.

Zamračil se, vytrhl papír z nějakého bloku a skoro okamžitě mi ho zase podal.

Má dar hned poznat všechny strachy, které člověk má. Právě na nás střílí, ale proti štítu je to nanic. Neměj strach.

Jacob mi to rychle vyškubnul z ruky a společně s Nessie si to četli. Pak se zatvářil nechápavě, ale ten papír mu z rukou vytrhla Rose.

„Dej to sem, čokle,“ zamumlala. Už to neznělo urážlivě jako dřív, spíš jako přezdívka.

Vyvalila na to oči, ale vzápětí posílala Edwardovu odpověď dál Emmettovi.

„No bezva!“ protočil oči Jacob. „Proč nemají taky vlkodlaci nějaký schopnosti. To jediný, co máme my a ostatní ne je to, že slyšíme hlasy a ani nejsme magoři. Žádný metání blesků z očí, nic takovýho, to mají jen pijavice,“ našpulil rty a založil ruce na prsou.

„Neřeš to, štěně,“ prohodila Rose. „Tohle je důležitější.“

„Neříkej mu štěně. Teď už je to psí puberťák,“ poučoval Emmett a naplnil jídelnu ohlušujícím smíchem.

„Hahaha, jen se smějte. Já se teď urážím a proto jdu na záchod. Prosím, nechoďte a nechte mě tam chvíli o samotě,“ řekl vážným hlasem, otočil se a odešel.

„Že on jde zase na velkou,“ pochopila Nessie.

„Jen o nás má starost, abychom tam nezhebli, kvůli tomu smradu. Je opravdu milej,“ zase se Emmett rozesmál svým hlubokým hlasem a polovina jídelny se po něm otočila. To mi začínalo trochu vadit.

„Udržíš to i nad ním?“ zeptal se mě Edward.

„Věř mi trochu, jo?“ Od doby, kdy jsem byla novorozená jsem se hrozně zlepšila. Uměla jsem ze štítu oddělit samostatnou bublinu, zvětšovat ji a zmenšovat podle libosti a třeba i posílat na druhý konec světa. Myslím, že záchod za rohem nebude problém, pokud ten štít ovšem přežije smrádek, co tam Jacob teď vylučuje.

„Kolik je hodin? Já na ně nevidím, jsou blbě natočené,“ ozvala se Nessie.

„Hmm, máme pět nebo deset minut podle toho, jak moc velkou jsi ochotná vynaložit rychlost, aby ses dostala na hodinu,“ přemítala Alice.

„Co máte teď?“ řekla Rose a natáhla se pod stůl, protože jí upadla vidlička (aby si mohla lépe prohlédnout tu novou, samozřejmě).

„Tělák,“ odpověděl Edward.

„Všichni? Zase? To jste si zapsali stejný předměty?“ vyvalil oči Emmett. „Proč?“ nečekal na odpověď. „Takhle přicházíte o všechnu srandu.“

„Jakou, Emmette. Ty snad víš něco o tom, že by někde ve škole byla sranda? Já myslím, že ne,“ setřela ho Nessie.

„No jo, no jo,“ zamumlal a šťouchnul do nezdravě vypadající mrkve.

„Můžeme jít?“ přicupkal Jacob.

„A vida! Teď to najednou patnáct minut netrvá, jo?“ vytáhla Rose obočí.

„Já nemůžu za to, že někdo má v koupelně nějakou strašně zajímavou věc na holení a že já si s ní chci zrovna hrát, že bloncko?“

„Jacobe, její to rozhodně není,“ zamumlala Nessie, červená jako rajče.

Rosalie se na něj škodolibě usmála, jak mu to nevyšlo. No, k čemu by upírovi asi byl holící strojek?

„Já jdu,“ vysypal ze sebe Emmett, svíjející se pod stolem smíchy.

Taky jsem vstala, posbírala si věci, vyhodila to bahno a vyrazila hledat tělocvičnu. Za mnou šli hned i Edward s Jacobem. Nessie a Alice se zdržely s ostatními se slovy, že nás dohoní.        Jelikož ti dva šli asi deset metrů za mnou, muselo to vypadat, jako že jsem tu sama. Okamžitě si toho všimli někteří kluci.

„Ahoj, já jsem Peter. Můžu ti pomoct najít cestu na další hodinu?“ promluvil ke mně vysoký kluk s vlasy barvy světlé čokolády a širokým, upřímným úsměvem, který hned posloužil jako katalyzátor pro vzpomínky, jak se bavím s Mikem. Ale on by mi ho připomínat neměl! Zdálo se, že ho ti ostatní kluci obdivují pro jeho odhodlání, stejně jako to bylo u Mika.

„Ahoj, já jsem Bella. Hmm, hledám tělocvičny,“ řekla jsem a trochu se na něj usmála.

Konečně mě dohonili i kluci.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě Edward a dělal, že si Petera všiml až teď. „Představíš nás?“

„Jasně. Petere, tohle je Edward a tohle Jacob. Kluci, tohle je Peter,“ řekla jsem jedním dechem.

„Ahoj, Petere. Těší mě,“ Jacob zněl docela upřímně, ale Edward už ani ne.

„Ahoj, taky mě těší,“ promluvil formálně a chytil mě kolem pasu, aby bylo jasné, ke komu patřím. Žárlil o sto šest.

„Mě taky. Vy máte taky tělocvik?“ zeptal se jich a v hlasu jsem slyšela zklamání.

„Jo. V jaké jsi třídě?“ zeptal se zdvořile Jacob. Tolik taktu bych od něj nečekala.

„V druháku. Vy jste se teprve nastěhovali, ne?“

„Jo. Mohl bys mám prosím teda ukázat cestu?“ zdvořile jsem mu připomněla hlavní důvod, proč se s ním zrovna bavíme.

„Jasně, tak pojďte,“ mávnul rukou, abychom šli za ním. Už mě ani nepřekvapovalo, že se i tak vysoký kluk, jako je Peter, musí dívat vzhůru, aby spatřil Jakobův obličej. Celou cestu si spolu povídali a vtipkovali. My dva jsme se drželi těsně za nimi, ověšeni jeden na druhého.

I přesto, že jsme šli docela rychle, nás Nessie dohonila a přidala se. Když ji Peter viděl, svoji kořist, blýskla se mu jiskra v oku, ale jakmile řekla „ahoj, miláčku“, políbila Jacoba na tvář a poprosilo ho, aby je představil, zase posmutněl a nechal se unášet konverzací s nimi.

Asi za dvě nebo tři minuty, jen co jsme se prošli několika dlouhými chodbami, zdolali vysoké schodiště a prošli několika dveřmi, octli jsme se v malé místnosti. Ze všech stran byla obklíčená dveřmi – k příchodu jsme využili jedny, druhé po levé straně byly chlapecké šatny, třetí po pravé straně byly dívčí a čtvrté byly široké a bylo na nich napsáno, že za nimi se nachází tělocvična.

„No, tak já už musím. Uvidíme se někdy jindy,“ mávnul a odběhl na svoji hodinu.

Vešly jsme dovnitř, za několik vteřin přicupkala i Alice a omlouvala se, že jde tak pozdě. Prý, že s Jasperem ještě něco řešili a Nessie se maličko otřásla nad tou představou. Ani se jí nedivím.

Mezitím do šatny přicházely ještě další holky, až tam byly všechny, byly uchystané a konečně zazvonilo. Učitel dveře opatrně otevřel a nahlédl do nich.

„Holky, nástup!“ zařval na malou místnůstku, ve které jsme zrovna seděly a povídaly si.

Všechny se vylekaně vymrštily na nohy a já jen zakoulela očima, stejně jako Nessie. Alice se zasmála té reakci ostatních holek, ale už vycházela a rychlým krokem zamířila do tělocvičny.

Rychle jsme ji následovaly a trpělivě tolerovaly učitelovo rychlé „šup, šup, šup!“.

Kluci už byli vyrovnaní na pravé polovině čáry, když jsme tam dorazily a holky k ní teprve mířily.

„Dělejte, nebo budete klikovat!“ Působilo to jako kouzlo. Během deseti vteřin jsme tam všechny stály, vystrašené z toho, co se bude dít dál, myslím samozřejmě ty lidské holky. My byly úplně v pohodě, stejně jako naši kluci.

„Tak. Vyrovnat! Pozor!“ napomenul nás. Měl velice silný a hrubý hlas, přizpůsobený tomu, aby mohl neustále vyřvávat na celou tělocvičnu a nepotřeboval přitom píšťalku. „Já jsem trenér Cooper a budu vás mít na co? Na tělocvik! Nejdříve se rozcvičíme. Dejte si pět koleček kolem tělocvičny!“ křikl na nás. Nebýt toho hlasu, zdálo by se, že je to milý muž. Bylo mu asi třicet, měl černé, kudrnaté vlasy, svalnaté ruce a hruď, které hrdě ukazoval pod přiléhavým trikem, byl vysoký a měl trochu kostnatý obličej. Jinak byl celkem hezký, řekla bych, ale já mám prostě trochu jiná měřítka.

Když jsme to konečně uběhli (přišlo mi to hrozně pomalé, jakoby natahované), pan učitel nás rozestavil na značky a řekl prvnímu klukovi, co mu přišel pod ruku, aby udělal rozcvičku.

Jak nám prozradil hned po tom pro nás zbytečném protahování kamenného těla, dnes jsme měli posilovat, ale prý proto, že on je tak hodný, zahrajeme si volejbal. Za to jsme mu mohli jedině poděkovat.

Alici oslovil ten kluk, co rozdával papíry. Teď, když měl na sobě dres, vypadal mnohem mužněji a svalnatěji. Alice odpovídala na všechny jeho odpovědi, ale vstřícnější nebyla. Jinými slovy, byla chladná. Po pár minutách ho do přestalo bavit a ona se zářivým úsměvem přiklusala ke mně.

„Setřásla jsi ho konečně?“ zvedla jsem jedno obočí.

„Jasně. Není to zrovna typ, kterého nic neodradí, co?“ Přiskočila k letícímu míči a odrazila ho silným a přesto ladným úderem do něj.

Takhle to pokračovalo, dokud učitel nezačal vyřvávat, že už je konec hodiny. Nad tou zprávou se rozzářil nejeden obličej a můj byl mezi nimi.

Jeli jsme domů, udělali si úkoly a ten den už se nic zvláštního nedělo, pokud tedy nepočítám Aliciny myšlenky…

Moje shrnutí

Autor: Anglicanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do Forks - kapitola 3.: